KOMENTÁŘ. Petr Macinka a Filip Turek bývají někdy označováni za přerostlé děti, fracky nebo trolly. Žádný z těchto příměrů ale na jejich chování příliš nepadne. Existuje typ politického chování, který na první pohled může působit jako sebevědomí, rozhodnost nebo „nový vítr“. Při bližším pohledu ale připomíná něco mnohem banálnějšího a zároveň mnohem výmluvnějšího, a to mazáctví.

Nejde o mazáctví ve smyslu zkušenosti, ale ve smyslu sociální role známé z uzavřených hierarchických prostředí. Ten, kdo byl dlouho dole, najednou stojí nahoře a místo autority nastupuje demonstrativní výkon moci.

U postav jako Petr Macinka a Filip Turek tento vzorec vystupuje překvapivě zřetelně.

Tento typ projevu má často jeden společný jmenovatel, a to minulost v podřízené roli. Typicky jde o lidi, kteří sami kdysi zažívali ponižování. Jakmile se dostanou nahoru, začnou se chovat stejně.

Kdo je nahoře a kdo dole

Petr Macinka se snaží znemožnit účast prezidenta na summitu NATO a jmenovat české zástupce do mezinárodních organizací, Filip Turek zřejmě ukončí poskytování dotací ekologickým organizacím, které jsou k němu kritické.

Je to stejná psychologie, jakou vykazovali v československé lidové armádě tzv. mazáci. Typickým znakem tohoto chování je potřeba dávat najevo, že „teď rozhodujeme my“.

Tento typ projevu má často jeden společný jmenovatel, a to minulost v podřízené roli. Typicky jde o lidi, kteří sami kdysi zažívali ponižování. Jakmile se dostanou nahoru, začnou se chovat stejně. Nejde o sebevědomí ani autoritu, ale o prostou duševní malost převlečenou za rozhodnost.

Jak Petr Macinka, tak Filip Turek byli v předchozích kariérách, pokud se dá říci, že vůbec nějaké měli, natolik bezvýznamní, že je nebylo možné považovat za relevantní aktéry.

Dlouhodobé fungování v prostředí, kde člověk vykonává cizí vůli, vytváří zvláštní napětí. Navenek se projevuje loajalitou, dovnitř se ukládá potřeba jednou rozhodovat sám. Tato potřeba však není spojena se zkušeností odpovědnosti, ale spíše s nahromaděnou frustrací z její absence. Když se tato možnost objeví, nepřichází vyrovnané zacházení s mocí, ale její demonstrativní užívání.

Takový člověk nemá potřebu rozhodovat efektivně, ale viditelně. Každý krok musí být doprovázen signálem, že se něco změnilo, že někdo jiný už určuje pravidla.

Jak Petr Macinka, tak Filip Turek byli v předchozích kariérách, pokud se dá říci, že vůbec nějaké měli, natolik bezvýznamní, že je nebylo možné považovat za relevantní aktéry.

Právě proto připomíná chování Macinky a Turka mazáctví. Mazák není ten, kdo má největší kompetenci. Je to ten, kdo má potřebu ukázat, že už není nováček, kdo si svou pozici neustále potvrzuje skrze ostatní a využívá každé příležitosti, aby bylo zřejmé, kdo je nahoře a kdo dole.

Až ta vojna skončí

Mazáctví je vždy performativní. Nejde o to, aby věci fungovaly, ale aby bylo vidět, kdo je řídí. V uzavřeném systému kasáren to má své limity. V politice je tento mechanismus o to viditelnější, že se odehrává na veřejnosti.

Výroky o tom, kdo co „zařídí“, kdo kam „nepojede“ nebo kdo „nedostane ani korunu“, nejsou jen obsahová sdělení. Jsou to signály směrem k okolí, že mají vliv, mají přístup a moc. A právě tato potřeba signalizace je klíčová.

Zároveň jde o zvláštní paradox. Čím více je moc skutečná, tím méně potřebuje být předváděna. A naopak, čím více je její nositel nejistý, tím více ji musí neustále ukazovat. Přehnaná viditelnost moci tak není důkazem její síly, ale její nejistoty.

Mazák bere svoji roli jako příležitostí konečně si „to užít“. Jenže Macinka i Turek, stejně jako jiní mazáci zapomínají na jednu věc: že po skončení „vojenské služby“, respektive volebního období, se propadnou zpět do bezvýznamnosti.