KOMENTÁŘ. Je to už skoro tradice. Pokaždé když se česká společnost zřítí do nějakého strašlivého maléru, vystoupí významná veřejná osobnost (často následovaná zástupem dalších osobností), drbe lid za ušima a snaží se ho ukonejšit: všechno je v pořádku, podívejme se, co jsme dokázali, jsme báječní, buďme hrdí, optimističtí, svorní…

Letos vystoupila s takovým poselstvím politická osobnost nejvyšší, totiž hlava státu. Nechci přeceňovat jeden novoroční projev, ale taky mi nepřipadá rozumné nechat ho vyšumět ve všeobecném souhlasném mručení – zdá se mi, že výstižně ukazuje, kudy se neubírat.

Prezident vyzdvihl loňské české úspěchy: patříme k evropským státům s nejrychleji rostoucí ekonomikou, k nejbezpečnějším zemím světa, k nejštědřejším národům, pokud jde o dobročinnost. Máme vynikající vědce, umíme vyrobit cokoli „od hodinek až po letadlo“, naši sportovci hodně rychle pádlují, jezdí na snowboardu a plavou, navíc „česká počítačová hra se stala počítačovým hitem“ a malý chlapec zachránil tonoucího dědečka.

„Česko je skvělá země“, proto bychom se „na dění kolem nás“ měli „dívat s radostí a s vědomím vlastní hodnoty“, nekazit si to „sklonem k nespokojenosti“, měli bychom si „více věřit“, pak lépe obstojíme „ve všech budoucích zápasech a zkouškách“.

Text byl napsán pro internetový časopis  Bubínek Revolveru. Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue.

Tento text není určen k dalšímu převzetí jinými médii. Mezititulky jsou redakční. 

Zarážející zdrženlivost Petra Pavla

Na první pohled v tom obrazu něco podstatného chybí. Petr Pavel chtěl nejspíš dodat společnosti před zápasy a zkouškami sebevědomí a naději, což dobře působí, ale pokud to má mít smysl, nesmí se to dělat nepravdivě. A popis současnosti založený na výběru pěkných věcí a vytěsnění mizérie nemůže být jiný než nepravdivý.

Jak je možné mluvit o „skvělé zemi“ a nezmiňovat, že u nás zrovna nastoupili k vládě nenávistní extremisté, vedení populistickým podvodníkem, kteří už provádějí čistky v úřadech, chystají se zlikvidovat veřejnoprávní média, v rámci Evropy nás izolují od toho zodpovědnějšího a lepšího, podkopávají pomoc Ukrajině, zoufale se bránící ruské obludě, a tím (výčet je velice neúplný) nám ničí nejbližší i vzdálenější budoucnost?

Všeobecně se soudí, že prezident nemá vstupovat do „politických šarvátek“, ale to je pravidlo, které se ve zlých časech, za vlády politických gangsterů a v situaci, kdy je parlamentní opozice v útlumu, nedá udržet.

Oprávněně předpokládám, že hlava státu mluví ke všem občanům, jejichž podstatná část tohle způsobila; nebylo by jistě k ničemu jim nadávat, ale zaslouží si věcný popis, nikoli pomazlení a kýčovitý obrázek. Naše země nevzkvétá.

Jak se lze na českou situaci L. P. 2026 „dívat s radostí“? Pouze v rámci rétoriky, s použitím únikového manévru, spočívajícího v oddělení politiky od „skutečného života“. Prezident se uchýlil k prohlášení: „Nebudu dnes otevírat žádná zásadní politická témata. Všichni jsme si jich za poslední půlrok užili dost.“ Jenomže hned v další větě zásadní politické téma přece jen bezzubě zmínil:

„Přeji nové vládě, aby v opatřeních, která budou v zájmu všech občanů, byla úspěšná. Považuji za správné nechat jí na startu prostor“, budu se „po celou dobu zajímat, jestli vláda a jednotliví ministři naplňují svůj slib a jestli nedělají kroky, které mohou ohrozit naši demokracii, její instituce, naši bezpečnost nebo sounáležitost se svobodným světem“.

Vzhledem k tomu, že představitelé nové vlády a vládní koalice už všechny takové kroky pilně dělají, že prezident vládu před dvěma týdny osobně jmenoval a že ho při tom dnes již designovaný premiér Andrej Babiš patrně podfoukl a bude dál porušovat zákon ohledně střetu zájmů, je to zarážející zdrženlivost.

V novoroční řeči Petr Pavel krátce promluvil o rozdělené společnosti: „Nejsme (…) rozděleni proto, že mezi sebou máme tolik nepřekonatelných rozdílů. Ale proto, že právě důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty. Plýtváme silami na konflikty, ze kterých nic užitečného neplyne. A dokonce i schopnost porozumění a soucitu, kterou jsem také vždy vnímal jako součást naší národní povahy, jako by ztrácela svoji sílu.“

Ať už je to s naší rozdělenou společností jakkoli, prezident přece dobře ví, že důraz na rozpory určuje i tu nejvstřícnější veřejnou debatu (jinak by to byl sborový souhlas) a že některé rozpory se ukážou jako natolik zásadní, že z nich nutně musí vyplynout v danou chvíli nepřekonatelné rozdělení, protože člověk by jinak musel popřít to, čemu věří, vzdal by se hodnot, které považuje za nejpodstatnější.

Některé postoje lze tak akorát odmítnout, některé rozpory nelze odložit s poukazem na „základní národní jednotu“, na společné každodenní zájmy a na sportovní a ekonomické úspěchy – dají se překonat pouze politickým konfliktem, z něhož snad po usilovné a dlouhodobé práci něco užitečného vzejde (například se některé nositele nesnesitelných názorů podaří přesvědčit, aby ty názory změnili).

Napomínat lid en bloc za „plýtvání silami“ v neužitečných konfliktech je k ničemu – může se to dělat u konkrétních konfliktů v případě konkrétních osob a to znamená, že je třeba se těch konfliktů zúčastnit. Slova o slábnoucí schopnosti porozumění a soucitu (která jsou v jistém rozporu s popisem „skvělé země“, vynikající dobročinností) snad naznačují, ke komu a o čem hlava státu promlouvá, ale proč to neřekne přímo?

Příležitost šířit nenávist

Když Petr Pavel v roce 2023 kandidoval do úřadu a jeho nejvýraznějším soupeřem byl Andrej Babiš, prohlásil v jednom předvolebním spotu: „Tyto volby jsou soubojem dvou světů. V našem se cení odvaha, čest, důstojnost a říká se pravda. A pak je tu svět plný lží, strachu a chaosu, ve kterém jde pouze o vlastní prospěch. Všichni víme, který svět chceme.“

Po dvou letech je Petr Pavel přesvědčen, že pokud „každý z nás zvedne oči od extrémů, které denně vidí na sociálních sítích, a podívá se na věci kolem střízlivěji a uvážlivěji“, pak „uvidí, že všichni toužíme po velmi podobných věcech – po slušnosti, dostupné zdravotní péči, bezpečí, po kvalitních školách nebo po důstojném životu. A průnik našich cílů je tak široký, že nedává smysl, aby se neshoda stávala mottem naší země.“

Občanská společnost nemá existovat „vedle“ politiky, „doplňovat ji a korigovat“, občanská společnost se má v demokracii na politice podílet a politika z ní má vyrůstat, protože jinak tu nakonec žádná občanská společnost nebude.

Jenomže tohle snad bylo možné říkat před posledními volbami. Dnes už nestačí odvrátit zrak od sociálních sítí, protože politický život fakticky určují političtí extremisté, kteří sice sociální sítě využívají, ale mají skutečnou moc, k níž je přivedl Andrej Babiš (učinil tak výhradně kvůli „vlastnímu prospěchu“).

Dosud reprezentovali marginální část společnosti, teď díky Babišovi získali příležitost šířit nenávist, funkcemi posílenou a zdánlivě legitimizovanou, s daleko větší vervou a účinností (viz poznámka na konci textu). „Neshoda“ už se „mottem naší země“ stala – ten stav se bude zhoršovat a je třeba mu čelit politickým konfliktem a důrazem na rozpory, jinak se neprosadí to rozumnější.

Prezident, který je sám vrcholným politikem, nicméně poněkud překvapivě sdělil občanům: „Oživení důvěry ve společnosti ale nečekejte od politiků. Politika je ze své podstaty založena na střetu názorů a spor je pro ni tou nejjednodušší cestou, jak zaujmout. Tím, kdo má moc stavět základní kameny naší soudržnosti, je každý z nás.“

Nejcennějším pojítkem společnosti jsou pro prezidenta lidé, kteří „ve volném čase pracují s dětmi“, pečují „o krajinu, památky a dědictví našich předků“, starají se o „seniory nebo lidi s handicapem“, kteří „vedou mladé lidi ke sportu“ a k „pozitivním hodnotám“ a „dávají své peníze na podporu důležitých projektů nebo občanských neziskovek“, důležití jsou „dobrovolní hasiči“, dále „skauti“ nebo prostě jen „sousedé“, kteří „i v nejmenších obcích uspořádají jednou za čas akci, na které se všichni sejdou“. Protože „rozmanitá občanská společnost je (…) tím nejlepším výrazem našeho sociálního zdraví. (…) Politika není a nemá být jediným prostorem pro veřejný život. Autentická občanská společnost musí existovat vedle ní. Doplňovat ji a korigovat, aby byl život v Česku co nejbohatší a aby každý našel pochopení a zastání.“

Je mi líto, ale tohle je líbivý nesmysl, který se snaží nepřesvědčivě navazovat na slabší části politického odkazu Václava Havla a obnovuje u nás staré přesvědčení, že politika je v podstatě svinstvo, od něhož si slušný člověk drží odstup a věnuje se raději smysluplným věcem v apolitickém životě. Kdyby se to domyslelo do důsledků, vznikla by v lecčems podobná společnost jako v Československu za tzv. normalizace: lidé by se v povolených mezích stáhli do soukromých a spolkových aktivit, s tím, že někde nahoře se vládne, že se jim to vládnutí víc a víc nelíbí, ale protože s ním v zásadě nemohou nic dělat, budou se prostě v rámci možností snažit takříkajíc smysluplně žít a doufat, že přijde něco lepšího.

Smysl moderní demokracie je ve skutečnosti v tom, že mezi „rozmanitou občanskou společností“ a „politikou“ neexistuje předěl a hranice: politické strany by měly vycházet z občanské společnosti, měly by být jedním z jejích nejdůležitějších vyjádření, a pokud to u nás tak nefunguje, je třeba v tom smyslu něco dělat, třeba založit novou stranu nebo změnit nějakou stávající.

Polopaticky řečeno: občanská společnost nemá existovat „vedle“ politiky, „doplňovat ji a korigovat“, občanská společnost se má v demokracii na politice podílet a politika z ní má vyrůstat, protože jinak tu nakonec žádná občanská společnost nebude (včetně obligátních neziskovek s výjimkou dobrovolných hasičů).

Kudy půjde prezident

Když Andrej Babiš zahájil v roce 2013 své tažení českou politikou a začal destruovat polistopadovou demokracii včetně mediální krajiny, převládlo v českém veřejném životě vyčůrané přizpůsobování: hlavně nedělat zbrklé a přehnaně konfliktní závěry, nebude to tak zlé, najdeme i pozitiva, „antibabiš“ není program, netahejme politiku do všeho atd. atp. Trvalo dvě volební období, než se lidé probrali a zaktivizovali natolik, že Babiš prohrál, a to k tomu ještě výrazně pomohl nešťastný covid a několik výjimečně šťastných politických okolností.

Za dva roky budou prezidentské volby, a Petr Pavel se během několika měsíců bude muset rozhodnout: buď odmítne kandidovat, což by znamenalo v podstatě útěk z boje v kritické chvíli, nebo kandidaturu ohlásí, a pak se chtě nechtě otevřeně postaví Babišovi a stane se výraznou (možná nejvýraznější) postavou politické opozice.

Zjevně z toho nevzešlo trvalejší poučení. Po čtyřech letech nejsme tam, kde jsme byli, jsme na tom o dost hůř. Prezident Petr Pavel byl v přímé volbě v roce 2023 zvolen do funkce proto, že lidé v duchu jeho výše citovaného předvolebního sloganu uvěřili, že představuje Babišův protipól. Dostal 58 procent hlasů, vyplynul z toho silný mandát a určitý závazek.

Zatím byl dobrý prezident, zvlášť jeho zahraničně politické postoje se zdají sympatické a pevné, nicméně vykonával svou funkci v závětří spřízněné vlády a dostávalo se mu podpory i z toho důvodu, že měli všichni v živé paměti odpudivý zjev jeho předchůdce (ten ovšem představuje dno, nikoli laťku k překonání). Teď začala doba, která na Petra Pavla klade úplně jiné nároky, a pokud má obstát, bude muset do jisté míry „předefinovat“ prezidentský úřad.

Všeobecně se soudí, že prezident nemá vstupovat do „politických šarvátek“, ale to je pravidlo, které se ve zlých časech, za vlády politických gangsterů a v situaci, kdy je parlamentní opozice v útlumu, nedá udržet.

Za dva roky budou prezidentské volby, a Petr Pavel se během několika měsíců bude muset rozhodnout: buď odmítne kandidovat, což by znamenalo v podstatě útěk z boje v kritické chvíli, nebo kandidaturu ohlásí, a pak se chtě nechtě otevřeně postaví Babišovi a stane se výraznou (možná nejvýraznější) postavou politické opozice.

Třetí možnost je, že bude jako prezident a prezidentský kandidát v kampani lavírovat, lakovat realitu na růžovo, „provozovat politiku všech azimutů“ a vůbec vystupovat v řádu novoročního projevu. To je nejhorší alternativa.

Česká realita počínajícího roku 2026 se naplno ukázala hned poté, co Petr Pavel pronesl svou novoroční řeč. Ve stejný den promluvil k národu z videozáznamu taky představitel vládní strany a předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura.

Z agresivního, prolhaného a kolaborantského protiukrajinského výlevu tu stačí ocitovat jen výňatky: „Nelze za peníze, které patří českým důchodcům nebo zdravotně postiženým občanům a rodinám s dětmi, nakupovat zbraně a posílat je k udržování naprosto nesmyslné války. Nelze peníze našich občanů rozdávat cizím občanům jen proto, že to chce proválečná propaganda. (…) Penězovody (…) tečou všemi směry a každý na tom byznysu něco trhne. Západní firmy a vlády i ukrajinští zloději kolem Zelenského junty, co si staví záchody ze zlata. (…) Ať si kradou, ale už ne z našeho, a ať taková země není v Evropské unii.“

Jelikož je dnes Okamura jedním z nejvyšších ústavních činitelů ČR, jímž se stal díky Babišovi a poslušným poslancům jeho „hnutí“, podařilo se mu vyvolat mezinárodní skandál a odpovídající reakci ukrajinské diplomacie. Dosud se česká vláda od Okamury nedistancovala: ministr zahraničí Petr Macinka pokáral ukrajinského velvyslance („Nepovažuji za vhodné, aby velvyslanec cizího státu veřejně hodnotil výroky jednoho z nejvyšších ústavních činitelů České republiky.“), Babiš prohlásil jen to, že Okamura mluvil ke svým voličům.

Prezident Okamurovy výroky přímo nekomentoval, ale oznámil, že „budí znepokojení“ a že o nich bude s Babišem jednat. Výsledek toho jednání zřejmě ukáže, jakou cestou se Petr Pavel v příštích měsících vydá.