Ministr spravedlnosti Robert Pelikán nepovolil vydání Libanonců Alího Fajáda a Chálida Marabiho do USA. Fajád i Marabi byli po tomto rozhodnutí propuštěni z vazby a oba odletěli do Bejrútu.

Česká republika tímto svým krokem porušila svůj vlastní zákon, ale i normy mezinárodního práva. V našem trestním zákoně se totiž uplatňuje zásada „aut dedere aut iudicare“ neboli „vydat nebo soudit“.

Pokud Česká republika odmítne vydat cizího státního příslušníka, je povinna jeho věc předložit svým orgánům činným v trestním řízení a postupovat, jako by byl předmětný trestný čin spáchán v naší jurisdikci. Tento princip má zajistit, aby nevznikly mezery mezi jurisdikcemi v případě, že byl trestný čin spáchán cizincem, a trestný čin zůstal nepotrestán. Vzhledem k tomu, že v daném případě jde o zločin označovaný mezinárodním právem jako zločin mezinárodní, jde rovněž o porušení kogentních norem mezinárodního práva veřejného.

Skutky trestné i v Česku

Je pravdou, že podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí, i když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné. Tak tomu bylo i v případě Alího Fajáda a Chálida Marabiho. Městský soud v Praze totiž povolil jejich vydání do USA, což potvrdil rovněž Vrchní soud, a rozhodnutí se tak stalo pravomocným.

Fajád a Marabi jsou obžalováni z přípravy vražd zaměstnanců americké vlády, z pokusu použít protiletadlovou střelu a z pokusu poskytnout materiální podporu teroristické organizaci. Pokud ministr spravedlnosti využil své oprávnění a vydání cizinců nepovolil, musí být zahájeno jejich trestní stíhání pro tyto činy v České republice, neboť popsané skutky jsou trestné i u nás.

Pokud by existovala obava, že se jmenovaní budou vyhýbat trestnímu stíhání, je namístě jejich stíhání vazební. Česká republika však tuto povinnost nejen že nesplnila, ale dokonce aktivně pomáhala tomu, aby se Fajád a Marabi byť i hypotetickému trestnímu stíhání vyhnuli.

Karty držel ministr Pelikán

Vyjádření premiéra Sobotky, že ministr spravedlnosti postupoval v případu Fajáda v souladu s českými zákony, je tak poněkud zavádějící, protože rozhodnutí o nevydání cizinců mělo být spojeno s rozhodnutím o jejich stíhání v České republice.

Stejně tak byla nepřesná vyjádření některých médií, že o propuštění obou mužů rozhodl Městský soud v Praze, což vyvolávalo dojem, že soud jedná dle pokynu ministra, či dokonce zpravodajských služeb. Rozhodnutí o propuštění obou mužů bylo výhradně v rukou ministra spravedlnosti a Městský soud musel rozhodnutí o propuštění vydat, neboť již neexistoval důvod jejich extradiční vazby.

Srovnání popsaného případu s případem Hámida bin Abdal Sáního, označovaného českými médii jako katarský princ, není úplně na místě. Tehdejší ministr spravedlnosti rozhodl o předání jeho trestního stíhání do Kataru, kde dále pokračovalo a nakonec i pravomocně skončilo. Jiná věc je to, že trestní stíhání v Kataru bylo zřejmě značně formální a nevedlo ke spravedlivému zjištění viny a uložení trestu.

Bezzubost katarského přístupu k dané trestní věci pak vedla k tomu, že se jí opět začaly zabývat české soudy, a ty také pravomocně věc rozsoudily. V případu Hámida bin Abdal Sáního tedy ani na okamžik neexistovalo nebezpečí mezery mezi jurisdikcemi, byť se katarská jurisdikce neukázala být příliš účinnou.

Na místě není ani srovnání s případem Shahrama Abdullaha Zadeha, který byl propuštěn po 22 měsících z vazby na svobodu a státní zástupce okamžitě po jeho propuštění navrhl jeho vzetí do extradiční vazby na základě íránské žádosti o jeho vydání. Státní zástupce se však této až anekdotické epizody nehodné západoevropských orgánů činných v trestním řízení mohl vyvarovat při znalosti tohoto, že Zadeh je český občan, a dle trestního zákoníku je vydávání českých občanů z České republiky do ciziny vyloučeno. Takové vydání by bylo i v rozporu s Listinou základních práv a svobod a soud správně návrhu státního zástupce nevyhověl.