Kdysi u nás platil pokrokový zákon o islámu. Dnes je Česko zemí islamofobů

Napsal/a Klára Fleková 30. prosince 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

ROZHOVOR. Pojem islamismus se v médiích často probírá, ne vždy je ale jasné, co vlastně představuje. „Islamisté z koránu pro své politické cíle vytrhávají jen některé verše. Je ale zajímavé, že islamofobové, konkrétně ti čeští, kteří útočí na islám, činí přesně totéž,“ připomíná arabista Luboš Kropáček.

Luboš Kropáček (foto: Facebook Husitská teologická fakulta UK)

Pojem islamismus vešel v obecné užívání až poměrně nedávno, koncem 20. století. Nejběžnější význam pojmu islamismus zní „politický islám“. V arabštině ale takové slovo neexistuje, islám je zkrátka islám.

„Egyptský autor Ashraf El-Ashmawi, liberálně orientovaný muslim, který zavrhoval politizaci islámu, vyjádřil v jedné své knize svou kritiku známou větou: ‚Bůh si přál islám jako náboženství, ale lidé z něj učinili politiku.‘ Někteří autoři mohou pojem islamismus používat i jinak, ale většinou převládá pojetí s jakousi negativní konotací,“ upozorňuje v rozhovoru Luboš Kropáček.

Silná vnitřní opozice muslimů vůči radikálnímu islamismu a násilí spojenému s islámem podle něj západní média nezajímá. „Naprostá většina muslimů jsou lidé, kteří si přejí žít pokojně a nárůst teroristických tendencí v posledních 20 letech je děsí, jelikož hanobí jejich víru,“ tvrdí.

Obě strany dělají stejné fauly

Chápete islamismus jako fenomén, který je odtržen od islámu jako takového, nebo je to jen jeden z jeho projevů? Jaký je mezi nimi vztah?

On to není jeden z projevů islámu, je to cosi vytrženého z širšího celku islámu. Mohli bychom říci, že je to jakási polopravda či spíš dokonce jen zlomek pravdy, který je vzat z islámu. Základním textem a autoritou islámu je Korán, pokládaný muslimy za autentické slovo boží. Islamisté z něj pak pro své politické cíle vytrhávají jen některé verše.

Je ale zajímavé, že islamofobové konkrétně ti čeští, kteří útočí na islám, činí přesně totéž. Vytrhávají jen některé negativní rysy a předstírají, že islám jako celek je neslučitelný se západní kulturou a je nepřátelsky orientovaný atd. K tomu naleznou několik veršů v Koránu a několik hadísů (tzn. výroků přičítaných proroku Muhammadovi), ale to není celek islámu, je to jen jeho malá vytržená část. Tedy není islamismus bez vztahu k islámu, ale nelze ho s ním ztotožňovat. Je to taková zkratkovitá pravda vytržená z širšího celku islámu.

 

 

Kde vidíte kořeny takto chápaného islámu?

K tomu je dobré se podívat na dějiny islámu. Ve středověku islám představoval velmi vyspělou civilizaci, která ale postupně propadala ke stagnaci. Panovala představa, „jsme držiteli absolutní pravdy – nic nového už se objevovat nemůže,“ a to v době, kdy Evropa naopak kráčela k průmyslové revoluci a ke své pozdější dominanci. Znamenalo to počátek nové éry, kdy muslimové museli uznat, že jejich kultura a islám – náboženství, které pokládali za absolutní a nadřazenou pravdu, nemá navrch.

V moderní době pak muslimské duchovenstvo a právníci ztratili důvěryhodnost, protože byli spjati s tím starým způsobem, který se ukázal ve střetu s jinověrci jako slabší a prohrávající. Zároveň ale v 19. a 20. století rostla obecná moderní vzdělanost a gramotnost a spolu s tím dnešní početné a různorodé proudy, včetně proudů radikálních, které nemají za nositele původní vrstvu duchovenstva, ale víceméně kohokoli.

Kde se bere úspěch a síla těchto proudů?

Slabinou islámu z našeho pohledu je, že nemá ústřední živou autoritu – to, co v katolické církvi představuje papež. V islámu pak nejrůznější vrstvy, částečně moderně, částečně tradičně vzdělaných generací, mají přístup k různým interpretacím islámu. Ten se tak polarizuje do velmi širokého vějíře tendencí. Navíc se do toho nyní zapojuje i technická inteligence. V době, kdy se hodně začalo pracovat s pojmem islámský fundamentalismus, Gilles Kepel (známý francouzský islamolog) razil pro technickou inteligenci termín „bradatí inženýři“, tedy lidé, kteří se orientují na technickou interpretaci islámu, pro kterou je charakteristické, že pravda musí být jednoznačně určená.

Zatímco my, kteří pracujeme na poli humanitních oborů, připouštíme i různé odstíny pravdy. Dnes už to vidíme i u nás, jak se prostřednictvím sociálních sítí kdekdo domnívá, že může ke všemu mluvit, že všemu rozumí. A ono je to žalostné, když lidé, kteří se připojují k islamofobii, vůbec nejsou schopni chápat některé základní údaje o islámu a vykládají nejrůznější báchorky, přičemž sami sebe pokládají za autoritu, která tomu nejlépe rozumí. Velikou roli v tom hraje internet. Arabské jaro, které se odehrálo roku 2011, bylo charakterizované jako produkt Facebooku.

Čeští muslimové odsuzují terorismus

V médiích nejčastěji ve spojitosti s islámem slyšíme o teroristech, existuje ale v muslimském světě opozice vůči islamismu?

Velmi silná. Bohužel to pro západní média ale není tolik zajímavé. Není pro ně zajímavé poukázat na to, že naprostá většina muslimů jsou lidé, kteří si přejí žít pokojně a nárůst teroristických tendencí v posledních 20 letech je děsí, jelikož hanobí jejich víru. Existují i některá známá vystoupení muslimů proti terorismu. Je tu jeden pojem, o němž se u nás často nepíše, ale který je dost klíčový v bouřlivých diskuzích v muslimském světě, pojem takfír.

Kořen kfr znamená bezvěrectví, káfir je bezvěrec a takfír znamená vyobcování z islámu. To se dnes děje ve vzájemných sporech různých seskupení, z nichž některé jsou extrémistické skupiny. Tito lidé skoro vždy exkomunikují z islámu všechny opoziční skupiny podle mentality „jenom my jsme praví muslimové“. Proti tomu existuje úporná snaha muslimských akademiků, duchovních a politiků.

V čem spočívá?

Zejména bych uvedl dvě iniciativy. První je Ammánské poselství z roku 2005. Akademičtí představitelé z velkého počtu muslimských zemí byli vyzváni jordánským králem, aby se účastnili diskuze a sepsali společné prohlášení na téma kdo je vlastně muslimem a kdo má právo někoho z islámu exkomunikovat. Bylo tam definováno, že muslimové jsou sunnité, šííté i mystici, kteří někdy bývají napadáni. Taková nejvstřícnější formulace je ta, že každý, kdo upřímně vyslovuje šahádu (vyznání „Není Boha kromě Boha a Mohammed je posel Boží.“), nesmí být označován za kacíře, pokud toto nepopře.

Ale přesto takový tzv. Islámský stát bohatě takfíroval na všechny strany. Islámský stát se setkal s velmi silnou opozicí další iniciativy. Řada významných duchovních představitelů, včetně lidí z univerzity Al Azhar a dalších prestižních center, poslali otevřený dopis Abu Bakrovi Al-Baghdádímu, samozvanému chalífovi Islámskému státu, kde mu říkají, co by neměl dělat a čím on sám porušuje islám. Také po každém teroristickém útoku v Evropě, ať už ve Francii, v Belgii nebo v Anglii vždy následovala rozhodná odsouzení ze strany muslimských autorit a je chybou západních médií, že tomu nevěnují náležitou pozornost. Je tomu tak i v naší nepočetné muslimské obci, která pravidelně vydává prohlášení, která terorismus odsuzují.

Za Rakouska-Uherska to fungovalo

Myslíte, že je dnes islám kompatibilní s evropskou demokracií, pluralitou a sekularizací?

O islámu sice hovoříme v jednotném čísle, ale je v něm řada nejrůznějších proudů. Je také třeba si definovat, co myslíme „demokracií“. Napodobit přesně model uspořádání ze západního světa v islámu nebude ideální. Pojem liberální demokracie asi narazí i u muslimů dobré vůle na určitý odpor, jestliže se za tím pojmem „liberální“ bude skrývat jakási morální, velmi široká volnost. Šatíu (v překladu znamená „správná cesta“), kterou se učí muslimové už od dětství, nelze zavrhovat, je to morální kodex.

My bychom pak měli rozlišovat, co na tomto morálním kodexu můžeme akceptovat, a co už ne. U nás máme příklad z takzvaného zákona o islámu z doby Rakousko-Uherska. Poté, co roku 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, stal se téměř milion muslimů jeho občany. Rakousko to respektovalo a vypracovalo zákon o islámu – tohoto druhu první v Evropě. Platil i v Čechách a na Moravě.

Skutečně?

Ano, stanovil jisté principy s tím, že muslimové mají plnou svobodu a jejich organizace jsou postaveny na stejnou úroveň jakou měla třeba katolická církev. Ale přitom platila zásada, že mohou vyznávat volně svou víru, ale z právních složek svého náboženství nesmějí provozovat ty, jenž byly v rozporu se státním zákonodárstvím. Šlo konkrétně o polygamii a šariatský trestní řád. Současná situace je taková, že mnoho muslimů uznává demokratické uspořádání zcela pragmaticky.

Tím se dostáváme k typologii muslimských komunit v Evropě ve vztahu k právním poměrům. Nejpočetnější skupina je označovaná právě za pragmatiky, kterých je i u nás většina. U nás, navzdory tomu, co vykřikují islamofobové, je muslimů jen malá menšina: praktikujících jsou asi čtyři tisíce, ale těch, kteří se vnitřně hlásí k islámu, ale jinak žijí zcela integrování, je až 20 tisíc. To, co my v židovsko-křesťanské společnosti označujeme za desatero, má svou verzi rovněž v Koránu. Sdílíme etické principy, které jsou základem dobrého spolužití a svobody, takže možnost kompatibility tady určitě je.


Text vznikl ve spolupráci s projektem Online encyklopedie migrace

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)