Kandidát na soudce Ústavního soudu Pavel Simon je považován za odborníka na náhradu škody způsobenou občanům státem. Vzhledem k tomu, že se na tuto oblast specializuje v rámci své práci na Nejvyšším soudu, je také tvůrcem judikatury a sjednocuje justiční praxi okresních a krajských soudů. Již sama tato skutečnost by ho měla z kandidatury na ústavního soudce zcela diskvalifikovat. Vysvětlím proč…

Pokud jsou určitá rozhodnutí českých soudů skutečně navýsost skandální, jsou to právě ta ve věcech náhrady škody způsobené státem. Ať již  nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

Soudce Pavel Simon se specializuje mimo jiné na odškodnění za nezákonná trestní stíhání. Na nevinného občana má takové stíhání závažné sociálně-psychologické následky. Stigmatizuje ho a ohrožuje jeho postavení mezi dalšími důvěře se těšícími občany.

Kombinace poškozeného sociálního statusu a nutnost být vystaven ataku státní moci zanechává podezřelého ve velmi zranitelné pozici.

Pokud se však občan po zproštění obžaloby domnívá, že se mu stát omluví a prošlé útrapy mu odškodní, mýlí se.

Zneužívání státní moci

Naprosto běžnou praxí je snaha soudů hledat jakoukoli záminku neposkytnout náhradu škody či zadostiučinění žádné, a když už ho poskytnout musí, poskytnou ho ve výši, která je spíše urážlivá.

Soud klidně obžaloby zproštěnému občanovi tvrdí, že se mu nepodařilo prokázat, že přišel o práci, zakázky, rodinu a přátele v důsledku jeho mnoholetého nezákonného trestního stíhání.

Není výjimečné, pokud soud rozhodne, že nezákonným trestním stíháním byla sice poškozena čest nevinného občana, ale že si jeho čest cení na několik málo desítek tisíc korun. Pokud se takový případ dostane k Nejvyššímu soudu, bývá postup nižších soudů posvěcen.

Jestliže by se chtěl Ústavní soud stát skutečně institucí hodnou tohoto jména, měl by se zaměřit na omezení arogance a zneužívání státní moci vůči občanům. Soudce Pavel Simon je však symbolem této arogance.

Ústavní soud by měl důsledně postihovat případy, kdy například finanční úřad „zaklekne“ na korporaci či jednotlivce a tím ho zlikviduje. Měl by také ukončit praxi směšných a pohrdavých kompenzací za nezákonná trestní stíhání.

Jen tak se dosáhne toho, aby se lidé byli ochotni podrobit se autoritě zákonů, dodržovat a akceptovat jejich nařízení, a to dokonce i tehdy, když jsou pro ně nevýhodná, kontroverzní nebo nepopulární.

Souvislost jistě imaginární

Postoje některých státních orgánů k právu připomíná chování hospodského šizuňka, který se samolibým, vítězným rádoby šibalským úsměvem tvrdí hostovi, že do gramáže řízku se započítává i hmotnost trojobalu a že nikde není psáno, že steak nemůže být z kližky.

Stejně tak se chová soud, který obžaloby zproštěnému občanovi tvrdí, že se mu nepodařilo prokázat, že přišel o práci, zakázky, rodinu a přátele v důsledku jeho mnoholetého nezákonného trestního stíhání.

Soud ještě udiveně konstatuje, že souvislost mezi jeho podlomeným duševním a fyzickým zdravím a nezákonnou činností státu, je naprosto imaginární.

Vláda práva nemůže existovat bez respektu veřejnosti k zákonům. Pokud nebude veřejnost respektovat zákony, bude své chování podřizovat mimozákonným normativním systémům a své spory řešit mimo oblast práva, což vede k desintegraci společnosti.

Pokud však zákony nerespektuje ani moc výkonná a za jejich porušení soudy ukládají státu urážlivě směšné sankce, je obtížné takový respekt požadovat po veřejnosti.