Zákon na ochranu whistleblowerů: Potřebná norma, nebo podpora udavačství?
GLOSA. Vláda projednala návrh zákona ministra pro lidská práva Jana Chvojky, který se týká ochrany tzv. whistleblowerů. Zákon má chránit zaměstnance, kteří oznámí policii protiprávní chování svého zaměstnavatele nebo svých kolegů, před výpovědí z pracovního poměru. Konečné slovo by teď měli mít poslanci.
První zarážející věc na tomto návrhu je již samotné označování zákona. Sám předkladatel jako by se styděl za to označit ho pravým jménem, tedy že jde o zákon na podporu udavačství.
Z hlediska deklarovaného účelu zákona je to zákon zcela zbytečný. Pokud by totiž skutečným důvodem výpovědi dané zaměstnanci bylo jeho oznámení protiprávní činnosti zaměstnavatele, byla by taková výpověď neplatná již podle stávajících právních předpisů.
Vyber si, koho upřednostníš
Na oznamování trestné činnosti samozřejmě není nic špatného či nemorálního. Zaměstnanec má takovou možnost i dnes, aniž by k tomu potřeboval navrhovaný zákon.
Podstata návrhu zákona o ochraně whistleblowerů ale spočívá v tom, že udavačům petrifikuje jejich pracovním místo u zaměstnavatele, kterého udali, a mezi kolegy, proti nimž udání směřovalo, a to bez ohledu na to, zda je udání důvodné nebo je vedeno pouze snahou o pomstu, osobní animozitou nebo jinými nízkými motivy oznamovatele.
Zákon se tak stane požehnáním pro všechny frustrované, kteří si chtějí vyřídit účty se svými šéfy a kolegy.
Od Bacha k normalizaci
Udávání, donášení neboli práskání má v Čechách bohatou tradici, která se táhne od dob bachovského policejního státu, přes nacistický a komunistický režim.
Podpora udávání byla a je spojena s totalitními režimy, ale většinou šlo o podporu tichou. Novinkou je tedy to, že má být podpora donášení upravena zákonem.
Principem zákona je přesvědčení, že zaměstnanec musí při volbě mezi loajalitou vůči státu a loajalitou vůči zaměstnavateli a kolegům upřednostnit loajalitu vůči státu. Loajalita vůči státu, resp. veřejnosti je samozřejmě důležitější než loajalita zaměstnanecká či kolegiální. Zákon však nerozlišuje ty případy, kdy se nejedná o obětování jedné loajalitu ve prospěch nějaké jiné, od těch případů, kdy zaměstnanec ve skutečnosti necítí loajalitu žádnou.
Je možné, že navrhovaný zákon dodá kuráž nějakému zaměstnanci k oznámení protiprávního chování a že toto protiprávní chování bude prokázáno a jeho pachatelé usvědčeni a potrestáni. Vykoupeno to však bude tím, že zákon o podpoře udavačství bude destruovat důvěru mezi lidmi a znesnadňovat fungování normálních společenských vztahů.
Atmosféra podezíravosti a strachu
Důvěra mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a mezi kolegy navzájem předpokládá, že zaměstnanec nezveřejní důvěrné informace bez svolení zúčastněných osob.
Zakládat morální oprávnění, či dokonce povinnost udávat své kolegy, na tom, že poruší etické, ale i právní normy, je v principu špatné a potenciální úspěchy, které zákon přinese, nemohou vyvážit negativa atmosféry podezíravosti a strachu. Představa, že je možná další koexistence zaměstnance, který oznámil ať již domnělé nebo skutečné protiprávní jednání, se zaměstnavatelem a kolegy, proti kterým oznámení směřovalo, je rovněž nereálná.
PSALI JSME: Zákulisí korupce: Kauza falešného whistleblowera
Zaplaťte mi úkryt v Bibione, žádal po protikorupčním fondu whistleblower Čadek
Navržený zákon je zásahem do konceptu občanské důvěry, zásahem do důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a mezi zaměstnanci navzájem a zasívá do společnosti jed pochybování, podezíravosti a zášti. Je ale iluzorní domnívat se, že společnost může dlouhodobě fungovat pouze tím, že je udržována ze strachu před represí.
Návrh zákona je příkladem toho, že donášení se ve společnosti stává normou bez ohledu na to, zda je důvodné, či nikoli. Jeden státní zaměstnanec se dokonce pouze za to, že udal svého nadřízeného, stal senátorem, byť se následně ukázalo, že se jeho nadřízený ničeho protiprávního nedopustil.
K dovršení celého procesu chybí už je to, aby bylo v učebnicích dějepisu upozaděno jméno otce českého národa Františka Palackého a na jeho místo nastoupil Karel Sabina, vzor všech udavačů.
Přesto není jisté, zda bude Chvojkův návrh úspěšný. Má totiž konkurenta v podobě návrhu zákona, který již před půl rokem předložil ministr financí Andrej Babiš, a který zakazuje dát výpověď udávajícímu zaměstnanci, aniž by musela policie nebo statní zastupitelství pojmout byť i jen podezření o relevanci jeho oznámení.
V případě Andreje Babiše však málokdo může zpochybňovat to, že má z celé vlády s udáváním zkušenosti největší.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Investor Brůna: Jak vydělat na zlatu a stříbru? Hlídejte férové ceny
Jan Urban: Boris Přítulný a báseň pro Václava Klause ve stylu stalinské poezie
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Bohužel jako tak často zásadně nesouhlasím s právním výkladem p. Rozehnala. Zákon neprovádí „petronifikaci“ (fuj, to je slovo) pracovního místa udavačům a frustrovaným. Samozřejmě, že výpovědi pro whitleblowery jsou neplatné už nyní – ale ti to musí složitě dokazovat u soudu. Proto se zavádí další ochrana oznamovatelům.
Jistě, tato diskuze je důležitá, ovšem daleko hlubší. Protože legitimitu pojmů důvěra a loajalita – při vědomí páchání trestné činnosti. A pojmu udavačství – pro oznámení této trestné činnosti- by si měla vyspělá právní společnost vyjasnit hned na začátku. Od toho se odvijí všechno další.
To je totiž právě ta dělicí čára mezi imperativem svobody pana prezidenta Masaryka „Nebát se a nekrást“ a krutým atributem totalitní společnosti „Třásti se strachem a tiše si krást“ jak ho popsal Karel Kryl.
Takže, Quo Vadis, republiko, 28 let po sametové revoluci?
K návrhu zmíněného zákona na ochranu žalovníčků, nebo zle řečených udavačů si myslím tolik, že je snad primárně motivován k dodání důvěry veřejnosti k oznamování toho, co se z jejich pohledu nelíbí na svém zaměstnavateli z hlediska spravedlivé společnosti. Ti, co mají takovou činnost v genech určitě nebudou mít problémy, ti to dělají bez ochrany státu již dnes. Ale není mi jasné, co myslí předkladatel zákona tím, že zákonem chce ochránit pracovní pozici žalovníčka. Tím, že se třeba podaří přestupce zákona zavřít, tak bude moci žalovníček dále vykonávat svoje zaměstnání jako by se nemetlo a zaměstnavatel to bude povinen strpět? Nebo jde jen o to, aby ten zaměstnavatel v případě výpovědi žalovníčkovi byl povinen nahradit ztráty při výpovědi, která bude pramenit z „pomsty“?
Kristepane, samozřejmě že „..Tím, že se třeba podaří přestupce zákona zavřít, tak bude moci žalovníček dále vykonávat svoje zaměstnání jako by se nemetlo a zaměstnavatel to bude povinen strpět“..
Pan doktor se totiž zapomněl zmínit že se to týká i případů zaměstnání ve státní/veřejné správě. Tak si vemte klasickou situaci, úřad kde nějaký pracovník krade ze státních peněz jako straka. (Neřeším teď jestli je to dosazenej politik, nebo někdo kdo si hrabe pro sebe). Jiný pracovník na to příjde a oznámí to. Jistě snad chápete, že potom co je přestupce zavřen (někdy pouze odejit), tak zaměstnavatel (tedy stát, resp. vedení toho úřadu) by měl projevit aspoň trochu slušnosti, aby tomu „žalobníčkovi“ jak píšete udrželo jeho místo. (Po nějakém poděkování, či třeba povýšení se radši neptám). No ale jestli ne, a měl by následovat pokaždé vyhazov, tak asi tušíte, kam tenhle stát směřuje..
No jo, za minulého režimu se vyskytovali jedinci, kteří nad míru brali ze společného, když byli polapeni a byli zavřeni, tak po pádu režimu se z mnohých stali účastníci třetího odboje a jejich zásluhy jsou právě na pádu režimu, aspoň se to tak prezentuje. Tak co když ti, co dnes uždibují kousky se také po případném pádu režimu(nic netrvá věčně) budou hlásit o zásluhy vítězství nad nenáviděným režimem (asi kapitalismem)? Nejspíše se jim také vyhoví, ale jak se budou cítit ti, co podporovali svržený režim (žalobníčci), myslím, že mohou být ve stresu a to není zdravé. Vzhledem k tomu, že dnes se dokumenty vedou pečlivěji, než za STB a tedy si nikdo z orgánů nedovolí dopisovat a podpisovat nic vymyšleného, tak budou spolupracující občané cítit mnohem větší riziko nelibosti veřejnosti, než v době minulé, co říkáte!?
Jistěže můžete mít pravdu. Jak už jsem naznačil úplně nahoře, tak právě ta schopnost rozlišit pachatele trestné činnosti od politicky pronásledovaného, plus tedy i uznání legitimity jeho oznámení policii, resp. vyšetřování a trestu,
to je právě to co rozlišuje právní stát od komunistické totality, resp. tedy klientelistického postbolševismu provozovaného současnou mediální oligarchií..
Nicméně nemusíme čekat na nějaký další převrat, když je vidno, že toto už funguje dnes. A ti obvinění, které policie před pár lety pracně pochytala a prokázala jim vinu, jsou dnes na svobodě s nálepkou obětí pronásledování protiprávně jednajících státních zástupců..
Obávám se, že pan advokát Aleš Rozehnal má pravdu v tom, že takový zákon ničí pocit vzájemné důvěry mezi občany vůbec. Každý kdo se dozví nebo vidí, že se páchá trestný čin, by měl mít povinnost (pokud už dávno nemá) to oznámit t.zv. orgánům činným v trestním řízení, což není totéž jako udavačství. Je příznačné pro současný stav společnosti (a demokracie) v ČR, že je navrhován zákon, který vlastně předpokládá, že zaměstnavatelé páchají apriori trestnou činnost. Je také příznačné, že George Orwell objevil existenci Velkého bratra nikoliv v komunistických totalitních státech, ale ve „vyspělých západních demokraciích“.
Se obávám že Vás pan doktor trochu popletl. Jím popisované údavačství je právě ona povinnost oznámení orgánům činným v trestním řízení, dle par.367 a 368 trestního zákoníku. Při jejím nesplnění se dokonce každý vystavuje riziku trestu do 3 (resp. až 5 let) vězení
A zase nemá příliš smyslu mluvit o předpokládu, že zaměstnavatelé páchají apriori trestnou činnost. Když zcela obecně zákony (třeba trestní zákoník) platí pro všechny.
Se obávám, že takto je vlastně obrana proti Orwellovi velice špatně propagována, ve smyslu „kdokoliv si může svobodně krást když na něj není vidět“…Ale bohužel, smysl Orwella je v oné kategorizaci prováděné Velkým bratrem. Někdo si může krást a ve velkém i když se to ví, a jiného můžou zavřít pro cokoliv,protože je na něm všechno vidět.
Omlouvám se, toto není komentář k uvedenému článku.
Pane Rozehnal, mám na Vás s dovolením dotaz. Jak čistě z právního hlediska může dopadnout skutečnost, že se 100.000 až 150.000 živnostníků nepřehlásí k EET.
1. Jak mohou být postižení
2. Mají možnost se bránit, nedobrému počinu zavedení EET.
S hlediska čistě právního
Ale no tak, odkdy v tomhle státě poskytují právníci dobré rady zadarmo? Až se to bude nějakého z těch živnostníků týkat a bude mu pro nedodržení zákona o EET uložena pokuta 500 000 Kč plus jeho provozovna bude úředně zrušena, může si pana doktora Rozehnala najmout jako obhájce. Třeba ten nějakou právnickou fintu vymyslí..Ale zadarmo to nebude..