Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
,

Adam Drda: Náraz na vlast. Jaký byl pro emigranty návrat domů v roce 1989

Zjistit, kolik uprchlíků před komunismem se po roce 1989 natrvalo vrátilo domů z emigrace, je dnes ještě obtížnější než určit počet těch, kdo z Československa utekli. Přesná statistika jednoduše neexistuje. V úvahách o (ne)návratu hrály roli ekonomické, politické i rodinné důvody, a podle všeho také fakt, že vlast (přinejmenším v prvních svobodných letech) zrovna nedávala najevo, že o exulanty stojí.

Pochopitelně se nevrátila většina, podstatná část lidí z poúnorového exilu se pádu komunismu nedožila, desítky tisíc někdejších československých občanů z dalších utečeneckých vln si v cizině vybudovaly novou existenci a neměly sílu ani chuť začínat zase znovu.

V roce 1993 dělala společnost IVVM průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo následující: 72 procent dotázaných soudilo, že emigranti jsou bohatí; jen 37 procent bylo přesvědčeno, že mají zájem pomáhat republice; právo na český důchod by jim přiznalo 47 procent lidí, právo na restituce majetku 22 procent a právo volit do parlamentu 14 procent Čechů.

Interpretace je jistě ošidná věc, ale ve výsledcích onoho průzkumu se dá vystopovat směs závisti, nedůvěry, neznalosti i vlivu komunistické propagandy. Mnoho autorů už konstatovalo, že příkop mezi exilem a domovem byl v českém prostředí o poznání větší než u Maďarů nebo Poláků.

Vždyť jste utíkat nemuseli

Rezervovaný vztah veřejnosti k exilu (a rozčarování emigrantů) posilovaly i výroky politiků.

Kupříkladu popřevratový ministr zahraničí Jiří Dienstbier se nechal slyšet, že nikdo nemusel ze země utíkat. Někdejší dlouholetý předseda zahraničního výboru sněmovny, člen ODS Jiří Payne řekl v roce 1993 pro newyorský časopis Československý týdeník, že emigranti mají u nás „špatnou pověst“, protože „veřejnost má logický pocit, že jsou to lidé, kteří si ulehčili situaci tím, že odešli“ a po roce 1989 se domáhali vysokých postů ve svobodném Československu.


Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

Křišťálová Lupa 2019


Václav Klaus zase odmítal možnost, aby se krajané v zahraničí účastnili doma voleb, protože „tíhu toho, co se zde dělo v posledním půlstoletí a co se děje zase v jiném smyslu v této transformační fázi, nesou primárně lidé, kteří zde žijí a bydlí, kteří nežijí na druhé straně zeměkoule, u protinožců“.

Výroky politiků nestály „samy o sobě“, nýbrž je provázely praktické potíže. Například majetkových restitucí se mohli exulanti účastnit, jen pokud měli české občanství – a komplikace s občanstvím by vydaly na samostatnou kapitolu.

Čekání na spravedlnost v hospodě

Věc měla samozřejmě nejen byrokratický, ale i morální rozměr, který před pár lety glosoval spisovatel a hudebník Vlastimil Třešňák, vyštvaný ze země Státní bezpečností:

„Na začátku devadesátých let jsem od tehdejšího čs. ministra vnitra dostal nabídku, že můžu získat zpět občanství československé, pokud vyplním pět dotazníků, zaplatím několik stokorunových kolků a dodám tři fotografie. Tak jsem furiantsky řekl, že ne; když mi jeho předchůdce, soudruh Obzina české občanství sebral, ať mi je jeho nástupce přinese do hospody U Zlatého tygra. Čekal jsem v té hospodě a čekal a čekal… České občanství tedy nemám. Ono je vlastně jedno, jaký pas máte v kapse; já v ní mám holt ten švédský.“

Přes to všechno se tisíce lidí do Čech z exilu vrátily – a hlavní motivací byl skoro vždycky silný vztah k domovu, k přátelům, příbuzným.

Návraty se od sebe samozřejmě lišily, v závislosti na lidských povahách, na věku, na tom, jak dlouho kdo žil v cizině, za jakých okolností odcházel (což je triviální konstatování, ale je to tak).

Neraďte, nežili jste tu

Mnohé „cesty domů“ byly šťastné, nicméně psycholožka Olga Merlinová soudí (psala o tom pro revue Přítomnost), že návrat bývá pro exulanta stejně těžký jako odchod:

„Pro mnohé reemigranty ze západních zemí návrat do vlasti (…) znamená zhoršení životní úrovně a změnu životního stylu. Češi tento proces vtipně nazvali ,náraz na vlast‘. Je nutno si znovu vybudovat zázemí, navázat přerušené příbuzenské, přátelské i kolegiální vztahy (což se často nezdaří) a rozvíjet vztahy nové. Traumatický proces, kterým emigranti po svém odchodu procházeli, se v reemigraci v řadě aspektů opakuje, protože opět dochází k přechodu z jedné kultury do druhé a k mezikulturální adaptaci. Úkol na celý život.“

„Reemigranti“ se vcelku shodují, že v Československu po roce 1989 naráželi na nejrůznější bariéry – a na několik opakujících se poznámek ze strany „domácích“ (které pozoruhodně korespondují s výše citovanými výroky politiků).

Jedna z nich zněla, že člověk nemůže sympatizovat s emigranty, když se dívá na ty navrátilce, kteří v polistopadové české politice či ekonomice nezanechali zrovna pozitivní stopy (viz třeba podvodný podnikatel Viktor Kožený).

Na podobnou argumentaci kdysi pěkně reagoval spisovatel Josef Škvorecký: Je v ní podle něj obsažena stejná logika, jako kdyby exulanti posuzovali Čechy podle kapitána Minaříka, který coby agent StB působil ve Svobodné Evropě…

Druhá obvyklá výhrada zněla: „Když bylo zle, šli jste za lepším.“ A třetí: „Neraďte, nežili jste tu a nerozumíte situaci.“

Promarněná šance

Spisovatel Lubomír Martínek, který odešel do Francie v roce 1979, na ně odpovídá: „Zvlášť po zkušenosti z devadesátých let vůbec nechápu, jakým právem mohl někdo emigrantům vytýkat, že odešli, aby se měli líp. Copak tady v Čechách dělá někdo něco jiného, než že se snaží ,jít za lepším‘, mít se dobře?“

A dodává, že Češi nedokázali své krajany v dobrém slova smyslu plně využít:

„V exilu byla ohromná spousta šikovných lidí – techniků, právníků, profesorů – ochotných za poplácání po zádech, za hubičku jít pomáhat, učit, přeškolovat, zavádět technologie… Z vysokých škol mohla úplně klidně zmizet většina neschopných a nevěrohodných normalizačních kariéristů – a mohli je nahradit mezinárodně uznávaní odborníci… Znám několik konkrétních případů lidí, kteří ze Západu spolupracovali s čs. opozicí, a když po roce 1989 přijeli domů, dostali studenou sprchu.“

Cena Příběhů bezpráví byla v roce 2010 věnována památce novináře – a dalšího „reemigranta“ Ivana Medka. Domů z Rakouska přijel proto, že to považoval za samozřejmou věc. A na často kladenou nejen exulantskou otázku, proč se po roce 1989 vracel a zda mu nevadí postkomunistické poměry v Čechách, odpovídal:

„Věřím, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně. A že se proti ní dá vždycky něco dělat… Vím, že se toho nedožiju, ale kdysi v emigraci jsem také nepočítal s tím, že se dožiju pádu komunismu… Ztráta naděje znamená konec, smrt. Naděje je podmínkou života…“


Text je ukázkou z publikace BYLO, NEBYLO? O komunistických časech, vydal Jeden svět na školách, Člověk v tísní o.p.s. (HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele)

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře