KOMENTÁŘ. Zvolením do Rady České televize neztratí kandidát svoje politické přesvědčení, občanské postoje ani zájmy. Zákon o České televizi však členy Rady nutí, aby je pokrytecky skrývali. Transparentnosti kontroly činnosti ČT by naopak přispělo, pokud by radní mohli vyjadřovat a hájit zájmy organizací, sdružení, ale i politických sil, které je do jejich funkce dosadily.

Loňské zvolení ekonomky Hany Lipovské, moderátora Lubomíra Veselého a novináře Pavla Matochy do Rady České televize vyvolalo velkou pozornost a emoce, stejně jako jejich následná prohlášení a kroky.

Všichni tři přitom shodně prohlašují, že chtějí pouze Radě pomoci plnit její zákonnou povinnost, tedy uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, prý účinněji, než jak to činila Rada dosud.

Tato deklarovaná snaha, pokud je míněna upřímně, musí být pozitivně vnímána bez ohledu na sympatie k politickým silám, které výše jmenované do Rady České televize instalovaly. Rada České televize totiž nemá vystupovat ani jako advokát managementu České televize a jejích zaměstnanců, ale ani jako cenzor, který jim „jde po krku“.

Vadou na kráse prohlášení zmíněných radních je však skutečnost, že jak Hana Lipovská, tak nový předseda Rady Pavel Matocha zákon o České televizi porušují.

Ve službách spolku Bobošíkové

Člen Rady nesmí působit ve prospěch žádné politické strany, hnutí nebo občanského sdružení nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů. Hana Lipovská přitom velmi viditelně vystupuje jménem Institutu svobody a demokracie založeného Janou Bobošíkovou a podle zakladatelské listiny je i členkou jeho správní rady.

Pavel Matocha je předsedou spolku Pražská šachová společnost, přestože zákon o České televizi stanoví, že člen Rady České televize nesmí zastávat žádnou funkci v občanských sdruženích, což je podle starší právní terminologie označení spolku.

Poslanecká sněmovna je povinna člena Rady, který porušuje zákon, odvolat. Otázkou samozřejmě je, zda je toto ustanovení zákona rozumné a účelné.

Členem Rady České televize se může stát pouze osoba, kterou navrhnou organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Samozřejmým a logickým předpokladem toho, že tyto organizace a sdružení takového kandidáta navrhnou, respektive že ho vůbec znají, je nějaká afinita kandidáta a navrhující organizace či sdružení. To samé platí pro politické síly, které nakonec určí, zda se kandidát členem Rady stane, či nikoli.

Zavřít se do věže ze slonoviny

Zákon však vyžaduje, aby okamžikem volby tato afinita zmizela, a člen Rady České televize se náhle stal člověkem, který žije ve věži ze slonoviny. Nesmí vyjadřovat žádné své politické názory nebo občanské postoje, ani sympatie k nějakým skupinovým zájmům.

Člen Rady České televize se okamžikem volby má stát monokulturním zástupcem imaginární „veřejnosti“. Veřejnost ve smyslu lidské pospolitosti nemá právní subjektivitu a není osobou, která by se mohla nějak chovat, něco hodnotit a mít nějaké preference nebo zájmy. Vnímání lidské pospolitosti jako jednající entity, jejíž chování, hodnocení, preference či zájmy jsou nezávislé na vůli jednotlivců, je kolektivistickým pojetím společnosti.

Chování a přání veřejnosti je pouze umělou konstrukcí. Veřejnost nemá průměr, z něhož by bylo možno toto chování a přání dovodit. Lidská pospolitost je souhrnem jednotlivců, kteří mají své zájmy, ale součet těchto zájmů není zájmem veřejným.

Navíc každá lidská činnost, která má nějakou hodnotu, je obecně prospěšná, a každý jedinec snažící se dosáhnout zisku směřuje k aktivitám prospěšným celé společnosti. Veřejnost, jakožto právní kategorie, ale nemá valného spojení s realitou.

Společenství lidí není veřejností, ale společenstvím osob, které mají různé individuální a skupinové zájmy založené na jejich hodnotových a politických preferencích, náboženském vyznání, příslušnosti k nějaké profesní skupině, osobních zájmech a podobně.

Něco takového, jako je zájem veřejnosti, pak není téměř možné definovat vůbec, protože i o natolik obecných hodnotách, jako je svoboda a demokracie, mají různí jedinci různé představy.

Tím, že se nějaká osoba stane členem Rady České televize, neztratí svoje politické přesvědčení, občanské postoje, ani zájmy. Zákon o České televizi členy Rady pouze nutí, aby je pokrytecky skrývali. Benefit pro koncesionáře pak není naprosto žádný.

Transparentnosti kontroly činnosti České televize by proto přispělo, pokud by členové Rady mohli vyjadřovat a hájit zájmy organizací, sdružení, ale i politických sil, které je do jejich funkce dosadily. Nejen výše uvedené případy ukazují, že stávající zákon o České televizi neodpovídá společenské realitě.