Česká historie u evropského soudu. Nejsme a nebyli jsme Němci, zlobí se Lichtenštejnsko
Když k českému zástupci u Evropského soudu pro lidská práva vloni v srpnu dorazila informace o tom, že Lichtenštejnsko podalo proti Česku mezistátní stížnost, byl z toho docela poprask. Taková forma žaloby státu proti státu je totiž dosti unikátní. Za víc než 60 let existence řešil štrasburský soud jen 28 takových stížností. Spor už se rozběhl a verdikt může být zásadní – pro českou historii i současnost.
„Projednávaná mezistátní stížnost je pro Českou republiku v řadě směrů mimořádnou záležitostí: jsme žalováni jiným státem poprvé a je to rozsáhlá kauza, ať už počtem dotčených soudních řízení nebo svým historickým pozadím,“ připouští Vít A. Schorm, vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.
Podstatné je, že jádrem žaloby nejsou události po skončení druhé světové války a let 1945 – 1951, kdy se o konfiskaci majetku občanů Lichtenštejnska v Československu rozhodovalo, nýbrž současnost, konkrétně přístup úřadů a soudů České republiky z let 2014 – 2020. Lichtenštejnskému knížectví došla trpělivost s tím, že český stát i sedmdesát a více let po válce „dělá z jeho občanů znovu Němce“.
„Tím, že Česká republika v roce 2014 zažalovala Nadaci knížete z Lichtenštejna na základě tvrzení, že občané Lichtenštejnska jsou Němci, nepostupovala v souladu se zákazem diskriminace a znovu prokázala nedostatek respektu k suverenitě knížectví,“ říká ministryně zahraničí, spravedlnosti a kultury ve vládě Lichtenštejnského knížectví Katrin Eggenbergerová.
Rozhovor s lichtenštejnskou ministryní zahraničí k tématu žaloby na Česko
přinese HlídacíPes.org zítra.
Ve svém dopise tento postup žalující strany potvrzuje český vládní zmocněnec Schorm, když píše, že „stížnost je zpracovaná na vysoce odborné úrovni a je důsledně formulována tak, že podstatou sporu není navrácení majetku, ale zásahy do vlastnických práv, ke kterým došlo teprve nedávno“.
Na druhé straně nebude možné se vyhnout ani historické podstatě sporu. Tedy otázce, zda se skutečně měly na Františka Josefa II. Benešovy dekrety a tak i konfiskace majetku vztahovat. České soudy se tím dosud nezabývaly s odkazem na to, že nemohou přezkoumávat rozhodnutí tehdejších úřadů před hranicí 25. února 1948.
V této mimořádně závažné kauze…
Zatímco individuálních stížností Evropský soud pro lidská práva během své existence od roku 1959 řešil zhruba milion, mezistátních stížností neměl za tu dobu na stole ani třicet. Případ podalo k soudu Lichtenštejnsko jako stát, nikoli lichtenštejnská nadace spravující majetek vládnoucího knížecího rodu, který se jinak o majetek v Česku soudí.
Mezinárodní stížnost sepisoval pro Lichtenštejnsko advokát Vít Makarius a pro HlídacíPes.org už dříve vysvětlil, že mezistátní spor je lidově řečeno výrazně vyšší liga. Potvrdil i to, že stížnost stojí především na argumentu, že Lichtenštejnové nejsou a nikdy nebyli Němci, jak v soudních sporech stále tvrdí česká strana.
„Děje-li se tak navíc ve vztahu k úřadující hlavě cizího státu, jejíž jméno tato země nese a jejíž rodina po staletí významně spoluvytváří její národní identitu, považuje to lichtenštejnská vláda zároveň za postup dotýkající se národní identity, vnitřních věcí a suverenity Lichtenštejnska,“ vysvětluje advokát.
Podle lichtenštejnské vlády – stanovisko popisuje i oficiální zpráva, v níž Evropský soud pro lidská práva (ESPL) 19. srpna loňského roku o přijetí žaloby informoval – jsou „porušována práva občanů Lichtenštejnska tím, že jsou českým státem a úřady označováni za občany německé národnosti – pro účely aplikace Dekretů prezidenta republiky z roku 1945. V této aplikaci vidí vláda Lichtenštejnska porušení článku 6 (právo na spravedlivý proces) a článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy), článku 1 (ochrana majetku) a článku 14 (zákaz diskriminace)“.
Už vloni v říjnu proto český zmocněnec Schorm sedl a sepsal třístránkový dopis na adresu pěti českých historických a právnických ústavů s žádostí o pomoc ve snaze „podrobit určité historické okolnosti bádání a pomoci nám obstarat potřebné listinné důkazy v této mimořádně významné kauze“.
Pro HlídacíPes.org Schorm ujišťuje, že Česko uplatňuje standardní zákonné postupy, ale „nevyhneme se určitým specifikům daným již zmíněným historickým pozadím“. „Ostatně našim soudům je mimo jiné vytýkáno, že se okolnostmi konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů dostatečně nezabývaly,“ říká Schorm s tím, že ve svém týmu má jen dva právníky a ne historiky. Proto se také obrátil na různé historické ústavy se žádostí o spolupráci.
Tato informace lichtenštejnskou vládu překvapila. „Tenhle soudní případ nemá s historií nic společného. Týká se událostí po roce 2014, které vedly k rozhodnutí českého Ústavního soudu z roku 2020. Případ se tedy týká současných kroků ze strany české vlády a soudů,“ říká ministryně Katrin Eggenbergerová.
Lichtenštejnsko má pro toto období v podstatě jen jediného relevantního historika, Petera Geigera, který byl také členem Česko-lichtenštejnské komise historiků, jež vznikla v rámci obnovení diplomatických vztahů obou zemí v roce 2009. Geiger se ovšem zabývá českými zeměmi jen okrajově a zakládá si i na své akademické nezávislosti.
Příprava po dlouhá desetiletí
Lichtenštejnsko ve svém podání do Štrasburku zmiňuje dva okruhy soudních jednání v Česku. První je spor, kdy český stát zažaloval Lichtenštejny poté, co katastr nemovitostí v roce 2013 schválil přepsání 600 hektarů převážně lesních pozemků na Říčansku na nástupnickou Nadaci knížete z Lichtenštejna. Právě tento spor doputoval až k Ústavnímu soudu a nyní skončil ve Štrasburku.
Druhou kauzou je sada 33 případů, kdy naopak knížecí nadace zažalovala v roce 2018 Českou republiku o zabavený majetek. Některé rozsudky padly ve prospěch Lichtenštejnů, například rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem nebo nedávný verdikt odvolacího brněnského krajského soudu, jiné ve prospěch českých úřadů. Drtivá většina z nich ale stále probíhá u okresních soudů.
„České soudy a další státní instituce mají s tím sporem zjevně potíže. Každý soud se na spor dívá jinak. Nadace se drží argumentu, že Benešovy dekrety se na Nadaci knížete z Lichtenštejna a na knížete samotného nevztahují a že byly zneužity proti všem lichtenštejnským občanům. Nemůžete prostě označit hlavu cizího neutrálního státu za Němce a vzít si jeho majetek bez kompenzace,“ říká Aleš Linhart, právní zástupce Nadace knížete z Lichtenštejna.
„Některé soudy využily právní formální mantru, když shodně řekly, že je jedno, jestli stát Lichtenštejnům sebral majetek protiprávně nebo ne, protože nemají pravomoc hodnotit kroky státu před rokem 1948. Tenhle přístup znamená, že Česká republika stále považuje Lichtenštejny za občany německé národnosti, což je v rozporu s mezinárodním právem,“ popisuje právník Linhart do jisté míry i podstatu mezistátní stížnosti na Česko ve Štrasburku.
Podle Schorma se protistrana „na tuto strategickou litigaci o konfiskovaný knížecí majetek připravovala dlouhá léta, ne-li desetiletí“. Proto je podle něj na místě věc nepodcenit, právě i díky spolupráci s tuzemskými historiky.
Zatím česká strana žádnou konkrétní spolupráci s oslovenými pracovišti oficiálně nenavázala.
V kauze Liechtenstein je vše výjimečné
Většina oslovených historiků je spolupráci na odborné úrovni otevřena, někteří ale spoluúčast již odmítli s tím, že by to mohlo být v rozporu s nezávislostí a nestranností vědecké práce.
„Naši kolegové se rozhodli se svou expertizou do probíhajícího řízení nevstupovat. Došli k závěru, že takové okolnosti skutečně mohou nahrávat účelovým interpretacím výsledků vědeckého výzkumu. Nicméně obecné hodnocení, zdali se tento typ spolupráce se státem slučuje či neslučuje s nezávislou vědeckou prací, ponechávají na každém odborníkovi, který byl anebo třeba ještě bude osloven,“ říká za Ústav českých dějin FFUK mluvčí Zuzana Válková.
Tomu se Schorm diví. „Vůbec mi tyto své obavy nesdělili, a tím mi ani nedali šanci je patřičným vysvětlením rozptýlit,“ říká Schorm. Pokud ve svém dopise zmiňoval „obstarávání listinných důkazů“, měl podle svých slov na mysli jen to, že různá tvrzení je třeba doložit a k tomu shromáždit potřebné dokumenty.
„Není ani čas na to, abychom zadali původní výzkum s nějakým konkrétním cílem, takže nám stejně nemohlo jít o nic jiného než o snahu využít existujících výsledků vědeckého bádání našich historiků,“ vysvětluje Schorm. Jak dodává, v Česku i v zahraničí je běžné, že historikové vystupují v soudních sporech například jako soudní znalci a „nikdo tuto praxi za ohrožení jejich nezávislost neoznačil,“ říká.
Profesor z dalšího osloveného ústavu – historického ústavu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity Brno – a spolupředseda Česko-lichtenštejnské komise historiků Tomáš Knoz má za to, že je v pořádku, když „se státní orgány obracejí se žádostí o poskytnutí expertního a nezávislého názoru na odborníky v dané oblasti“.
„Řešení komplikovaných historických otázek soudním sporem ale nepovažuji za úplně šťastné řešení. Jako historik vnímám záležitost česko-lichtenštejnských vztahů komplexně. Události roku 1945 tak pojímám jednak v kontextu událostí druhé světové války, ale také v souvislosti s atmosférou vzniku československého státu 1918, jehož zakladatelé zase odkazovali na události kolem roku 1620,“ říká Knoz.
K dalšímu členovi komise, Ondřeji Horákovi, doputovala žádost zprostředkovaně, přes katedru teorie práva a právních dějin Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí. „Obdobná výzva ke spolupráci adresována široce historickým pracovištím a přitom v konkrétní věci je ojedinělá, ovšem v ‚kauze Liechtenstein‘ je téměř vše výjimečné,“ říká Horák, ale i on má za to, že role historiků v případě může být prospěšná. Třeba proto, aby se „ukazovaly souvislosti a upozorňovalo na jednostrannosti“.
Na soudní spor se dívá jako na příležitost vyřešit po více než sedmdesáti letech sporné otázky. „Dosavadní taktika řešení, tedy neřešení, byla pochopitelná u režimu po roce 1948, ale České republiky už delší dobu nebyla důstojná. Jde o poslední významnou skupinu případů, jejímž dořešením se pro nás poválečné konfiskace konečně stanou historií,“ říká Horák.
Historie před soud (ne)patří
Vládní zmocněnec Schorm by rád v rámci obhajoby České republiky měl k dispozici například důkladné informace a historické souvislosti spojené třeba se „vztahem rodiny Lichtenštejnů k Československu před druhou světovou válkou, v jejím průběhu i po ní“ nebo detaily k praktickému průběhu konfiskací podle prezidentských dekretů „včetně určování státní příslušnosti dotčených osob“.
Tomáš Dvořák z historického ústavu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity (a taktéž člen společné česko-lichtenštejnské komise historiků) má ale za to, že historie před soud nepatří. Na druhé straně věří v nestranný vědecký přístup. „Jsem přesvědčen, že pověření české části komise hledáním důkazů „ve prospěch ČR“ by jak komise, tak ministerstvo zahraničí považovaly za nepřijatelné. Za českou stranu mohu potvrdit, že v době mého členství zřizovatel agendu komise nikdy neovlivňoval a k žádnému „zadání“ v tomto smyslu nedošlo,“ říká.
Podobně to vidí Jaromír Tauchen, vedoucí katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno: „Obec právních historiků v ČR působících na katedrách právních dějin čtyř právnických fakult je poměrně malá, nedokáži si představit, že by se někdo nich propůjčil k tomu, že by napsal nějaký tendenční posudek. Tím by zcela zpochybnil svou vědeckou nestrannost a profesně by se zcela zkompromitoval. To nemá z nich nikdo zapotřebí.“
Československo a po něm i Česká republika trvá na tom, že Lichtenštejnové se v minulosti přihlásili k německému národu. Podstatné je, že konfiskacím v Československu nepodléhaly pouze majetky panujícího knížete Františka Josefa II., ale také dalších sedmi členů knížecího domu a přinejmenším 31 dalších lichtenštejnských státních příslušníků.
Jak doložili historici ve společné komisi, byli to například Dr. Albert Bloch (zabavena byla bankovní aktiva), Ida Brändle (stát si vzal majetkový podíl v hotelu „Zlatý lev“ v Karlových Varech), Marie de Charmant (20 % akciového podílu v Šuranském cukrovaru ve Veľkých Šuranech), Alfred Nitzsche (nemovitost v Karlových Varech, zemědělské hospodářství v Horním Slavkově, obytný dům a továrna na žiletky „Rasierklingenfabrik Diu A. Nitzsche“) nebo Anton Wanger (cenné papíry, automobil Škoda).
Lichtenštejnským občanům později nebylo umožněno připojit se ke švýcarsko-československým jednáním o odškodnění. Švýcarsko a Československo přitom v prosinci 1949 dospěly k dohodě, podle níž byly švýcarským občanům vyplaceny kompenzace v celkové výši 71 milionů švýcarských franků
Kníže, knížecí dům, další bývalí vlastníci a lichtenštejnský stát se ale svých nároků vůči československému státu nikdy nevzdali, což potvrzuje i současný vývoj událostí.
Vzpomínka na římskou vápenku
Česká veřejnost se o sporech s Lichtenštejny dozvěděla v novodobé historii díky sporu o obraz malíře Pietera van Laerse „Scéna kolem římské vápenky“. Dílo bylo do roku 1945 vlastnictvím lichtenštejnského knížete, stalo se ale součástí poválečné konfiskace a umístěno je na zámku ve Valticích, kdysi též majetku Lichtenštejnů.
Když byl v roce 1991 obraz zapůjčen na výstavu do Kolína nad Rýnem, přišla ze strany vládnoucího knížete k německému soudu žaloba na vydání, později, v roce 1998, doputovala právě k Evropskému soudu pro lidská práva, ovšem bez úspěchu.
V roce 2001 pak Lichtenštejnské knížectví podalo žalobu na Německo u Mezinárodního soudního dvora v Haagu kvůli tomu, že německý Spolkový ústavní soud argumentoval, že lichtenštejnský majetek v Československu byl svého času konfiskován jako součást německých reparací.
Lichtenštejnsko se bránilo – stejně jako nyní argumentuje ve Štrasburku – tím, že jako stát, který byl za války neutrální, nesmělo být zahrnuto do německých reparací. Mezinárodní soudní dvůr ale tehdy žalobu neprojednal. Konstatoval, že v době, kdy se inkriminované události odehrály, ještě neexistoval, a není k tomu tedy příslušný a podstatu lichtenštejnské žaloby nechal neposouzenou. To se nyní ve Štrasburku pravděpodobně změní.
„Řízení už probíhá. Momentálně se nachází ve fázi, že nás jako žalovaný stát soud ve Štrasburku vyzval k předložení písemného stanoviska ke stížnosti, pak odpoví protistrana,“ říká zmocněnec Schorm s tím, že brzký verdikt očekávat nelze a spíše to „bude záležitost na několik let“.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Jan Urban: Z demokracie se nám vytratila potřeba právního státu, nezávislých institucí a médií
Ivan Kytka: Křetínského miliardy pod britským drobnohledem
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
26 komentářů
Je mi velice líto: Benešovy dekrety se vztahovaly na občany, kteří sami a dobrovolně při posledním prvorepubličním sčítání lidu uvedli německou národnost. Kdyby uvedli jinou, do problémů by se nedostali.
Do identických problémů se dostaly i osoby židovského původu, které se hlásily k německé národnosti.
Přihlášení Lichtenštejnů k německé národnosti provedl jakýsi jejich zaměstnanec: „… jejich údajné přihlášení k Němcům podepsal v rozporu s platným právem správce jejich panství“.
Asi podobné to bylo s židovskými majetky, protože za přihlášení se k národnosti bylo považováno to, že dotyčný uvedl, že používá německý jazyk, žádný židovský stát neexistoval a židovství bylo považováno jen za náboženství. Tyto skutečnosti Benešovy dekrety nezohledňovaly a to, podle mně záměrně, stála za tím, jak už jsem zde napsal, plebejská chamtivost a závistivost části našeho, českého národa, odpor ke všemu německému, i jazyku a snad i dnes skrývaný a nepřiznaný antisemitismus jisté části občanů ČR). Proč nebyli za Němce prohlášeni i třeba Švýcaři, tkví asi v tom, že zde nebyly žádné švýcarské majetky, které by byly Němci arizovány, Německo uznávalo, využívalo a také zneužívalo švýcarskou neutralitu (viz německými nacisty zkonfiskované židovské peníze, ukládané do švýcarských bank, které dokonce Švýcarsko dlouho odmítalo vydat právoplatným dědicům).
Zdroj, na př. : Aktualně.cz : článek „Hodina byla málo. Spor Lichtenštejnů o zapomenuté pozemky a Benešovy dekrety soud nestihl vyřešit
Marek Pokorný, 11. 4. 2016 11:58“
Poznámka: Z pohledu posledního sčítání obyvatel za první republiky, bych i já byl Němec, protože jsem mluvil dříve německy než česky, narodil jsem se totiž mimo území ČSR v místě, kde se mluvilo hodně německy, protože území patřilo k c.ak. monarchii. Po návratu do ČSR jsem za Protektorátu chodil ovšem do české školy (1.třída v roce 1939), přesto že bych měl být vlastně, podle sčítání obyvatel, Němcem.
Je zajímavé, že byli Židé, kteří se k tomuto národu přihlásili. A byli i tací, co se přihlásili k české národnosti. Ale byli takoví, kteří i za první republiky nutili zaměstnance k vnitropodnikové komunikaci v němčině a nutili své zaměstnance posílat pod hrozbou vyhazovu jejich děti, do německých škol. Byli i tací, kteří bohatě obdarovávali SDP. Oni si totiž někteří mysleli, že takto „vykompenzují“ svůj původ. A ti po osvobození, pokud přežili koncentráky apod., capali do odsunu.
Můj tatínek a jeho starší sestra mluvili v dětství také více německy než česky (teta až do totální stařecké nemohoucnosti dělala překladatelku z a do němčiny), nicméně se hlásili k české národnosti. Proto byli odsunuti v roce 1938, nikoli 1945.
Babička se totiž provdala za českého policistu. Její sestra se provdala za německého stavitele, v roce 1938 byla na koni, ale v roce 1945 byla i s dcerou odsunuta, její manžel složil kosti ve válce, ani nevím kde, a její syn šel ze zajetí rovnou do Německa.
Ono je to složité v tom, že to jsou dvě různé události.
1) sčítání roku 1930. Tam to bylo poměrně jednoznačné
i když jinak jak píšete.
a) Pro Lichtenštejny se určila národnost/řeč německá, protože se určovalo podle jejich rodné řeči, jak bylo pro sčítání předepsáno
b) Židé tehdy mohli uvést národnost židovskou. jestli se snad místo toho v té době „přihlásili“ za Němce, moc si tím nepomohli, ani potom,.‘
c) Pokud jde snad o Vás (a hovoříme o tom sčítání 1930 – asi se ptali Vašich rodičů, jak s Vámi doma mluví)
Nicméně, ta druhá událost, jak správně díte, Benešovy dekrety po válce, kde skutečně nebyly některé věci úplně všechno spravedlivé a dořešené. To platí snad pro všechny zákony. Třeba asi ti Židé /což by bylo na samostatnou story).
Švýcaři se ale třeba řešili, diplomaticky , takže ti odškodnění po válce dostali.
Ale Lichnštejni ne, ti měli ten problém, že první republika stát Lichtenštejnsko diplomaticky neuznávala, takže ani po válce s nimi diplomaticky nejednala. No a Lichtenštejnsko zase neuznávalo diplomaticky ČR – až do roku 2009.). Takže, diplomaticky se nedohodlo nic, a platí pro ně to co pro ostatní, tedy konfiskace majetku dle Benešových dekretů.
Právě proto je otázka co s tím může udělat nějaký soud v ve Štrasburku či jinde. Asi nic – není věcí soudu, aby rušil zákony staré 75 let , protože se mu zdají – dle dnešních měřítek nespravedlivé…Tedy, navíc – rušit jen pro někoho. Kdyby je totiž zrušil celé, a ČR mělo odškodňovat všechny Němce, ani by snad na Lichtenštejny nic nezbylo :)))))))
nikdo se neptal, kam jste chodil do školy, nebo jakým jazykem mluvíte. Váš příspěvek je úplně od věci. Vy (nebo rodiče, pokud jste nebyl plnoletý) uvedli národnost, podle které jste byl pak zařazen.
Nejde o ptaní, jde mně o absurditu značkování lidí na způsob: kdo mluví německy – musí být Němec a basta. Zejména pokud se to týkalo a týká majetných a jejich majetků v souvislosti s Benešovými dekrety.
Poznámka: někteří lidé mluví i několika různými jazyky.
Žádná lichtensteinská národnost neexistuje. Lichtensteinské knížectví bylo při sjednocování Německa vynecháno kvůli obrovským majetkům Lichtensteinů v Rakousko – Uhersku, protože kdyby toto knížectví schlamstli, tak by se touto cestou fakticky vrátilo R-U do německého spolku, z něhož se jim ho horko těžko podařilo za cenu války vykopat.
Ono je to složité, v tom, že i ten pojem národnost měnil svůj význam. Jak se dá dočíst třeba v práci
Národnost ve sčítání lidu v českých zemích
(Gabriela Šamanová),
https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a138/f28/100023s_Samanova-narodnost.pdf
se píše, že za c.k.Rakouska se národnost pro potřeby sčítání odvozovala od tzv, „obcovací řeči“, a díky tomu , jak Češi, tak i další slovenské národnosti v německém úředním prostředí na tom byly biti.
A kvůli tomu a poměrně spravedlivě byla při sčítání lidu v roce 1930 pro definici národnosti použita řeč mateřská. Takže, nikoliv „kdyby tam Lichnštejni uvedli národnost jinou“, ale naprosto správně a poctivě tam uvedli svou rodnou němčinu, a jinou by jim ani nikdo nevěřil…:))
Přehledný a vysoce fundovaný text. Ukazuje se, že potíže české justice stále pramení z poníženosti před státem, ať v něm vládne kdokoliv. A nebude lépe, dokud spravedlnost a její hledání, nebude jediným obzorem zájmu celé justice. Tak třeba za dvě za tři generace….
Proč by jako měly být soudy ponížené před státem, když v podobných majetkových sporech je stát strana sporu jako každý jiný.
To je jako kdyby jste se ptal, proč by ty soudy měly být ponížené před nějakým knížetem, že?
Pokud chtějí Lichtensteinové otevírat historii, měli by si vzpomenout na pobělohorskou normalizaci a vyvlastnění majetku českých protestantů. Aby ještě nemuseli doplácet !
Už dopláceli. Po 1. světové válce a právě kvůli tomu.
Majetky českých pánů nevyvlastnili Lichtenštějnové, ale Habsburk, oni je od něho koupili. Že platili dlouhou mincí, to je samozřejmě další problém.
Jako problém vidím nejen to formální přihlášení se k německé národnosti, ale i prvorepublikovou pozemkovou reformu, která omezila vlastnictví půdy a lesů nabytých šlechtou, a měla ji rozdělit mezi rolníky a bezzemky, kteří de facto svou bezplatnou nevolnickou prací, robotou po staletí šlechtě pomáhali k majetku. republiky ty majetky a výsady šlechty konfiskovaly a omezovaly
Problémová česká justice dnešní právnické republiky, je opět na pranýři. Je ovšem pravdou, že tentokrát za tím stojí plebejská chamtivost a závistivost jisté části českého národa. Aspoň to bychom si měli přiznat a do budoucna nositele té chamtivosti závistivosti eliminovat z veřejného rozhodování.
Tak jsem si našel co jsem o toto sporu napsal zde v diskuzi už před dvěma lety
„.. Tož aspoň doufám, že až se ten soudní spor dospěje někdy za x let k našemu Ústavnímu soudu, a pokud bude jeho verdikt pro Lichnštejny negativní, tak slušně uznají svou porážku. A nikoliv že se pak ještě odvolají k Evropskemu soudu, čímž by jednoznačně dokázali že na Čechy kašlou a jde jim jen o prachy.“..
Což se i stálo. Jestli má někdo dost peněz na advokáty, tak nemusí uznávat žádné soudy, ale odvolávat se furt k dalším a dalším, do Štrasburku, a kam ještě potom? S tím se nic dělat nedá..
Co kdyby jim šlo o právo, ať jsou v tom peníze či ne?
Nejde o právo, ale o jejich právní požadavek , který druhá strana sporu neuznává. V tom je ten rozdíl.
Jenomže pro řešení těchto právních sporů je konečná instance náš Ústavní soud. Ale jestli se i přes jeho rozhodnutí odvolávají ještě do dál do Štrasburku, tak jde skutečně jen o ten majetek,,
Ad 1. Lichtenštejnové podepsaly po válce dohodu se Švýcary o zastupování ohledně reparací. To co Československo vyplatilo Švýcarum tak patřilo i Lichtenštejnům, kdo ví jak si to rozdělili, ale dá se to považovat vypořádání majetkových vztahů. Ad 2. Mezi lety 1800 až 1950 probíhali změny ve fungování a uspořádání společnosti, několik revolucí, spoustu křivd na lidech i národech. Nevím proč by měl jeden knížecí rod (stát, (ne)stát) mít prospěch ze současného friendly humanitniho demokratického systému a soudnictví. Tady se hrabeme v historii kde by nepřipadalo v úvahu takovéto témata řešit. A jestli se to má otevřít, tak hold musíme jít až do pobělohorské doby a ještě dál. Jenže kdo co kde dostal nebo ukradl před 400, 500 lety, to už se bude těžko dokazovat a používat jako důkaz u soudu. Ale mělo by! Jako vždy, jde o prachy a majetky
No, bylo by to sice hezké s tou “ dohodu se Švýcary o zastupování ohledně reparací“ trochu zamávat v médiích, ale větší právní smysl to nemá. Protože jak se dá dočíst, ani před válkou, ani po ní ČR vůbec Lichnštejnsko jako stát diplomaticky neuznávalo. Tudíž o reparacích pro jeho občany nejednalo vůbec (stejně, krom pánů knížat šlo sotva o pár desítek lidí). Tudíž, ani se Švýcary ČR o nich nejednala , a ani těm za Lichnštejny nic nedala, a proto ti se nimi taky o své reparace nedělili (natož náhradu za celá panství).
Ono tedy je to skutečně, v tom dlouhém období, probíhalo tolik společenských i právních změn, že se vůbec nedá zpětně dokládat, které /a proč/ byly spravedlivé čili nic a ad hoc je takto chtít pro účely jiných současných rozhodnutí měnit či eliminovat.
Možná jedna poznámka. jak jsem se taky v jednom odborném díle dočetl, Lichnštejni (jako knížata) žili za první republiky stejně ve Vídni, blízko u svých panství v Cechách na Moravě. Zatímco, do „svého “ knížectví se přestěhovali až těsně před druhou válkou. Takže v roce 1930 je u nás poměrně správně zaevidovali jako rakouské Němce , hovořící rodnou němčinou. Nikdo z nich si nestěžoval..
Tihle cizáci to tu nejspíš ukradli po Bílé hoře , proč je stát nepošle rovnou do háje ? Zákony mají v první řadě chránit naši republiku a náš národ , ti cizáci by měli zaplatit za to , že tu několik staletí okupovali naše území !
Zákony tedy podle vás nemají být nestranné, ale mají chránit především jednu stranu..tu naši.! Podivuhodný výklad spravedlnosti. Asi jako Norimberské zákony byly spravedlivé jen pro říšské Němce, že?! A že Lichtenštejnové za války nijak Německo nepodporovali, naopak pomohli mnoha ohroženým českým rodinám v protektorátu, jimž hrozilo vězení či koncentrák, o tom samozřejmě nevíte. Ještě byste mohl trochu rozvinout tu oslnivou myšlenku o několikasetleté Lichtejnštejnské okupaci českého a moravského území.
Neexistuje žádná lichtensteinská národnost. Lichtenstejni se vždy považovali za Němce, ostatně jejich knížectví bylo součástí Německa. Ta pomoc odboji atd. by se musela specifikovat a prokázat, protože jako na antifašisty by se na ně dekrety nevztahovaly.
Německé majetky se zabavovaly a Němci byli odsouváni z okupovaných států prakticky v celé Evropě, nejen u nás. A nikdo neplácal nesmysly – prostě zavinili válku a páchali zločiny s ní spojené a jako národ se hodlali obohatit válečnou kořistí a okupovanými územími (zejména ve Východní Evropě). Takže dostali to, co jim patřilo.
Nemuseli být Němci. Pokud s nimi kolaborovali, potom se na ně dekrety vztahovaly také! Další kteří si po letech vzpomněli že by chtěli rozkrádat naši zemi.
A právě o to slovíčko „pokud“ tu jde! Uveďte jediný konkrétní příklad kolaborace kohokoli z rodu Lichtejnštejnů, jejichž stát byl za války neutrální a trvale ohrožený nacistickým Německem.
Na svých majetcích na území ČR byli k okupantům loajální. A bylo by na nich, aby prokázali opak.
…2014-2020…
kdo ze to je od 2013 ve vlade??
trestne stihanej agent StB babis + sosani + komousi.
takze nejenom 900mld sekyra za 2 roky, rozvraceny hospodarstvi, k dnesku skoro 20tis mrtvejch na cinskej virus + dalsi desitky tisic do budoucna vcetne tech, kterym byla zanedbana pece, hloupe deti, protoze rok nechodej do skoly, k tomu jeste par mld lichtenstejnum.
babis to bude hrat na hlavu podobne, jako to zahral u svych deti