Insolvenční řízení v Česku prochází hlubokou krizí. Nedůvěřuje mu ani stát, který postavil jeho zákonný rámec, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ho označil za největší problém právní praxe, podnikatelé mluví o černé díře. Průměrná výše uspokojených pohledávek za podniky v insolvenci se pohybuje kolem 6 procent. Je třeba zastavit úprk za dlužníkem ve stylu „dáme půjčku i tomu, kdo ji nechce“, říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org předseda Vrchního soudu v Praze a jeden z autorů insolvenčního zákona Jaroslav Bureš. 

• Co říkáte čerstvým číslům InsolCentra, podle nichž se výtěžnost v insolvencích u podniků pohybuje kolem šesti procent?

Za mnou přišla paní doktorka Veselá (jednatelka InsolCentra – pozn. red.) asi před rokem a půl, když s tím začala, a zeptala se – kolik odhadujete, pane předsedo, že je výtěžnost. Tehdy jsem se spletl o tři desetiny procenta. Čili my to víme dlouhodobě. Vidíme desítky závěrečných zpráv, soupisy majetkových podstat, vidíme osudy přihlášených věřitelů, takže to není nic překvapivého. Překvapivé je, že se nemění přístup zajištěných věřitelů. Na té zprávě je nejdramatičtější jedna věc. Jak je možné, že financující instituce, tedy zejména banky, se tak špatně starají o hodnotu svého zajištění? Mě nikdo nepřesvědčí, že jim to znehodnotí správce při prodeji. Ony na to mají vliv, mají možnost dívat závazné pokyny, vybrat si způsob zpeněžení. Mají to prostě v rukách a pod kontrolou. To je z těch dat pro mě nejvíc znepokojivá informace.

Psali jsme: Z každé stovky necelé tři koruny. Stát selhává při vymáhání pohledávek v insolvencích

• Proč to bankám nevadí? Ani u nich není výtěžnost kdovíjaká – pohybuje se pod 8 procenty.

A jak to, že to nevadí České národní bance? Protože když budu kontrolovat kapitálovou přiměřenost a poměřovat hodnotu zajištění s objemem poskytnutých úvěrů, tak musím zvednout obočí, když zjistím, že výtěžnost toho zajištění je v příkrém rozporu s hodnotou poskytnutých úvěrů. Asi je tlak na získávání nových klientů a nabízení peněz tak veliký, že se na toto rezignuje, ale tyto zprávy a čísla banky nepochybně mají. Já si myslím, že insolvenční řízení by se vyčistilo, kdybychom řekli – nechť si zajištění věřitelé uspokojí své pohledávky ze zajištění a insolvence dlužníka ať se řeší jen s nezajištěnými věřiteli.

• V čem by to pomohlo?

Za prvé by byly insolvence mnohem rychlejší, ubyla by kritika, že zajištění věřitelé ovládají řízení, ačkoli mají své jisté. Nevím, kde mají co jisté, když vymohou 16 procent. Oni nemohou doufat, že dostanou vedle zajištění ještě něco jiného. Řízení by bylo rychlejší a bylo by jasně patrné, jaký majetek dlužníka zbývá, když dáme stranou onu majetkovou část, která je dána do zajištění.

• Proti většímu tlaku na řádné zajištění ovšem nejspíš stojí konkurence na trhu úvěrů. 

Menší finanční instituce dokonce odmítají i nástroje, které jsou po ruce. Například majetek, na který poskytnou peníze, odmítají dát do rejstříku zástav s odůvodněním, že jen náklad smlouvu u notáře zvyšuje transakční náklady, takže by se úvěry prodražily. Finanční instituce by si měly položit otázku, jestli je únosný úprk za dlužníkem ve smyslu dáme půjčku i tomu, kdo ji nechce. To, co vidíme, už je pomalu vnucování. Jako by nestačila zkušenost ze Spojených států, kdy se znovu probírají všichni možní klienti, kterým se dřív nepůjčilo, a znovu se položí otázka, jestli jim přece jen půjčku nedáme. Ale to už není úplně problém insolvencí.

• Problém insolvencí je i v nepořádku kolem účetních hodnot majetku firem a jeho „mizení“. Poradenská společnost Bisnode dlouhodobě upozorňuje na fakt, že více než polovina českých firem neplní informační povinnost stanovenou zákonem. Společnostem, které neukládají finanční výkazy do sbírky listin, přitom hrozí sankce – jenže finanční správa je neukládá. Problém přitom může být i na rejstříkových soudech, které by měly jako první zvednout varovný prst, že firmy neplní své povinnosti. Jak je k tomu můžete z pozice vrchních soudů donutit? 

Pan ministr Pelikán řekl dobrou věc, že lze softwarově „ohlídat“ splnění té povinnosti. To znamená, aby to, že někdo nedodá účetní závěrku, nezjistil až vyšší soudní úředník, když fyzicky do spisu vleze. Aby to naskočilo, jakmile ta povinnost není splněna. Sankce samozřejmě jsou, ale nevymáhají se, neukládají se pokuty. Rejstříkové jsou ale až poslední. První jsou finanční úřady, orgány správy daně, které by měly vědět, že u konkrétního subjektu není něco v pořádku, počínaje účetnictvím a konče právě závěrkami.

Psali jsme: Až 70 % procent firem nezveřejňuje účetní uzávěrky. Stát to neřeší

Kdyby Babiš důsledně vymáhal pokuty od firem, EET by nepotřeboval

• Stát, který insolvenční systém vybudoval, se ho prakticky odmítá účastnit. Víme, že se připojuje jen k zahájeným řízením, a to ještě liknavě, s argumentem, že jen vstupní záloha je pro ně riskantní a mohla by být považována za neúčelně vynaložené prostředky. Co s tím?

My jako soudy to můžeme pouze konstatovat. Nechci dávat nějaké hraběcí rady. Setkal jsem se s následujícím příběhem: Zástupci státu jsem při odvolacím jednání položil otázku. Dáte podnikateli souhlas s oddlužením? Neboli jak se rozhodnete mezi nabídkou, kdy by jako podnikatel s dluhy z podnikání dal 30 procent při osobním bankrotu, proti tomu „jistému“ výtěžku pět šest procent zpeněžení v konkurzu. A zástupce státu řekl – souhlas nedám, protože nemůžu. Já musím trvat na tom, aby to byl konkurz. A já říkám – takže vy nemůžete státu zajistit vyšší výtěžnost té pohledávky a musíte trvat na tom, že dostane těch šest procent? A na tom to skončilo.

• Může tam být obava z nějakého regresu? Třeba se financové prostě bojí, že po nich bude v případě selhání částka zpětně vymáhána, tak se drží při zemi.

Samozřejmě je to věc metodických pokynů, třeba i změny zákona, ale na to narážíme většinou u oddlužení podnikatelů. Tam se nepředpokládá souhlas státu s tím, aby podnikatel řešil svoje dluhy oddlužením, třebaže stát bezpečně ví, že dostane víc.

• Skoro to vypadá, že osobní bankroty fungují lépe než podnikové. Je něco z těch zkušeností přenositelné?

Já vidím základní koncept změny v tom, dát dopředu motivovaného dlužníka. Dlouhodobě navrhuji opustit věřitelské návrhy a postavit řízení na tom, že ho zahajuje sám motivovaný dlužník. Ne dlužník vystrašený sankcemi, ale motivovaný, protože vidíme, že v oddlužení ekonomická motivace funguje. Samozřejmě je vždy zneužitelná, dnes se mluví o tom, že se začíná vstupovat do světa dluhů a závazků s jistotou, že se pak oddlužím a zaplatím ze svých dluhů 30 procent. To je ale věc jiná. Koneckonců jsou mechanismy, pojistky, jejichž prostřednictvím je to postižitelné.

• Další věc je výše odměn správců. Tvrdá data říkají, že spolknou polovinu zpeněženého majetku. Je to podle vás hodně?

Selský rozum říká, že to je opravdu hodně. Že nákladovost řízení by měla být výrazně nižší. Obecně se říká,, že to samo řízení by nemělo přidělávat další věřitele, a že tedy pohledávky za podstatou by se měly minimalizovat. Jaký je na to recept, nedá se přesně říct. Využívat nějakých automatických systémů, zjednodušovat celé to řízení, aby nebylo zbytečně náročné. U oddlužení přesně víme, kolik správce za pět let splátkového kalendáře dostane, někdo řekne, že je to moc, druhý, že je to tak akorát. Vždycky budeme hledat nějaký optimální model, jak ty náklady co nejvíce snížit, protože ty tam pojmově nepatří, ale bez nich to nejde.