POLEMIKA. Jestli se ve veřejném prostoru stalo z něčeho dosti otravné klišé, jsou to vyděšená varování před údajnými „nositeli jediné pravdy“. Ve skutečnosti není řeč o pravdě (tedy o prokazatelných faktech), ale o její interpretaci, kdy kritik sděluje hlavně to, že nositelem toho správného názoru je ve skutečnosti on. Právě to se přihodilo komentátorovi Lidových novin Martinu Zvěřinovi v textu se sáhodlouhým titulkem „Strašidlo dezinformací nesmí likvidovat liberální demokracii. Nebo chceme názorovou monokulturu?“

Přečtením titulku bychom mohli skončit, protože vlastně říká vše – včetně naplnění triviální leč pravdivé novinářské poučky, že je-li v titulku otazník, správná odpověď zní vždycky ne.

Když už se autorovi tohoto textu přihodilo to, že Zvěřinův text začal číst a dokonce jej i dočetl, byla by škoda ho jen tak odložit.

Ne proto, že by šlo o text nějak pronikavý, ale proto, že na něm lze v oboru dezinformací, jemuž se snaží věnovat, leccos ilustrovat.

Nastane ještě zuřivější bitva

V myšlenkovém světě, kde se na dezinformace pohlíží jako na jakýsi umělý konstrukt a kde údajně větší hrozbou jsou ti, kdo se s tímto neblahým fenoménem snaží bojovat, by logicky mělo platit, že zcela pomýlený je kupříkladu NÚKIB, BIS, Vojenské zpravodajství či současné vlády severských a Pobaltských zemí či Polska. Ještě, že tu máme pana Zvěřinu a spol., kteří vědí, že tudy zajíc neběží.

Podle Zvěřiny se dezinformacemi není třeba vzrušovat, protože i když v minulosti některé demokracie zanikly, tak nikoli proto, že je zlikvidovaly dezinformace: „Často byl za tím vnější agresor, ale leckdy dominantně prohnilost a zkorumpovanost demokratické elity.“

Pomiňme teď ty zpropadené elity, které jinak nemohou chybět v žádném manuálu správného populisty, když je ale řeč o „vnějším agresorovi“, co jiného je současné putinovské Rusko?

Chtít peníze na boj s dezinformacemi tedy znamená chtít peníze na posílení vlastní bezpečnosti. Kde je problém?

Zcela prokazatelně vede vedle horké války proti Ukrajině o něco chladnější válku hybridní proti Západu. Páchá teroristické útoky (Vrbětice), kybernetické útoky (mj. na nemocnice a školy) a – ach ano – šíří dezinformace. Kromě toho zde také třeba financuje své agenty (Sudljanková, Voice of Europe) a podporuje sabotážní akce (žhářský útok na Klíčově)…

„Nikdo nechceme podceňovat ruskou agresivitu a její ambice oslabit demokracii,“ píše Zvěřina, jenže to svým textem dělá.

Třeba analogií, že „s dezinformacemi a bojovníky proti nim se to má podobně jako s pojišťovákem a vaší domácností, nejraději by vám prodal, pokud možno tu nejdražší pojistku, protože to je výhodné pro něj“. Ne že by ta věta dávala velký smysl, má ale ilustrovat to, proč se tu nějaký boj s dezinformacemi vede. Ano, přátelé, je to odporné, ale je to za mrzký peníz.

„Prý vláda dělá proti dezinformacím málo a v podtextu těchto řečí je jediné sdělení: chceme peníze na ,boj s dezinformacemi‘,“ tvrdí Zvěřina.

Jistě i on si ale všiml plánů na navyšování výdajů na obranu (zdaleka nejen v ČR) s tím, že přirozenou součástí toho musí být i kyberbezpečnost, jejíž podmnožinou je i odhalování dezinformací a vhodná reakce na ně. Chtít peníze na boj s dezinformacemi tedy znamená chtít peníze na posílení vlastní bezpečnosti. Kde je problém?

Ve světě pana Zvěřiny (a jemu podobných) hrozba spočívá v tom, že jacísi splašení aktivisté „si představují, že kdyby dostali pravomoc a prostředky, mohli by zakazovat a odhalovat nepřátele demokracie, čímž by ji zachránili“.

Přitom si sám o pár vět vedle odpovídá: „Je to pouze stát, který stanoví pravidla, vymáhá je a smí trestat.“ Ať si každý představuje, co chce, ale je to tu snad s vymáháním pravidel a trestáním jinak?

Zvěřina se ale nevzdává a dál řeší své co by kdyby: „Představme si na chvíli, že vláda svěří, například elfům, dozor nad sociálními sítěmi. Co nastane? Ještě zuřivější bitva, protože legitimita aktivistů v očích veřejnosti je dána postojem každého z nás. A mnozí příznivci vlády a demokracie si rozhodně nepřejí řádění úderek pro správné názory.“

Zde si autor stvořil slaměného panáka a pak jej rituálně podpálil… V čem by takové „řádění úderek“ mělo spočívat? To se nedozvíme.

Zvěřina se tedy podle všeho obává toho, že ve jménu boje proti dezinformacím se začne potlačovat svoboda slova a demokracie. Třeba tím, že se za dezinformace označí cokoli, co se zrovna hodí a pak se to ve jménu vyššího dobra třeba i násilím potlačí… To je ale jev vlastní spíše autoritářským režimům než demokraciím; a tohle jistě nikdo (rozumný) nechce.

Není to tedy „strašidlo dezinformace“, nýbrž dezinformace jako takové, co pomáhá likvidovat liberální demokracii.

Co likviduje liberální demokracii

Zvěřina nicméně dál vykresluje temnou budoucnost spojenou ne s dezinformacemi, ale bojem proti nim:

„O nějakém zásahu státu do svobody slova bychom mohli uvažovat jedině v situaci, kdy by se naše země ocitla ve válce. A ve válce nejsme, jak všem potvrdí premiér i ministryně obrany. Kdyby ovšem byla válka, lze očekávat, že elfové a jim podobní by prosazovali vznik internačních táborů pro ,nepřátelské cizince‘, případně zrádce z vlastních řad…“

Zdá se, že možná moc kouká na Netflixu na různé dystopie.  Na základě čeho bychom měli očekávat zřizování internačních táborů, to se taktéž nedozvíme.

Demokracie by neměla (opět) přihlížet snahám o své zničení. A cílem dezinformací Made in Russia je právě to – společnost a demokracii rozkládat a ničit…

A pokud jde o (ne)válku, snad bude stačit premiér Fiala už z 27. února 2022: „Jsme ve válce. Je to útok proti svobodnému světu, musíme udělat vše, abychom Putina zastavili.“ Toho Putina, který opakuje, že vede válku proti kolektivnímu Západu. Západu, jehož snad jsme – naštěstí – poslední tři desítky let součástí.

Vypůjčme si dva citáty čerstvého osmdesátníka, dlouholetého novináře a taktéž kdysi komentátora Lidových novin, Karla Steigerwalda: „Právo na svobodu slova tu není proto, aby chránilo lži, nýbrž aby chránilo svobodu.“ A: „Dvacáté století se vyznamenalo neblahým objevem, že moc lze uzurpovat nejen násilím, dobytím, zabitím, obsazením, vypálením, nýbrž i volbami, pěkně podle ústavy.“

Přesně tak. Demokracie by neměla (opět) přihlížet snahám o své zničení. A cílem dezinformací Made in Russia je právě to – společnost a demokracii rozkládat a ničit, prudit, kazit vzduch i život, společenskou soudržnost a vzájemnou důvěru.

Kromě toho se dezinformace (a konspirace, jež s nimi jdou často ruku v ruce) mohou z virtuálního světa snadno přenést do světa reálného se všemi potenciálně fatálními důsledky (zájemci nechť si dohledají třeba klíčové slovo Pizzagate).

Snad také netřeba dlouze připomínat ani to, že svoboda slova není bezbřehá, už nyní je omezena zákony, ať jde o pomluvu, urážku na cti, či třeba falešné informace o umístění bomby ve škole…

Asi bychom svou obranu měli vést směrem dovnitř nějak šikovněji, možná jednodušeji, srozumitelněji, s větší laskavostí a pokusem pochopením pro obavy jiných.

Jediný český terorista

Je pozoruhodné, jak si blahosklonnost k tématu dezinformací, respektive popírání toho, že něco takového tu s námi je, v kruhu podává ruku s výkřiky o tom, jaká že tu panuje cenzura, novodobá totalita a chybějící svoboda slova.

Je to podobný paradox jako to, že se dosud jediným v tuzemsku odsouzeným teroristou stal nešťastník Jaromír Balda, vyplašený penzista, který se tak bál útoků spáchaných uprchlíky, až jeden takový útok v jejich jménu spáchal. Živoucí ukázka dopadu strašení, propagandy a ano – dezinformací.

Připouštět diskusi s někým, kdo tvrdí, že Země je placatá, že Československo stále existuje, že nám Bill Gates očkováním vpravil pod kůži čipy nebo že nás práškují z letadel chemtrails, nemá žádný smysl. Do podobné kategorie dnes patří i ti, kdo se tváří, že netuší, co je dezinformace a cítí se být nad věcí, když nadhazují, že možná nic takového není a větší nebezpečí jsou ti, kdo s nimi chtějí bojovat.

Slovo bojovat je zde zcela na místě. Dezinformace jsou tradiční součástí vedení válek a v tomto smyslu ve válce jsme.

Asi bychom svou obranu měli vést směrem dovnitř nějak šikovněji, možná jednodušeji, srozumitelněji, s větší laskavostí a pokusem pochopením pro obavy jiných. Třeba pak – byť neochotně – i lidé, kteří to zatím z nějakého důvodu nejsou schopni nahlédnout, připustí, že „něco jako dezinformace“ existuje.