MichaelGubi via Foter.com / CC BY-NC, zdroj

Úspěch populismu? Volba rakouského prezidenta je poučná i pro Česko

Napsal/a -pes- 4. prosince 2016

Rakušané mají před sebou reparát prezidentské volby mezi kandidátem za Zelené Alexanderem Van der Bellenem a zástupcem národně konzervativní Svobodné strany Rakouska Norbertem Hoferem.

I když letos v dubnu jen těsně zvítězil Bellen, výsledky byly později zrušeny Ústavním soudem a hlasování se opakuje právě dnes.

Autorem níže uvedené analýzy publikované v Aspen Review je novinář Robert Schuster. Překlad anglického textu zveřejňujeme se souhlasem Aspen Institute Prague. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Populismus je v rakouské politické tradici hluboce zakořeněn již od časů habsburské monarchie. Rakouští populisté si brali na mušku Židy a později cizince a muslimy. Dnes si berou na paškál uprchlíky a evropskou integraci.

Poté, co se rakouské volební místnosti letos 24. dubna zavřely, řadu lidí šokovaly předběžné prognózy sdělovacích prostředků, že k vítězství míří Norbert Hofer, kandidát populistické pravicové Svobodné strany Rakouska (FPÖ), který nakonec zvítězil v prvním kole s obrovským náskokem.

O několik měsíců později přišel kandidát FPÖ o konečné vítězství o asi 31 000 hlasů po bezprecedentní vlně mobilizace voličů Hoferova protivníka Alexandera Van der Bellena (nominovaného Zelenými) před rozhodujícím druhým kolem voleb.

Klíčovou úlohu v překvapivé změně výsledku sehrály hlasy odevzdané poštou, které patřily převážně voličům ve velkých městech, z nichž mnozí dávali přednost někdejšímu předsedovi Zelených Alexanderovi Van der Bellenovi.

Na počátku července však rakouský ústavní soud rozhodl, že při sčítání hlasovacích lístků odeslaných poštou nebyla dodržena všechna nezbytná pravidla, která by zajistila rovnost a anonymitu hlasů, a nařídil opakování druhého kola voleb.

Ať už bude konečný výsledek rakouských prezidentských voleb jakýkoliv, dosavadní události potvrdily, že tato země s osmi miliony obyvateli je dnes státem s patrně nejúspěšnější pravicovou populistickou stranou v Evropě.

Rakouské sociální partnerství

Žádná podobná strana, ať už ve Francii, Nizozemsku nebo v jiné zemi, se nedokázala natolik přiblížit zvolení do úřadu s takovým ústavním významem a uplatňovat skutečný politický vliv jako rakouská FPÖ.

Na první pohled se může zdát, že důvody stojící za vzestupem Svobodné strany Rakouska jsou podobné důvodům v jiných evropských zemích: strach z tisíců přistěhovalců přijíždějících do Evropy spolu s nejistotou ohledně budoucnosti.

Je pravda, že Rakousko je jedna ze středoevropských zemí, kterou uprchlická vlna v roce 2015 zasáhla nejvíce, spolu s Německem a Maďarskem, což je skutečnost, která mohla přispět ke vzestupu populismu.

Silné postavení Svobodné strany Rakouska však nelze vyvozovat výhradně z důsledků uprchlické krize. Strana koneckonců vedla v předvolebních průzkumech dlouho předtím, než se začalo mluvit o uprchlících.

Dá se dokonce říct, že dlouhodobá a vskutku trvalá politická síla strany by nebyla možná, kdyby nebylo velmi svébytného ekosystému rakouské politiky. Vytvořil se bezprostředně po druhé světové válce, v následujících desetiletích se rozvíjel posilován spíše konsenzuálním, než konkurenčním přístupem k politice, který v Rakousku převažoval.

Tento přístup symbolizovalo to, čemu se později začalo říkat sociální partnerství [Sozialpartnerschaft], kdy všechna klíčová rozhodnutí byla přijata dohodou mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a následně byla schválena vládami velké koalice, jinými slovy koalicí dvou hlavních politických stran Rakouska.

Systémově proti systému

Tento konsenzuální mechanismus měl v letech po vytvoření druhé rakouské republiky své opodstatnění. Pomohl tehdy stabilizovat společnost a zabránil návratu takové formy otevřené politické konfrontace, která v meziválečném období vyústila v krátkou občanskou válku.

Tento systém sice v počátku fungoval dobře, ale postupně začal selhávat. Nesporná stabilita, kterou systém zajišťoval, v důsledku omezila politické soupeření na minimum, například tím, že účinně zabránila, aby se ve správě země střídala levice a pravice.

Dalším důsledkem bylo, že strany ve vládách velké koalice se vzájemně kryly, čímž podporovaly korupci a závislost, tedy klientelismus.

Demokracie a demokratické procesy byly tudíž v očích občanů zdiskreditovány a občané ji přestali považovat za nejlepší ze všech špatných forem vládnutí. Místo toho rostla poptávka po silných vůdcích nebo alespoň po někom, kdo politiku „pořádně vyčistí“.

FPÖ bojuje proti systému velkých koalic už řadu let a předstírá, že se snaží o lepší fungování státu. Její kritika rakouské politické reality však záměrně zametá pod koberec skutečnost, že Svobodná strana Rakouska přísně vzato vždy byla součástí systému, zejména na regionální a místní úrovni, kde nadále funguje poměrné zastoupení.

To znamená, že každá politická strana, pokud získala určitý počet křesel, je zastoupena v místní nebo regionální radě či vládě, což účinně ruší jakékoliv rozdíly mezi vládou a opozicí.

A jelikož za tohoto stavu na Svobodnou stranu Rakouska často zbudou méně významná nebo čistě formální portfolia, může předstírat, že se na vládě vůbec nepodílí, a používat opoziční rétoriku.

Mistrovský  Jörg Haider

Tuto politickou taktiku řadu let mistrovsky předváděl předseda Svobodné strany Jörg Haider. V 90. letech minulého století se mu snadno podařilo zdatným spojením tohoto přístupu se spoustou oportunismu proniknout do oblastí, které byly předtím dlouhá léta pod kontrolou konzervativní Lidové strany nebo sociálních demokratů.

Dosáhl toho tak, že přesvědčil klíčový elektorát obou hlavních politických stran, že sám je lepším sociálním demokratem nebo zástupcem lidu, zatímco původní strany od sebe nelze odlišit.

Mezi Haiderovy metody patřily záměrné provokace, které postupně rozložily domněle neotřesitelné premisy veřejného diskurzu. Například popsal, že rakouský národ je ideologické monstrum, či chválil „správnou politiku zaměstnanosti“ prosazovanou za třetí říše.

Zaměřil se na tabuizovaná témata poválečného sociálního konsenzu, včetně myšlenky nezávislosti rakouského národa na Němcích nebo úlohy Rakouska po anexi Německem v roce 1938. I když tím vzbudil veřejné pobouření, rovněž zbořil mýtus o dříve podsouvaných „antifašistických kořenech“ druhé rakouské republiky.

Takto postupně dokázal vzbudit nedůvěru v politický systém země po roce 1945. Slíbil nové politiky, které budou ku prospěchu většině obyvatelstva. Brzdila ho však ideologie jeho vlastní strany o „velkém Německu“, jejímž základním filozofickým principem bylo, jednoduše řečeno, zpochybňování politické nezávislosti Rakouska.

Na konci 90. let vytvořil nový program strany, který popřel vše, co Svobodná strana dříve zastávala: FPÖ, která se vždy vymezovala jako antiklerikální strana, najednou začala sympatizovat s křesťanskými tradicemi a sám Haider se stal pravidelným návštěvníkem u jednoho z nejkonzervativnějších rakouských biskupů té doby, Kurta Krenna v St. Pöltenu.

Dalším krokem k oslabení původních politických principů strany bylo oficiální zavržení ideologie velkého Německa, které Haider posměšně označil za „Deutschtümelei“ (přehnané němectví), a její nahrazení rakouským patriotismem.

Aby ukázal, že to myslí vážně, vypudil z širšího vedení FPÖ všechny zástupce německé národní frakce. Ti jeho jednání považovali za zradu a za znak nevděku, a to i proto, že tyto kruhy Haiderovi pomohly ke zvolení šéfem strany v roce 1986.

Německé národní kořeny

Tradičním elitám FPÖ se tudíž značně ulevilo, když v roce 2005 Haider Svobodnou stranu spolu se svými věrnými přívrženci opustil a založil vlastní politické uskupení, i když brzy vyšlo najevo, že stranu zanechal v katastrofálním stavu: bez klíčového personálu a s obrovskými dluhy.

Teprve později po Haiderově předčasné smrti se ukázalo, že byl částečně zodpovědný za největší finanční skandál druhé rakouské republiky, úpadek banky Hypo Alpe-Adria Bank.

Banka, která sídlila v jihorakouské spolkové zemi Korutansko, byla řadu let neoddělitelně spjata s politikami Jörga Haidera, který dvakrát zastával funkci zemského hejtmana. Banka financovala řadu jeho mediálně sledovaných projektů, které nebylo možné financovat z rozpočtu spolkové země.

Výměnou za to politik našel bance atraktivního zahraničního partnera, který – abychom byli spravedliví – o tomto stavu věcí nevěděl a přispěl k dobrodružné expanzi banky na Balkáně.

Po Haiderově odchodu charakterizoval Svobodnou stranu návrat k původním německým národním kořenům. Nový předseda strany Heinz-Christian Strache začal poměrně systematicky lákat do svého vnitřního okruhu členy velkoněmeckých buršáckých spolků [Burschenschaften], z nichž mnozí byli poměrně movití a ochotní podporovat stranu personálně i finančně.

Tak se do užšího vedení FPÖ dostali lidé, jako je Johann Gudenus, který je odborníkem strany na zahraniční politiku a její pojítko s kruhy blízkými ruské vládě. Do vnitřního okruhu strany patří také její kandidát v letošních prezidentských volbách Norbert Hofer.

Nová zpráva pro unii

Hoferovo vystupování – a mnozí ho považují za „vlídnou tvář strany“ – se nápadně liší od často histriónského Stracheho, který dosud zaznamenal největší úspěch, když zahrál na protiislámskou strunu.

Hofer však skutečně patří k buršáckému spolku Marko-Germania, který se považuje za jednu z nejkontroverznějších skupin ve velkoněmeckém politickém spektru. Tento postoj se nesporně odráží i v novém politickém programu FPÖ, který Hofer prosazuje a jímž je obnoveno tradiční krédo, že Rakousko tvoří součást „německého kulturního prostoru“.

Navzdory tomu, a možná docela ironicky, usiluje Svobodná strana Rakouska o mnohem širší, de facto panevropský dosah a doufá, že se stane předvojem nebo jádrem „politické internacionály“ všech podobných hnutí v Evropě, které spojuje jejich odpor k Evropské unii v její současné institucionální podobě, strach z nekontrolovatelné migrace na evropský kontinent a strašení islámem a jeho politickými cíli.

Vídeň tudíž v uplynulých několika měsících hostila několik setkání smetánky evropské krajně pravicové populistické scény, počínaje Marine Le Penovou z Francie a konče Geertem Wildersem z Nizozemska.

V minulosti všechny předešlé pokusy o navázání spolupráce v rámci této skupiny, například v rámci společné frakce v Evropském parlamentu, ztroskotaly na egoismu jednotlivých čelných představitelů stran.

Nyní se však zdá, že vyhlídky na možný úspěch jejich snah o zničení EU dokázaly tyto strany mobilizovat a zároveň vedly rovněž k –pravděpodobně dočasné – změně jejich politické strategie.

Je například poměrně jasné, že právě proto FPÖ poněkud zmírnila svou protiislámskou rétoriku, která by mohla odradit některá umírněnější euroskeptická politická uskupení, jako je například Alternativa pro Německo (AfD).

Opakování rakouských prezidentských voleb je tedy pro Svobodnou stranu poměrně výhodné, neboť právě za nastalých okolností má její kandidát Norbert Hofer ideální pozici, aby prosazoval novou, umírněnější tvář evropského pravicového populismu.

Pokud by skutečně vyhrál prezidentské volby, byla by to pro EU stejně znepokojivá zpráva jako britské hlasování o brexitu.


aspen_logovelke-200x200

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.

5 komentářů

  1. petrph napsal:

    Ve skutečnosti je popsáno skutečné gró politiky minulých desetiletí (vlastně půlstoletí) celé západní Evropy – ale jsou z ní vyvozeny nesprávné důsledky
    V celé západní Evropě se stabilizovala ta skutečná populistická politika „..sociálního partnerství“, sociálních států. Vyšší platy pro pracující,lepší pracovní podmínky a především tedy zajištěné sociální podmínky, ve stáří, v nemoci, v nezaměstnanosti, při výchově dětí, atd. Vlastně byla zcela opuštěna koncepce brutálního kapitalismu 19.století (bussinnes or die), a nahražena sociálním státem, kde je dost pro všechny. (samozřejmě ne zadarmo, ale výmenou za vysoké daně a odvody), a zejména tedy loajalitou se státem,
    Toto ale bylo právě to co udrželo Západ před nebezpečím bolševických revolucí.
    Bylo by samozřejmě krásné, kdyby tento ráj mohl pokračovat do nekonečna. Ale už je zřejmé, že to nefunguje a západní státy jsou zadlužené a dluhy stále narůstají (včetně stále rostoucích daní). Západ prostě už na tu sociální politiku pro všechny nemá. A nejlíp to asi vidí ti, ze kterých ty daně ždíme nejvíc (tedy střední třída.
    A nyní se do západní Evropy ženou miliony nelegálních migrantů s jasným požadavkem aby i je tyto sociální státy zadarmo živily.
    Takže – pokládám řečnickou otázku – kdo nabízí realistickou politiku, a) dosavadní probruselké politické strany které předstírají, že si potřebné peníze pro tyto další statisíce sociálních strávníků vyčarují z klobouku, nebo
    za b) nynější takzvané extrémistické (takzvaně populistické) strany, které lidem jasně říkají že na toto jejich státy prostě nemají a musí se to řešit nějak jinak??????

  2. Jana napsal:

    Kurňa, koho ten hlídací pes hlídá ? A co furt máte s tím populismem ? A koho zpráva o brexitu znepokojila ?
    A není (viz níže) toto samo o sobě nechutné ?

    -Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.-

    • Robert Břešťan napsal:

      Proč?

      • cogito ergo sum napsal:

        pane Brešťane, přestože Vám čtenářka Jana již neodpověděla, tak já její zprávě rozumím takto. Aspen se deklaruje jako obecně prospěšná společnost neideologicky zaměřená. Když si ovšem přečtete článek pana Roberta Schustera (jinak pilný přispívatel mainstreamových médií), tak z něho ideologie současných levicových politických stran přímo čiší. Paní Janě možná vadí, že internetové noviny HP dávají prostor někomu, kdo je ve svých komentářích nejenom ideologicky závislý ale navíc filtruje informace tak, aby to odpovídal tezím přijaté ideologie.Tím ovšem ztrácí HP svojí přitažlivost oproti médiím hlavního proudu, které jsou součástí propagandy jednotlivých politických stran.

  3. ČERT napsal:

    Jen poznámka k té FPÖ, jejíž kandidát včera v těch presidentských volbách neuspěl… V šedesátých letech ji publikace u nás, tj. v komunistickém Československu, označovaly za jakéhosi „pohrobka“ nacismu nebo neonacistickou stranu. Ta idea spojení či těsných vazeb na Německo/SRN ji tehdy dost charakterizovala – ovšem, samozřejmě, byl by omyl případně spojovat tuto „velkoněmeckou myšlenku“ striktně s nacismem (ačkoliv zrovna Hitler se v r. 1938 chopil příležitosti, a tahle minulost asi i v této souvislosti hraje svoji trochu emotivní roli).

Přidávání komentářů není povoleno