Rozhodnutí prezidenta Zemana nejmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničních věcí vyvolalo opět vlnu otázek, zda prezident tímto krokem nepřekračuje své pravomoci, nevykládá Ústavu České republiky účelově a nejedná proti jejímu duchu či proti ústavním zvyklostem.

Podle české ústavy je jmenování člena vlády založeno na interakci předsedy vlády a prezidenta a člen vlády může být jmenován jen v jejich vzájemné shodě.

Prezident jakožto osoba jmenující člena vlády není pouhým ceremoniářem, který by předával pověřovací listiny podle diktátu předsedy vlády, ale ve vztahu k jmenování ministra má zásadní pravomoci.

Má tedy i právo odmítnout předsedou vlády navrženého kandidáta, i když nemá právo prosadit vlastního kandidáta proti vůli předsedy vlády.

Na co musí myslet premiér

I přes neústrojný prvek přímé volby prezidenta zůstává Česká republika parlamentní demokracií. I v parlamentní demokracii však existuje politický vztah mezi členem vlády a hlavou státu.

Předseda vlády musí mít tedy na paměti, že členové vlády musí být přijatelní nejen pro něj, protože je to jeho vláda, za kterou nese odpovědnost, ale musí být přijatelní pro Poslaneckou sněmovnu, která vládě vyslovuje důvěru, a pro prezidenta republiky, který je má jmenovat.

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Výkon funkce ministra závisí na dvou orgánech, hlavě státu, která ho jmenuje, a Poslanecké sněmovně, která vyslovuje tělesu, jehož je členem, důvěru.

Takový postup není v rozporu s principem parlamentní demokracie, protože tento typ demokracie neznamená, že je parlament vrcholným orgánem veškeré státní moci, ale znamená vyvážené fungování všech typů moci, byť s klíčovou rolí parlamentu.

Prezident republiky tedy má právo nejmenovat ministra navrženého předsedou vlády, a toto jeho rozhodnutí není rozhodnutím učiněným v oblasti veřejné správy, ale rozhodnutím výsostně politickým.

Zemanovy slabé důvody

Z tohoto důvodu není takové rozhodnutí přezkoumatelné soudem, a to ani Ústavním soudem, a jedinou odpovědnost, kterou v takovém případě prezident nese, je odpovědnost politická.

Vzhledem k závažnosti takového kroku by však prezident republiky neměl postupovat pouze na základě své libovůle, ale jen pokud pro odmítnutí návrhu předsedy vlády existují závažné důvody.

Argumenty pro nejmenování Miroslava Pocheho ministrem, které Miloš Zeman prezentoval, příliš přesvědčivé nejsou.

Dostatečným důvodem by přitom byla absolutní nezkušenost Miroslava Pocheho se zahraniční politikou, nicméně absolutní nezkušenost s oborem, ve kterém mají působit, by pak musel Miloš Zeman vytýkat i řadě jiných ministrů, se kterými problémy neměl.

Vzhledem k dikci ústavy je také očividné, že jedno z tvrzení Andreje Babiše, spočívající v tom, že Miroslava Pocheho jako ministra navrhnul, ale že prezident vedením rezortu zahraničních věcí pověřil Jana Hamáčka, je nepravdivé.

Prezident sice nemá povinnost jmenovat členem vlády navrženého kandidáta, ale zároveň nemá kompetence jmenovat někoho, koho mu předseda vlády nenavrhne. Jan Hamáček tedy musel být Andrejem Babišem navržen, protože jinak by jeho jmenování do čela rezortu zahraničních věcí bylo zcela mimo rámec naší ústavy.