Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Čistá rasa, pěstování lepšího jedince, člověk jako věc. Jak rozeznat fakta a být objektivní pohledem filosofa

 -   - 

Pravda_a_lež

Slovo „objektivita“ se dnes často skloňuje. Má být povinností nejen vědy, ale také žurnalistiky. Chápání obsahu tohoto slova se ale různí, bývá ztotožňováno s „vyvážeností“ za každou cenu, kdy pravda je vždy to uprostřed, nebo „právem na vlastní pravdu na věci kolem nás“, kterou je třeba respektovat. Taková pravda se snadno stává spíše subjektivitou. Jaký je obsah těchto pojmů a jaký jejich vzájemný vztah? Existují nějaké hranice vědeckého poznání a má smysl respektovat naopak také to, co je individuální a jednotlivé, jako jsou osobní lidské příběhy?

Přinášíme rozhovor s Ondřejem Švecem, doktorem filosofie, který přednáší na Ústavu filosofie a religionistiky na FF UK.


Text vznikl ve spolupráci HlidaciPes.org s projektem Online encyklopedie migrace.


  • Je možné nějak vymezit pojem „objektivita“?

Můžeme-li spolu s Wittgensteinem říci, že význam je určen způsobem užití slova, pak vidno, že objektivita je termínem pohříchu mnohoznačným.

Za prvé označujeme jako objektivní takové poznání, které se striktně drží faktů a není zatíženo našimi předpoklady. Jenže i toto předběžné vymezení lze chápat víceznačně: na jedné straně vede ke ztotožňování objektivního poznání s poznáním empirickým, případně takovým, které předpokládá nulový vliv vědce-subjektu na zkoumaný předmět; na straně druhé lze ovšem termín objektivní použít jako synonymum pro racionální ve smyslu něčeho, co musí uznat jakákoli rozumná bytost po tom, co se seznámí s předloženými důkazy.

Z tohoto druhého pohledu je přitom významné, že žádná fakta nenesou význam sama o sobě, ale pouze v kontextu argumentace, která jim teprve nějakou výpovědní hodnotu přisuzuje. V souvislosti s oblastí médií a zpravodajství pak objektivitou označujeme rovněž nezaujatost a v tomto duchu mluvíme například o objektivitě úsudku, o schopnosti chladného odstupu od vlastních emocích či zájmů.

A konečně používáme tento pojem rovněž coby synonymum pro tzv. pravou skutečnost či pro existenci předmětů, jež jsou, tak jak jsou, nezávisle na naší mysli. Zde je důležité poznamenat, že filosofická kritika objektivity rozvíjená zejména od 2. poloviny 20. století nesměřuje ke zpochybnění jakékoli možnosti dosáhnout objektivního poznání, ale spíše k vyvrácení tohoto posledně jmenovaného pojetí, které by ztotožňovalo objektivitu s pohledem odnikud, a popíralo by tak nevyhnutelnou perspektivnost či situovanost každého lidského poznání.

IMG_6900new-300x300
  • K dosažení objektivního poznání je tedy třeba významné role samotného vědce-subjektu nejen ve smyslu odstupu, ale také jeho zodpovědnosti vůči kontextu, do kterého fakta zasazuje.

V zásadě ano. Poněvadž žádný fakt nenese svou výpovědní hodnotu sám o sobě, ale pouze v souvztažnosti k jiným faktům a zasazením do celku argumentace, zodpovědnost nejen vědce, ale i experta, novináře či učitele tvoří nepostradatelnou podmínku jakéhokoli objektivního poznání či jeho zprostředkování.

Omezíme-li se na oblast vědy, pak odpovědnost badatele spočívá zejména v tematizaci předpokladů, které implicitně vedou jeho experimentální praxi a které mu zároveň umožňují naměřená data vyložit jako smysluplná či relevantní pro společnost.

Přesuneme-li se do sféry politiky, pak zodpovědnost státníka, občana, aktivisty či novináře spočívá ve způsobu, jímž poznaná fakta vztahuje k cílům, k jejichž uskutečnění se zavázal.

Příkladem nezodpovědného politického jednání by pak bylo přitakání technokratickému modelu, v němž za řešení, objektivně spočítané jako nejsprávnější, už nikdo nemusí nést zodpovědnost.

  • Jak filosoficky rozumíme slovu „fakt“?

Slovem „fakta“ v běžném jazyce odkazujeme na skutečnost, která byla zjištěna, změřena, konstatována či jinak experimentálně prokázána. Jenže už toto první vymezení přehlíží dvojí podmíněnost fakt.

V přesvědčení, že svět sám není než „souborem fakt“, by se za prvé odrážel objektivistický předsudek, že fakta existují sama o sobě, nezávisle na způsobu, kterým jich bylo dosaženo, ba dokonce i nezávisle na aplikovaných matematických postupech, která byla potřebná k jejich stanovení a prokázání.

Nepřehlížejme proto etymologii termínu factum, které v latině znamenalo skutek, čin, něco vykonaného. Díky tomu lépe pochopíme, že fakta jsou nevyhnutelně výsledkem jisté schematizace či idealizace věcí, tvarů a vztahů, s nimiž se v našem každodenním světě snažíme nějak vypořádat. Sama tato idealizace přirozeného světa našich životů má však ve vědě své závazné postupy, které nejsou něčím „čistě subjektivním“, nýbrž jsou součástí širší praxe vyžadování a podávání důvodů.

Víra v ničím nepodmíněná fakta je pak za druhé zatížená tím, co Quine nazývá dogmatem empirismu, předpokládajícím ostré rozlišení mezi pozorováním a teorií. I dějiny vědy přitom ukazují, jak těžké je stanovit jednoznačnou dělicí čáru mezi protokolárními výroky (konstatováním čistých fakt) a teoretickými výroky.

Známým příkladem toho, jak jsou naměřená, zjištěná fakta prosycena teoretickou interpretací, je případ ze 70. let 18. století, kdy Pristley a Lavoisier prováděli obdobné pokusy pro vysvětlení procesu hoření, avšak Pristley v souladu se starší teorií protokolárně zachytil izolovaný plyn jako deflogistovaný vzduch, zatímco Lavoisier popsal tentýž plyn jako samostatný prvek kyslík, což mu umožnilo pochopit hoření jako oxidaci zvláštního druhu.

objectivity
  • Může se vše kolem nás pro vědce stát „faktem“? Co všechno můžeme poznávat jako fakta?

Vaše otázka zřejmě směřuje k tomu, zda je vše v posledku fakticky ověřitelné a jaký je vůbec vztah mezi důvěrně známým světem našich životů a exaktním světem konstatovatelných fakt.

Stručná odpověď by byla, že pouze jistou část celku skutečnosti lze stanovit fakticky. Již Husserl v Krizi evropských věd poukázal na to, že základní rovinou skutečnosti je svět hodnot, což je mimo jiné svět, v němž platí zásadní rozdíl mezi činy svobodnými a událostmi kauzálně vyvolanými a mechanicky popsatelnými. Teprve na základě abstrakce – tzv. matematické idealizace – můžeme odhlédnout od hodnotového rozměru našeho světa a zachytit z něj pouze jeho měřitelnou složku. Ba co víc, můžeme se dokonce zvěcňujícím, objektivizujícím pohledem podívat i na to, co jsme my sami.

Pak lze také něco exaktního říci o člověku jako součásti přírody, jako jedné z věcí v onom všeobecném kauzálním propojení všech jsoucen očištěných a oproštěných od všech hodnotových dimenzí. Výhodou takovéto perspektivy jest, že by měla – alespoň ideálně – platit pro všechny zkoumající stejně.

Tak jako je v matematice možné dosáhnout shody všech bádajících právě pro onu zvláštní přesvědčivost, kterou se vyznačuje matematický důkaz, tak je ve vědách od novověké revoluce (započaté Galileem, Descartem a Newtonem) podobný záměr získávat a uznávat pouze takový typ poznatků, jimž budou všichni „dělníci důkazu“ schopni přitakat bez ohledu na své náboženské přesvědčení, výchovu či národnost.

A byť je tento ambiciózní projekt svou úspěšností nesrovnatelný s žádnou předchozí snahou o dosažení univerzálního poznání, je třeba stále znovu připomínat jeho dvojí limitu. Ta spočívá na jedné straně v ukotvení vědeckého světa v onom přirozeném světě společenských vztahů, z nějž jedině věda čerpá svou legitimitu, oprávněnost i zacílení; a na straně druhé v nevyhnutelném redukcionismu převedení celku lidských záležitostí toliko na jejich exaktní, měřitelnou složku.

  • Existují tedy limity objektivního poznání, když studujeme sama člověka-subjekt v jeho celistvosti. Vidět člověka pouze jako objekt-věc by mohlo být jeho redukcí pouze na něco abstraktního a neživého.

Takové snahy, ba dokonce celé výzkumné programy, tu jsou a prosazují se se stále větší razancí. Já na jedné straně považuji za pozoruhodné a žádoucí, aby byl člověk vysvětlován v rámci naturalistického paradigmatu jako součást evoluční historie: zde je také zřejmé, že program naturalizace člověka nevede nutně k jeho redukci na něco neživého, jak naznačujete, ale tkví spíše v chvályhodném pojímání lidství na základě celku přírody, provázanosti a různorodosti forem života.

Na straně druhé se mi jeví jako nadmíru redukcionistické, pokud to vede k chápání jedince jako pouhého nositele DNA, jako je tomu třeba u Richarda Dawkinse, kdy hybným motorem lidského snažení by byla právě mechanická schopnost šroubovice v nás o vlastní sebe-replikaci.

  • Znamená to, že jsou nějaké hranice i pro naši práci s fakty?

Snaží-li se i sociální vědy, inspirovány úspěchem věd exaktních, vysvětlit člověka jako součást toho, co je možné fakticky popsat a vysvětlit na základě kauzálních interakcí s okolím, pak tím bezpochyby k jistému zvěcnění člověka dochází. Není to jistě zlé samo o sobě a například v demografických studiích se tomu ani vyhnout nelze.

Druhou otázkou je ovšem zpětné působení této zpředmětňující koncepce na náš vlastní životní cit. Považujeme-li totiž za jediné pravdivé poznání to, které lze fakticky ověřit, kvantitativně a statisticky zopakovat a odůvodnit, pak z toho plyne dosti pochmurný důsledek, že totiž svět hodnot je pouze čímsi iluzorním, čistě subjektivním a že celá tato oblast leží mimo dosah jakékoli racionálního uvažování.

V této perspektivě se totiž jeví jako zcela bláhové snažit se rozumně diskutovat o tom, co kdo považuje za dobré a jakými ideály žije. Uvědomit si tato omezení sféry faktična tak má svůj význam i proto, abychom nedospěli k velmi omezenému, a vlastně nebezpečnému pojetí racionality. Je-li za skutečné, pozitivní poznání prohlášeno pouze takové, které rezignuje na otázku proč a ptá se pouze po tom, co lze fakticky prokázat a jakou korelaci mezi fakty lze stanovit, pak takto redukovaná racionalita v sobě nevědomky nese zárodky iracionalismu. 

Myslitelé jako Husserl či Patočka již před druhou světovou válku upozorňovali, že takováto scientistická redukce smyslu na čisté faktično připravuje půdu pro iracionalistickou reakci, která vzápětí skutečně přišla v podobě té nejděsivější formy manipulace s člověkem, kterou dosud lidstvo zažilo.

78569
  • Právě tehdejší doba přinesla ostré deterministické postoje, totiž určování vědomí člověka na základě vnějších faktorů rasy, národa, sociálního prostředí apod. Tato redukce člověka ve 20. století snadno vedla k zahájení etnických čistek nebo likvidaci celých společenských tříd lidí. Může právě zde být užitečná role obecně humanitních věd a jejich výkladu, který mimo jiné učí nepřenášet optiku přírodních věd na člověka?

Velkým problémem věd humanitních či společenských je právě to, že se snaží imitovat metodické postupy a pojmové aparáty věd přírodních, což vede k jisté tragikomedii plné omylů.

Zatímco sama Darwinova teorie přírodního výběru žádné prvky rasismu či eugenismu nenese (variabilitu včetně anomálií naopak pokládá za jeden z významných mechanismů evoluce), její aplikace na společnost u autorů konce 19. a začátku 20. století s sebou nese důsledky přímo děsivé, ať už v podobě Galtonovy eliminativní eugeniky či v překladu Darwinova pojmu „struggle for life“ v termínech práva na válku a likvidaci slabších jedinců či celých etnik.

V dnešní době se pak kauzální typ myšlení spolu s vulgární koncepcí genetiky projevuje všude tam, kde o některých menšinách mluvíme jako o ze své podstaty nepřizpůsobivých a ve jménu genetického determinismu odmítáme jakoukoli snahu o inkluzi, včetně vzdělávací, jako nemožnou.

  • Jak potom nahlížet na člověka, abychom jej nepřeváděli na neživý předmět?

Už Aristoteles si uvědomil, že věda se vždy týká obecného, nikoliv jednotlivého. Interpretačního násilí na člověku bychom se dopouštěli tehdy, když bychom za jednotlivými příběhy viděli pouze další exempláře potvrzující naše celková vysvětlující schémata, týkající se např. vlastností jisté etnické, sociální, profesní či konfesijní kategorie. Jedinečnosti daného lidského případu tedy nemůžeme porozumět pouze jeho podřazením pod obecné pravidlo.

Zde musí nastoupit hermeneutika, která na jedné straně v obecných výkladových schématech vidí nevyhnutelnou podmínku jakéhokoli porozumění, na straně druhé nás učí přeformulovat naše obecná pravidla výkladu zvláštním ohledem k případům, které se takovýmto zobecněním vzpěčují.

  • Pro vědu tedy má zvláštní smysl vždy naslouchat jednotlivým lidským příběhům a nepřehlížet je jakou pouhou „odchylku“. Možná, že toto by mohlo být onou praktickou obezřetností nejen pro vědce, ale také pro nás v každodenním životě, chceme-li lidi kolem nás posuzovat pravdivě a spravedlivě, tedy bez různých předsudků.
DSC_2965-1024x684

Každý konkrétní jedinec a jeho příběh se skutečně může stát podnětem k tomu, abychom rozvíjeli schopnost revidovat obecné rámce našeho porozumění, pokud si to specifičnost konkrétního případu vyžádá. Místo mechanické aplikace toho, co obecně víme, na jednotlivé, nás tak konfrontace se zvláštními, nezvyklými případy může vést až k odhalení dosud nepřiznaných dogmatických momentů našeho vlastního myšlení a kategorizování.

Setkání s něčím, co se zprvu a z hlediska ustálených narativů jeví jako „odchylka“, nám tak vlastně napomáhá k tomu, abychom si uvědomili nesamozřejmost onoho gesta, s nímž běžně posuzujeme svět lidí z hlediska normality a abnormality.

ČTĚTE TAKÉ:

Vše, co jste potřebovali vědět o uprchlících. Studenti spustili Encyklopedii migrace

Tomáš Halík: Náboženský fundamentalismus? Lidé hledají přirozeně jednoduché odpovědi na složité otázky

Filosof Jan Sokol o migraci: Různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace. Musí spolu komunikovat


Další studie k tématu můžete postupně sledovat na www.encyklopedie.org.

O autorovi

Autorem článku je Jakub Múčka

Komentáře

Komentářů (7)
  1. petrph napsal - dne 8.4.2017

    Díky za letmý úvod, který jen ukazuje jak je to ve vědách (navíc společenských, resp studující lidskou společnost) obtížné, ba právě téměř nemožné dosáhnout objektivního poznání. Ostatně – třeba agnosticismus hlásá že některé zásadní otázky nedokáže lidstvo zodpovědět nikdy.
    Autor sám se pak dostává v závěru do rozporu, když napřed zavrhuje rasové teorie 20.století “.. ostré deterministické postoje, totiž určování vědomí člověka na základě vnějších faktorů rasy, národa, sociálního prostředí apod. “, aby pak ale sám o několik odstavců dále napsal “když bychom za jednotlivými příběhy viděli pouze další exempláře potvrzující naše celková vysvětlující schémata, týkající se např. vlastností jisté etnické, sociální, profesní či konfesijní kategorie. Jedinečnosti daného lidského případu tedy nemůžeme porozumět pouze jeho podřazením pod obecné pravidlo.”. Ergo sám (jménem vědy) takové společenské dělení připouští.
    Ježe, výsledkem potom není objektivita, ale pouhé přepólování z negativního rasismu na pozitivní.

    • ČERT napsal - dne 9.4.2017

      Ano, dotazovaný PhDr. Švec připouští takové společenské dělení, byť Vámi na druhém místě citovaným slovům předchází jako podstatné, že “když bychom za jednotlivými příběhy viděli…”, “dopouštěli bychom se interpretačního násilí na člověku”. Samozřejmě, to připouštění dokazují už “naše celková vysvětlující schémata”, příp. “obecné pravidlo”. Jinak, považoval bych až za neštěstí, kdyby věda měla přespříliš bazírovat na těch “celkově vysvětlujících schématech, týkajících se vlastností jisté etnické, sociální, profesní či konfesijní kategorie” – protože to by se mohlo rovnat nějakým třeba až primitivním stereotypům, které by se nakonec mohly nějak dotýkat kohokoliv z nás. – – – Ta prvně Vámi citovaná slova patří přímo autorovi článku. O nějakých “ostrých deterministických postojích” lze jistě mluvit i dávno před 20., resp. 19.stoletím, ale budiž… Je jasné, o čem je řeč. – – – A k tomu, když píšete o “přepólování z negativního rasismu na pozitivní”… Tady jde asi nejspíše o přetažení z roviny vědy do roviny celospolečenské praxe. A pokud možno, rozhodující by snad samozřejmě měly být vlastnosti jednotlivce, nikoliv jeho (je-li řeč konkrétně o rasismu) etnický původ.

      • petrph napsal - dne 9.4.2017

        Jasně.. pokusil bych na to odpovědět takto. Vědecké bádání v této oblasti postupuje v těchto krocích.
        1. Kategorizace na základě etnické, sociální, profesní či konfesijní příslušnosti. Na tom prosím není nic špatného ani rasového, to je čistě vědecký přístup. Takto věda pracuje, že si kategorizuje zkoumané subjekty jinak by z toho byl pěkný zmatek, kdyby pak chtěla zkoumat proč je konkrétní jedinec Bimbo (slon) větší než jedinec Ferda (mravenec).
        Ale nic víc z toho nevyplývá, takto formulované kategorie jsou si, z hlediska tohoto rozdělení zcela rovnocenné.
        2. Potom následuje další vědecká fáze, když jsou u těchto kategorií měřený různé (vědecky dané) fyzické, psychologické (a jiné) vlastnosti a schopnosti a v rámci nich lze tyto kategorie mezi sebou statisticky porovnávat. Slon je větší než mravenec, profesní závodník běhá rychleji než právník, VŠ profesor má (obvykle) vyšší IQ a znalosti než pastevec skotu.
        3. Teď docházíme k něčemu co už částečně přesahuje oblast vědy, a je součástí té společenské praxe. Totiž zda jsou tyto zjištěné rozdíly mezi kategoriemi pro konkrétní účel pozitivní nebo negativní. Příklady viz výše, když budete potřebovat někoho kdo umí rychle běhat,vyberete si závodníka, když vyřešit právní spor tak právníka, když spočítat těžký příklad, VŠ matematika..Asi se se mnou nebudete přít, že tento prvotní výběr provedete, a nebude snad bláhově předpokládat, že když si vyberete třeba pasáčka skotu, tak si “risknete”, že se z něj obratem ruky okamžitě pro Váš případ stane kvalitní právník nebo matematik.
        4. Teď se dostáváme k možná nejvíce problematickému bodu a to je zmíněná inkluze jako součást společenské integrace . Tedy, rozhodování a určování, které tyto značně rozdílné hodnoty mezi skupinami mají být nákladně (z prostředků společnosti) dorovnávány na podobnou hodnotu. Popřípadě – zda to vůbec objektivně možné je. Zase snad pochopíte, že ze všech lidí vrcholové závodníky, ani VŠ matematiky nestvoříte.
        Jinak snad omluvíte, že jsem “korektně ” zůstal u porovnání kategorií profesí, a nezabýval se třeba rasami, i když i u nich lze značné rozdíly z bodu 2 vědecky zjišťovat, ovšem už těžko, v rámci současné “politické korektnosti” veřejně publikovat. Nemluvě tedy o dalších bodech 3 a 4 v této kategorii. Tyto, prováděné politicky už někdy vůbec neberou v úvahu vědecké principy, ale vycházejí spíše z ideologických předpokladů typu mutikulti a podobně. Tedy zejména přepolováním rasismu, jak jsem psal výše.

        • ČERT napsal - dne 9.4.2017

          Plně rozumím a chápu Vaše paradigma, tak to je. Ale pozastavil bych se u těch ras/etnik, kde lze jistě z hlediska sociologického a statistického určitě ty a ty převažující jevy vysledovat (např. procentuální podíl té a té profese je mezi tím a tím etnikem jiný, tak jako může být výrazný rozdíl, třeba v rámci jednoho státu a právního systému, v proc. podílu osob uvězněných za kriminální činy atd. atd.). Jistě, příčiny všech těhle rozdílů lze asi nazvat jako psychologicko-sociální, způsobené tradičními kolektivními návyky,
          určitým kolektivním pohledem na svět atd., něco, co se může v průběhu třeba i mnoha generací měnit, ale sotva za něco, co by se dalo svádět, v rámci druhu Homo sapiens sapiens, na nějaké biologicko-genetické předpoklady. Kdysi jsem se setkal s takovým článkem (ze španělského deníku El País), který takové bádání založené na rasách kriticky označil za vhodné pro zoologa, nebo v nějakém takovém smyslu (a což tak nějak může souladit i s tím co je zde v rozhovoru, o tom, že se vědy humanitní či společenské snaží imitovat metodické postupy a pojmové aparáty věd přírodních). – – – Když se před lety zeptali myslím nějací novináři tehdejšího šéfa francouzské Národní fronty J.-M. Le Pena, je-li rasista, odpověděl zhruba takto: “Je známo, že černoši lépe běhají, ale běloši lépe plavou; Eskymáci umí dobře pádlovat na kajaku, což vědci z Harvardu už tolik neumí.” V tom prvním případě se lze setkat s vysvětlením, že jedním z fyziologických znaků negroidní (černé) rasy oproti rase europoidní (bílé) je zpravidla vyšší objem plic – pročež jsou černošští běžci obvykle úspěšnější než bělošští. Ale ten druhý případ, ten na mě působí skoro jako vtip. Proč? Kde je přece stanoveno, že vědcem z Harvardu nemůže být teoreticky i Eskymák, že je to výsada jen bílých Anglosasů? Ale pozor- zase považuji za naprosto stupidní cpát někoho někam jenom proto, že je Eskymák (což se v USA desetiletí děje ne tedy snad zrovna v případě Eskymáků, ale každopádně v případě černochů). – – – Jen bych podotkl, že na rozdíl od USA, kde se pozitivně diskriminují černoši, takový Robert Mugabe v Zimbabwe bělochy rozhodně pozitivně nediskriminuje (naopak, ještě jim sebral prosperující zemědělské farmy). A proč jsem tu připomněl to Zimbabwe? Protože když bychom obecně chtěli srovnávat černochy a bělochy, není určitě vhodné začít v USA (natož někde v Evropě), ale prostě u zemí, kde ti a ti mají převahu a vládnou tam, tj. řekněme země Evropy na jedné a Afriky na druhé straně. Tak je zcela jasné, že z toho, pokud jde o nějaký rozvoj apod., zase naprosto jednoznačně vyjdou lépe běloši. Jenže také je třeba si uvědomit, že Evropa plně ovládla Afriku a tím tam vnesla také svou civilizaci, která se už mnoho staletí předtím dynamicky rozvíjela, až k samému konci 19.století, zatímco velká část Afriky zůstávala tehdy civilizačně zhruba tam, kde Evropa možná někdy v době bronzové. – – – To je právě otázka nějakého toho vývoje, příp. překonávání nějaké zaostalosti, které mohou trvat, jak jsem už naznačil, po mnoho a mnoho generací. Tady u nás se třeba mluví o problému Cikánů/Romů, kteří u nás žijí prokazatelně přinejmenším od počátku 15.století, ale dosud nejenže se neasimilovali, ale prostě se ani nějakým takovým klasickým stylem života nepřizpůsobili většinovému obyvatelstvu (a teď, prosím, úplně opomíjím, že se od toho počátku 15.století až do současnosti, zcela pochopitelně, nějak, lze říci civilizačně posouvalo i české etnikum; zatímco ti Cikáni jaksi přežívali vedle a dost radikální změnu znamenal až ve 20.století zákaz kočování, což do té doby velká část z nich provozovala). Tak jistě,
          je tu jistá snaha udělat z nich všech prostě sociálně integrované občany… Považoval bych ale za pitomost, kdyby na úkor nějakého pozitivního rasismu. – – – Nevím, jestli jsem tímhle vším reagoval na to, co přesně míníte. Ale každopádně by tohle všechno bylo asi na nekonečně dlouhou úvahu a diskusi.

          • petrph napsal - dne 10.4.2017

            Samozřejmě, máte pravdu, hledat příčiny těch rozdílů je rovněž z vědeckého hlediska důležité. Ale je pak dost rozdíl když je taková příčina zjištěna “přírodně vědně” jako naprosto objektivní a nediskutovatelná (jak zminujete), a nebo zda je pouze formulována jako společensko vědní teorie, která může být nesprávná, ale i ideologicky pokřivená. Právě toto může mít ty negativní dopady a primitivní stereotypy.
            Nicméně, dnešní sociologie (vedle kulturní antropologie) už má k dispozici moderní prostředky aby si ty příčiny zjistila, byť mohou být někdy komplexní a politicko -korektně neakceptovatelné (ona halt pravda je někdy krutá). A samozřejmě je pak otázka co s tím, a zda se dají takové zdůvodněné rozdíly v rámci integrace minimalizovat.
            Já bych dal takový hezký příklad.
            1. Řekněme že se zjistí že v určité rase (v určitém třeba africkém státě) je málo právníků. Znamená to snad že ti lidé jsou od přírody hloupí? Neznamená, protože další zjištění řekne že v tom státě je málo právnických škol.
            2. Vyřeší to situaci když se v tom státě otevře dostatek právnických škol? Nevyřeší, protože pak se zjistí že většina toho národa nemá ani potřebné SŠ vzdělání, ba dokonce většina z nich je téměř negramotných. Tudíž řešení bude mnohem komplexnější a delší.
            3. Vyřeší situaci když se tedy vyřeší čistě vzdělání od první třídy, všichni lidé budou gramotní a dostatek jich bude moci jít na pravníky? Nevyřeší, protože pak (ale vědělo se to už na začátku) se zjistí že tihle lidé vůbec neuznávají západní právní principy -ale třeba právo šaria, nebo rozhodnutí kmenového náčelníka, a pod..Čili všechno to bylo veskrze zbytečné….

    • Weber napsal - dne 9.4.2017

      Člověk vyniká ojedinělou předností proti jiným druhům živočichů, že dokonale umí cokoliv okecat, když již něco okecává, tak se v tom také sofistikovaně dle vzdělání babrat a v tom asi vynikají filosofové a ti méně vzdělaní, či nadaní se jim snaží do toho také kecat. Pochybuji, že se v tom někdo vyzná a většinou to nikdo, kromě školních škamen a tlachání po kavárnách nepotřebuje k něčemu užitečnému. Lidé produkují miliardy myšlenek, někteří je dokonce zapisují do milionů knih z různých pohnutek a kdo se jimi řídí, když každý sebevědomý jedinec má svou hlavu? K čemu jsou lidem filosofická moudra vidíme kolem sebe denně – lidé jsou nepoučitelní a nejlépe je to vidět na mladé generaci, ti se o ledasčem radí se svými vrstevníky – moudrost a zkušenosti rodičů jsou jim k smíchu, věří více svým přátelům nejen na sociálních sítích a taky mají svou hlavu (možná fejsbúkovou), ale moudrosti filosofů? Haha!

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal - dne 8.4.2017

    Cituji: “V dnešní době se pak kauzální typ myšlení spolu s vulgární koncepcí genetiky projevuje všude tam, kde o některých menšinách mluvíme jako o ze své podstaty nepřizpůsobivých …” A ony se ty menšiny skutečně nepřizpůsobují (s výjimkou několika jednotlivců v poměru asi tak 1:1000, ne-li hůře).
    Vypadá to jako kachna, kolíbá se to jako kachna a kváká to jako kachna, co je to? No přece kachna, ale také to může být jedinec – filosof, inkludovaný mezi kachny; pozná se to prý podle toho kvákání.