Věznice v Uherském Hradišti
Post Bellum,

Bití bejkovcem, elektrický proud a okovy, vzpomíná vězenkyně z „Grebeníčkova“ kriminálu

Napsal/a Post Bellum 19. dubna 2019

Anna Honová byla v roce 1950 z politických důvodů zatčena, vyšetřována v Uherském Hradišti a poté odsouzena k pokutě, ztrátě občanských práv a dvouapůlleté ztrátě svobody. „Potkávala jsem ho na chodbě. Vždy ulízaný, měl škaredé nepříjemné oči a naleštěné holínky,“ popisuje jednoho z nejkrutějších vyšetřovatelů v tamní věznici Aloise Grebeníčka. Vzpomínkám Anny Honové se věnují Příběhy 20. století.

Anna Honová zamlada (Foto: Post Bellum)

Anna Honová se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně na východní Moravě jako Anna Krmenčíková. Vyrůstala v Uherském Brodě v nezámožné rodině, ale nepociťovala prý žádnou nouzi. Absolvovala obchodní školu (studovali i její sourozenci) a roku 1943 odešla pracovat do Prahy jako administrativní síla v lékařské ordinaci.

Bydlela u Růženy Pokorné-Purkyňové, bezdětné vdovy, dcery malíře Karla a vnučky Jana Evangelisty Purkyně: „Byla to pro mě opravdu univerzita, protože jeden den v týdnu byl vyhrazen návštěvám a v jejím bytě se pravidelně scházela pražská inteligence, například Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, akademický malíř Dědina a celá řada dalších.

Já jsem mohla sedět u stolu a nejen podávat čaj, sušenky a kávu, ale taky leccos vyslechnout, zapojit se do debaty, klást otázky.“

Mysleli jsme, že se to převrátí…

Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 se Anna Krmenčíková vrátila do Uherského Brodu a začala pracovat pro tamního podnikatele Bruštíka, majitele potravinářské firmy (dnešní Raciola), která dodávala zboží do ciziny – do Belgie, Švýcarska, Spojených států amerických.

Bruštík neměl žádné sympatie ke KSČ a jejím násilným praktikám, byl zapojen do protikomunistického odboje, sbíral letáky, dokumenty a informace, vztahující se k dění v Československu (některé z nich Anna přepisovala na stroji) a posílal je na Západ spolu se zbožím.

„Všichni kolem mě tehdy byli naladění proti režimu. Mysleli jsme si, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat,“ vzpomínala Anna a dodává: „Do zásilek se vkládaly takové letáky a zprávy. Věděla jsem to, ale nepodílela jsem se na tom.“

Bruštíkův podnik byl znárodněn brzy po únoru 1948, ale Bruštík ve firmě působil až do roku 1950, kdy ho Státní bezpečnost zatkla. Jeho dcera tehdy Annu Krmenčíkovou (Honovou) požádala, aby jí přinesla z kanceláře dva pořadače s Bruštíkovou soukromou korespondencí (psal si i se synem, který ilegálně utekl za hranice).

Anně pomáhal známý, který si všiml, že jsou pravděpodobně sledováni – a Anna odnesla korespondenci nejdřív k sobě domů a pak ji schovala u příbuzných. Zanedlouho ji v práci zatkla policie a po neúspěšné domovní prohlídce skončila ve vězení v Uherském Brodě. Dva týdny strávila na samotce – a nevěděla, proč je zavřená.

Jak vám jednu střelím, tak se nezmožete

Po čtrnácti dnech převezli Annu Krmenčíkovou (Honovou) do vazby do Uherského Hradiště, kde prodělala výslech, jehož se podle jejích vzpomínek účastnilo asi šest vyšetřovatelů. Ptali se na Bruštíka, ale Anna o jeho počínání téměř nic nevěděla.

Vrátili ji na celu, vzápětí však byla předvolána znovu a tentokrát měli vyšetřovatelé v ruce důkaz proti ní – získali „moták“, kus papíru, který dcera podnikatele Bruštíka poslala do vězení a v němž stálo: „Anyno, kam dalas ty doklady? Já jsem je nedostala.“

Následovalo dlouhé a komplikované vyšetřování, při němž StB nasazovala na Annu konfidenty a používala všemožné provokace.


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Po desítkách let Anna Honová v rozhovoru vzpomínala: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití, asi i z toho důvodu, že při výslechu, kdy začali s tím, že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti jistému Holubovi, který byl po Aloisi Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel. Řekl mi: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu odpověděla: ,Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, kdyby muž bil ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo!‘,“ popisuje a dodává:

„On byl tak zaražený, že už mně nedal žádnou facku. Lidi se jich báli. Já jsem se nebála. Ještě jsem ovšem nebyla tak obeznámena s tím, jaké hrubosti dělají.“

„Bili je bejkovcem po šlapkách“

Kvůli protikomunistickým aktivitám v Bruštíkově firmě bylo zadrženo osmnáct lidí a Státní bezpečnost hodlala na základě zjištěných faktů i smyšlených záminek připravit monstrproces, stojí o případu na stránkách ÚSTR.

Anna Honová v té souvislosti líčila, že „estébáci bili vyslýchané po šlapkách, bejkovcem“. Vyšlo najevo, že pan Bruštík měl vysílačku a vysílal reprezentantovi Národní socialistické strany Bartošovi do emigrace.

„Zahraniční korespondent Syneček, dříve francouzský překladatel v Alžíru na československém velvyslanectví, po výprasku řekl, že jsem opsala pro pana Bruštíka tři letáky: pastýřský list arcibiskupa Berana, hanobné desatero proti KSČ a karikaturu proti vstupu do JZD. Za to jsem potom byla odsouzena. Po devatenáctiměsíční vyšetřovací vazbě na mě konečně něco měli.“

Anna Krmenčíková byla odsouzena ve dvou procesech: první proběhl v Uherském Brodě a dostala trest čtyř měsíců odnětí svobody za to, že se snažila odnést z firmy Bruštíkovu soukromou korespondenci. Poté ji v prosinci 1951 spolu s dalšími obžalovanými soudil státní soud v Brně, kde byl verdikt zpřísněn o další dva roky odnětí svobody.

Vyjí psi, chystá se poprava

Na podzim 1950 a v dubnu 1951 proběhlo v uherskohradišťské věznici pět poprav: „Nejdřív byli popraveni Lenhart, Jánošík a Mana, v dubnu 1951 pak Zámečník a Šimara,“ vyprávěla Anna Krmenčíková (Honová):

Věznice v Uherském Hradišti (Foto: Post Bellum)

„Další popravy neproběhly, protože šibenice byla v těsné blízkosti frekventované Velehradské ulice a mezi lidmi se už šeptalo, co se zde děje. Tak to zarazili a popravovalo se v Brně. My jsme vždycky věděly, že se chystají popravy, protože začali strašně výt psi. A pak jsme se od bachařek dozvěděly, že popravy byly provedené.“

Vězni ale neumírali jen na šibenici: „Jednoho muže zřejmě ubili pažbou pušky, vrátili ho mrtvého rodině a tvrdili, že se oběsil. Rodina ale, myslím, nechala udělat pitvu, která oběšení neprokázala. A on se nemohl ve věznici oběsit, neměl opasek, neměl na čem.“

Mezi nejkrutější a nejznámější vyšetřovatele v Uherském Hradišti patřil Alois Grebeníček, který však podle Anny ženy nevyslýchal:

„Potkávala jsem ho na chodbě. Vždy ulízaný, měl škaredé nepříjemné oči a naleštěné holínky. Nejhorším vyšetřovatelem po Grebeníčkovi byl Holub. Hlavačka zase zavedl ve věznici mučení elektrickým proudem. Dále vyslýchali Šimčák, Ondra, Říha, Čaňa. Bití bejkovcem, mlácení pendrekem přes chodidla, elektrický proud, lidé zakovaní v okovech. To byly jejich metody, jak člověka zlomit na těle i na duchu.“

V létě 1952 se Anna Krmenčíková dostala na svobodu. Vrátila se do Uherského Brodu, kde poměrně brzy získala zaměstnání v prodejně textilu. Roku 1964 se provdala za Milana Hona, propuštěného politického vězně, odsouzeného na 16 let, z nichž si odpracoval devět, převážně v dolech na Jáchymovsku.

Ženy v dobách temna

Roku 1968 se Anna Honová stala spoluzakladatelkou regionální pobočky sdružení K 231 – tedy společenství politických vězňů, uvězněných po únoru 1948 (název se vztahuje k zákonu „na ochranu lidově demokratické republiky“ – č. 231/1948 Sb. – podle něhož byla odsouzena většina „muklů“).

Vystoupila tehdy na tribuně v sále Reduta v Uherském Hradišti: „Mluvila jsem na téma ‚Ženy v dobách temna‘. Měli jsme heslo: ‚Aby se to již nikdy neopakovalo.‘ To heslo se v průběhu našeho jednání utrhlo ze zdi a spadlo. A my jsme si říkali: ‚To je špatné znamení.‘“

A špatné znamení to taky bylo, za čas Annu Honovou volali na StB: „Byla ve mně tehdy malá dušička, protože dcera měla pět měsíců, já ji kojila – a teď jsem se měla večer dostavit na vyšetřovnu.“

Anna Honová nakonec tehdy absolvovala jen jeden výslech – a na 20 let se stáhla do soukromí. Po listopadu 1989 se angažovala v Konfederaci politických vězňů, účastnila se všemožných „muklovských“ akcí a navštěvovala školy. Zemřela 1. dubna 2019 ve věku 92 let.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

5 komentářů

  1. Wendy napsal:

    Děkujeme za poutavé a poučné čtení.

  2. Míra napsal:

    Zvěrstva komunistů je třeba neustále připomínat! Už jen proto, aby mladí, kteří tu zvrácenou dobu nezažili, neuvěřili komunistickým lžím, jat to všechno bylo skvělé!

  3. Dušan napsal:

    Vlastní národ se masakruje. Fanatismus a egoismus je metla lidstva. Staré rčení praví: Dejte blbci funkci a vymyslí papír. Dodal bych ještě, že vymyslí TEROR.
    Fašizmus=Komunismus. Jsou to zločinné organizace. První zakázali a druhá žije! PROČ?

  4. Jsem ročník 1942 a mohu děkovat, že se mě tohle nedotklo.Je třeba si to neustále připomínat a hlavně ve školách by se to měla mládež učit a dozvědět! Kdo to nezažil,nic o tom neví co je to mučení. Bohužel,naše politické strany dovolili aby jeho syn, zarytý komunista, mohl dělat poslance a propagovat komunismus a obhajovat jejich skutky!

    • Evropan napsal:

      Taková je demokracie. T.G. Masaryk odmítal zákaz KSČ, ačkoli Gottwald demokratům (tedy i TGM) vyhrožoval zakroucení krkem. Pokud nejsou populistická násilná hnutí ničena v zárodku, obyčejně to pro slušné lidi špatně skončí.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama