Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.

Adam Drda: Náraz na vlast. Jaký byl pro emigranty návrat domů v roce 1989

Napsal/a Adam Drda 19. října 2019
FacebookXPocketE-mail

Zjistit, kolik uprchlíků před komunismem se po roce 1989 natrvalo vrátilo domů z emigrace, je dnes ještě obtížnější než určit počet těch, kdo z Československa utekli. Přesná statistika jednoduše neexistuje. V úvahách o (ne)návratu hrály roli ekonomické, politické i rodinné důvody, a podle všeho také fakt, že vlast (přinejmenším v prvních svobodných letech) zrovna nedávala najevo, že o exulanty stojí.

Pochopitelně se nevrátila většina, podstatná část lidí z poúnorového exilu se pádu komunismu nedožila, desítky tisíc někdejších československých občanů z dalších utečeneckých vln si v cizině vybudovaly novou existenci a neměly sílu ani chuť začínat zase znovu.

V roce 1993 dělala společnost IVVM průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo následující: 72 procent dotázaných soudilo, že emigranti jsou bohatí; jen 37 procent bylo přesvědčeno, že mají zájem pomáhat republice; právo na český důchod by jim přiznalo 47 procent lidí, právo na restituce majetku 22 procent a právo volit do parlamentu 14 procent Čechů.

Interpretace je jistě ošidná věc, ale ve výsledcích onoho průzkumu se dá vystopovat směs závisti, nedůvěry, neznalosti i vlivu komunistické propagandy. Mnoho autorů už konstatovalo, že příkop mezi exilem a domovem byl v českém prostředí o poznání větší než u Maďarů nebo Poláků.

Vždyť jste utíkat nemuseli

Rezervovaný vztah veřejnosti k exilu (a rozčarování emigrantů) posilovaly i výroky politiků.

Kupříkladu popřevratový ministr zahraničí Jiří Dienstbier se nechal slyšet, že nikdo nemusel ze země utíkat. Někdejší dlouholetý předseda zahraničního výboru sněmovny, člen ODS Jiří Payne řekl v roce 1993 pro newyorský časopis Československý týdeník, že emigranti mají u nás „špatnou pověst“, protože „veřejnost má logický pocit, že jsou to lidé, kteří si ulehčili situaci tím, že odešli“ a po roce 1989 se domáhali vysokých postů ve svobodném Československu.


Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

Křišťálová Lupa 2019


Václav Klaus zase odmítal možnost, aby se krajané v zahraničí účastnili doma voleb, protože „tíhu toho, co se zde dělo v posledním půlstoletí a co se děje zase v jiném smyslu v této transformační fázi, nesou primárně lidé, kteří zde žijí a bydlí, kteří nežijí na druhé straně zeměkoule, u protinožců“.

Výroky politiků nestály „samy o sobě“, nýbrž je provázely praktické potíže. Například majetkových restitucí se mohli exulanti účastnit, jen pokud měli české občanství – a komplikace s občanstvím by vydaly na samostatnou kapitolu.

Čekání na spravedlnost v hospodě

Věc měla samozřejmě nejen byrokratický, ale i morální rozměr, který před pár lety glosoval spisovatel a hudebník Vlastimil Třešňák, vyštvaný ze země Státní bezpečností:

„Na začátku devadesátých let jsem od tehdejšího čs. ministra vnitra dostal nabídku, že můžu získat zpět občanství československé, pokud vyplním pět dotazníků, zaplatím několik stokorunových kolků a dodám tři fotografie. Tak jsem furiantsky řekl, že ne; když mi jeho předchůdce, soudruh Obzina české občanství sebral, ať mi je jeho nástupce přinese do hospody U Zlatého tygra. Čekal jsem v té hospodě a čekal a čekal… České občanství tedy nemám. Ono je vlastně jedno, jaký pas máte v kapse; já v ní mám holt ten švédský.“

Přes to všechno se tisíce lidí do Čech z exilu vrátily – a hlavní motivací byl skoro vždycky silný vztah k domovu, k přátelům, příbuzným.

Návraty se od sebe samozřejmě lišily, v závislosti na lidských povahách, na věku, na tom, jak dlouho kdo žil v cizině, za jakých okolností odcházel (což je triviální konstatování, ale je to tak).

Neraďte, nežili jste tu

Mnohé „cesty domů“ byly šťastné, nicméně psycholožka Olga Merlinová soudí (psala o tom pro revue Přítomnost), že návrat bývá pro exulanta stejně těžký jako odchod:

„Pro mnohé reemigranty ze západních zemí návrat do vlasti (…) znamená zhoršení životní úrovně a změnu životního stylu. Češi tento proces vtipně nazvali ,náraz na vlast‘. Je nutno si znovu vybudovat zázemí, navázat přerušené příbuzenské, přátelské i kolegiální vztahy (což se často nezdaří) a rozvíjet vztahy nové. Traumatický proces, kterým emigranti po svém odchodu procházeli, se v reemigraci v řadě aspektů opakuje, protože opět dochází k přechodu z jedné kultury do druhé a k mezikulturální adaptaci. Úkol na celý život.“

„Reemigranti“ se vcelku shodují, že v Československu po roce 1989 naráželi na nejrůznější bariéry – a na několik opakujících se poznámek ze strany „domácích“ (které pozoruhodně korespondují s výše citovanými výroky politiků).

Jedna z nich zněla, že člověk nemůže sympatizovat s emigranty, když se dívá na ty navrátilce, kteří v polistopadové české politice či ekonomice nezanechali zrovna pozitivní stopy (viz třeba podvodný podnikatel Viktor Kožený).

Na podobnou argumentaci kdysi pěkně reagoval spisovatel Josef Škvorecký: Je v ní podle něj obsažena stejná logika, jako kdyby exulanti posuzovali Čechy podle kapitána Minaříka, který coby agent StB působil ve Svobodné Evropě…

Druhá obvyklá výhrada zněla: „Když bylo zle, šli jste za lepším.“ A třetí: „Neraďte, nežili jste tu a nerozumíte situaci.“

Promarněná šance

Spisovatel Lubomír Martínek, který odešel do Francie v roce 1979, na ně odpovídá: „Zvlášť po zkušenosti z devadesátých let vůbec nechápu, jakým právem mohl někdo emigrantům vytýkat, že odešli, aby se měli líp. Copak tady v Čechách dělá někdo něco jiného, než že se snaží ,jít za lepším‘, mít se dobře?“

A dodává, že Češi nedokázali své krajany v dobrém slova smyslu plně využít:

„V exilu byla ohromná spousta šikovných lidí – techniků, právníků, profesorů – ochotných za poplácání po zádech, za hubičku jít pomáhat, učit, přeškolovat, zavádět technologie… Z vysokých škol mohla úplně klidně zmizet většina neschopných a nevěrohodných normalizačních kariéristů – a mohli je nahradit mezinárodně uznávaní odborníci… Znám několik konkrétních případů lidí, kteří ze Západu spolupracovali s čs. opozicí, a když po roce 1989 přijeli domů, dostali studenou sprchu.“

Cena Příběhů bezpráví byla v roce 2010 věnována památce novináře – a dalšího „reemigranta“ Ivana Medka. Domů z Rakouska přijel proto, že to považoval za samozřejmou věc. A na často kladenou nejen exulantskou otázku, proč se po roce 1989 vracel a zda mu nevadí postkomunistické poměry v Čechách, odpovídal:

„Věřím, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně. A že se proti ní dá vždycky něco dělat… Vím, že se toho nedožiju, ale kdysi v emigraci jsem také nepočítal s tím, že se dožiju pádu komunismu… Ztráta naděje znamená konec, smrt. Naděje je podmínkou života…“


Text je ukázkou z publikace BYLO, NEBYLO? O komunistických časech, vydal Jeden svět na školách, Člověk v tísní o.p.s. (HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele)

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)