Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
,

Adam Drda: Náraz na vlast. Jaký byl pro emigranty návrat domů v roce 1989

Napsal/a Adam Drda 19. října 2019

Zjistit, kolik uprchlíků před komunismem se po roce 1989 natrvalo vrátilo domů z emigrace, je dnes ještě obtížnější než určit počet těch, kdo z Československa utekli. Přesná statistika jednoduše neexistuje. V úvahách o (ne)návratu hrály roli ekonomické, politické i rodinné důvody, a podle všeho také fakt, že vlast (přinejmenším v prvních svobodných letech) zrovna nedávala najevo, že o exulanty stojí.

Pochopitelně se nevrátila většina, podstatná část lidí z poúnorového exilu se pádu komunismu nedožila, desítky tisíc někdejších československých občanů z dalších utečeneckých vln si v cizině vybudovaly novou existenci a neměly sílu ani chuť začínat zase znovu.

V roce 1993 dělala společnost IVVM průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo následující: 72 procent dotázaných soudilo, že emigranti jsou bohatí; jen 37 procent bylo přesvědčeno, že mají zájem pomáhat republice; právo na český důchod by jim přiznalo 47 procent lidí, právo na restituce majetku 22 procent a právo volit do parlamentu 14 procent Čechů.

Interpretace je jistě ošidná věc, ale ve výsledcích onoho průzkumu se dá vystopovat směs závisti, nedůvěry, neznalosti i vlivu komunistické propagandy. Mnoho autorů už konstatovalo, že příkop mezi exilem a domovem byl v českém prostředí o poznání větší než u Maďarů nebo Poláků.

Vždyť jste utíkat nemuseli

Rezervovaný vztah veřejnosti k exilu (a rozčarování emigrantů) posilovaly i výroky politiků.

Kupříkladu popřevratový ministr zahraničí Jiří Dienstbier se nechal slyšet, že nikdo nemusel ze země utíkat. Někdejší dlouholetý předseda zahraničního výboru sněmovny, člen ODS Jiří Payne řekl v roce 1993 pro newyorský časopis Československý týdeník, že emigranti mají u nás „špatnou pověst“, protože „veřejnost má logický pocit, že jsou to lidé, kteří si ulehčili situaci tím, že odešli“ a po roce 1989 se domáhali vysokých postů ve svobodném Československu.


Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

Křišťálová Lupa 2019


Václav Klaus zase odmítal možnost, aby se krajané v zahraničí účastnili doma voleb, protože „tíhu toho, co se zde dělo v posledním půlstoletí a co se děje zase v jiném smyslu v této transformační fázi, nesou primárně lidé, kteří zde žijí a bydlí, kteří nežijí na druhé straně zeměkoule, u protinožců“.

Výroky politiků nestály „samy o sobě“, nýbrž je provázely praktické potíže. Například majetkových restitucí se mohli exulanti účastnit, jen pokud měli české občanství – a komplikace s občanstvím by vydaly na samostatnou kapitolu.

Čekání na spravedlnost v hospodě

Věc měla samozřejmě nejen byrokratický, ale i morální rozměr, který před pár lety glosoval spisovatel a hudebník Vlastimil Třešňák, vyštvaný ze země Státní bezpečností:

„Na začátku devadesátých let jsem od tehdejšího čs. ministra vnitra dostal nabídku, že můžu získat zpět občanství československé, pokud vyplním pět dotazníků, zaplatím několik stokorunových kolků a dodám tři fotografie. Tak jsem furiantsky řekl, že ne; když mi jeho předchůdce, soudruh Obzina české občanství sebral, ať mi je jeho nástupce přinese do hospody U Zlatého tygra. Čekal jsem v té hospodě a čekal a čekal… České občanství tedy nemám. Ono je vlastně jedno, jaký pas máte v kapse; já v ní mám holt ten švédský.“

Přes to všechno se tisíce lidí do Čech z exilu vrátily – a hlavní motivací byl skoro vždycky silný vztah k domovu, k přátelům, příbuzným.

Návraty se od sebe samozřejmě lišily, v závislosti na lidských povahách, na věku, na tom, jak dlouho kdo žil v cizině, za jakých okolností odcházel (což je triviální konstatování, ale je to tak).

Neraďte, nežili jste tu

Mnohé „cesty domů“ byly šťastné, nicméně psycholožka Olga Merlinová soudí (psala o tom pro revue Přítomnost), že návrat bývá pro exulanta stejně těžký jako odchod:

„Pro mnohé reemigranty ze západních zemí návrat do vlasti (…) znamená zhoršení životní úrovně a změnu životního stylu. Češi tento proces vtipně nazvali ,náraz na vlast‘. Je nutno si znovu vybudovat zázemí, navázat přerušené příbuzenské, přátelské i kolegiální vztahy (což se často nezdaří) a rozvíjet vztahy nové. Traumatický proces, kterým emigranti po svém odchodu procházeli, se v reemigraci v řadě aspektů opakuje, protože opět dochází k přechodu z jedné kultury do druhé a k mezikulturální adaptaci. Úkol na celý život.“

„Reemigranti“ se vcelku shodují, že v Československu po roce 1989 naráželi na nejrůznější bariéry – a na několik opakujících se poznámek ze strany „domácích“ (které pozoruhodně korespondují s výše citovanými výroky politiků).

Jedna z nich zněla, že člověk nemůže sympatizovat s emigranty, když se dívá na ty navrátilce, kteří v polistopadové české politice či ekonomice nezanechali zrovna pozitivní stopy (viz třeba podvodný podnikatel Viktor Kožený).

Na podobnou argumentaci kdysi pěkně reagoval spisovatel Josef Škvorecký: Je v ní podle něj obsažena stejná logika, jako kdyby exulanti posuzovali Čechy podle kapitána Minaříka, který coby agent StB působil ve Svobodné Evropě…

Druhá obvyklá výhrada zněla: „Když bylo zle, šli jste za lepším.“ A třetí: „Neraďte, nežili jste tu a nerozumíte situaci.“

Promarněná šance

Spisovatel Lubomír Martínek, který odešel do Francie v roce 1979, na ně odpovídá: „Zvlášť po zkušenosti z devadesátých let vůbec nechápu, jakým právem mohl někdo emigrantům vytýkat, že odešli, aby se měli líp. Copak tady v Čechách dělá někdo něco jiného, než že se snaží ,jít za lepším‘, mít se dobře?“

A dodává, že Češi nedokázali své krajany v dobrém slova smyslu plně využít:

„V exilu byla ohromná spousta šikovných lidí – techniků, právníků, profesorů – ochotných za poplácání po zádech, za hubičku jít pomáhat, učit, přeškolovat, zavádět technologie… Z vysokých škol mohla úplně klidně zmizet většina neschopných a nevěrohodných normalizačních kariéristů – a mohli je nahradit mezinárodně uznávaní odborníci… Znám několik konkrétních případů lidí, kteří ze Západu spolupracovali s čs. opozicí, a když po roce 1989 přijeli domů, dostali studenou sprchu.“

Cena Příběhů bezpráví byla v roce 2010 věnována památce novináře – a dalšího „reemigranta“ Ivana Medka. Domů z Rakouska přijel proto, že to považoval za samozřejmou věc. A na často kladenou nejen exulantskou otázku, proč se po roce 1989 vracel a zda mu nevadí postkomunistické poměry v Čechách, odpovídal:

„Věřím, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně. A že se proti ní dá vždycky něco dělat… Vím, že se toho nedožiju, ale kdysi v emigraci jsem také nepočítal s tím, že se dožiju pádu komunismu… Ztráta naděje znamená konec, smrt. Naděje je podmínkou života…“


Text je ukázkou z publikace BYLO, NEBYLO? O komunistických časech, vydal Jeden svět na školách, Člověk v tísní o.p.s. (HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

16 komentářů

  1. petrph napsal:

    No ale o to přece jde, ne? Jak psáno v článku „. dostal nabídku, že můžu získat zpět občanství československé, pokud vyplním pět dotazníků, zaplatím několik stokorunových kolků a dodám tři fotografie. Tak jsem furiantsky řekl, že ne….“

    Jak asi každý ví, tak i dnes by podobný počet formalit nestačil ani k tomu aby mohl začít legálně podnikat. Nejen u nás, i všude na Západě se to požadavky na formuláře, razítka a dalšími formalitami a restrikcemi jen hemží..
    Čili, stěžovat si právě na tohle, resp. přesněji, že náhle měli ti reemigrranti stejně (malá) práva a stejně (malou) právní ochranu jako ostatní zde pozůstalí občané – i jen vůči nové státní spravě, novým zákonům a nově voleným politikům,
    je už jen spíše idealistický pláč Havlových pohrobků. Cokoliv víc jim mohl i sám pan Havel nabízet ve svých projevech jako umělec, ale už ne jako politik..

    • Pavel Liška napsal:

      Když mne někdo něco ukradne (nebo mne někam vyštve), pak přece nebudu poníženě podávat kolkovanou žádost o to, aby mne ukradené vrátili (včetně občanství). Třešňáka plně chápu. Je to frajer.

      • petrph napsal:

        Je mi líto, že musím opravit Vaše idealistické představy, ale to je na stejné úrovni, jako kdyby jste snad čekal, že když Vám někdo vykrade dům a policajti ho pak najdou, tak ho snad donutěj, aby Vám hned bez řečí, všechno vrátil nebo nahradil. Právě že i když budu uvažovat že poběží vše dle práva, tak naopak Vás čeká ohromné běhání po policajtech a sepisování, výpovědi, pořád dokola, pak svědectví, řada odvolání u soudů než ho odsouděj, potom musíte podat žalobu o náhradu škody, o které zase budou rozhodovat soudy, a nakonec ho pak formálně odsouděj k něčemu co Vám stejně nikdy nezaplatí.

        Tudíž, prosím berte prosím to co jsem napsal naprosto reálně, asi tak podobně pracují naše úřady vůči všem občanům, tedy i reemigrantům. Tedy – pokud nemají nějaké konexe, v politice nebo justici.. ale hodně vysoko. Pak to třeba jde. Ale s tím se asi do médií nechlubí 🙂

    • remark101 napsal:

      Jde o to, že pan Třešňák nežádal o to, aby mu sebrali české občanství. Donutili ho k emigraci a aby se náhodou nemohl vrátit, sebrali mu občanství. Byla to zvůle tehdejšího režimu. Plně ho chápu. Proč by měl složitě žádat o něco, o co nikdy nedoufal přijít. Mimochodem, moc dobrý článek.

      • petrph napsal:

        Je mi líto, ale tak jak si to představujete to nefunguje ani dneska, a to si říkáme právní stát. Vy přece víte že i dneska státní instituce často postupují vůči občanům se zvůlí. Dejme tomu že finančák „zaklekává na firmy“. Máte snad dojem že někdo ze statní správy, politik, úředník, i třeba soudce dneska řekne „to je ale nesprávedlivé, my se Vám omlouváme a hned to bez dalších formalit napravíme“? NEJDE TO ani v PRÁVNÍM STˇATĚ, a nemá to nic společného ani nyní s Babišem jako premiérem.
        Říkal to i pam Rychetský jako předseda ÚS když tu před časem odpovídal na dotazy. Ani Ústavní soud takovou pravomoc nemá. A jak tak sleduju ze zpráv vývoj na tom úžasnéeem Západě, tak asi nikde.

    • Z. Hejna napsal:

      Fanouškem Dienstbierů rozhodně nejsem, zejména ten mladší se co by ministr u mě úplně odepsal. Ale s názorem toho staršího si dovolím výjimečně souhlasit. Největší hrdinové byli ti, co tady ten komunismus vytrpěli a přečkali, nikam neodešli. Já a moje rodina jsme to zažili také. Na druhou stranu spousta lidí byla v KSČ a z režimu profitovala. Kolik dětí někdejších komunistů, co užívali výhod režimu, dnes v masmédiích nadávají komunistům a komunismu? Režimy se mění, ale mnohdy participují na moci stále stejné rodiny. Když jsem vídal např. exministra spravedlnosti resp. syna docenta práva zemí SSSR Dragutina nebo někdejší pionýrskou vlaštovku ve večerních zprávách, tak se nedivte, že jsem raději odhlásil televizi a pozornost obrátil k internetu.

      • Pavel Liška napsal:

        A tu Pionýrskou vlaštovku jste sledoval kvůli Marcele Augustové ?
        No tak ono ji to slušelo už tenkrát …

  2. Karel napsal:

    Rodina která v r.1969 vycestovala do Švédska a v r.1990 se bez dospělých dětí vrátila.Nejdřív si nechali opravit zuby,napsat brýle.Projít různá vyšetření a rehabilitace každý týden.Tam ve Švédsku by si to nemohli dovolit.Loni jsem potkal kamaráda kterému přiletěla dcera s rodinou jen proto aby si u nás nechali opravit zuby takovým systémem kdy se opraví za týden všechno.Přiletěli z Anglie ,tam by se nedoplatili.Asi si z toho vezmeme příklad a pro ošetření budeme lítat do Ukrajiny. Kam ale mají lítat Američané když poblíž není nějaká rozvojová země a na Kubu nesmí ?

    • Gregor napsal:

      Jestliže se rozhodnete odletět na Ukrajinu a nechat si tam udělat zuby, je to jenom vaše věc a dobré právo. Vůbec nechápu, co tady kritizovat? Pokud tam někdo žije z dělání zubů, pak jistě každého zákazníka rád přijme.
      Kam mají letět Američané? Tak tahle otázka mě osobně vůbec netrápí. Oni už to budou vědět sami. (Na Kubě bych to raději nezkoušel. Vybavení z roku 1950.)
      My se ženou si občas zajedeme na oběd do jedné dobré hospody v ČR. A to jako se nesmí? Ta hospoda žije z toho, že do ní lidé chodí. Odkud přišli jim může být úplně jedno.

    • ČERT napsal:

      Tak když přijeli z Anglie k nám, protože tady je to levnější, a od nás bychom podle stejné logiky mohli pro ošetření jezdit na Ukrajinu… A ti Američané… (?) Tak i bez té Kuby, kdyby zvolili třeba takové Mexiko, Dominikánskou republiku apod., tak tam by to snad taky nemuselo být tak drahé jako v USA…

      • Jan oavelka napsal:

        Jenže na Ukrajině to pokud vím zdarma není…a i kdyby bylo, proč bych tam jezdil, když je to zdarma u nás..Ta logika kulhá.

        • ČERT napsal:

          Tak já jsem jenom vycházel z logiky předřečníka ; tedy na základě té logiky jsem se pokusil odpovědět na jeho dotaz (pan Karel)… Ale když tedy šlo konkrétně o opravu zubů a u nás zadarmo… Tak ono záleží jaký konkrétně úkon, pokud jde třeba o zubní protézy, resp. třeba to zaplatí pojišťovna (ale asi není dobré ji něco dlužit). To dodávám proto, že zrovna tady bych nějakou zkušenost měl.

  3. Evropan napsal:

    Klaus uměl vždy zpívat podle not komunistů a národovců.

  4. petr napsal:

    Jsou emigranti a „emigranti.Mnoho z nich, hlavně z Rakouska a Německa pokud už měli tamní občanství navštěvovali zubaře, optiky a jiné lékaře. Pravdou je že si vše platili, ale i tak ušetřili velké peníze. Ošetření u zubaře je přišlo na 30% toho coby platili doma, U pořizování brýlí byly rozdíly v cene ještě větší. Přítel, rodilý Němec si během let pořídil několikeré brýle u nás. Co ho u nás stálo 200 euro, doma by ho přišlo i na tisíc. Pokud jde o reemigranty, tak většinou se vrátili ti, kterým se nějak dobře nevedlo, měli nějakou částku našetřenou za kterou si po výměně koupili domek, bylo i pár takových, kteří se vrátili za účelem využít nedokonalosti našich zákonů za účelem“zbohatnutí“ Nebyl to jen Kožený který okradl lidi o miliardy, byla řada menších kteří založili s někým zdejším podnikání, povětšinou na prodej dovezeného braku za pár feniků a zde i s 500% ziskem prodal.Ve většině se tací po zbohatnutí vrátili zpět. Nemálo bylo i těch, kteří svůj byt nebo domek pronajali a ubytovali se v příhraničním penzionu. Za vyměněné DM obdrželi tehdy hromadu peněz a tak i když platili za penzion stále si žili oproti nám nad poměry. Většinou měli kolem 50.000 měsíčně a za ubytování zaplatili 20 – 25 tisíc.Ti, kteří se dokázali dobře v cizině uchytit, tak ti již ani neměli zájem se na trvalo vrátit. Dál žijí v cizině a do staré vlasti se jen jednou za čas vrací za účelem dovolené, případně návštěvy přátel a rodiny.

    • Petr napsal:

      Pracuji v Německu, kde jsem přes týden a jak mám volno tak hned jedu domů do Čech. Měl jsem větší problém se zubem a za vyléčení v Německu jsem neplatil nic. Za stejný problém můj známý Čech v Čechách platil 2500,-Kč. Pojišťovna v Německu proplácí více výkonů než česká, ale když si máte připlatit, tak je to v Německu dražší.

  5. Pavel Liška napsal:

    To je přesně ono, ta diskuze tady. Okamžitě se vše převedlo na peníze . Závist . Nedůvěra a zase Závist .
    Žádné pochopení, tolerance a úcta k těm lidem, co se nebáli a z toho komunistickýho marasmu utekli. Z JAKÉHOKOLIV důvodu. Typicky malé, české a strašně smutné .

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama