Petr Pithart: Konec války, setkávání s ruským tankistou a začátek ruské okupace
KOMENTÁŘ. Ti mladší než já si už na konec války, na osvobozování, pamatovat nemohou. Mně tehdy byly jen čtyři a necelého půl roku k tomu. Něco si ale pamatuji: to, jak mě uprostřed noci nosili v koši do krytu, když se očekávalo bombardování Kladna. Nosili mě sousedi, táta byl v Dachau.
Stěhovali jsme se s mámou a mladší sestrou z Kladna pryč, na venkov, od jedněch hodných lidí k dalším hodným lidem, až jsme skončili v Malých Kyšicích čp. 53 u Štětků.
Jídlo máma sháněla u lidí, u nichž jej předtím sháněl táta pro rodiny vězněných v koncentrácích a popravených; právě za to ho zašili. Štědří byli hlavně mlynáři na potoce Kačák.
V prvních dnech května 1945 padla blízko nás na kraji lesa zbloudilá bomba. Šli jsme se s mámou na ten kráter podívat. První dotek s válkou: hrůza!
Za třiadvacet let jsme zpátky
Pak přišli Vlasovci rovnu do kuchyně s kvéry přes prsa a žádali o vodu. Máma se jich ptala, pro koho jsou, a to si pamatuji: udělali rukou zlobné gesto jako že někomu navlékají oprátku. A jen vykřikli: Hitler kaput, Stalin kaput!
Pak přijelo za náš dům dvacet, třicet tanků Rudé armády. Usalašili se pěkně do kruhu. Čtrnáct dní tam odpočívali. Byla to ta jednotka, který přijela do středu Prahy první, Chotkovou silnicí, ráno 9. května.
Přijela až když už povstalci a Vlasovci z Prahy Němce vyhnali. A tak ti, které jsme desítky let oslavovali jako osvoboditele, stačili už jenom likvidovat osamělé fanatiky, kteří se na pražských střechách pokoušeli zvrátit porážku Wehrmachtu.
Rudá armáda ovšem osvobodila většinu našeho území a tisíce vojáků přitom padlo. To se musí vždycky říct.
Říkám si, že kdyby se západní spojenci tak nešťastně nezdrželi ve Vogézách, přijeli by do Prahy první. V nejhorším by zůstali na jejím levém břehu, kde jsem celý život různě bydlel a bydlím…
Velitel té tankové jednotky mě pořád nosil v náručí. Máma mi později vysvětlila, že jsem byl první dítě, které ten voják takto choval. Bylo mu málo přes dvacet. Přesvědčil mámu a já dvě noci přespal v tanku.
Který to byl tank, už se nedá zjistit. Když jsem po pětadvaceti letech jako zahradní dělník podniku Sady, lesy a zahradnictví, podnik hl. města Prahy dostal přidělené rajóny, kde jsem měl sekat trávu, byl mezi nimi i malý trávník, který obepínal žulový podstavec pomníku osvobození Československa Rudou armádou.
Byl na tom podstavci, jak známo, tank s číslem 23, který patřil k těm, kteří dorazili do Prahy první, a říkalo se pak, že to bylo znamení pro nás, tupce: za třiadvacet let jsme zpátky! Já si zase říkal, že to klidně mohl být ten tank, ve kterém jsem spal.
Pak ten tank umělec David Černý přemaloval na růžovo, ale někteří, asi úředníci, se ještě vyděsili a zase ho namalovali na zeleno, pak to ale poslanci Parlamentu udělali zase na růžovo.
Pak chudáku tanku pomohl jeřáb, který ho naložil na transportér a odvezl na hřbitov tanků, který je dnes hojně navštěvovaným muzeem. Růžový zbytek tanku je instalován jako artefakt na trávníku přes koleje, před svahem Petřína.
Improvizace na téma okupace
Ale mému příběhu není konec. V roce 1965 na oslavy dvacátého výročí osvobození přiletěl v delegaci tehdy již generál tankových vojsk Korotějev. Už na schůdcích z letadla držel prý v ruce fotku formátu 3 krát 5, na které jsem byl v jeho náruči já.
Jen ať se zase neopakuje boj před rozhlasem, jako se bojovalo v Budapešti, Rusové, ať vás probůh, ano, tak jsem to řekl, nenapadne přijet sem podruhé…
A naléhal: toho mně musíte najít, Péťu, bylo to někde u Kladna a ještě vím, že jeho táta se jmenoval Vilém a tenkrát se ještě nevrátil z koncentráku. Našli mě a s tátou jsme jeli do hotelu Ambassador, kde byl ubytovaný.
Moc nemluvil. Byl jaksi celkově unavený, dnes se řekne vyhořelý, putoval z posádky do posádky, byl v Bělorusku, v NDR… Nestačil se oženit. Proč se se mnou chtěl vidět? Asi jsem byl pro něj šťastnou vzpomínkou na konec války. Bylo nám ho líto.
Ale pořád tomu příběhu s tankem není konec: 5. května 1968 jsem v Československém rozhlase měl takové nedělní polední povídání, zamyšlení.
Původně to byla „Živá slova“ a dlouhé roky na ně měl monopol Zdeněk Nejedlý. Měl jsem to napsané, ale ne celé. Až před mikrofonem mě napadlo, že je dnes svátek, výročí Pražského povstání. I zaimprovizoval jsem: Jen ať se zase neopakuje boj před rozhlasem, jako se bojovalo v Budapešti, Rusové, ať vás probůh, ano, tak jsem to řekl, nenapadne přijet sem podruhé…
No, a to byl gól! Ocitnul jsem se pak na stránkách New York Times. Kdo to je, ten Pithart, co on ví? Protože to bylo první veřejné vyslovení obav z invaze – z instituce, státní! Z Československého rozhlasu!
V té době jsme už mnozí zvažovali, jak to naše Pražské jaro skončí, jestli na nás nakonec nevlítnou. A teď se ta obava ozvala z oficiálního místa. Nebyl jsem prorok, ale mluvil jsem do státního mikrofonu.
Smutek v biblické zemi
A příběh stále pokračuje. V srpnu 1968 jsem byl ve skupině mladých publicistů, spisovatelů a studentských vůdců, která z iniciativy a za peníze slovenského spisovatele Ladislava Mňačka měla v Izraeli nejen sklízet ovoce v kibucu Shomrat, ale především měla Izraelcům vyřídit, že lidé u nás nesouhlasili s přerušením diplomatický vztahů (po rozkazu z Moskvy) s Izraelem po šestidenní válce v létě 1967. To jsme horlivě dělali.
Za odměnu jsme měli týdenní cestu po Izraeli. První den nás zavedli na Golanské výšiny. Tam jsme viděli rozstřílenou válečnou vozbu ruských tanků a československých obrněných transportérů, jen sjet pár set metrů po svahu na úrodnou půdu kibuců pod těmi výšinami…
Bylo nám z toho všelijak. Hanba s námi spíše mlátila. Tak my jsme měli být účastni té připravované invaze, kterou šestidenní válka zarazila.
Druhý den ráno bylo 21. srpna, jeli jsme autobusem do Jeruzaléma, řidič dal rádio nahlas a my jsme, uprostřed té biblické krajiny slyšeli „… tankim sovjetim, hungarim, bulgarim…“ a tak pro změnu my tedy byli objektem sovětské (pochopitelně: vojsk Varšavské smlouvy) invaze k nám. Tentokrát ale naše obrněné transportéry z kasáren nevyjely.
Kdo si myslí, že tím ten můj příběh s tanky musí definitivně končit, mýlí se. V září 1968 zazvoní zvonek, jdu otevřít, zprvu se leknu, přede dveřmi totiž stojí dva vysocí důstojníci, ale klid, jsou to naši.
Máme vám od generála Korotějeva vyřídit, že se s vámi chce setkat. Já na to: To snad ne? On přece ví, co mu řeknu! Ano, on to ví, ale přesto stojí o setkání s vámi. Ale nechce vás kompromitovat, ví, že jste veřejně známý člověk, můžete si prý určit místo setkání kdekoli na území Československa.
Já se kompromitování nebojím, sejdu se s ním – třeba v hotelu Olympik. Určím si datum, za pár dní. Jdu tam opět s tátou, čekáme hodinu, ale nakonec nikdo nepřijde.
Jdou pak pověsti o tom, že v Plzni okupace probíhala nějak jinak, vojska neobsazovala veřejné budovy, rozhlas ještě několik dní vysílal ze své budovy. A ruským velitelem tam byl nějaký generál Korotějev…
A to je tedy opravdu konec. Jednou jedinkrát za celou svou politickou kariéru jsem navštívil velvyslanectví Ruské federace, abych tam pana velvyslance požádal, zda by mně nemohl zjistit osudy toho generála. Velvyslanec si všechno ochotně zapíše, slíbí, že se ozve, ale neozval se…
Už se zase Rusů bojíme
Každý osvobozování v roce 1945 zažíval jinak. Středem Čech táhli Vlasovci do amerického zajetí, ti je ale vydali Sovětům, na Ostravsku byla regulérní válka, někde v lesích partyzáni. Naši, ale se sovětskými veliteli.
Jižní Moravu obsazovali Rumuni, západ Čech Američané. Konec války byl začátkem divokého vyhánění Němců bohužel silami armády a horlivci dvanácté hodiny v civilu, a také honem na kolaboranty. Doba, na kterou nechceme vzpomínat.
A co tedy ti rudoarmějci? Opěvovaní snad všemi našimi básníky, i Vladimírem Holanem? A co dnes „Korotějevovi“ tankisté? Jsou asi na Ukrajině.
Rusko bylo po staletí impériem. Zahalilo se skoro na sto let do maskáčů komunismu. Pak je odhodilo a začalo se scvrkávat. A mnozí Rusové si zoufali z toho, že svět se jich přestával bát. Teď se jich už zase bojíme.
Vyprávění o poslední světové válce a jejím konci, o osvobozováním, je nepočítaně. Některá už upadají do zapomnění. Ale sumírují se další. Někdy jsou pokračováním té minulé války.
Doufám, že moje vyprávění nebylo černobílé. Vždyť kdo byl vlastně seržant a posléze generál Korotějev? Já nevím. Kdybychom častěji připustili, že nevíme, a ptali se, ulevilo by se nám.
Není to však výzva proti relativismu všeho vzpomínání, právě naopak. Poslouchejme však i vyprávění jiných. Jiná než naše. Ovšem s vědomím, že pravda je. Ne, že není.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
„Mordovali je Češi.“ Jak Romové vzpomínali na takzvaný cikánský tábor v Letech
Zvony pro armádu, prchající Němci a zloději komunisté. Konec války v Jaroměřicích
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
23 komentářů
Jste pokrytec. Proč jste hledal generála Korotějeva na velvyslanectví a nezeptal jste se v Pzni?!!? Pouhých pár měsíců před jeho smrtí mu Plzeň odňala čestné občanství, mohl jste se v této věci angažovat a promluvit s ním. A ne tady teď psát sladkobolné příběhy.
A jak to měl asi vědět ,hořkobolný urážeči?
1945 + 23 = 1968
nikdy me nenapadla tahle mraziva symbolika tanku s cislem 23 …
pěkný článek,povedl se mu,a já jsem si myslel,že je Žid.Tak asi není.
Jinak Rus je tvor vlezlý, ulpívavý,nekulturní a mstivý. Číňan nebo muslim jsou však horší.
A pokud by Pithart byl Zid, byl by to nejaky problem?
A jaký bylo spojenectví USA a západ –SSSR -rudá armáda nesla tíhu války celou dobu . A k věci vylodění se konalo v červnu 1944–11 měsíců před koncem války . Která skončila 8. května ?? v Berlíně .tedy rudou armadou
No mě jako jednoletého chovali sovětští vojáci v květnu 1945 na Kladně (v Kročehlavech „na Výhybce“ – foto mám schované). A 22. června 1968 se mi jako vojákovi 20. průzkumného praporu Karlovarské divize podepsali ve výcvikovém prostoru u Komorní hůrky ljotčik-kasmanavt Pavlo Romanovič Popovič, jeho manželka (ljotčik-ispytatěl) Marina Lavrentěvna Popovič a tehdy 12-letá Natalka Popovič. Ještě mám tu kartičku schovanou. Tu bratrskou pomoc, která se dostavila za dva měsíce, tu tehdy nikdo nečekal.
Zajímavé čtení.👍
Můj názor. Když opravdu nerad pominu, že Sovětský svaz začal 2. světovou válku na straně Adolfa Hitlera, stejně jako Slovenský štát, nebo Maďarské království,…
Rudá armáda Sovětského svazu v Evropě v letech 1944/45 nikoho neosvobodila, pouze nahradila hnědou nacistickou totalitu, totalitou rudou, komunistickou. V sovětské zóně se „po osvobození“ kradlo území (měnily hranice) ve prospěch Sovětského svazu, raboval majetek, vraždili obyvatelé a vyháněli ze svých domovů. V zóně USA se nic takového v takovém měřítku nedělo. US Army skutečně osvobozovala.
Skoro šestiletý jsem 21.srpna 1968 zažil příjezd sovětských okupantů na rozkaz a pod velením Moskvy. Pro mě to jsou a vždy budou pouze okupanti, nic víc. Československo a zbytek sověty okupované Evropy, hodně draze zaplatilo 44 let trvajícím otroctvím za údajné „osvobození“. Kolik generací prožilo v komunistickém otroctví smutný život otroků. Škoda též promarněné šance „sametu“ (1990). Mohli jsme napáskovat všechny komunisty-kolaboranty do vagónů a odeslat je do té jejich země zaslíbené o které vždy hlásali: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ Všichni komunisté totiž v přihláškách na kandidáty KSČ (1969/1989), vyplnili a podepsali svůj „kladný“ vztah k okupantům, konkrétně v kolonce: „Váš postoj k událostem po roce 1968?“ (k okupaci). Třeba takový Foldyna, kandidát KSČ 1987/1989… Kdo nenapsal slovo kladný, tak nebyl nikdy do KSČ přijat ani jako kandidát.
Zpátky k Rudé armádě. Je mi úplně lhostejné, kolik jich padlo, protože přijeli podruhé a zůstali, jak správně píše autor článku. Klidně bych hlasoval pro zbourání všech jejich pomníků, soch a památníků na území ČR, vykopání ostatků a odeslání do té jejich „země zaslíbené“.
Oni nepoložili své životy za moji svobodu, protože se žádná svoboda nekonala, ale za Stalina, loupeživou ruskou nenažranost a imperialistický komunismus.
Vidíme to od roku 1919 stále v historii, každý den i dnes. Z Ruska nepřichází nejen do Evropy, žádné přátelství a spolupráce, žádné převratné vynálezy a technologie, které posunují lidstvo vpřed.
Z Říše zla, jak je velmi výstižně pojmenoval Ronald Reagan, přicházejí pouze smrtící zbraně, ruské otroctví, vraždící a loupící ruští primitivové, neb jak říkávali českoslovenští legionáři: „Z Ruska k nám může přijít jenom svrab a neštovice.“
Velmi pěkně napsáno. Ronald Reagan můj oblíbenec, mám plno jeho citátů, stejně tak i citátu Winstona Churchilla, snad jeden vztahující se k dnešku: Smlouva s Ruskem má cenu toho papíru na němž je napsána. Platilo to v minulosti stejně jako to platí dnes. Přeji Vám hodně zdraví a děkuji za pěkný komentář.
2. Světovou válku začali němečtí fašisté bez pomoci Sovětského Svazu! Sovětský Svaz mohl podle tajného dodatku smlouvy o neútočení, mohl vstoupit na území Západního Běloruska a Západní Ukrajiny okupované Polskem po Občanské a intervenční válce. To se ale v roce 1939 nevědělo. 2. Světová válka mohla začít fašistickým útokem na Československo, ke kterému nedošlo, protože Československo se nebránilo, ale přijalo Mnichovskou dohodu. Mnichovskou dohodu podepsal Sovětský Svaz nebo Anglie a Francie? Tak kdo pomáhal Hitlerovi rozpoutat 2. Světovou válku? Rudá armáda po porážce fašistů upustila Československo a nechala jeho obyvatele, aby se sami rozhodli, co bude v jejich budoucnosti. Někteří se pod vedením komunistů rozhodli pro socialistickou společnost. Když je vám lhostejné kolik vojáků Rudé armády padlo při osvobozování Československa, protože přijeli v roce 1968, co by se podle vás stalo, kdyby nepřijeli? Agrese Československých legionářů proti Sovětskému Rusku byl důležitý důvod pro vznik kapitalistického Československa. Je jasné že agresoři mají nepřátelský názor na své nepřátele.
1/ V Německu vládli nacisté 1933-1945, ne fašisté…
2/ Přečtěte si tajný dodatek Paktu Molotov-Ribbentrop. Po dohodě s Hitlerem, získal Sovětský svaz v letech 1939-1941 okupací území o rozloze asi 600 000 km2, větší než je rozloha Francie s více jak 25 mil. obyvatel – sovětských otroků, finská Karélie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Severní Bukovina a Besarábie…
3/ Sovětský svaz si od května 1945 nárokoval Československo, jako sovětskou kolonii. Viz odmítnutí Marshallova plánu (1947), Brežněv „omezená suverenita“ (1968)…
4/ Kdyby v srpnu 1968 nepřijeli primitivové z Východu, tak by se snad občanům Československa podařilo svrhnout komunistický chudobinec a hlupákov, vyhnat primitivní ruské „poradce“ a všechny komunisty, zbourat ploty z ostnatého drátu koncentračního tábora „Socialismus“, navázat normální vztahy s Evopany a z Československa by se stala normální evropská země o 21 let dříve…
Ještě jsem zapomněl na to 17.září 1939 a vpád Sovětského svazu do Polska po dohodě s Hitlerem… 22.září 1939, slávnostní přehlídka Wehrmachtu a Rudé armády v městě Brestu-Litevském na počest vítězství nacistického Německa a Sovětského svazu nad Polskem.
Evidentně vám historie nic neříká.
V roce 1919 se daly do pohybu primitivní bolševické hordy z Ruska, aby rozšířily bolševickou revoluci do Evropy. Na cestě je zastavili a zmasakrovali stateční Poláci v bitvě u Varšavy (13.–25. srpen 1920) a na řece Němen (20.–25. září 1920). Zdecimované bolševiky hnali zpět do Ruska, kde podepsali Rižský mír (18. března 1921) a uznali hranici. Sovětský svaz smlouvu porušil a hranici překročil právě toho 17.září 1939…
Děkuji panu Pithartovi za jeho vzpomínku z dětství.
Nicméně, pro správné pochopení významu konce války u nás, je nutno si rozepsat jednotlivé kroky.
1. Že Prahu ve skutečnosti neosvobodil nikdo. Než se tak mohlo stát, válka skončila – 8.května podepsalo Německo kapitulaci.
2. „že ty německé jednotky v Praze nikdo neporazil, ani nevyhnal (na to neměli obránci dostatek sil) ale že , právě s vědomím té blížící se kapitulace, z Prahy odjely. Odjely kam? Do nedaleké americké zóny A za několik let se stal z Německa demokratický stát a spojenec USA.
3. Zatímco, do Prahy přijely (a znovu až po německé kapitulaci) sovětské tanky, a sovětská armáda, v rámci osvobozování tady začala s přípravou politické okupace (která pak finalizovala v únoru 1948).
Správně zanalyzovat tato fakta, by znamenalo pochopit hodně z postavení naší republiky uprostřed Evropy., jak tehdy tak i nadále a to i do budoucna.
No vidíte, exsoudruhupane Pitharte. A za vaší vlády jste nechal oběhem a v utajení zrušit Československou vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců, jejíž perfektní archiv a v něm uložené pamětní spisy byly rozkradeny ! Stalo se v březnu r.1990, necelé tři měsíce po Havlovo návštěvě Německa ! A s těmi Vlasovci. Ti se zapojili, zdaleka ne všichni, do bojů v Praze jenom proto, že očekávali nevydání do rukou Sovětů. Když se toho od vedení povstalců nedočkali, utíkali k Američanům ! Apropós, útěk gestapáků z Pečkárny v noci z osmého na devátého května , po předchozí domluvě zástupců Gestapa s odbojáři v Barťáku hodně moc smrdí !!! A po té, co se Němci dostali do Plzně, dnes glorifikované, tak bohem pár týdnů žádali Plzeňané o příchod Svobodovy armády s cílem zdělat pořádek proti bratříčkování se Američanů s Němci ! Milý pane, existují dějiny kosmetiky, ale taky kosmetika dějin !
Váš ruský původ dokládají nejenom vaše prosovětské postoje demonstrované lživým překrucováním historie, ale taky špatná čeština zaplevelená rusismy (např. „sdělat pořádek“ místo správně českého „udělat pořádek“). Tak se prosím držte svých ruských serverů a nekydejte tady svoje špinavé lži na pana Pitharta!
Nechutné. Takovouhle špínu a přepisování historie si naši osvoboditelé nezasloužili. My Češi můžeme být rádi, že nás Sovětský svaz nezařadil mezi nepřátelské poražené země, vzhledem k dodávkám pro Wehrmacht. Komunisty si čeští voliči zvolili sami. A dobře udělali, šlo o nejlepší období v našich dějinách.
Jediný kdo falšoval dějiny, zamlčoval pravdu a lhal, byli komunisté, což můžeme dnes lehce zjistit z veřejně dostupných zdrojů.
Ano, komunisty si Čecháčkové v roce 1946 zvolili sami a dodnes stále volí. Proto ČR vypadá, tak jak vypadá…😂 Mohu se mýlit, ale myslím si, že Čecháčkové si zvolili komunisty ve svobodných volbách, jako jediní na světě… To vypovídá o mnohém.
Nechápu, proč dnes nežijete v nějaké komunistické zemi, když to pro vás bylo nejlepší období?
V komunistickém Československu byl například průměrný věk dožití nižší o 14 let než je dnes v ČR za kapitalismu a spousta (ex)komunistů a jejich příznivců, by nás ostatní, již neobtěžovala ve veřejném prostoru.
Pane Doucho, souhlasim s Vami, ale uz nekolikrat jsem si vsiml, ze na Cesich nenechate nit suchou. Vam ti Cechove lezi v zaludku. A poradne. Ja se Vam vubec nedivim, jen mne udivuje, jak to v te ceske kotline muzete vydrzet ( pokud tedy nejste Moravak ).
Nenapadlo Vas presunout se do jine zeme?
Apropos, nejlepsi knihu o Cesich ( dle meho nazoru ) napsal bohuzel jiz zesnuly Ludek Frybort. Titul nese nazev “ Cesi ocima exulanta “ a je opravdu skvely. Frybort psal vubec paradni veci.
Tak proc to nejlepsi obdobi nasich dejin nevydrzelo vecne? Protoze nemelo sanci.
Skoncilo na smetisti dejin. Po zasluze. A s nim i ta cela levicova a bolsevicka ideologie.
ano, nechutný je váš komentář a neznalost našich dějin, ale to jen proto, že je komunisti tak lživě napsali do našich učebnic.
Korotějev na ruské Wikipedii:
https://ru.wikipedia.org/wiki/Коротеев,_Михаил_Фёдорович
Omluva . Dík.
Na fotografii je ovšem československá armáda.