V regionu známém jako Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang čínské úřady internovaly dle odhadů více než milion obyvatel turkického původu a muslimského vyznání do táborů, jež oficiálně označují za převýchovná střediska.

I proto poněkud v pozadí pozornosti západních médií nyní zůstal Tibet, který se potýká s velice podobným vývojem, pouze rozloženým do více než šesti dekád represí, útlaku a asimilačních snah čínské vlády.

Před několika dny, 10. března si Tibeťané (i lidé na Západě, včetně České republiky, kde i řada radnic vyvěsila tibetské vlajky) připomněli 60 let od výročí tibetského povstání ve Lhase. To v roce 1959 během pár dní skončilo tvrdým zásahem čínské armády a odchodem tibetského politického a duchovního vůdce Dalajlamy do indického exilu.

Čínské úřady se od té doby pokoušejí podřídit si Tibeťany širokou škálou prostředků, jež jsou nyní využívány i v Sin-ťiangu: od snah o rozvoj hospodářství a infrastruktury a růst materiálního blahobytu obyvatel až po tvrdé politické a náboženské represe.

Tibet, který je dlouhodobě oblíbeným předmětem zájmu mnoha západních příznivců a aktivistů coby „bájná Šangri-la“, se přitom  jen zřídka dostává do seriózního zpravodajství.

Současná situace jak v Tibetu, tak i v Sin-ťiangu, kde jsou nyní obyvatelé masově internováni v koncentračních táborech pod záminkou boje proti terorismu a separatismu, je výsledkem dlouhodobějšího trendu v čínské národnostní politice.

Tématem se ve svém nedávném podcastu zabývali také Kaiser Kuo a Jeremy Goldkorn se svými hosty Jimem Millwardem a Tashi Rabgey.

Jim Millward je profesorem historie na Georgetown University a Tashi Rabgey je profesorkou mezinárodních vztahů na Univerzitě George Washingtona a ředitelkou Tibet Governance Project, v jehož rámci vede dialog i s čínskou stranou. Z jejich rozhovoru níže citujeme.

Březnová výšková nemoc

Národnostní politika ČLR původně vycházela z modelu zavedeného v první polovině 20. století v Sovětském svazu. K asi nejvýraznějšímu zlomu tak logicky došlo po pádu Sovětského svazu a rozpadu východního bloku po roce 1989.

Ne náhodou zrovna v té době probíhaly také veliké demonstrace za demokratizaci Číny v Pekingu. Rovněž nikoli náhodou byl konec 80. let poměrně turbulentní také ve Lhase, kde došlo v letech 1987-89 k sérii rozsáhlých nepokojů a demonstrací místních obyvatel vedených převážně buddhistickými mnichy.

Tyto demonstrace byly tvrdě potlačovány, a nakonec vyústily v zásah čínské armády a vyhlášení stanného práva v březnu 1989 při příležitosti 30. výročí Tibetského povstání. K dalším masovým demonstracím pak došlo opět v březnu, tentokrát v roce 2008, v roce konání Olympijských her v Pekingu.

Čínské úřady Tibet proto vždy kolem tohoto data zavírají pro návštěvníky ze zahraničí. Letos pod zvláště bizarní záminkou ochrany cizinců před výškovou nemocí.

Represe, uvolnění, větší represe

Tibet je oblastí, kde se již od nedobrovolného připojení všech území obývaných Tibeťany (tedy nejen Tibetské autonomní oblasti, TAO, ale i tzv. autonomních prefektur a okresů na území čtyř čínských provincií Čching-chaj, Kan-su, S‘-čchuan  Jün-nan) opakují série represí, uvolnění, protestů a ještě větších represí.

To lze považovat za základní model čínské „národnostní politiky“ v „turbulentních oblastech“ obývaných menšinami, které se nikdy nepodařilo plně začlenit do „velikého čínského národa“.

Někteří uznávaní badatelé, např. James Leibold nebo Robert Barnett, se domnívají, že čínská vláda přistoupila k současné sekuritizaci a teroru v odbojných regionech poté, co se nenaplnily původní předpoklady komunistických vůdců o vývoji situace v těchto regionech.

Domnívali se, že zajištění materiálních potřeb a dosažení určitého „udržitelného blahobytu ve společnosti“ povede k přirozené inklinaci „národnostních menšin” k ČLR coby „vlasti“.

Už v první dekádě po zavedení Teng Siao-pchingových reforem a otevírání se světu se to však v případě Tibetu nepotvrdilo. Částečná obnova náboženských svobod v 80. letech zde naopak vedla k posílení tibetské identity a vědomí neslučitelnosti dvou zcela odlišných světů.

Definitivní rozčarování pak v případě Tibetu přišlo právě s velkými nepokoji v roce 2008.

V Sin-ťiangu rychleji, v Tibetu déle

Právě tento rok mnozí badatelé považují za bod obratu v čínské národnostní politice – v následujícím roce pak navíc došlo ke krvavým nepokojům v hlavním městě Sin-ťiangu Urumči.

Co bylo hlavním důvodem, proč se čínské vedení právě v Sin-ťiangu odhodlalo přistoupit k tak radikálním a viditelným krokům, jako je masová internace nechanského obyvatelstva?

Pravděpodobně fakt, že zatímco Tibet má na Západě dlouhodobě své příznivce, boj proti „muslimským fundamentalistům“ se v rámci světového boje proti terorismu zdál mnohem snáze ospravedlnitelný.

Ve skutečnosti však situace v Tibetu není o mnoho lepší než v Sin-ťiangu. Ať už jde o náboženské represe, všudypřítomnou kontrolu obyvatel nebo vytrvalé snahy o asimilaci tibetského obyvatelstva prostřednictvím „správné výchovy“ v čínském jazyce – a s patřičným důrazem na politicky korektní historický narativ oslavující „osvobození tibetských otroků“ z područí vykořisťující aristokracie a kléru.

Pouze na rozdíl od Sin-ťiangu do Tibetu už od konce 80. let nemají přístup žádní západní novináři ani badatelé a veškeré informace i komunikace podléhají přísné kontrole a cenzuře. Takže zprávy o tom, jak se v těchto oblastech žije, se ven dostávají pouze zprostředkovaně a s velkým rizikem.

Počet sebeupálení narůstá

Jedním z prostředků, které Tibeťané začali za této situace využívat jako formu protestu, je sebeupálení. Jejich počet stále narůstá. Podle Tashi Rabgey je nyní evidováno již 155 případů, z nichž 28 bylo v době konání stranického sjezdu na podzim roku 2017.

I když většinu tvoří mniši a mnišky, zastoupeni jsou lidé všech sociálních i věkových skupin a obou pohlaví. Nejvíce případů je zaznamenáno mimo TAO, zejména v S‘-čchuanu, tedy Khamu (Kham je historické území dnes rozdělené mezi TAO a S‘-čchuan), kde je menší ostraha než v TAO. Sekuritizace v tibetských oblastech tedy není tolik motivovaná „bojem proti terorismu“, jako je tomu v Sin-ťiangu, ale právě z velké části snahou čínských úřadů zabránit obyvatelům v jakýchkoli formách protestu.

Včetně právě sebeupalování, které je naprostým tabu v čínských médiích i na internetu, a překvapivě se o něm příliš nehovoří ani v západních médiích.

Sama Tashi Rabgey ve výše zmíněném podcastu uvedla jako jeden z hlavních problémů debaty o Tibetu na Západě onen „hippie mystický“ mýtus nejviditelněji reprezentovaný hollywoodským hercem Richardem Gerem.

V jeho rámci je Tibet nahlížen jako exotická krajina nabízející cestu k osvícení, což celou debatu často odvádí irelevantním směrem. Je třeba dodat, že podobná exotizace Tibetu je nyní běžná i mezi čínskou střední vrstvou, která rovněž nachází čím dál větší zalíbení v buddhismu.

Pro tento pohled na Tibet je typické, že se soustředí především na otázku lidských práv a náboženských svobod, ale další realitu současného Tibetu s jeho praktickými problémy – a možnými řešeními – často přehlíží.

Jednomu Simu se klaněti budeš

ČLR svou národnostní politiku ani po odhalení šokující reality situace v Sin-ťiangu měnit nehodlá. Nyní již jednoznačně směřuje k asimilaci a upírá „odbojným národnostem“ právo na jakékoli sebeurčení.

O tom svědčí mimo jiné nová vládní nařízení a čínské aktivity v Tibetu v posledních letech. Nedávno se např. objevily informace o opatřeních zaváděných v oblastech ve východní části Tibetu, Khamu, kde jsou místní obyvatelé údajně nuceni nahradit na vlastních domácích oltářích buddhistické sošky a obrázky fotografiemi čínského vůdce Si Ťin-pchinga a klanět se místo buddhů a bódhisattvů jemu.

Podle Johna Jonese z International Campaign for Tibet  (ICFT) jsou tato nová nařízení motivována snahou o přetrhání tradičních vazeb mezi kláštery a místními komunitami:

„Čínské úřady vnímají jakékoli tibetské projevy přihlášení k víře a tradiční identitě jako odpor proti své vládě. Mnoho protestů proti čínské nadvládě bylo v minulých letech vedeno mnichy a mniškami a kláštery byly historicky středobody života tibetských komunit, které jim poskytovaly finanční výpomoc výměnou za vzdělání pro své děti.“

Výše citovaná zpráva organizace ICFT z letošního ledna mimo jiné poukazuje na to, že k čínským prioritám v Tibetské autonomní oblasti patří zejména budování dopravní infrastruktury.

Kromě rozsáhlé sítě kvalitních silnic a četných letišť se v současnosti buduje klíčové železniční spojení mezi hlavním městem S‘-čchuanu Čcheng-tu a Lhasou, odkud pak vlak dále pokračuje do Žikace a v dohledné době by měl Tibet propojit s Nepálem. Po dokončení dojde na druhé železniční spojení do Tibetu.

První trať z Golmudu do Lhasy, dokončená v roce 2006, je kromě turistického ruchu využívána zejména pro armádní účely. Jak uvádí ICFT, v posledních letech se v TAO konají desítky menších i větších vojenských cvičení a vojenské posádky jsou zde prakticky na každém kilometru.

Jak Tibet, tak Sin-ťiang tedy hrají klíčovou roli z hlediska vnitřní i vnější bezpečnosti ČLR a proto je z hlediska Pekingu nutné je stabilizovat za každou cenu.