KOMENTÁŘ. Bývalý politik a následně manažer PPF Vladimír Mlynář v médiích opakuje, že by prezident Petr Pavel měl premiérovi Andreji Babišovi udělit abolici a ukončit tak trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo. Na první pohled to působí jako pragmatické řešení politicky citlivé situace. Ve skutečnosti by však takový postup byl v přímém rozporu se samotnou podstatou právního státu a představoval by nebezpečný precedens, který by narušil základní principy fungování justice.

Abolice je výjimečný institut určený k řešení zcela mimořádných situací, typicky tam, kde dochází k systémovému selhání trestní justice nebo kde je trestní řízení zjevně zneužíváno. Jejím smyslem není zjednodušovat politickou realitu ani odstraňovat „nepohodlné“ kauzy, nýbrž korigovat excesy státu.

Abolice není ani nástroj na úklid politické reality. Její použití v situaci, kdy probíhá standardní, institucionálně kontrolované trestní řízení, by znamenalo její úplné převrácení. Z nástroje ochrany jednotlivce před státní mocí by se stala ochrana mocného jednotlivce před spravedlností.

Právní stát neřeší problém tím, že odstraní stíhání, ale tím, že umožní jeho transparentní a nezávislé posouzení.

Takový krok by zároveň zásadně narušil princip rovnosti před zákonem. Trestní právo stojí na předpokladu, že každý, bez ohledu na své postavení, podléhá stejným pravidlům a stejnému procesu.

Jádro demokratického právního státu

Pokud by bylo možné zastavit trestní stíhání politika pouhým rozhodnutím prezidenta, vznikla by implicitní kategorie osob, pro něž právo neplatí v plném rozsahu. Nešlo by jen o jednorázový akt, ale o vytvoření modelu, podle něhož lze trestní odpovědnost neutralizovat politickou mocí.

Argument, že cílem je zabránit situaci, kdy je premiér trestně stíhán, navíc obrací logiku věci naruby. Právní stát neřeší problém tím, že odstraní stíhání, ale tím, že umožní jeho transparentní a nezávislé posouzení.

Pokud existuje podezření ze spáchání trestného činu, jedinou legitimní cestou je jeho projednání před soudem. Snahy obejít tento proces pod záminkou politické stability ve skutečnosti znamenají ohrožení spravedlnosti. Je to totéž, jako kdybychom chtěli snížit kriminalitu tím, že přestaneme trestné činy vyšetřovat.

V neposlední řadě je takový návrh i výrazem hluboké nedůvěry v instituce. Pokud bychom připustili, že standardní soudní proces není schopen spravedlivého rozhodnutí v politicky citlivé věci, znamenalo by to, že právní stát selhal ve své podstatě.

V takovém případě by však řešením nebyla abolice, ale reforma justice. Použití abolice jako náhražky za fungující soudnictví je pouze zakrytím problému, nikoli jeho řešením.

Mlynářův návrh je tedy principiálně chybný. Opírá se o utilitární úvahu, která obětuje základní právní principy ve prospěch momentální politické situace.

Byl by to mimořádný zásah do trestního řízení, který má smysl pouze tam, kde selhává spravedlnost, nikoli tam, kde selhává politika.

Přitom právě tyto principy, tedy rovnost před zákonem, nezávislost soudů a nemožnost svévolného zásahu do trestního řízení, tvoří jádro demokratického právního státu. Jakmile je jednou prolomíme, otevíráme prostor, v němž se právo stává nástrojem moci, nikoli jejím limitem.

Tvrzení, že prezident má udělit abolici jen proto, aby Česká republika neměla trestně stíhaného premiéra, není řešením problému, ale jeho zamlčením.

Jestli má mít právo smysl

Byl by to mimořádný zásah do trestního řízení, který má smysl pouze tam, kde selhává spravedlnost, nikoli tam, kde selhává politika. Argument, že potřebujeme abolici, abychom neměli trestně stíhaného premiéra, ve skutečnosti říká, že nechceme, aby o vině rozhodoval soud, ale aby o ní rozhodli politici samotní.

To je přesně ten moment, kdy se láme charakter právního státu. Protože soud má rozhodovat právě tehdy, když je to nepohodlné, mediálně exponované a politicky výbušné.

Abolice pro Andreje Babiše by byla okamžikem, kdy by skončilo právo a začala zvůle moci. Znamenalo by to veřejně a bez obalu deklarovat, že existují lidé, pro které standardní pravidla neplatí. Že zatímco tisíce obviněných musí projít celým trestním řízením, nést jeho důsledky, čelit důkazům a rozsudku, někdo jiný může být z tohoto procesu jednoduše vyňat, protože má dostatečný politický význam.

Právní stát nestojí jen na normách, ale na přesvědčení, že tyto normy platí pro všechny stejně. Jakmile veřejnost uvidí, že existuje možnost „vypnout“ trestní řízení u konkrétní osoby, přestává věřit v jakýkoli výsledek soudního procesu. Každé další rozhodnutí bude vnímáno tak, že kdo má dost vlivu, ten se spravedlnosti vyhne. V tu chvíli se hroutí legitimita celého systému.

Požadavek abolice v tomto kontextu proto není jen mylný. Je nebezpečný. Jde o otevřený požadavek, aby se pravidla přestala uplatňovat tam, kde jsou nejvíce potřeba, tedy u mocných.

Jakmile bychom jednou připustili, že je možné použít abolici k vyřešení konkrétní politické kauzy, neexistuje žádný racionální důvod, proč to neudělat znovu. Pro jiného politika. Pro jinou kauzu. Pro kohokoli, kdo bude mít dostatečný vliv nebo podporu. Právo by se tím definitivně proměnilo v nástroj selektivního použití.

Požadavek abolice v tomto kontextu proto není jen mylný. Je nebezpečný. Jde o otevřený požadavek, aby se pravidla přestala uplatňovat tam, kde jsou nejvíce potřeba, tedy u mocných.

Jestli má mít právo nějaký smysl, pak právě ten, že i ten nejsilnější musí projít stejným procesem jako ten nejslabší.