KOMENTÁŘ. Občanům neruské části Evropy připadá nepochopitelné, že primitivní a hloupé projevy lidí typu Vladimíra Solovjova a Dmitrije Medveděva nacházejí tak velké pochopení u ruské společnosti a jsou schopny ji ovlivňovat. I v české společnosti se najdou lidé, kteří této ruské rétorice podléhají. Neschopnost rozlišit propagandu od reality lze označit za projev intelektuální slabosti.

Víra v ruské propagandisty není postoj, ale projev hlouposti ve smyslu neschopnosti chápat souvislosti a pracovat s fakty.

Lidé, kteří jí podléhají, nejsou obětí manipulace proto, že by neměli informace, ale proto, že jim chybí základní intelektuální výbava k jejich vyhodnocení. A to už není sociální problém.

Nabízí se teze, že jde o prostou hloupost. O kombinaci nízké mentální kapacity, slabé abstrakce a neschopnosti kritického myšlení. Není přece ale možné, aby v ruské společnosti bylo tolik lidí hloupých.

Příčinou tedy není individuální omezenost Rusů, ale civilizační zaostalost celé ruské společnosti.

Civilizace začíná tam, kde se pravda ověřuje, zpochybňuje, koriguje a kde nikdo nemá monopol na její vyhlašování.

Když pravda přichází shora

V případě současného Ruska nejde o zaostalost technologickou, vzdělanostní ani ekonomickou, i když ani v těchto oblastech se nejedná o společnost vyspělou. Jde o zaostalost civilizační, tedy o neschopnost společnosti přijmout a udržet základní civilizační normy, které jinde fungují jako samozřejmý rámec veřejného života.

Civilizace začíná tam, kde se pravda ověřuje, zpochybňuje, koriguje a kde nikdo nemá monopol na její vyhlašování. Civilizační zaostalost se naopak pozná podle toho, že pravda přichází shora, jako dekret.

Není důležité, zda odpovídá skutečnosti, ale zda je autoritativní. V takovém prostředí se ztrácí rozdíl mezi informací a rozkazem. Když je hlas státního propagandisty přijímán jako popis reality, nejde už o manipulaci v technickém smyslu, ale o vnitřní souhlas s podřízením myšlení moci.

Postavy jako Vladimír Solovjov (moderátor ruské státní televize a hlavní tvář kremelské propagandy) nejsou významné svým intelektem ani argumenty. Jsou významné tím, že reprezentují model světa, v němž je hlasitý projev považován za důkaz pravdy a agrese za projev síly.

Civilizační zaostalost se neprojevuje v tom, že takové postavy existují, protože existovaly vždy, ale v tom, že nejsou společensky diskvalifikovány. Naopak je jejich jazyk normalizován, legitimizován a oceňován.

Zásadním civilizačním zlomem je také vztah k násilí. Civilizovaná společnost považuje násilí za selhání politiky, za poslední a tragickou možnost. Civilizačně zaostalá kultura jej naopak chápe jako legitimní argument.

Hrozba, zničení, ponížení protivníka nejsou vnímány jako morální problém, ale jako důkaz síly. Tam, kde výzvy k likvidaci cizích měst neznamenají společenskou diskvalifikaci, nýbrž mediální úspěch, došlo k rozpadu základní civilizační brzdy.

Když násilí stojí nad právem

Snad nejhlubším projevem civilizační zaostalosti je však popření hodnoty jednotlivce. Moderní civilizace stojí na přesvědčení, že lidský život má vnitřní cenu, nezávislou na jeho užitečnosti pro stát.

V zaostalém civilizačním modelu je člověk materiálem dějin. Spotřební jednotkou impéria. Masové smíření se se smrtí vlastních vojáků, bez otázky „proč“, bez tlaku na odpovědnost, není projevem odvahy ani oběti, ale předmoderního myšlení, v němž jedinec nemá nárok na smysl svého utrpení.

Proto je třeba říci to bez obalu, že v případě ruské společnosti nejde o „jinou civilizaci“ ani o „alternativní hodnoty“, ale o civilizační regres. Jde o návrat k modelu světa, v němž je moc nad pravdou a násilí nad právem.

Střední délka života mužské populace v Rusku se dlouhodobě pohybuje výrazně níže než v západní Evropě. Rozdíl oproti zemím EU činí často deset i více let.

Příčinou civilizační zaostalosti ruské společnost je mimo jiné to, že dlouhodobě nese závažnou sociální a zdravotní zátěž, která ji odlišuje od většiny vyspělých evropských zemí.

Tyto problémy nejsou marginální ani nové. Jsou strukturální, dlouhodobé a statisticky dobře doložené. Nejvýrazněji se projevují v oblasti alkoholismu, předčasné úmrtnosti, sebevražednosti a celkového zdravotního stavu populace, zejména mužů v produktivním věku.

Alkoholismus má v Rusku charakter masového společenského jevu. Spotřeba alkoholu na obyvatele se po desetiletí pohybovala na extrémně vysokých hodnotách, často kolem 11–15 litrů čistého alkoholu ročně na dospělou osobu.

I když v posledních letech došlo k určitému poklesu díky administrativním opatřením státu, Rusko se stále pohybuje výrazně nad průměrem Evropské unie, kde se spotřeba pohybuje kolem 6–8 litrů.

Alkohol v Rusku není jen kulturním zvykem, ale významným determinantem zdravotních a sociálních rizik. Odhady ukazují, že v některých obdobích bylo více než 40–50 % úmrtí mužů ve věku 15–54 let přímo nebo nepřímo spojeno s alkoholem, ať už šlo o otravy, jaterní cirhózu, kardiovaskulární selhání, násilí či dopravní nehody.

S alkoholismem úzce souvisí mimořádně vysoká předčasná úmrtnost, zejména u mužů. Střední délka života mužské populace v Rusku se dlouhodobě pohybuje výrazně níže než v západní Evropě. Rozdíl oproti zemím EU činí často deset i více let.

Zatímco v západní Evropě je úmrtí v produktivním věku spíše výjimkou, v Rusku jde o masový jev. Kombinace alkoholu, kouření, špatné životosprávy, chronického stresu a nedostatečné prevence vede k vysokému výskytu srdečně-cévních onemocnění, která jsou hlavní příčinou úmrtí.

Pravidla jako nástroj moci silnějšího

Dalším temným ukazatelem stavu ruské společnosti je sebevražednost. Přestože v posledních dvou dekádách došlo k poklesu, současné hodnoty se stále pohybují výrazně nad průměrem většiny evropských zemí.

Zvláště alarmující je silná vazba mezi sebevraždami a alkoholem. Značná část suicidálních jednání probíhá pod jeho vlivem a je spojena s impulzivitou, sociálním rozpadem a bezvýchodností.

Významnou roli hraje také domácí násilí, často spojené s alkoholem, a obecně nízká úroveň péče o duševní zdraví, která je zatížena stigmatem a institucionální slabostí.

Rusko dlouhodobě čelí poklesu populace, nízké porodnosti a výrazné nerovnováze mezi počtem mužů a žen v produktivním a seniorském věku.

Ve srovnání se západní Evropou tak Rusko vykazuje kombinaci vysoké rizikovosti životního stylu, nízké prevence a hlubokých sociálních frustrací, které se promítají do statisticky měřitelných výsledků, jako je kratší život, vyšší úmrtnosti v produktivním věku, vyšší sebevražednost a celkově horší kvality života.

Tyto problémy nejsou otázkou jednotlivců, ale systémovým rysem společnosti, která dlouhodobě selhává v ochraně lidského kapitálu a zdraví vlastního obyvatelstva.

K výše popsaným zdravotním a demografickým problémům se v ruské společnosti přidává řada dalších negativních strukturálních jevů, které společně vytvářejí prostředí dlouhodobé stagnace, frustrace a sociální eroze. Jedním z nejvýraznějších je demografický kolaps.

Rusko dlouhodobě čelí poklesu populace, nízké porodnosti a výrazné nerovnováze mezi počtem mužů a žen v produktivním a seniorském věku. Kombinace vysoké mužské úmrtnosti, emigrace vzdělanější části populace a ekonomické nejistoty vede k tomu, že stát není schopen přirozenou cestou obnovovat své obyvatelstvo.

S demografií úzce souvisí odliv lidského kapitálu. Rusko systematicky ztrácí vzdělané, mobilní a jazykově vybavené obyvatele, kteří odcházejí do Evropy, Severní Ameriky či Asie. Nejde jen o politické emigranty, ale o lékaře, inženýry, IT specialisty, vědce i studenty.

Tento odliv mozků oslabuje inovační potenciál země a zároveň zvyšuje relativní váhu méně kvalifikovaných vrstev, což se promítá do celkové úrovně veřejné debaty, ekonomické produktivity i kvality státní správy.

Dalším zásadním problémem je nízká důvěra ve společenské instituce. V ruské společnosti je hluboce zakořeněn cynismus vůči právu, soudům, policii i státu jako takovému. Pravidla nejsou vnímána jako závazná norma, ale jako nástroj moci silnějšího.

Výsledkem je prostředí, v němž se nevyplácí iniciativa, poctivost ani dlouhodobé plánování, protože úspěch závisí spíše na kontaktech než na schopnostech.

V souhrnu ruská společnost trpí kombinací zdravotní devastace, demografického úpadku, institucionálního rozkladu a intelektuální stagnace.

Destrukce jako normální stav

Nelze opomenout ani sociální atomizaci. Důvěra mezi lidmi je nízká, solidarita slabá a občanská společnost potlačená. Jednotlivec je ponechán sám sobě a naučen přežívat, nikoli spolupracovat.

Tento stav podporuje pasivitu, apatii a rezignaci, což dále posiluje autoritářské tendence. Lidé přestávají věřit, že by mohli něco změnit, a místo toho hledají ochranu u „silné moci“.

V souhrnu tak ruská společnost trpí kombinací zdravotní devastace, demografického úpadku, institucionálního rozkladu a intelektuální stagnace. Nejde o jednotlivé excesy, ale o propojený systém problémů, které se navzájem posilují.

Výsledkem je prostředí, v němž se lidský potenciál systematicky promrhává a kde je destrukce fyzická, sociální i morální vnímána jako normální stav věcí, nikoli jako selhání, které by vyžadovalo zásadní změnu.

A právě v tom, v jakém civilizačním čase se ruská společnost rozhodla žít, spočívá její nejhlubší problém.