Když k českému zástupci u Evropského soudu pro lidská práva vloni v srpnu dorazila informace o tom, že Lichtenštejnsko podalo proti Česku mezistátní stížnost, byl z toho docela poprask. Taková forma žaloby státu proti státu je totiž dosti unikátní. Za víc než 60 let existence řešil štrasburský soud jen 28 takových stížností. Spor už se rozběhl a verdikt může být zásadní – pro českou historii i současnost.

„Projednávaná mezistátní stížnost je pro Českou republiku v řadě směrů mimořádnou záležitostí: jsme žalováni jiným státem poprvé a je to rozsáhlá kauza, ať už počtem dotčených soudních řízení nebo svým historickým pozadím,“ připouští Vít A. Schorm, vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.

Podstatné je, že jádrem žaloby nejsou události po skončení druhé světové války a let 1945 – 1951, kdy se o konfiskaci majetku občanů Lichtenštejnska v Československu rozhodovalo, nýbrž současnost, konkrétně přístup úřadů a soudů České republiky z let 2014 – 2020. Lichtenštejnskému knížectví došla trpělivost s tím, že český stát i sedmdesát a více let po válce „dělá z jeho občanů znovu Němce“.

„Tím, že Česká republika v roce 2014 zažalovala Nadaci knížete z Lichtenštejna na základě tvrzení, že občané Lichtenštejnska jsou Němci, nepostupovala v souladu se zákazem diskriminace a znovu prokázala nedostatek respektu k suverenitě knížectví,“ říká ministryně zahraničí, spravedlnosti a kultury ve vládě Lichtenštejnského knížectví Katrin Eggenbergerová.

Rozhovor s lichtenštejnskou ministryní zahraničí k tématu žaloby na Česko
přinese HlídacíPes.org zítra.

Ve svém dopise tento postup žalující strany potvrzuje český vládní zmocněnec Schorm, když píše, že „stížnost je zpracovaná na vysoce odborné úrovni a je důsledně formulována tak, že podstatou sporu není navrácení majetku, ale zásahy do vlastnických práv, ke kterým došlo teprve nedávno“.

Na druhé straně nebude možné se vyhnout ani historické podstatě sporu. Tedy otázce, zda se skutečně měly na Františka Josefa II. Benešovy dekrety a tak i konfiskace majetku vztahovat. České soudy se tím dosud nezabývaly s odkazem na to, že nemohou přezkoumávat rozhodnutí tehdejších úřadů před hranicí 25. února 1948.

V této mimořádně závažné kauze…

Zatímco individuálních stížností Evropský soud pro lidská práva během své existence od roku 1959 řešil zhruba milion, mezistátních stížností neměl za tu dobu na stole ani třicet. Případ podalo k soudu Lichtenštejnsko jako stát, nikoli lichtenštejnská nadace spravující majetek vládnoucího knížecího rodu, který se jinak o majetek v Česku soudí.

Mezinárodní stížnost sepisoval pro Lichtenštejnsko advokát Vít Makarius a pro HlídacíPes.org už dříve vysvětlil, že mezistátní spor je lidově řečeno výrazně vyšší liga. Potvrdil i to, že stížnost stojí především na argumentu, že Lichtenštejnové nejsou a nikdy nebyli Němci, jak v soudních sporech stále tvrdí česká strana.

„Děje-li se tak navíc ve vztahu k úřadující hlavě cizího státu, jejíž jméno tato země nese a jejíž rodina po staletí významně spoluvytváří její národní identitu, považuje to lichtenštejnská vláda zároveň za postup dotýkající se národní identity, vnitřních věcí a suverenity Lichtenštejnska,“ vysvětluje advokát.

Podle lichtenštejnské vlády – stanovisko popisuje i oficiální zpráva, v níž Evropský soud pro lidská práva (ESPL) 19. srpna loňského roku o přijetí žaloby informoval – jsou „porušována práva občanů Lichtenštejnska tím, že jsou českým státem a úřady označováni za občany německé národnosti – pro účely aplikace Dekretů prezidenta republiky z roku 1945. V této aplikaci vidí vláda Lichtenštejnska porušení článku 6 (právo na spravedlivý proces) a článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy), článku 1 (ochrana majetku) a článku 14 (zákaz diskriminace)“.

Hrad ve Vaduzu, oficiální sídlo lichtenštejnských knížat. FOTO: Profimedia

Už vloni v říjnu proto český zmocněnec Schorm sedl a sepsal třístránkový dopis na adresu pěti českých historických a právnických ústavů s žádostí o pomoc ve snaze „podrobit určité historické okolnosti bádání a pomoci nám obstarat potřebné listinné důkazy v této mimořádně významné kauze“.

Pro HlídacíPes.org Schorm ujišťuje, že Česko uplatňuje standardní zákonné postupy, ale „nevyhneme se určitým specifikům daným již zmíněným historickým pozadím“. „Ostatně našim soudům je mimo jiné vytýkáno, že se okolnostmi konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů dostatečně nezabývaly,“ říká Schorm s tím, že ve svém týmu má jen dva právníky a ne historiky. Proto se také obrátil na různé historické ústavy se žádostí o spolupráci.

Tato informace lichtenštejnskou vládu překvapila. „Tenhle soudní případ nemá s historií nic společného. Týká se událostí po roce 2014, které vedly k rozhodnutí českého Ústavního soudu z roku 2020. Případ se tedy týká současných kroků ze strany české vlády a soudů,“ říká ministryně Katrin Eggenbergerová.

Lichtenštejnsko má pro toto období v podstatě jen jediného relevantního historika, Petera Geigera, který byl také členem Česko-lichtenštejnské komise historiků, jež vznikla v rámci obnovení diplomatických vztahů obou zemí v roce 2009. Geiger se ovšem zabývá českými zeměmi jen okrajově a zakládá si i na své akademické nezávislosti.

Příprava po dlouhá desetiletí

Lichtenštejnsko ve svém podání do Štrasburku zmiňuje dva okruhy soudních jednání v Česku. První je spor, kdy český stát zažaloval Lichtenštejny poté, co katastr nemovitostí v roce 2013 schválil přepsání 600 hektarů převážně lesních pozemků na Říčansku na nástupnickou Nadaci knížete z Lichtenštejna. Právě tento spor doputoval až k Ústavnímu soudu a nyní skončil ve Štrasburku.

Druhou kauzou je sada 33 případů, kdy naopak knížecí nadace zažalovala v roce 2018 Českou republiku o zabavený majetek. Některé rozsudky padly ve prospěch Lichtenštejnů, například rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem nebo nedávný verdikt odvolacího brněnského krajského soudu, jiné ve prospěch českých úřadů. Drtivá většina z nich ale stále probíhá u okresních soudů.

„České soudy a další státní instituce mají s tím sporem zjevně potíže. Každý soud se na spor dívá jinak. Nadace se drží argumentu, že Benešovy dekrety se na Nadaci knížete z Lichtenštejna a na knížete samotného nevztahují a že byly zneužity proti všem lichtenštejnským občanům. Nemůžete prostě označit hlavu cizího neutrálního státu za Němce a vzít si jeho majetek bez kompenzace,“ říká Aleš Linhart, právní zástupce Nadace knížete z Lichtenštejna.

„Některé soudy využily právní formální mantru, když shodně řekly, že je jedno, jestli stát Lichtenštejnům sebral majetek protiprávně nebo ne, protože nemají pravomoc hodnotit kroky státu před rokem 1948. Tenhle přístup znamená, že Česká republika stále považuje Lichtenštejny za občany německé národnosti, což je v rozporu s mezinárodním právem,“ popisuje právník Linhart do jisté míry i podstatu mezistátní stížnosti na Česko ve Štrasburku.

Podle Schorma se protistrana „na tuto strategickou litigaci o konfiskovaný knížecí majetek připravovala dlouhá léta, ne-li desetiletí“. Proto je podle něj na místě věc nepodcenit, právě i díky spolupráci s tuzemskými historiky.

Zatím česká strana žádnou konkrétní spolupráci s oslovenými pracovišti oficiálně nenavázala.

V kauze Liechtenstein je vše výjimečné

Většina oslovených historiků je spolupráci na odborné úrovni otevřena, někteří ale spoluúčast již odmítli s tím, že by to mohlo být v rozporu s nezávislostí a nestranností vědecké práce.

„Naši kolegové se rozhodli se svou expertizou do probíhajícího řízení nevstupovat. Došli k závěru, že takové okolnosti skutečně mohou nahrávat účelovým interpretacím výsledků vědeckého výzkumu. Nicméně obecné hodnocení, zdali se tento typ spolupráce se státem slučuje či neslučuje s nezávislou vědeckou prací, ponechávají na každém odborníkovi, který byl anebo třeba ještě bude osloven,“ říká za Ústav českých dějin FFUK mluvčí Zuzana Válková.

Tomu se Schorm diví. „Vůbec mi tyto své obavy nesdělili, a tím mi ani nedali šanci je patřičným vysvětlením rozptýlit,“ říká Schorm. Pokud ve svém dopise zmiňoval „obstarávání listinných důkazů“, měl podle svých slov na mysli jen to, že různá tvrzení je třeba doložit a k tomu shromáždit potřebné dokumenty.

„Není ani čas na to, abychom zadali původní výzkum s nějakým konkrétním cílem, takže nám stejně nemohlo jít o nic jiného než o snahu využít existujících výsledků vědeckého bádání našich historiků,“ vysvětluje Schorm. Jak dodává, v Česku i v zahraničí je běžné, že historikové vystupují v soudních sporech například jako soudní znalci a „nikdo tuto praxi za ohrožení jejich nezávislost neoznačil,“ říká.

Profesor z dalšího osloveného ústavu – historického ústavu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity Brno – a spolupředseda Česko-lichtenštejnské komise historiků Tomáš Knoz má za to, že je v pořádku, když „se státní orgány obracejí se žádostí o poskytnutí expertního a nezávislého názoru na odborníky v dané oblasti“.

„Řešení komplikovaných historických otázek soudním sporem ale nepovažuji za úplně šťastné řešení. Jako historik vnímám záležitost česko-lichtenštejnských vztahů komplexně. Události roku 1945 tak pojímám jednak v kontextu událostí druhé světové války, ale také v souvislosti s atmosférou vzniku československého státu 1918, jehož zakladatelé zase odkazovali na události kolem roku 1620,“ říká Knoz.

K dalšímu členovi komise, Ondřeji Horákovi, doputovala žádost zprostředkovaně, přes katedru teorie práva a právních dějin Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí. „Obdobná výzva ke spolupráci adresována široce historickým pracovištím a přitom v konkrétní věci je ojedinělá, ovšem v ‚kauze Liechtenstein‘ je téměř vše výjimečné,“ říká Horák, ale i on má za to, že role historiků v případě může být prospěšná. Třeba proto, aby se „ukazovaly souvislosti a upozorňovalo na jednostrannosti“.

Na soudní spor se dívá jako na příležitost vyřešit po více než sedmdesáti letech sporné otázky. „Dosavadní taktika řešení, tedy neřešení, byla pochopitelná u režimu po roce 1948, ale České republiky už delší dobu nebyla důstojná. Jde o poslední významnou skupinu případů, jejímž dořešením se pro nás poválečné konfiskace konečně stanou historií,“ říká Horák.

Historie před soud (ne)patří

Vládní zmocněnec Schorm by rád v rámci obhajoby České republiky měl k dispozici například důkladné informace a historické souvislosti spojené třeba se „vztahem rodiny Lichtenštejnů k Československu před druhou světovou válkou, v jejím průběhu i po ní“ nebo detaily k praktickému průběhu konfiskací podle prezidentských dekretů „včetně určování státní příslušnosti dotčených osob“.

Tomáš Dvořák z historického ústavu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity (a taktéž člen společné česko-lichtenštejnské komise historiků) má ale za to, že historie před soud nepatří. Na druhé straně věří v nestranný vědecký přístup. „Jsem přesvědčen, že pověření české části komise hledáním důkazů „ve prospěch ČR“ by jak komise, tak ministerstvo zahraničí považovaly za nepřijatelné. Za českou stranu mohu potvrdit, že v době mého členství zřizovatel agendu komise nikdy neovlivňoval a k žádnému „zadání“ v tomto smyslu nedošlo,“ říká.

Podobně to vidí Jaromír Tauchen, vedoucí katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno: „Obec právních historiků v ČR působících na katedrách právních dějin čtyř právnických fakult je poměrně malá, nedokáži si představit, že by se někdo nich propůjčil k tomu, že by napsal nějaký tendenční posudek. Tím by zcela zpochybnil svou vědeckou nestrannost a profesně by se zcela zkompromitoval. To nemá z nich nikdo zapotřebí.“

Československo a po něm i Česká republika trvá na tom, že Lichtenštejnové se v minulosti přihlásili k německému národu. Podstatné je, že konfiskacím v Československu nepodléhaly pouze majetky panujícího knížete Františka Josefa II., ale také dalších sedmi členů knížecího domu a přinejmenším 31 dalších lichtenštejnských státních příslušníků.

Jak doložili historici ve společné komisi, byli to například Dr. Albert Bloch (zabavena byla bankovní aktiva), Ida Brändle (stát si vzal majetkový podíl v hotelu „Zlatý lev“ v Karlových Varech), Marie de Charmant (20 % akciového podílu v Šuranském cukrovaru ve Veľkých Šuranech), Alfred Nitzsche (nemovitost v Karlových Varech, zemědělské hospodářství v Horním Slavkově, obytný dům a továrna na žiletky „Rasierklingenfabrik Diu A. Nitzsche“) nebo Anton Wanger (cenné papíry, automobil Škoda).

Lichtenštejnským občanům později nebylo umožněno připojit se ke švýcarsko-československým jednáním o odškodnění. Švýcarsko a Československo přitom v prosinci 1949 dospěly k dohodě, podle níž byly švýcarským občanům vyplaceny kompenzace v celkové výši 71 milionů švýcarských franků

Kníže, knížecí dům, další bývalí vlastníci a lichtenštejnský stát se ale svých nároků vůči československému státu nikdy nevzdali, což potvrzuje i současný vývoj událostí.

Vzpomínka na římskou vápenku

Česká veřejnost se o sporech s Lichtenštejny dozvěděla v novodobé historii díky sporu o obraz malíře Pietera van Laerse „Scéna kolem římské vápenky“. Dílo bylo do roku 1945 vlastnictvím lichtenštejnského knížete, stalo se ale součástí poválečné konfiskace a umístěno je na zámku ve Valticích, kdysi též majetku Lichtenštejnů.

Když byl v roce 1991 obraz zapůjčen na výstavu do Kolína nad Rýnem, přišla ze strany vládnoucího knížete k německému soudu žaloba na vydání, později, v roce 1998, doputovala právě k Evropskému soudu pro lidská práva, ovšem bez úspěchu.

V roce 2001 pak Lichtenštejnské knížectví podalo žalobu na Německo u Mezinárodního soudního dvora v Haagu kvůli tomu, že německý Spolkový ústavní soud argumentoval, že lichtenštejnský majetek v Československu byl svého času konfiskován jako součást německých reparací.

Lichtenštejnsko se bránilo – stejně jako nyní argumentuje ve Štrasburku – tím, že jako stát, který byl za války neutrální, nesmělo být zahrnuto do německých reparací. Mezinárodní soudní dvůr ale tehdy žalobu neprojednal. Konstatoval, že v době, kdy se inkriminované události odehrály, ještě neexistoval, a není k tomu tedy příslušný a podstatu lichtenštejnské žaloby nechal neposouzenou. To se nyní ve Štrasburku pravděpodobně změní.

„Řízení už probíhá. Momentálně se nachází ve fázi, že nás jako žalovaný stát soud ve Štrasburku vyzval k předložení písemného stanoviska ke stížnosti, pak odpoví protistrana,“ říká zmocněnec Schorm s tím, že brzký verdikt očekávat nelze a spíše to „bude záležitost na několik let“.