seriykotik1970 / photo on flickr, Judge and Jury

S dcerami politických vězňů 50. let o smyslu připomínání minulosti: Kam nás to ten Zeman vede?

Napsal/a Lubomír Vejražka 10. července 2016

Padesátá léta minulého století (i léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá) s jejich totalitním pozadím jsou pro mnohé už vzdáleným časem, k němuž už není potřeba se vracet. Jenže připomínat minulost má smysl, i když dnešní doba žije vlastními tématy.

Ať už jde o migraci, vystoupení Británie z EU, do poloviny roku 2015 se řešil řecký problém, o rok dřív anexe Krymu Ruskem a rozpoutání války na Ukrajině. Před tím se žilo ekonomickou krizí… K tomu Zemanovo „rozvrtávání“ společnosti, vzestup nenávistných nálad, neschopnost věcné diskuze a zatracování názorových odpůrců, růst populismu. Co tedy s „nějakým“ dřívějškemNicméně – když se vloni připomínalo století od působení čs. legií z první světové války, nezaznamenal jsem hlasy, jež by kvůli „stoletému stáří“ zpochybňovaly vzpomínky na legie. Tedy – pokud legie, proč ne komunistická totalita? Ta od nás dělí šest desetiletí.

Otázku, zda připomínat padesátá léta, jsem položil dvěma dcerám politických vězňů a otevřel jsem s nimi i druhý okruh: Proč při mapování padesátých let zůstalo na okraji zájmu vypodobnění tíživé situace rodin politických vězňů na rozdíl od osudů vězňů samotných.

Oba okruhy jsou mi blízké díky práci na knize Nezhojené rány národa věnované z části právě rodinám vězňů komunistického režimu. Paní J.M. je ročník 1945, tátu jí zatkli devětačtyřicátém, v jejích čtyřech letech; odseděl sedm let. Paní L.K. se narodila v roce 1970; jejího tátu pustili na amnestii v šedesátém, zavřený byl 11 let.

  • Kvůli všem nemalým a vážným dnešním vlivům, i kvůli zvýšené nejistotě osobního života, se vytrácí pocit nezbytnosti navracet se k totalitnímu období let 1948 až 1989. Protože minulost je minulost a současnost tíží. Má ale smysl tuto minulost připomínat? A proč?

J.M.: Proč a zda připomínat? A proč bychom to nedělali? Ať mi na mou otázku odpoví ti, kdo zpochybňují smysl zpětného pohledu. Avšak pokud mně řeknou: „Řešíme potíže dneška, tak co s dřívějškem,“ tak jen uhýbají.

L.K.: Migrační krize nepochybně krizí je, ale má se kvůli ní vše zastavit? Pokud navzdory migraci žijeme i zábavou, sportem, koníčky, tak proč se nevrátit k padesátým létům a totalitě? Koho tématika nezajímá, může říci: „Mě ta komunistická éra nebere, ale nebudu se negativně vyjadřovat k těm, kteří se právě o tuto éru zajímají a hovoří o komunistické totalitě. Patří to k pestrosti společnosti.“

Minulost, nejen tu komunistickou, má smysl zobrazovat. To aby šla informace dál. A ukazovat dřívějšek v souvislosti s dneškem. Co třeba Hitler a pozvolný nástup nacismu v Německu? Hitler byl zprvu pro smích a jeho výkřiky nikdo nebral vážně; pak bylo pozdě. To samé komunisté. Před válkou móda mezi intelektuály, být levicový. Když Gottwald v roce 1929 hrozil, že se do Moskvy jezdí učit, jak odpůrcům zakroutit krky, kdo ho bral vážně? Přesto jeho čas nastal. Komunisté si počkali, stejně jako si počkal Hitler. Každý by si občas měl položit otázku, zda i on nežije dobu, v níž nenápadně nazrává příchod neštěstí.

Kradli majetky, svobodu, vymývali mozky

  • Žijeme takovou dobu s nenápadným nazráváním?

L.K.: Evropa – včetně našich politiků – loni na jaře a v létě naprosto podcenila příval migrantů. Nepředznamenává ten příval pohromu? Nebo Zeman. Vnímají u nás vůbec lidé, že vede stát na východ k Putinovi, Číně? Nemůže to přinést časem katastrofu? Přitom nic takové při volbách neříkal. Otáčí kormidlem bez souhlasu voličů. Kolik z voličů by mu při volbě nedalo hlas, kdyby věděli, že svévolně zamíří na východ? Leckomu připadá spíš směšný než nebezpečný. Jako připadal svého času směšný Hitler a Gottwald. Opravdu je Zeman jen směšný? V roce 1945 až 1947 dovedlo nadbíhání Stalinovi Československo do područí SSSR. A dále. Co postupné hromadění moci do rukou jedné osoby, která ovládá strategické pozice v české ekonomice, v médiích a teď i v politice? Opět důvod mluvit o minulosti a varovat. Silných slov, netolerance a nenávisti přibývá, je to vidět na vyjadřování politiků, na spěšných a nepromyšlených reakcích ve sdělovacích prostředcích i v hovorech mezi lidmi. Kam nás to může dovést? Kdysi i nacisti i komunisti vypustili démony ven a dost lidí jim podlehlo: nenávidělo, udávalo, ničilo jiné. Kam až může tento vývoj dojít? Lidé by měli začít přemýšlet nad svou budoucností a ne se zabývat jen tím, co si dají v neděli k obědu a jaký si koupí dotykáč.

  • Tedy připomínat. Ale dějiny se nikdy neopakují doslova.

J.M.: Souhlasím. Avšak z vědomí, jak probíhaly minulé děje, vychází pochopení dějů současných. Nebo aspoň si můžeme na základě dějin uvědomit, na co si dát pozor dnes. Kdybychom měli dřívější epochy v sobě zpracované a uložené, i tu komunistickou, budeme snadněji určovat směr našich dnešních kroků. Kdo znevažuje upozorňování na dřívější zlo, říká to i z pohodlí a neochoty vnímat propojenost minulosti, současnosti a budoucnosti. Za první republiky měli lidé víc zájem o vlast, vážili si svobody, pamatovali na to špatné v Rakousku-Uhersku. Byli to vlastenci. Kdyby dnes byla většina lidí vlastenci, věděli bychom, že se vracet máme a dělali bychom to.

  • Co tolikrát různými lidmi skloňované: „Za komunistů bylo líp.“ Není i proto potřeba poukazovat, co ono „bylo líp“ znamenalo?

L.K.: Kdo dnes žije velké problémy, a takových lidí je dost, a porovná svůj dnešní život se svým životem v osmdesátých letech, tak může říci popravdě, že „bylo líp“. Ale jemu. A jen v něčem. Ne všem ostatním. Sama jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrůstala, také mi to tehdy nepřišlo špatné. Ale bylo mi pět, deset, osmnáct let a to člověk po souvislostech nekouká a prostě žije. Dnes vidím socialismus úplně jinak. Avšak co léta padesátá, kdy komunisté kradli majetky, svobodu? Vymývali mozky? Zatýkali, týrali, vraždili, popravovali, věznili? Tyto činy jsou tím „bylo líp?“ Totalita pak pokračovala i v dalších letech panování KSČ, jen se zmírnila. Relativně klidnější osmdesátá léta byla zaplacena utrpením a krví z dřívějška. To si málokdo uvědomuje. Proto je na místě připomínat.

  • Třeba vzpomínka na čs. legie polemiky nevzbudila, upozorňování na komunistickou totalitu polemiky vzbuzuje. Proč?

L.K.: Legie nemají přímý dopad na dnešek a zároveň je to jasně pozitivní stránka naší historie. Zatímco komunistická éra je blíž, je živá, je temná. Dodnes žijí aktéři doby, kteří ubližovali, a ti režim vždy budou obhajovat anebo jeho činy relativizovat, zlehčovat. Další mají důvod se padesátým letům vyhnout kvůli svému angažmá v KSČ či kvůli angažmá svých příbuzných. Třeba i ví, že ta léta byla zlá a komunisty by dnes ve vládě nechtěli, ale podvědomě tu dobu brání. Komunistickou éru chtějí někdy ospravedlňovat i lidé, kteří v KSČ nebyli. Nevím proč. Snad ze snahy být za každou cenu v opozici a protože nevidí či nechtějí vidět, co komunisté napáchali.

Zkuste si to jen představit

  • Odbočme k  rodinám politických vězňů. Jejich úděl u nás nebyl do hloubky a do šířky příliš uchopen, přitom manželky (i děti) vězňů komunistický režim tvrdě zasáhl a některé z nich zažily peklo. Patří ženy politických vězňů do paměti národa?

L.K.: Patří. Vždyť vězňům dělaly zázemí, když se dali kvůli svobodě a národu do odboje. Pak, po zatčení, vychovávaly děti. Těžce odnesly jejich angažmá v odboji. Když se političtí vězni vrátili, mnohdy s nimi manželky žily dál a ani pak to nemusely mít jednoduché. Protože komunisté na rodinu stále tlačili a znevýhodňovali ji a protože vztahy leckdy drhly. Komunisté zničili život muklům i jejich ženám. Snad je na místě zde doplnit něco k pojmu mukl. To slovo se vžilo už za války a označovalo politické vězně určené k těžkým trestům. MUKL – muž určený k likvidaci. Po roce 1948 se slovo mukl mezi vězni používalo dál. Dnes se pojem mukl používá obecně jako synonymum za slovo vězeň a je to špatně.

  • Proč zůstaly rodiny politických vězňů opomenutým rozměrem komunistické persekuce padesátých let?

J.M.: Kdo se zajímá o historii, ten ví, že ženy politických vězňů k paměti národa patří. Kdo se nezajímá, většinou ví, že existovali muklové, avšak o rodinách nepřemýšlí.

L.K.: Na Jáchymovsku se každoročně v květnu koná připomínka utrpení muklů v tamních uranových dolech. Při projevech zaznívalo poděkování rodinám. Mukly zmiňují občas při různých výročích i politici, při žádném z jejich projevů jsem však nezaslechla stručné a jasné konstatování: „Mukly připomínáme ve všech pádech, ale pozor! Byly i rodiny, byly i velmi statečné ženy a my na ně nesmíme zapomenout. Byly zasaženy dvakrát. Poprvé zmizením muže, podruhé persekucí KSČ.“ Kdyby něco podobného zaznělo, problematika rodin by ve veřejnosti bylo ukotveno více, než je.

J.M.: Muklové strádali v lágru nejen tvrdými podmínkami, ale i vědomím, že doma je ženám hodně zle. Když se dostali ven, museli rychle chytnout dech. Tlačili na ně komunisté, předvolávala si je StB, mívali zlou práci, řešili bydlení a soužití s rodinou. Těžko mohli vydat nějaké svědectví o rodinách; to by musely spíš ženy samotné. A především byla nesvoboda. Těžko mohl ten či onen, ta či ta napsat a publikovat nějaký podrobný rozbor stavu rodin. Když přišel rok 1968 a mohlo se více hovořit, řešili muklové své případy: mučení, poměry v lágrech. Řešili svou rehabilitaci. Věděli, že když je komunisté rehabilitují a dostanou nějaké odškodnění, bude na tom rodina líp. To bylo důležité. Neuvažovali o tom, jak i motiv rodin dostat uceleně do povědomí lidí. Ani jejich ženy necítily nutnost popsat svůj život. Po roce 1989 už na světě nebylo příliš muklů, kteří v době zatčení měli rodiny. Nebylo tedy, kdo by o rodinách nějak uceleně hovořil. Muklové v době zatčení mladí a bez rodin toho tolik nevěděli. Možná se o rodinách až tak neví, protože nenazrála doba. Legionáři z první války byli pro společnost spíše okrajovou záležitostí a náhle se loni, po sto letech, zájem o ně zvedl.

L.K.: Je škoda, že úděl rodin muklů je zobrazen okrajově, protože jejich příběhy mohou být zdrojem inspirace, poučení a morální podpory dnešním lidem, kteří se ocitnou nikoli ve stejné situaci, ale v jiných mezních životních situacích. Tím by vlastně příběhy žen muklů dostaly nový rozměr a smysl. Ale chápu, že zájem o rodiny je menší, protože muklové se potkali s brutální tváří režimu a fyzickým trýzněním, zatímco u rodin nešlo o fyzické násilí.

Míru utrpení nelze popsat

  • Mohly byste vystihnout míru neštěstí vašich maminek?

J.M.: Jak vystihnout neštěstí ženy, jíž zmizí pár let po svatbě muž a zůstane i s dvěma dětmi sama deset let. Tu míru trápení snad ani nejde popsat, ať se každý ponoří do té situace a představí si ji. Překvapení, šok, pocit „to není možné“. Směs smutku a zoufalství. Ptala se, proč se to stalo, uvažovala, co mělo a nemělo být. V první dny a týdny nechápala, jak definitivní věc se odehrála, a jen pomalu jí docházelo, že je to nezměnitelný stav. Začala si uvědomovat hrubost komunistického režimu. Leckdo sice věděl, co jsou komunisté zač, ale nepředpokládal, že by šli v likvidaci protivníků tak daleko, jako nacisté.

L.K.: Máma si tátu brala až po jeho propuštění. Nezažila tedy zatčení a léta osamocení. Ale vím od táty, že život manželek byl těžký. Ztráta práce a nástup k nejhorší možné práci, vystěhování, nouze, donašeči kolem nich. Některé vyslýchala StB a vyhrožovala jim zatčením a umístěním dětí do dětského domova. Tlačili je k rozvodu. Byly svědkem šikany dětí ve škole od kantorů. Občas se musely sklonit před vrchností a třeba si ten ústupek pak i vyčítat. Život odnikud nikam, ztráta chuti do života, ztráta radosti, jen přežít. Mohly si připadat jako poslední na světě.

  • O vězních se ví hodně. Vznikly dokumenty v rozhlase i televizi, články, knihy, filmy, zmiňovaní jsou při projevech. Což je správné. Rodiny zůstávají v jejich stínu. Jak byly ztvárněny?

J.M.: Vyšla kniha Dcery nepřátel státu paní Jany Švehlové, kde je zachyceno několik příběhů dcer politických vězňů a příběh autorky samotné. Dále kniha Osudová Kaňka, příběhy dcer politických vězňů, editorkou knihy je paní Zuzana Vittvarová. Zmíním ještě román Zdivočelou zemi pana Stránského a jeho zfilmovanou televizní verzi. Veledílo. Rodinná sága. I tam se rodina promítá.

L.K.: Zdivočelá zemi je moc dobře udělaný seriál. Především ty první dvě série. Měla by se vysílat nepřetržitě, ať se lidem dostane pod kůži, a s komentářem, že tak to fakt bylo. Hrdinové, kteří neváhali položit za války životy, opravdoví vlastenci, byli zdecimovaní bandou primitivů. A připomenu i tvou knihu Nezhojené rány národa, kde je široce a uceleně pojaté objasnění života žen vězňů. Mě osobně zasáhla hloubka a emocionální schopnost té knihy čtenáře vtáhnout. Otřást jím. Nic podobného tu nevzniklo. Zmínila bych ještě film Vracenky, ten jsem viděla někdy na začátku devadesátých a potom už nikdy. Pohled malého chlapce na dobu po únoru 1948. Film vypovídal o rodině. Dále knihu Trudy Brixové o životě v Československu s manželem, válečným letcem z R.A.F., který byl uvězněn a v komunistickém lágru zemřel. Velice smutná kniha.

  • Co dokumenty?

L.K.: V ČT běžely dokumenty o dětech vězňů. Mohla bych se opřít o názor svého táty, který říkal, že v dokumentech šlo mnohdy víc o mukly než o trable jejich žen a dětí. Krásný hold tatínkům očima jejich dětí. Mého tátu mrzelo, že v dokumentech nebyl prostor na širší a propracované zobrazení rodin. Většinou nebyl zachycen stav po návratu. Přitom právě návrat v některých rodinách přinášel nesoulad. V dokumentech nebyly ani zobrazeny dlouholeté ústrky dětí, např. omezené možnosti studovat. Protože jednotlivé dokumenty zobrazovaly jednotlivé rodiny, v lecčems vyzněly podobně: zatčení, proces, návštěvy, ústrky ženě, tlak na děti. Ale byl táta za ty dokumenty rád. Pořady o dětech vznikly i v Českém rozhlase.

  • Zmínila jsi složitosti návratů…

L.K.: Rodiny zažily dvě údobí. Bez táty, manžela a pak po návratu s ním. Obě údobí jsou jiná. První zlé, ale i to druhé mohlo být hodně složité. Jenže kdo má o těch osudech mluvit? Vězněný vypovídá o tom, co se dělo s ním v lágru. Nebyl plus mínus deset let doma. Co on o rodině věděl. Ideálně by měly vypovídat ženy a děti, nebo lidé jako ty, kteří mají empatii a dokážou z těch postižených vytáhnout, co je třeba. To neumí každý. Když se mukl vrátil, muselo být hrozně těžké najet do kolejí, které se vytvořily za jeho nepřítomnosti, a pokračovat společně dál. On měl své šrámy, které se daly těžko popsat a které on ani ještě neměl zpracované. Žena měla též své šrámy. Od mukla se navíc očekávalo, že přispěje k harmonickému soužití a rodina bude fungovat. A on se snažil. Ale třeba to nešlo. Návrat byl zatěžkávací zkouškou. Zkouškou o to větší, že mukl i žena měli o tom druhém představy, které ne vždy bylo možné naplnit. A dál! Za doby věznění každý táhl svou káru, co mu síly dovolily, a najednou, doma po návratu, napětí povolilo a s uvolněním začaly vyplouvat emoce. To je třeba dobře zachycené ve Zdivočelé zemi, kdy se Tonda Maděra vrací a Ilonka očekává, že jim teď všechno vynahradí. I jí osobně. A nic. Zachycuješ to i ty ve svých Nezhojených ranách, i když ne na jednom jediném příběhu, ale v spektru více osudů a pohledů, v uceleném rozboru. Ono se na každém díle, ať je to kniha, dokument nebo článek ve finále pozná, zda jde autorovi pouze o jeho vlastní zájem, nebo o snahu opravdově zobrazit dobu a bolest.

Byl by ze Zemana v šoku

  • Angažují se dcery politických vězňů?

J.M.: Některé dcery chodí na přednášky a besedy do škol. Přednášky se dotýkají našich tátů, hodně zaznívá též o našich mámách a našich životech bez táty, o našich zážitcích ze zatýkání táty, o návštěvách, o ústrcích ve škole a pod. Tato činnost – střípek, kterým můžeme přispět k paměti národa. Když jsem, i jiné dcery, začala chodit po školách, jeden mukl se divil: „Vy se chcete zviditelnit!“. A já odpověděla: „Ne, my chceme mluvit o vás, našich tátech, a taky o našich mámách a nás, dětech“. Vypadalo to skoro, jak by ten člověk chtěl záležitost muklovstva nechat výhradně v rukách bývalých politických vězňů. Ale rodiny do příběhu politických patří také a muklové o rodinách vyprávět nemohou, když jejich útrapy doma nezažili. Jiný příklad, jak někteří muklové dokázali být zahleděni do svého neštěstí a bol rodin až tak neviděli: Jedna z dcer vězně nepoznala v dětství ani tátu ani mámu. Oba rodiče zavřeli v jejím raném dětství. V nějakém rozhovoru pak řekla, že jí rodiče nechyběli. A pár muklů ta slova dost odsoudilo: „Jaktože nechyběli? Co je to divný rozhovor?“ Jenže ona řekla jen krutou pravdu. Rodiče neměla, vychovávali ji příbuzní a prožila s nimi v rámci možností hezké dětství. Neměla srovnání s variantou „žít s rodiči“. Tak jí nechyběli. Že litovala jejich zavření, to je jasné.

  • Co by tátové řekli, kdyby slyšeli, jak někteří naši politici bagatelizovali anexi Krymu Ruskem a do jisté míry i válku na Ukrajině? Kdyby byli svědky servility k Putinovi? Kdyby věděli, kolik lidí s Putinem sympatizuje? Kdyby slyšeli, kolik lidí kritizuje EU (i když je co vyčítat), aniž si uvědomují, že vystoupení z EU by pro střední Evropu mohlo být prvním krokem do vlivu Ruska?

L.K.: A mohl bys toho připomenout více. Třeba Zemanova slova o možnosti se poučit v Číně, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost. Přitom jaksi pozapomněl na totalitní pozadí Číny. Nebo Zemanův hloupý vtip o kalašnikovu jako o možném nedemokratickém odstranění politiků. Popřípadě poukázat na to, že EU je sice co vyčítat, ale vedle toho, co podniká Putin, je politika EU změnitelná a ovlivnitelná. Protože EU je navzdory různým klišé o eurokracii atd. stále demokracií. Na rozdíl od Putinova režimu.

A co by na to táta? Od revoluce roku 1989 do roku 2012, kdy zemřel, těch průšvihů, výsměchů demokracii, slušnosti a etice proběhlo tolik, že to sice vnímal a byl z toho znechucený, ale ve finále už byl ve věku, kdy věděl, že času mu už moc nezbývá. Tudíž se raději těšil se svými vnoučaty a snažil se myslet pozitivně. Ale dobře mu z toho nebylo. Občas se ke sklonku života zamyslel a povzdechl: „Bylo to všechno k ničemu.“ Tím myslel snahu odboje po roce 1948 něco změnit. Takto se vyjadřoval ještě před příchodem Zemana a před příklonem ČR k Putinovi a Číně.

J.M.: Můj děda legionář, který prošel za první světové války Rusko a po ní Sibiř a znal ruské a komunistické metody, by nejspíš řekl: „Kam jednou ruská noha vkročí, už nechce odejít.“ A táta? Ruska se vždy bál a byl by šokovaný, kam nás Zeman vede.

 

27 komentářů

  1. achiles napsal:

    to je zase článek……dnešní Rusko nemůžete srovnávat se stalinistickým,..a nějak zapomínáte DODÁVAT VŠUDE,že ČSR byla v Postupimi přiřazena k SSSR,tak spoň nelžete,vymývači mozků po americku….a nechápu,jak tihle „ukřivdění“ se nevymanili ze své nenávisti ještě dnes,,,kdyby mysleli,tak by viděli,že celý západ jede do kytek a jestli na tom někdo vydělá,tak USA,protože je za mořem, a EUROpané za to zaplatí zase svými životy,jako vždy……Zeman má rozum v pořádku a díky za to…a až na to příjdou ukřivdění,bude už po bitvě a krveprolití v EU…a jinak se traduje,kam vkročí americká noha,tam ani tráva neroste dalších 1000let

    • Miroslav Dvořák napsal:

      To je zase odpověď. Jen a jen zatloukat Vážený pane achiles. Na americké armádě NSR vydělali, nás Sovětská armáda stála více než 100 miliard. A to nejsou započteny škody na hradech i zámcích. I naše armáda v oněch lokalitách nezahálela a škody natropila.

    • Josef napsal:

      Achile, na podzim 1968 nám jacísi tajemní kolportéři nosili Rusy vydávaný a v okupovaném Československu rozšiřovaný časopis Zprávy až do vestibulu naší školy. Ne, vy jste do něj jistě nepsal, na to jste podle gramatiky příliš mladý. Ale ten styl vás naučili perfektně. Lidé se mění, styl zůstává. Sprostě a drze lhát, překrucovat a manipulovat dokázala jak KGB, tak její následovnice FSB, na vysoké úrovni. A jen tak naokraj, Československo do vlivu SSSR žádná konference nepřiřadila, Československo si do svého vlivu zahrnul Stalin sám s pomocí československých komunistů. Jestli tu tedy někdo lže, pak jste to na prvním místě vy.

      • kadlec napsal:

        Milý pane, jste pod vlivem (nevím čeho), ale s tím přiřazením ČSR po válce skutečně neměl nic společného Gottwald, jen a jen mocnosti na své konferenci. Takže těch roků od 45 do 68 se nemůžeme zříct. Ale ani těch 69 až dodnes. to si musí každý sám sáhnout do paměti. Pokud někdo z té doby paměť nemá, tak se musí zeptat a né klást = mezi komunisty a nedostatkem banánů.

  2. petrph napsal:

    Samozřejmě je nutné hluboce uctívat oběti bolševického teroru i vážit si obětí jejich nejbližších. Jenomže – právě proto, právě proto by se přeživší a pozůstalí měli v prvé řadě ptát, proč sakra nebyli po listopadu 1989 tvrdě (ale přitom zákonně) potrestáni komunističtí zločinci?? Proč polistopadová politická i justiční garnitura ve své svobodomyslném liberalismu právě stíhání komunistických zločinců utopila v bezbřehém formalismu našeho justičního systému, který stíhání a trestání zločinců spíše brání. (Což se ale netýká jen komunistických zločinců – ale to už by byl jiný příběh).
    Takže ano, bohužel, těmto obětem bolševického teroru se už nedostane právní (justiční) spravedlnosti. Co jim zbývá je „pouze“ veřejná mediální podpora a mediální připomínka jejich strádání. Což se skutečně může někomu jevit (jakožto subjektivní nazor) jako mediální zviditelňování. i třeba v porovnáním s jinými globálními masakry, o kterých média rovněž informují).
    A není – není to konkrétně vina prezidenta Zemana. Ostatně, měli jsme tu prezidenta – Občana Havla, který byl sice celosvětově ceněn pro verbální mediální podporu obětí totálních režimů po celém světě – ale ani on tuto primární spravedlnost ve vlastním státě zavést nedokázal, i on se sklonil před oním bezbřehým liberalismem, ve kterém se osudový Zločin a Trest mění jen v mediálně zdramatizovanou soap epizodku v přestávkách mezi reklamami..

    • Josef napsal:

      Pane petrph, já nemám na rozdíl od vás tak krátkou paměť a tak si dost dobře pamatuji, že po té, co koalice vedená ODS a Václavem Klausem prosadila začátkem devadesátých let v parlamentu zákony velmi oklešťující pravomoci prezidenta, Václavu Havlovi nic jiného, než ona vámi zmiňovaná verbální podpora, nezbývalo. Tu „primární spravedlnost“ u nás měli zavést především zákonodárci a vláda. Pokud zákonodárci, vláda a především Václav Klaus o nic takového zájem neměli, pak s tím Václav Havel, kromě té vámi zmiňované verbální podpory, už nic jiného dělat nemohl.

      • petrph napsal:

        Může být, tady jsme zpátky u diskuze o kvalitě prezidenta a jeho roli. Jestliže přijmeme tezi že všechno u nás zajišťují zákonodárci a vláda, tak potom je diskuze o nástupci Zemana naprosto zbytečná, potom tu funkci bez významných pravomocí může zastávat každý. A potom tedy i v článku zmíněný efektivní výkřik „Kam nás to ten Zeman vede? nemá smysl.. Zeman nikam, to zákonodárci a vláda..

        • Josef napsal:

          Pane petrph, prezident má především reprezentovat svoji zemi. A to Václav Havel i bez kompetencí dělal velmi dobře. Pan Miloš Zeman to dělá velmi špatně.

  3. Němec napsal:

    Komunisti zdegenerovali naši společnost a následky máme dodnes. Velmi k tomu přispívalo naše školství s komunistickými učiteli a následky máme také dodnes, kdy se ve škole učí kdejaká blbost ale naše hnusné dějiny se zatajují. Obliba lidí jako prezident Zeman nebo ministr Babiš jen dokazuje jak hluboko jsme morálně klesli. Národ nevychovávají rodiče ale hnusná média, která mají morálku a naše dějiny na háku. Putin si buduje Rusko ale Zeman ničí Českou republiku.

    • Miroslav Dvořák napsal:

      petrph. Také jsem se mnohokráte zamyslel nad r. 1989. Stále ani dnes bych nevěděl, jak tehdy situaci řešit. Na prvním místě – VELKÝ klad, prakticky nedošlo ke krveprolití… Čekal jsem tehdy, že Ti, kteří vykonali nejvíc zvěrstev se stáhnou do nedohledna. Že díky Havlovi zůstali někteří dále na svých pozicích ( Čalfa ) jsem chápal jako možnost nezastavit život. Neumím si představit, by někdo sebe dokonalí spadl z nebe a vše dokonale zvládl. Malé dítě se MUSÍ pokakat, po dvaceti letech se ještě posrá..me. ( Zeman v Lánech jenom počůral ). http://g.cz/pomoceny-zeman-se-siri-jako-ohen-ktery-nelze-zastavit

      • petrph napsal:

        Já jsem jasně napsal „tvrdě, ale přitom zákonně“, to přece vůbec nemá nic společného s nějakým divokým krveprolitím v polistopadových dnech a týdnech. To měla být zásadní, odborná a nestranná právní práce naši justice následujících 20 let.
        Jestliže se neudělala, tak se neudělala, at si toto jak politici, tak i zákonodárci i soudci zodpoví před obětmi těch zločinů..
        No a k tomu dalšímu, právní princip presumpce neviny jistě znáte. Nebyl žádný právní důvod (kromě morálního) aby se někdo kdo nebyl odsouzen pravomocným soudem, odněkud stahoval..Z hlediska tohoto principu se totiž ničehož nezákonného nedopustil.. (Čímž tedy nehájím komunisty,ale opět poukazují na neschopnost tohoto režimu právně odsoudit jejích zločiny)

      • Pamětník napsal:

        Na ten odkaz o prezidentovi jsem se podíval. Díky. Je to zvláštní. Stále se kritizuje socialismus, ale to čtení komentářů nepřátel prezidenta je přesvědčivým důkazem o jejich morálním selhání. Tolik sprostoty a jak se v ní předvádějí. To snad ani nemůže být „Pražská kavárna“. Opustili jsme socialismus v touze po něčem lepším, ale tohle po čtvrt století svobody nelze nazvat jinak než úpadkem morálky. Svého času vlezl novinář za Sládkem na WC a fotil ho. Dostal od něj „po čuni“. Je vidět, že morálka novinářů (některých?) klesá a odpovídá prezidentovu hodnocení. Takt je pro ně jen hudební pojem. Škoda.

    • Petr Homoláč napsal:

      Naprostý souhlas. České školství považuji za primární příčinu našich permanentních chyb. Učíme se dodnes o českém národním obrození jako o vrcholu českých dějin a zapomínáme, že akcent na národ umožňuje ospravedlnit téměř jakoukoli nespravedlnost, nehledět na dosaženou míru svobody, právního státu a jeho fungování, zlidštění jeho fungování atd. Máme nejvíc policistů v Evropě na počet obyvatel, kteří umí dokonale chytat za špatné parkování a dělat silniční kontroly a kontrolovat občanky. Když se střílelo v Uherském Brodě schovali se, ale protože se to celé jmenuje Česká policie, je to asi v pořádku. Máme Českou poštu, přebujelý předražený moloch, permanentně dotovaný, ale to „česká“ v názvu jaksi vše ospravedlňuje. Jako Rusové – ruský je tam dnes jediné kritérium správnosti. Oni už ani nejsou schopni vytvořit nějaké univerzálně přijatelné hodnoty, jim stačí, že je to ruské a tak je to správné ať se děje cokoli. To je asi vrchol intelektuální impotence. A přesto to Čechy jaksi zvráceně láká – Zeman na to zabírá dokonale a asi plno dalších českých ruských trollů.
      Co na tom je tak lákavé? Panslavismus – ruský Velký Bratr, který funguje ovšem téměř přesně jako ten Orwellův? Jak to že nevidíme ani dnes téměř 200 let ruské zaostalosti za Evropou, která se nezmenšuje, dnes se začíná opět prohlubovat!
      My jsme kdysi bývali vyspělý svět, jak můžeme znovu propadat tomu ruskému samoděržaví ať je to carismus nebo putinismus?
      Tohle je strašlivá chyba českého školství, které se stále opírá o národní obrození kdysi postavené na jazyku či národu (kmenu) jako nejvyšší hodnotě, což je přístup který zplodil nacismus, jakoby neexistovaly dnes daleko důležitější kritéria vyspělosti a přitažlivosti státu pro okolí i pro vlastní obyvatelstvo.
      Faktem je, že žádný slovanský stát nikdy v historii nevytvořil stát vyspělý a slušný, vždy se jednalo více či méně o mizerně fungující zkorumpované byrokratické krachistány. A když se dnes dívám na počínání Miloše Zemana, na jeho autoritářské proruské či pročínské sklony, obávám se, že naše naděje se také vytrácí.

  4. achiles napsal:

    hlídací pes,jo?????? haháááááááááááááááááá,to určitě,mažete články,které s vámi nesouhlasí

  5. achiles napsal:

    jj,potřeba nejprve schválit,to nevadí,…štěkejte si,co chcete,ale pravda se umlčet nedá…zde už chodit nebudu víc…howgh

    • Robert Břešťan napsal:

      Ano, je potřeba schválit. Pokud se vám to nelíbí, nemusíte více chodit.

  6. Miroslav Štrop napsal:

    Opravdu si, milé dámy (o jejichž existenci mám vážné pochybnosti), myslí, že Miloš Zeman, tedy jediný člověk, byť v nejvyšší funkci, může vést celý národ určitým, jemu vyhovujícím směrem? Není to přesně naopak:Zeman se staví čela proudu, který by se však ubíral svou cestou, i kdyby v jeho čele neplula vidilná tříska? Od časů Adolfa Hitlera se už v Evropě neobjevil vůdce tak charismatický, demagogický a nekompromisní, aby dokázal strhnout masy. Svádění všech problémů a nectností na Miloše Zemana mám za pouhé výmluvy jeho kritiků, kteří nebyli, nejsou a patrně ještě dlouho nebudou schopni oslovit národ svými vlastními idejemi a většinu přesvědčit např. o tom, že multikulturní EU řízená bruselskými byrokraty, permanentně stíhaná neřešitelnými hospodářskými a politickými krizemi a zaslepeně usilující o konfrontaci s Ruskem, je pro Česko nejlepší společností.
    Stejně tak pravice už není schopna přesvědčit národ, že liberální kapitalismus je tou pravou cestou k prosperitě, k právnímu státu a k demokracii, protože v průběhu čtvrtstoletí, které uplynulo od listopadu 89´, už mnozí na vlastní kůži prožili hluboké zklamání ze změny poměrů, upadli do bídy, zjistili, že právní stát neexistuje, že ekonomika a společnost se pohybují v bludném kruhu krizí a že zatímco slušní a pracovití lidé padají ke dnu, hrstka čímanů bohatne a získává moc. Nelze také přehlédnout, že v demokracii jsou lidé stejně manipulováni jako v časech reálného socialismu – politiky, sdělovacími prostředky, obchodníky, agenturami pro výzkum veřejného mínění, atd.
    Jinak celý rozhovor je souborem pouhých frází, více méně ideologických hesel, které mohly mít nějaký účinek na veřejnost tak před 15-20 lety, kdy ještě v části společnosti doznívala polistopadová euforie a Václav Havel dosud zcela neztratil schopnost dojímat svým mudrováním o ideálních lidech v ideálním světě. Časy se mění a lidé s nimi – až příliš mnoho lidí prokouklo, až příliš mnoho lidí ztratilo veškeré iluze o onom krásném světě, ve který doufali a o němž byli krátkozrakými politiky pěkných pár let ujišťováni.
    PS 1: Navíc se nemohu zbavit podezření, že autor článku si ony „dcery politických vězňů“ vymyslel, protože 1) není důvod, aby tajil jejich identitu a uváděl je pouze iniciálami (nebo nevěří v demokracii a svobodu slova?), 2) žádná stařenka by patrně nedokázala uspokojit autorovu představu o tom, jaké názory by měly vyslovit na adresu Miloše Zemana a co by měly říkat o současných poměrech v Česku; stejnou fabulační metodu užívá Český rozhlas, který si vymýšlí „nejmenovaný zdroj“ či „nejmenovaný vysoký úředník“ atd., aby mohl do éteru vypustit názory svého redaktora posílené o iluzi, že pocházejí ze „nejmenovaného“ avšak konkrétního a plně důvěryhodného zdroje.
    PS 2: Abych nebyl autorem osočován, že jsem bolševický pohrobek, uvádím, že já jsem nikdy členem KSČ ani SSM nebyl, StB mne ke spolupráci nezískala, nebyl jsem ani odborářem, zato jsem byl opakovaně zatčeným odpůrcem bývalého režimu a moje rodina dostávala takové kapky, že se dodnes z nich nemůžeme vzpamatovat. Nicméně – jak hlásil Mistr Jan Hus – pravda musí být silnější než subjektivní pocity ukřivděnosti a touha po pomstě.

    • Robert Břešťan napsal:

      Autor s potomky politických vězňů napsal celou knihu. Pokud nevěříte v jejich existenci, přesvědčovat vás nelze. Nechtějí-li být jmenovány, je to možná právě i kvůli některým reakcím…

      • milan napsal:

        Také znám autora knihy pol. vězně který tvrdí že byl odsouzen za vlastizradu na jeden rok (pamětníci tvrdí že to bylo za krádež). Dále raději nebudu pokračovat! To že byla 50 léta krutá je fakt který se nedá zpochybnit ale proboha co sem taháte Zemana?

    • Jana Pechová napsal:

      Vážený pane,
      Miloš Zeman nevede celý národ, ale ukazuje směr stádu – které, jak se ukázalo, má v onom národě poměrně velký počet hlav.
      Příslušníka stáda přitom poznáte mj. podle toho, že doufá v onen krásný svět, který mu zařídí někdo druhý.

  7. Libuše Skleničková napsal:

    Tyto tragedie se zamlčují, vždyť žádná revoluce nebyla, komunisti si vzali ekonomickou moc, Havlovi popustili politickou moc, a kdo má peníze, vládne dál.Tolik smutných osudů, utrpení, jako by ani nebylo.A národ jen podezřívá, bečí, jako ovce, za koblihu, guláš, zaprodají svou duši.Chtěli by hlavně ceny jako za komunistů, peníze jako jsou nyní.

    • Arne napsal:

      Pravdivě napsáno.

    • Pamětník napsal:

      Poslední věta vašeho příspěvku a pochvala od Arneho probouzí vzpomínku na film Vesničko má středisková. Něco té vaší pravdě také chybí. Poslední věta je přepisem hesla v té zesměšňované podobě Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít. To heslo se po letech mění na Kapitalisticky pracovat, socialisticky žít (npř. zprivatizované a vytunelované OKD má zachránit zestátnění).

  8. Taoiseach napsal:

    Otázka nestojí, zda připomínat, nýbrž JAK připomínat. Hustit to do mladých lidí (nám – ročník ’50 – připomínat netřeba) tak řečeno „po lopatě“ by mělo právě opačný účinek. Určitě je dobré vyprávět příběhy, jako to dělají ty dvě dámy nebo jako jsou příběhy dvacátého století na Radiožurnálu.

    Zkratkovité „historické analogie“ jsou ovšem opravdu dost mimo. Netvrdím, že dneska se každému u nás žije lehce, ale srovnávat to se situací v Německu na konci dvacátých a začátku třicátých opravdu nejde. A Gottwald by si bez Stalina ani neškrtnul (to nebyla věc „nadbíhání“).

    Rozhodně nejsem stoupenec Miloše Zemana a mám jisté obavy z nárůstu kamarádů Miroslava Šloufa na vnitru (což HlídacíPes zatím nevyčmuchal). Ale není důvod k panice.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies