Zaretušovat nebo zamlčet

Po Liehmově smrti vyšla v českém tisku a na různých internetových serverech spousta nekrologů a připomínek, mimo jiné od Mileny Bartlové, Petra Janyšky, Josefa Chuchmy, Jany Červenkové, Jindřišky Bláhové, Petra Pitharta, Václava Klause a dalších. Autoři nebožtíka oslavili a vyzdvihli jeho zásluhy, což je při takové příležitosti pochopitelné, a nemyslím si, že by žádné neměl. S jeho podílem na bolševickém řádění se však „vyrovnali“ tak, že jej buď vylepšili a zaretušovali, nebo zcela zamlčeli.

Milena Bartlová v denikreferendum.cz napsala: „Hned v květnu 1945 Liehm vstoupil do komunistické strany, avšak už o čtyři roky později byl svéhlavým komunistickým intelektuálem, kterému hrozilo vyloučení, vyloučen byl v roce 1967 po sjezdu spisovatelů. […] Celý život usiloval o to, aby se vysoce kvalitní umění a kultura dostávaly k co nejširšímu množství lidí.“

Petr Janyška tamtéž: „Celý život se snažil vymanit českou kulturu ze sebestředného zahledění, tlačit ji do světového kontextu. […] Jeho rodinná a dobová situace ho hned v roce 1945 přivedla jako jednadvacetiletého do řad KSČ, což vzápětí znamenalo klasickou trajektorii poválečných levicových intelektuálů, poznamenaných předválečnou sociální situací, Mnichovem, válkou a holocaustem. Od marxistické utopie a některých nehezkých textů, na něž potom nebyl pyšný, přes reformismus 60. let po emigraci…“

Josef Chuchma zesnulého v Právu nepřípadně srovnal s Marií Rút Křížkovou (spojovalo je snad jen to, že odešli z tohoto světa ve stejný den) a napsal: „Liehmovi bylo dvaaadvacet, když založil s E. F. Burianem časopis Kulturní politika, který byl ovšem v roce 1949 zastaven. Liehmova novinářská dráha zažila své hvězdné roky v šedesátých letech, když jazykově vybavený AJL působil v Literárních novinách“ (Odešli dva služebníci české kultury, Právo, 10. 12. 2020, s. 18).

Panuje u nás takřka všeobecné přesvědčení, že připomínat selhání výrazných postav veřejného života je v podstatě neslušnost, s oblibou se tomu pak říká „kádrování“.

Jana Červenková v článku pro Babišovy Lidové noviny vyrobila z Liehma málem odbojáře: „Když měl Tonda svůj první malér se stranou, to byl rok 1949, pracoval jako redaktor v Kulturní politice, kde s kolegou Jiřím Honzíkem předčítali na redakčním shromáždění pro pobavení kolegů recesní báseň, složenou studenty – parodii na nastupující ‚socialistický realismus‘. […] Studentské autory za to vyhodili z fakulty, redaktory Liehma a Honzíka z redakce – třebaže ani nic neotiskli, stačilo udání. Kundera ve svém Žertu věru měl z čeho čerpat!“ (Ten, který nás neopustil, Lidové noviny, 9. 12. 2020, s. 9).

Jindřiška Bláhová na respekt.cz informovala, že Liehm se jako novinář „ocitl uprostřed turbulentních proměn československé mediální scény čtyřicátých až šedesátých let. Bezprostředně po druhé světové válce spolupracoval s přítelem Emilem Františkem Burianem, kterého pomáhal po konci války přivést z koncentračního tábora, na vydávání týdeníku Kulturní politika. Později se ale ideologicky rozešli kvůli Burianově komunistickému zapálení“.

Petr Pithart se v textu pro A2larm o Liehmově působení před rokem 1967 raději vůbec nezmínil (řekl bych, že dobře věděl proč), stejně jako Václav Klaus v uctivém příspěvku na svých internetových stránkách.

Obří skok do lepších časů

Nechci psát Liehmův portrét ani uvádět na pravou míru všechny nesmysly, které se v objevily v nekrolozích: podstatné je, že citované texty představují a připomínají A. J. Liehma jako žurnalistu, který v mladém věku propadl rudé ideologii (to se mohlo stát a také stalo leckomu), avšak už velice brzy po únoru 1948 se dostal do mravního či ideového konfliktu s totalitním aparátem: v roce 1949 měl přece „malér se stranou“, tehdy už byl „svéhlavý“ intelektuál, rozešel se s Burianem kvůli jeho „komunistickému zapálení“.

Pak následuje v úvahách většiny autorů obří skok – a najednou se píší šedesátá léta, „hvězdé roky“ Liehmovy kariéry. Vytratila se tak většina dlouhého období jeho profesního a politického života, které Jindřiška Bláhová poněkud komicky charakterizuje jako čas „turbulentních proměn československé mediální scény“.

Jak se to tedy s Liehmem skutečně mělo? Připomeňme nejdřív, že převrat v únoru 1948 vítal jako opravdu zapálený bolševik: „Snaha zvrátit dosavadní vývoj ve státě, obrátit cestu, po které se jeho lid vydal za socialismem, vytrhnout republiku ze svazku slovanských lidových demokracií a obrátit její zahraniční kurs, žalostně ztroskotala.“ Byla obnovena ta správná Národní fronta pracujícího lidu města a venkova, a „tato skutečnost vnese konečně klid a pořádek do našeho národního, politického a hospodářského života, klid, který již tak dlouho postrádáme“ (Lid, ano lid, Kulturní politika, č. 23/1948, s. 1). To je Liehmovo mladé novinářské období, v němž od roku 1945 působil jako redaktor striktně komunistického a velice nenávistného Burianova týdeníku a plnil jeho stránky podobnými nebezpečnými hovadinami. Do tohoto období spadá i jeho „první malér se stranou“.

Studenti FF UK Viktor Matys a Zdeněk Pachovský sepsali v roce 1949 neslušnou (erotickou) parodii Nezvalových veršů, kterou nazvali Socialistická láska a jejich spolužák Jiří Honzík ji v květnu toho roku přinesl na redakční poradu Kulturní politiky, v níž publikoval. Báseň se na poradě předčítala, vzbudila všeobecné veselí, jeden z redaktorů ji opsal a většina přítomných včetně Liehma si vzala kopii. Parodie se šířila dál, výše postavení aparátníci ji však záhy vyhodnotili jako útok na stranu, její představitele a Rudou armádu.

Případ začaly vyšetřovat orgány ministerstva vnitra a vznikla aféra, která mj. přispěla k tomu, že Kulturní politika byla v září 1949 zrušena, formálně sloučena s Lidovými novinami. Liehm aféru nevyvolal, pouze měl smůlu, že do ní spolu s dalšími spadl; nebyla to také žádná podvratná akce nebo projev kriticismu, nýbrž studentská legrace a neopatrnost těch, kteří budovali „nový lepší svět“, ale ještě jim úplně nedošlo, že jeho nepěkná pravidla platí i pro ně.

To jsou naši nepřátelé

Partajní puritáni zareagovali příkře, jako se to dělo i v mnoha jiných případech, například Pachovský s Matysem byli exemplárně vyloučeni z KSČ, Honzík dostal důtku s výstrahou. A. J. Liehm působil v časopise Kulturní politika až do konce, nebyl vyhozen (jak píše Červenková), jeho poslední článek vyšel v předposledním čísle a projev „svéhlavého“ intelektuálství (Bartlová) bychom v něm hledali marně:

„To jsou naši nepřátelé. Sedí v Novém Yorku, Londýně i Paříži. Ale také do zemí lidové demokracie pronikli jejich agenti. […] Nelekají se ničeho. Žádný prostředek jim není dost hnusný, aby se ho nechopili v boji proti socialismu. Sedí i u nás. Nedělají, pomlouvají, sabotují. Využívali každé nesnáze pro svoje cíle, pro svůj sobecký zájem. […] A pokud jde o vnitřního nepřítele, víme, že nespí. Víme, že zatím co náš lid se raduje, děkuje své vládě a zavazuje se dobýt prací nových velkých vítězství, on zatíná zuby vztekem a vymýšlí nové pomluvy, nové způsoby boje proti lidu“ (Naše odpověď, Kulturní politika, č. 38/1949, s. 1).

Ani po zániku Kulturní politiky se Liehmovi nic dramatického nestalo (a zvlášť to vyniká ve srovnání s těžkými osudy nekomunistických studentů, intelektuálů, umělců atd.): kvůli aféře ho propustili ze zaměstnání na ministerstvu zahraničí, zůstal však komunistou, povinnou vojnu odsloužil podle Slovníku české literatury v nakladatelství Naše vojsko, pak nastoupil do zahraniční redakce ČTK a přispíval do Lidových novin; když v roce 1952 vznikly Literární noviny, stal se jejich spolupracovníkem a posléze redaktorem.

V listopadu 1952 se konal vykonstruovaný proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti. Tři dny po popravách (6. 12. 1952) napsal A. J. Liehm v Literárních novinách, že proces „odhalil plnou měrou činnost mezinárodních sionistických organizací“ ve službách amerických imperialistů, kteří využili svůj tisk, a aby odvedli pozornost, začali „licoměrně vykřikovat o antisemitismu“. Podobnost Liehmova psaní s projevy prokurátora Urválka je nepřehlédnutelná a v řádu věcí:

„Tolik pokřiku, který spustila světová reakce, když jí byly procesem s protistátním spikleneckým centrem přistřiženy drápy. Tento povyk neoklame dnes už nikoho na světě a tím méně náš lid. Víme, s kým máme čest a zařizujeme se podle toho. V tom je naše síla, v tom je záruka, že špionům, diversantům a všem ostatním námezdníkům imperialismu u nás hrozny neuzrají“ (Sami se odhalují, Literární noviny, č. 44/1952, s. 4).

Na téma židovské spiknutí

V roce 1953 otiskl Liehm v Literárních novinách na téma mezinárodního židovského spiknutí samostatný celostránkový článek. Komunističtí ideologové svůj tehdejší antisemitismus označovali jako „antisionismus“ (je to koneckonců vlastní i mnoha současným antisemitům), přičemž bez rozpaků používali v minulosti osvědčené konstrukty o bohatých a vlivných Židech, kteří ovládají svět a s pomocí souvěrců a soukmenovců kují temné pikle.

„Proces s protistátním spikleneckým centrem v ČSR, odhalení záškodníků v Německé demokratické republice a odhalení skupiny lékařů-vrahů v Sovětském svazu vesměs ukázaly, že jednou z nejnebezpečnějších agentur, jichž imperialismus používá ve svém boji proti zemím tábora míru a demokracie, je mezinárodní sionistické hnutí a jeho různé, všelijak maskované organisace,“ psal A. J. Liehm a pokračoval: „Byla již u nás jasně ukázána reakční, tmářská podstata sionismu jako buržoasně nacionalistického hnutí židovských kapitalistů a president Klement Gottwald na konferenci komunistické strany zdůraznil, jakou úlohu má sionismus v celém spiknutí mezinárodní reakce proti míru […]. Existuje bezpočet dokladů o skutečné povaze a činnosti sionistických agentur, které odedávna patří mezi úhlavní nepřátele dělnického hnutí…“

Následuje blouznivý výlev o četných chapadlech židovské chobotnice, v němž je zmatláno dohromady všechno možné, od státu Izrael a uskupení JOINT přes rodinu Rothschildovu a výčet jmen a vztahů osob židovského původu až po „organisaci Svědkové Jehovovi“, zahrnutou bez dalšího do propagandisticko-paranoidní teorie. „Kde stojí sionismus? Kde stojí židovská buržoasie […]?“ – ptá se řečnicky Liehm a odpovídá:

„Tam, kde stáli vždy, na straně imperialismu, na straně nejhorších nepřátel pracujícího lidu, židovský pracující lid v to počítaje. Nebo snad nebyla židovská velkoburžoasie spoluautorem strašlivých zločinů Hitlerových?“ (Sionistická agentura imperialismu, Literární noviny, č. 9/1953, s. 8). Otřesný text končí podobně jako začal, tedy chválou procesů, ilustrační doprovod obstarává karikatura v tradičním antisemitském stylu.

K takovým věcem se tehdy nepropůjčil ani zdaleka každý komunistický intelektuál, natož „svéhlavý“, navíc Liehm dávno nemohl být považován za zmateného klučíka, v následujícím roce oslavil třicátiny. Je jistě možné, že ho k napsání těch článků vedla nejistota a strach, že to byla jakási demonstrace loajality ke straně kvůli výše zmíněnému škraloupu, ale ani to není moc polehčující okolnost.

A co spolupráce s StB?

Autoři nekrologů rovněž nezmiňují, že v červenci 1954 se stal A. J. Liehm spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Stejně jako většina konfidentů neučinil takový krok dobrovolně, estébáci si ho vytipovali a předvolali, rozhodli se ho nasadit mj. na komunistického novináře, někdejšího kolegu z Kulturní politiky a Liehmova staršího přítele Stanislava Budína, jehož označovali za „trockistu“.

Podle dokumentů z dochovaného svazku č. 526123 začali na Liehma obvyklými postupy tlačit, připomněli mu jeho „buržoazní původ“, případ s básnickou parodií a styky s cizinci, tvrdili mu, že mají dost materiálů na to, aby skončil před prokurátorem. Liehm se zjevně vyděsil, že by mohl dopadnout podobně jako oběti procesu, který tak vehementně oslavoval – a 29. července 1954, vlastnoručně sepsal (v archivu dochovanou) žádost o spolupráci plus slib mlčenlivosti a zvolil si krycí jméno Tonda.

Jedním z důvodů je lenost, všeobecný úpadek publicistiky i redakční práce – někdo něco naplácá do počítače, rychle se to zveřejní, na faktech nesejde. Dalším důvodem může být neschopnost kritického pohledu na vlastní či rodinnou minulost a pohodlný únik do ideologie.

Jak si v příštích letech jako konfident počínal, to musí říct nějaký archivář na základě obsáhlejšího výzkumu, ze spisu plyne, že teprve v roce 1961 uložila StB tento Liehmův svazek do archivu, neboť „Tonda“ se sice původně ke spolupráci stavěl „kladně a své úkoly plnil svědomitě“, ale dle hodnocení z roku 1957 „toto dělal z obavy, aby nepřišel do konfliktu se stranou a se svými nadřízenými“; „v roce 1959 sdělil řídícímu orgánu, že nemá možnost podávání zpráv z nepřátelského prostředí“, vyhýbal se „styku“ a „těžce se dostával na schůzky“.

Od druhé poloviny padesátých let psal sice Liehm pořád v dobové ideologické linii, ale trochu se v tomto směru brzdil, věnoval se víc a víc filmu, nepatřil k politicky nejangažovanějším autorům „Literárek“. Vypadá to, že po podpisu spolupráce se Státní bezpečností pociťoval nějakou dobu úzkost a nejistotu, měl strach o sebe a o kariéru, držel se zpátky – nemohu to ovšem doložit, je to dojem, opřený například o rozhovory s jinými lidmi, které StB tehdy zlomila. Liehm často uvádí, že ze stalinistického poblouznění procital v letech 1954–1956 pod vlivem Chruščovových vystoupení a změn v sovětské politice, mně se však zdá pravděpodobnější jiný výklad.

Přinejmenším na základě zkušenosti z roku 1949 a estébáckého nátlaku ze čtyřiapadesátého mu bylo jasné, jaká je povaha režimu, který pomohl přivést do života a udržovat v chodu – k poznání té povahy nepotřeboval žádná „odhalení“ shora. V roce 1956 se směl vrátit na ministerstvo zahraničí a v následujících letech vyčkával, jak se dění v Moskvě odrazí v československé situaci. Postupně se ujistil, že už se nemusí tolik bát, že politické změny mu dávají příležitost znovu zaujmout odpovídající postavení a nakonec se mu vrátila sebejistota (to se odrazilo i ve vývoji jeho vztahu s StB).

Ničemná podstata režimu ho sama o sobě příliš nezajímala, stejně jako ho nijak zvlášť nezajímaly jeho oběti, na zřeteli měl především svou budoucnost. K tomuto názoru mě vede další z jeho článků, který už spadá do mytizovaných, údajně „zlatých“ šedesátých let.

Liehm to dobře věděl

V květnu 1964 se totiž Liehm v Literárních novinách vyslovil ke staré aféře s parodií na Nezvalovu poezii a ke svému stalinistickému působení. Obsáhlý text Pokus o odpověď koncipoval jako slovo k mladým, jimž se pokusil „vysvětlit“ (jinak než v uvozovkách to napsat nelze) svou minulost, přičemž mluvil i za generační souputníky.

Dospěl k následujícím nadutým řádkům: „Ale právě naše přesvědčení, že socialismus je jedinou cestou pro moderní svět, pro současný humanismus, pro plné osvobození a rozvoj člověka, nám ukládá, abychom se na téhle cestě nezastavili před ničím, a tedy ani před tu a tam vyslovovanými pochybnostmi, zda vzhledem k vlastní praxi v první polovině padesátých let máme právo a dostatečný morální kredit s tímhle vším přicházet a rvát se, seč nám síly stačí, za překonání minulosti, hlavně v lidech. Napsal jsem už jednou, a nemohu, než to opakovat, že toto právo se nezískává ani neuděluje. Člověk si je prostě jako komunista bere…“

A o pár řádek níž: „Připouštím, že ti příslušníci mé generace nebo její předchůdci, kteří mají (…) tak říkajíc ‚čisté ruce‘ proto, že dříve než my rozpoznali deformaci a odmítli se na ní podílet, jsou v lecčems ve východě, když jde dnes o to, pustit se po cestě ke skutečnému socialismu, která se zdá konečně volná. Ale odmítám – to se ovšem netýká vaší generace – přiznávat toto právo ‚čistých rukou‘ jako výsadu těm, jejichž ruce zůstaly ‚čisté‘ buď proto, že si je odmítali ušpinit zápasem o socialismus a jeho výstavbu nebo dokonce proto, že socialismus ‚zachraňovali před scestím‘ v praktické, každodenní spolupráci s jeho zásadními odpůrci a za jejich peníze“ (Pokus o odpověď, Literární noviny, č. 13/1964, s. 3).

Tohle napsal čtyřicetiletý A. J. Liehm čtyři roky po amnestii v květnu 1960, na níž se dostalo z kriminálů několik tisíc lidí, které osoby Liehmova zvláštního ražení nahnaly za mříže a do pracovních táborů, neboť si jako komunisté „braly právo“ tak činit (na svobodu tenkrát nevyšli zdaleka všichni političtí vězni, například historička umění Růžena Vacková byla vězněna šestnáct let – do roku 1967).

Liehm byl informovaný novinář a dobře věděl, jak drasticky jeho strana naložila s těmi, kteří si své ruce „odmítali ušpinit zápasem o socialismus a jeho výstavbu“. Jádro věci je v tom, že mu oběti byly lhostejné, dokonce se – jako spoluviník jejich utrpení – stavěl morálně nad ně. Staral se jen o ideu „socialistického“ nebe na zemi, resp. se tak tvářil, staral se jen o komunistický systém, v němž si jako jeden z privilegovaných partajníků nárokoval (v žargonu současné historiografie „úspěšně vyjednával“) prominentní pozici.

Texty, na něž „nebyl pyšný“

Nebudu tu popisovat Liehmův další vývoj, situaci v Literárních novinách, Pražské jaro ani úlohu, kterou komunističtí intelektuálové sehráli v pokusu o reformu československé sovětské kolonie. Jen mi připadá důležité připomenout, že se Liehm tehdy nevydával na cestu k reformám na základě pokorně přiznaného poznání, že se dlouho podílel na strašných věcech, jež se nikdy neměly stát, nýbrž na základě úspěšného pokusu svůj podíl viny zrelativizovat; v roce 1964 si představoval další komunistickou pseudopluralitu, v níž se povede jakoby otevřená diskuse, do které ovšem budou (opět) připuštěni jen ti, co mají společný názor, společnou cestu za „skutečným socialismem“ a v kapsách stejné rudé knížky.

To neznamená, že by později Liehm nevykonal i něco dobrého a že ho nakonec nestrhla narůstající vůle ke svobodě (bohužel jen krátkodobé a dočasné), neznamená to také, že neudělal ledacos užitečného po odchodu do emigrace (1969). Avšak při nejlepší vůli nelze tvrdit, že ku prospěchu české kultury pracoval „celý život“, jak píší autoři nekrologů.

Petr Janyška soudí, že Liehm v pozdějším věku na své „nehezké texty […] nebyl pyšný“. To asi nebyl, podle jednoho článku v deníku referendum.cz napsal, že na ně „není hrdý“, jenže jednak je to taková kulišácká formulace (nejsem na to hrdý zní lépe, než stydím se) a jednak jsou k dispozici i jiné jeho výroky z posledních let života, naznačující, že se jeho smýšlení časem až tak moc nezměnilo.

„V podstatě jsem u svých názorů a postojů všude a vždycky zůstal. Spousta lidí se kála za tohle či za onohle. Mě to ani nenapadlo. Dělo se to a patřilo k té době. Takový byl svět a nemá cenu – pokud člověk nebyl zločinec – chtít své činy revidovat, omlouvat,“ prohlásil v červnu 2015 v obsáhlém interview pro Divadelní noviny. S podobnou bohorovností se podle archivu Paměť národa stavěl i ke své spolupráci s tajnou policií. Výslovně popřel, že by se k ní kdy zavázal, a na dotaz ohledně přítomnosti jeho jména v seznamu agentů StB odpověděl: „Znáte někoho, kdo něco dělal, a uvedený tam není?“

Ve světle těchto výroků se zdají poměrně věrohodné věty, jimiž uzavírá svůj nekrolog Milena Bartlová: „Od devadesátých let jsme se [s Liehmem] několikrát viděli v Paříži a Berlíně. Nad mísou mušlí jsem se zmínila o tom, jak je pro některé mé kolegy těžko snesitelné, že se přátelím se sociálními demokraty. Potměšile mu blesklo v modrých očích a se svým typickým, trochu nemilosrdným smíchem řekl: Sociální demokraté? Ti vždycky jen zradili. To je slabota, skutečný smysl měl jenom komunismus.“ Profesorka Bartlová musí mít kachní žaludek, já bych ty mušle asi nestrávil.

Proč se zabývat bolševickou historií

Zbývá otázka, proč se s Liehmovou bolševickou historií a s jeho přístupem k ní nakládalo a nakládá u nás tak nevěcně a nepravdivě, zvlášť když základní informace si může každý snadno najít: archiv Kulturní politiky i Literárních novin je dostupný na internetu, při běžném „googlování“ na člověka brzy vypadnou i texty dvou tří autorů, jimž tuzemské „liehmovské adorace“ už dávno vadí (například disident Jiří Tichý psal o Liehmově minulosti v Necenzurovaných novinách v roce 1994).

Jedním z důvodů je jistě lenost, všeobecný úpadek publicistiky i redakční práce – někdo něco naplácá do počítače, rychle se to zveřejní, na faktech nesejde. Dalším důvodem může být neschopnost kritického pohledu na vlastní či rodinnou minulost a pohodlný únik do ideologie (to je případ Mileny Bartlové, o němž jsem psal v jiném textu na Bubínku RR).

Myslím si nicméně, že příčiny jsou celkově hlubší, což koneckonců ukázala i veřejná diskuse o Milanu Kunderovi a o knize Jana Nováka (viz text Marka Vajchra zde). Panuje u nás takřka všeobecné přesvědčení, že připomínat selhání výrazných postav veřejného života je v podstatě neslušnost, s oblibou se tomu pak říká „kádrování“.

Komunistická minulost připadá zároveň mladším lidem dnes už vzdálená a nepodstatná, moc toho o ní nevědí: o to je pro některé starší snadnější ji účelově přikrášlovat a vydávat různé bolševické totalitární inkousty za vcelku sympatické předchůdce současných levicových intelektuálů.

Nepsal jsem tento text s přesvědčením, že pokud někdo – v tomto případě A. J. Liehm – udělal při budování komunismu v Československu hloupé a špatné věci, nelze mu odpustit, musí se mu to při každé příležitosti otloukat o hlavu a nenávidět ho až za hrob. Psal jsem ho naopak s vědomím, že lidé se od sebe liší, někteří v dějinách obstávají líp a jiní hůř, a někteří také vyvinou poměrně velké úsilí, aby své selhání přiznali, pojmenovali a dali najevo, že je jim líto, k čemu se propůjčili.

Díky takovým lidem se pak společnost i oni sami mění k lepšímu. Když se ovšem něčí nedobrá minulost zamlčí nebo přelakuje na růžovo, nemá to s porozuměním a odpuštěním nic společného: zato jsou tím kromě jiného degradováni ti, kdo se chovali zodpovědněji a statečněji.