ČÁST DRUHÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. V druhém díle přinášíme ukázky z doby pobělohorské.

Proces s vůdci českého stavovského povstání (1621)

Soud s vůdci českého stavovského povstání proti Habsburkům byl justičním finále událostí, které začaly defenestrací v roce 1618 a skončily porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře v roce 1620.

Zvláštností procesu bylo, že se neřídil zemským právem, ale pouze císařskými směrnicemi s tím, že obhajoba neměla právo vystoupit. Vůdci povstání, označovaní nepřesně jako čeští pánové, byli obžalováni z vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů, defenestrace, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování lidu a urážky královského majestátu.

Jednalo se tedy o mix trestných činů namířených jednak proti státu a jednak proti vládnoucí ideologii, což ovšem v té době do značné míry splývalo.

Obhajoba nebyla jednotná, někteří potvrdili, že se skutky staly, ale že jednali v zájmu země a jejího lidu, někteří zapírali a někteří se doznali a projevili lítost nad svými činy. Pokud císař nebyl s některým výslechem spokojen, musel se opakovat za použití mučení.

Někteří obžalovaní se žalovaných jednání skutečně nedopustili, protože jejich provinění spočívalo pouze v tom, že zastávali funkci nebo poslechli příkaz legitimních představitelů státu. Nakonec však padlo 30 rozsudků, a to 27 trestů smrti a 3 vyhoštění.

Způsob výkonu trestů smrti byl ale i na dobu raného novověku příliš krutý a císař výkon mnoha trestů zmírnil, stejně jako nevyhověl návrhům českých přívrženců habsburské dynastie, aby byli potrestáni všichni účastníci povstání.

Nová publikace HlídacíPes.org – Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. 

Pořízením publikace, tedy darem v hodnotě 1000 korun, podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.

Proces s Janem Sladkým Kozinou (1693-5)

Jan Sladký Kozina byl sedlák, který se stal vůdcem odboje Chodů dílem kvůli svému přecenění důležitosti Chodů pro císaře a dílem kvůli císařově intrice.

V roce 1692 si najal advokáta Viléma Strausse, který mu sepsal stížnosti proti místodržícímu Lamingenovi a žádost o potvrzení starých práv. Odměna advokáta za tento úkon právní pomoci dosáhla přibližně ceny zemědělského statku. S tímto dokumentem se Jan Sladký Kozina vydal za císařem Leopoldem I.

Císař Jana Sladkého Kozinu vlídně přijal, ale supliku zaslal místodržícím a sám Lamingen se proti ní ohradil. Císař poté vydal reskript, kterým zakázal Chodům stížnosti a vyhlásil, že jejich privilegia spočívající například v tom, že nemuseli platit daně, byla dávno zrušena.

Jan Sladký Kozina, ale i další Chodové v existenci reskriptu nevěřili a stále odmítali robotovat. Lamingen proto požádal o vyslání vojska. Po tomto vyhrocení situace, kdy k zásahu vojska nedošlo jen proto, že nebylo k dispozici v dodatečném počtu, zaslal advokát Strauss císaři dopis, ve kterém se omlouval a tvrdil, že byl o chodském sporu mylně informován. Přestal Chody zastupovat a dokonce některé přesvědčil, aby slíbili Lamingenovi poslušnost i robotu.

Naprostá většina Chodů však stále věřila v existenci privilegií, což císař vyřešil tak, že jejich zástupce, jakož i zástupce vrchnosti, pozval do Prahy s tím, že bude spor jednou provždy vyřešen. Zástupci Chodů, včetně Jana Sladkého Koziny, jeli do Prahy v naději, že celá záležitost dopadne v jejich prospěch.

V Praze však byli svědky toho, jak byly originály privilegií přestřiženy a prohlášeny za neplatné. Zároveň císař nařídil hledat po chodských vesnicích dopisy od advokáta Strausse, kterého chtěl za jeho zastupování Chodů potrestat. Při těchto domovních prohlídkách docházelo k drobným potyčkám, které vyústily ve vzetí purkrabího Líchy jako rukojmího, který měl být vyměněn za zabavené advokátovy dopisy.

Tato revolta však neměla dlouhého trvání a již v roce 1693 zástupci všech chodských vsí uznali svou vinu a složili Lamingenovi slib poslušnosti a roboty. Více než 70 chodských sedláků bylo uvězněno, včetně jejich předáků, mezi které patřil Jan Sladký Kozina. Volf Maxmilián Lamingen požádal místodržící o přísné potrestání vůdců povstání a soud vynesl vzápětí rozsudek, který byl podle Lamingena velmi mírný.

Proto se proti němu odvolal a požadoval exemplární potrestání, kterého se pomocí svých přátel ve Vídni domohl. Padly tři tresty smrti, z nichž jeden byl pro Jana Sladkého Kozinu, a dále pak tresty vystavení na pranýři, bičování, vypovězení a odnětí svobody.

Tresty smrti sice císař Leopold I. potvrdil, ale v mírnější podobě, než jak rozhodl soud. Oběšen měl být jen jeden z hlavních vůdců a to ten, který bude vyšetřovací komisí v Praze uznán nejvíce vinným. Na Lamingenovo doporučení komise určila jako největšího viníka Kozinu. V roce 1695 nad ním byl trest vykonán.

Publikace Mapa české justice vyšla v omezeném nákladu 2000 kusů, exkluzivní grafické zpracování je opět dílem Kláry Hegerové. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org. 

Publikace Mapa justice obsahuje rozhovory s rozhodujícími představiteli české justice. Vedle Šámala třeba s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, končícím šéfem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou nebo čestným prezidentem Soudcovské unie Liborem Vávrou. Nechybí ani kontroverzní pohledy na roli státního zastupitelství v trestním procesu. Dva pohledy z jiné strany představují šéf Unie státních zástupců Jan Lata a bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce – dnes ovšem advokát Stanislav Mečl.

Publikace vznikla díky velkorysému grantu od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Za podporu velmi děkujeme. Stejně tak děkujeme stovkám dalších donátorů, kterým není lhostejný osud naší země a podpořili náš projekt Žurnalistiky ve veřejném zájmu.