Česko, Slovensko a Maďarsko trvají na rozšiřování jaderných elektráren, Polsko zase lpí na „špinavé“ elektřině z uhlí. Politici se tím snaží udržet vliv na energetiku i s jejími silnými odborovými organizacemi a voličskou základnou. Výroba energie se ale bude ve světě možná vyvíjet úplně jiným směrem. A středoevropské energetické strategie se minou účinkem.

Debaty o budoucnosti energie, přesněji řečeno o způsobech její výroby a využití lidmi, se příliš neliší od spřádání snů o umělé inteligenci. To, co je potenciálně možné, se zaměňuje se skutečnými potřebami, jenže realita se nakonec vyvíjí svou vlastní nepředvídatelnou dynamikou.

Text vznikl ve spolupráci s The Aspen Institute Central Europe a čerpá z jeho publikace Aspen Review. Text je překladem článku The Future of Energy, jehož autorem je Jakub Majmurek. Edwin Bendyk.

Úvahy o energii se od vymýšlení fantazií o umělé inteligenci liší z jednoho zásadního hlediska – časového rámce. Systémové investice do energetického sektoru se provádějí s vědomím, že plně odepsány budou přibližně za 40 – 60 let, což se zpravidla děje v případě uhelných a jaderných elektráren.

To představuje zcela odlišný výhled do budoucnosti než rychlost změn diktovaná rozvojem v oblasti počítačové vědy a počítačů. Internet vznikl před necelými šedesáti lety a všeobecně se užívá pouze zhruba dvě desetiletí. Lidskou představivost však formuje rozvoj digitálního prostoru a přesvědčení, že svět a technický pokrok se zrychlují.

Chytrá auta na špinavou elektřinu

Pohled do oblasti energetiky je ovšem méně optimistický. Ve zprávě Mezinárodní energetické agentury (IEA) o Polsku z roku 2016 se uvádí, že 62 procent výrobní kapacity země založené na spalování uhlí pochází z doby před více než třiceti lety a stáří dalších 13 procent se pohybuje mezi 26 a 30 lety.

Ukončení provozu těchto „třicátníků“ by bylo bolestné, protože podniky jsou schopné pracovat mnohem déle, jsou ale až o 20 procent méně efektivní než nové elektrárny, spalují více uhlí a vypouštějí více skleníkových plynů než moderní alternativy vyrábějící energii z fosilních paliv. Je zde tedy možnost, že v Polsku budou elektrárny postavené v dobách socialismu nakonec napájet energií autonomní vozidla řízená umělou inteligencí.

Rozhodnutí přijatá v minulosti nelze zvrátit, ještě dlouho však budou utvářet budoucnost. Ještě větší dopad budou mít rozhodnutí přijatá dnes, protože v tomto případě se nejedná pouze o dobu odpisu investic, která může trvat až do konce století, ale také o období, v jehož průběhu budou pociťovány systémové důsledky těchto rozhodnutí.

Kolik zbývá „uhelného kreditu“?

V současné době představuje energetická politika rozhodující hledisko politiky ochrany klimatu. Strategickým úkolem pro celé lidstvo je udržet nárůst globální teploty na bezpečné úrovni, přičemž „bezpečnou úrovní“ se rozumí, že účinky narůstající teploty, tj. vývoj počasí s ničivými následky, jakými jsou např. období sucha nebo tání ledovců, neohrozí fungování naší civilizace.

Nyní je teplota atmosféry Země ve srovnání se stavem před průmyslovou revolucí přibližně o jeden stupeň Celsia vyšší. Z Pařížské klimatické dohody uzavřené na klimatickém summitu OSN v Paříži v roce 2015 vyplývá, že je potřeba usilovat o to, aby se nárůst stabilizoval na 1,5 stupně Celsia a nepřekročil 2 stupně Celsia.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Tyto hodnoty dokážou vědci převést na množství oxidu uhličitého, nejvýznamnějšího skleníkového plynu, jaké ještě lze vypustit do ovzduší. Pokud je horní hranice nastavena na 2°C, objem využitelného „uhelného kreditu“ činí přibližně 1 000 gigatun oxidu uhličitého, zatímco při horní hranici 1,5°C se toto množství snižuje na 300 gigatun.

V roce 2016 v atmosféře skončilo přibližně 35,8 gigatun oxidu uhličitého a po celém světě se budují uhelné elektrárny o kapacitě 273 gigawattů.

Do budoucna se plánuje výstavba zařízení s celkovou kapacitou přibližně 570 gigawattů. Pokud budou všechna uvedena do provozu, nebude možné udržet se ani pod stropem 2°C.

Tři roky, které rozhodnou

Britský ekonom a autor proslulé zprávy o ekonomii klimatických změn vydané před deseti lety Nicholas Stern ve své nové zprávě nazvané Nové klimatické hospodářství (The New Climate Economy) prohlašuje, že příští dva až tři roky určí budoucnost světa (a energie). Aby mohla být zachována infrastruktura naší civilizace, budou do roku 2030 nutné investice ve výši 90 bilionů dolarů. A takové investice se plánují.

Stern tvrdí, že nastává okamžik, kdy je potřeba stanovit nový model rozvoje, který by byl v souladu s cíli ochrany životního prostředí a klimatu. Nejdůležitější je, že takový model se skutečně vyplatí, protože nejenže pomůže odvrátit ekologickou katastrofu, ale do roku 2030 také poskytne dodatečný ekonomický stimul ve výši 26 bilionů dolarů, vytvoří 65 milionů nových pracovních míst a zabrání 700 tisícům předčasných úmrtí způsobených znečištěním ovzduší.

Zdá se to být zcela jasné a srozumitelné. Máme vědecké znalosti týkající se účinků klimatických změn a vysoce kvalitní ekonomické a technické analýzy, ze kterých vyplývá, že nejenže existuje technologicky efektivní alternativa ke stávajícímu energetickému modelu, ale že tato alternativa je přínosná i z ekonomického, zdravotního a společenského hlediska.

Proto by mělo být zřejmé, jaká rozhodnutí je třeba učinit. Je tomu opravdu tak? Ve světě, kde společnosti demokraticky svěřují moc vůdcům, jakým je Donald Trump, není jasné a srozumitelné nic.

Rukojmí odborářů

Prezident Spojených států ve své kampani oznámil, že ukončí „válku proti uhlí“ a vrátí mu jeho významné postavení v americkém hospodářství. Následně podle toho během svého působení v Bílém domě jednal. Loni v srpnu zveřejnila Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) návrh pravidel pro cenově dostupnou čistou energii (Affordable Clean Energy Rule), která mají nahradit plán pro čistou energii (Clean Power Plan) zavedený v době vlády Barracka Obamy.

Návrh ve skutečnosti ruší emisní omezení ve vztahu k energii vyrobené spalováním uhlí, a to jak pro oxid uhličitý, tak pro jedovaté látky. Podle prognózy uvedené v technické analýze přiložené k návrhu povedou nové předpisy k dalším 1 400 předčasných úmrtí ročně. Polský ministr energetiky navrhl pro paliva dostupná na trhu kvalitativní normy, které prakticky znamenají, že lidem bude dovoleno spalovat vše, co jen trochu připomíná uhlí.

Celý program boje proti znečišťování ovzduší, jeden z nejdůležitějších úkolů pro ochranu životního prostředí a zdraví v Polsku, tak zcela ztratí smysl. Politická racionalita se ubírá jiným směrem než znalosti vědců a odborníků. Donald Trump, stejně jako polská vláda, je rukojmím svých voličů, především té části, která se nejsnadněji mobilizuje k mohutným protestům: zaměstnanců v odvětví těžby uhlí a energetiky se silnými odborovými organizacemi.

Na Trumpovi nesejde?

Text o budoucnosti energie by mohl na tomto místě skončit výrokem „nedá se nic dělat“; tvrzením, že proměna energetiky, jejímž výsledkem bude svět čistých technologií bez emisí, není možná, protože budoucnost je určena rozhodnutími přijatými v minulosti a logikou politického procesu.

Tu zase ovládají zájmy sil, jež také pocházejí z minulosti a představují všemocnou lobby, která sdružuje všechny, komu civilizace založená na fosilních palivech poskytuje živobytí. Jedná se o lobby daleko přesahující odvětví energetiky, protože zahrnuje i celý systém přepravy a její infrastruktury.

Tento text však nekončí uznáním prohry, ve skutečnosti zde teprve začíná. Jakmile EPA zveřejnila svůj návrh a vysloužila si potlesk zástupců zmíněné lobby, ekonomický tisk zareagoval značně odlišně. Časopis věnovaný novým technologiím FastCompany dokonce uvedl, že na nových předpisech a politice Donalda Trumpa upřednostňující uhlí ve skutečnosti až tak nesejde.

V roce 2017 v Americe pocházelo 18 procent elektřiny, tedy dvakrát více než před deseti lety, z obnovitelných zdrojů. K tomu došlo i bez předpisů pro ochranu klimatu; Obamův plán pro čistou energii totiž nikdy nevešel v platnost, jelikož byl zablokován soudem. Přesto v americké ekonomice klesly emise více, než činily cílové hodnoty stanovené v plánu.

Čistá energie je levnější

Ukazuje se, že od uhlí upouštějí i státy, které na něm byly závislé nejvíce, protože elektřinu z ekologických zdrojů vyžaduje rostoucí počet institucionálních zákazníků, především velkých obchodních korporací z nové ekonomiky. Města postupně prohlašují, že se do budoucna obejdou zcela bez uhlí, a některá z nich, např. Vermont, dokonce tohoto cíle již dosáhla.

K tomu všemu došlo nejenom proto, že šéfové obchodních společností v nové ekonomice a obyvatelé Vermontu mají rádi přírodu a není jim lhostejný stav klimatu, ale také proto, že došli k závěru, že se to prostě vyplatí i v současnosti. Náklady na výrobu energie z obnovitelných zdrojů klesají rychleji, než před lety předpokládali analytici.

Z toho plyne, jak Stern shrnuje ve své globální zprávě, že nové kapacity v energetickém odvětví, které jsou založené na obnovitelných zdrojích, jsou už o několik let dříve vyšší než nové kapacity založené na tradičních zdrojích.

V dnešním světě nedokáže změnit trendy vývoje technologií a kapitálu svou politikou ani prezident Spojených států. Kapitál plyne kamkoli, kde má možnost dosáhnout nejvyšší rychlosti akumulace. V případě energie se nejedná pouze o prostý výběr mezi dostupnými technologickými modely výroby a distribuce energie.

Energetický systém ve svém plném rozsahu, tj. v kombinaci s přepravním systémem, tvoří infrastrukturu civilizace, která je pro změnu výrazem převládajícího režimu kapitalistické akumulace. Současný systém založený na těžbě uhlí a ropy a výrobě automobilů je pozůstatkem industrialismu, kdy hlavním způsobem tvorby přidané hodnoty byla průmyslová výroba.

Tento model byl vyčerpán už v sedmdesátých letech dvacátého století, zatímco jeho nástupce, informační kapitalismus ve své neoliberální podobě, se ukázal být přeludem založeným na vytváření hodnoty především prostřednictvím spekulací ve finančním sektoru.

Energetický internet

Krize v roce 2008 odhalila podstatu situace, tedy nezbytnost návratu ekonomiky k realitě obnovením významu výrobního systému. Takový návrat vyžaduje změnu starého režimu akumulace, tedy i novou technologickou infrastrukturu, nový energetický a logistický systém.

Přestože nevíme, jak tato změna bude vypadat ve skutečnosti, můžeme povzbudit svou představivost různými vizemi. Jednu z nejpozoruhodnějších předložil pod heslem „vodíkové hospodářství“ Jeremy Rifkin. Jedná se o představu světa, v němž se energie vyrábí v disperzním systému, což znamená, že se každý může díky novým zdrojům stát výrobcem i spotřebitelem energie, přičemž inteligentní informační síť umožňuje spojit tyto mikročlánky do jediného řetězce.

Pokud k tomu přidáme takové inovace, jako je přenos energie vodíkem, palivové články, tepelná čerpadla a chytré domácí aplikace zvyšující účinnost využití energie, lze si přestavit svět bez uhlí a ostatních fosilních paliv, svět, v němž se podobně jako dnešní uživatelé internetu účastníme „energetického internetu“ strukturovaného jako síť, která se sama organizuje.

Na druhou stranu, stejně jako v případě internetu, skutečnost se bude od vize Rifkina a jemu podobných velmi lišit. Pokud technologická změna a přeměna energetického a logistického systému povede ke vzniku nového kapitalistického režimu akumulace, převládnou zákonitosti této akumulace.

Střední Evropa proti proudu

Jedním z rysů těchto zákonitostí je, že směřují ke koncentraci a vzniku monopolu, např. prostřednictvím ovládnutí technologií, které jsou pro daný režim rozhodující. Vizionáři internetu nepočítali s tím, že se objeví vlivné společnosti jako např. Apple, Facebook, Google nebo Amazon, které budou digitální svět monopolizovat. Jakmile se však internet stal prostorem pro kapitalistické podnikání a infrastrukturou režimu akumulace pro informační kapitalismus, začal se vyvíjet v souladu se zákonitostmi kapitalismu.

Obdobně si lze snadno představit, že budoucí energetická a logistická síť sice bude mít rozptýlenou fyzickou strukturu, jak předpovídá Rifkin, ale s největší pravděpodobností bude ovládána kapitálem soustředěným v omezeném počtu center. Místní účastníci, jakými jsou např. Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko, budou ve snaze ochránit své domácí zdroje, nad nimiž mají politickou kontrolu v rámci národního státu, této koncentraci co nejdéle vzdorovat.

Tyto zdroje jsou založeny na systémové výrobě energie; v případě Maďarska a Slovenska hraje klíčovou roli jaderná energie, podobně je na tom i Česká republika, i když zde je podíl jaderné energie nižší. Polsko je trvale závislé na uhlí, přestože se jeho podíl v energetickém mixu v posledních letech mírně snížil.

Pokud je tvrzení o nevyhnutelné změně režimu akumulace (ta je ve skutečnosti hlavním tématem nové Sternovy zprávy) správné, pak budou energetické strategie střední Evropy časem odsouzeny k nezdaru. Proměně energetiky a logistiky se nelze vyhnout, stejně jako jsme se nevyhnuli internetu. V novém modelu však z velké části ztratíme možnost systém ovládat. Z toho plyne, že politici přijdou o významný zdroj legitimity (tento problém velmi dobře ilustruje výše uvedený příklad Donalda Trumpa).

Proto se snaží využít poslední příležitosti, kdy mohou rozhodovat, aby z této oblasti vytvořili uzavřenou záležitost a místní strukturu založenou na stávajícím modelu zakonzervovali. Odtud pramení plány na rozšíření jaderných elektráren v Maďarsku, v České republice a na Slovensku i modernizaci uhelné základny v Polsku.

Aspen Institute CE je nezávislou platformou, kde se setkávají představitelé politiky, byznysu a veřejných institucí, ale také osobnosti z oblasti umění, sportu či vědy.  Za účasti osobností z různých oborů pořádáme veřejné konference, semináře, workshopy či odborné diskuse.

Aspen Review je čtvrtletník, v němž Aspen Institute CE poskytuje prostor široké paletě názorů na aktuální otázky, jež rezonují ve společnosti. Magazín nabízí analýzy, rozhovory a komentáře světoznámých i středoevropských osobností veřejného života, novinářů, vědců či akademiků.