Ústav mezinárodních vztahů (ÚMV) vydal na svém webu „diskusní referát“ na téma české veřejné debaty o Číně v roce 2016. Autor poněkud nepřehledného textu, Rudolf Fürst, odsuzuje českou sinologickou obec, česká média, kulturní instituce a „pražskou liberální společnost“ za ideologickou podjatost proti Číně, „sekuritizační paniku“, politizaci a přehnanou kritiku politiky české vlády (a ovšem ministerstva zahraničí jakožto zřizovatele ÚMV) vůči ČLR.

Než se podíváme na text samotný, bude dobré připomenout celkový kontext. Tři roky po oficiálním „restartu“ vztahů s ČLR nejsou jeho proponenti na české straně schopni formulovat ucelený narativ, v čem je tento obrat zahraniční politiky pro ČR přínosem.

Veřejnost začíná být netrpělivá, a tak celý projekt potichu přechází ze stadia bombastické propagandy do fáze tutlání: poslední Čínské investiční fórum v červenci proběhlo v Praze neveřejně, za účasti pouze čínských, ale nikoliv českých novinářů.

V utajení proběhla i ustavující schůze Čínsko-českého centra pro spolupráci, cesta předsedy poslanecké sněmovny Hamáčka na setkání s Mezinárodním oddělením ÚV KS Číny v Bukurešti, stejně jako pražská návštěva muže číslo pět v čínském vedení, člena stálého výboru politbyra Liou Jün-šana.

O vstřícných aktivitách českých představitelů vůči Číně se poslední dobou paradoxně dozvídáme již jen z čínského tisku.

S ústupem pozitivní propagandy nabývá na významu negativní snaha o diskreditaci, nebo přímo zastrašování kritických hlasů, upozorňujících na přetrvávající problémy současného pojetí česko-čínských vztahů.

Připomeňme například absurdní útoky Jaroslava Tvrdíka na akademickou kvalifikaci profesorky Univerzity Karlovy Olgy Lomové, nebo snahu právního zástupce společnosti CEFC Radka Pokorného potlačit informace v médiích výhružnými předžalobními výzvami.

Oba pokusy skončily blamáží: Tvrdík jen projevil hlubinu svých neznalostí a předžalobní výzvy pana Pokorného rozporovaly informace zanesené v oficiálních dokumentech CEFC dostupných přímo na jejich webu.

Po jisté odmlce se vynořil další pokus, podobně kuriózní. Je to v úvodu zmíněný text na webu Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) na téma české veřejné debaty o Číně v roce 2016.

Rudolf Fürst v něm odsuzuje mimo jiné „pražskou liberální společnost“ za ideologickou podjatost proti Číně. Významnou úlohu v tomto kritickém diskurzu přičítá vlivu serverů Sinopsis.cz a HlídacíPes.org na českou mediální scénu.

Takové hodnocení by nás mohlo i v negativním kontextu těšit; sami bychom však byli při posuzování dopadu projektu Sinopsis skromnější.

Kam politický vítr, tam „odborný“ plášť

Rudolf Fürst přitom ještě před pár lety prezentoval názory přesně opačné. Kritizoval naivní „romantizaci“ Číny, „fixaci na Čínu jako na alternativní rozvojový model v postkomunistickém světě“ a přílišný „respekt vůči přízraku moci v Číně“.

Ve své disertaci, jejíž výtah visí spolu s jeho nejnovějším elaborátem na webu ÚMV, píše doslova:

Respekt z Číny se zdá být tak obecně zažitý, že jen menší část politické reprezentace (Senát, prezident Havel), odborné veřejnosti (např. FF UK, FSV UK a někteří sinologové) a nevládních organizací se nevzdala svého práva na svobodný a věcný úsudek…

Sympatizanti současného čínského režimu popírají nebo bagatelizují jeho nedemokratické praktiky, reprodukují oficiální propagandu ČLR a nechávají se ovlivnit jednoduchými public relations ČLR postavenými na prezentaci makroekonomických veličin.

Jeho současný text představuje zrcadlově obrácený postoj: některé formulace jsou takřka doslovné, pouze s opačným ideovým znaménkem. Namísto „krajní levice“ kritizuje „pravicovou opozici“, namísto „pasivity většiny sinologů ve vztahu k politice“ tepe dnes jejich „politizaci“.

Autor recykloval staré téma a prostě jen obrátil svůj ideový narativ o 180 stupňů. Faktografie zůstává stejně minimalistická jako dřív; mění se pouze hodnotící soudy. To ovšem není vědecká metoda, ale politické lavírování.

Fürst předhazuje politizaci prakticky celé české veřejnosti, od sinologů a médií až po “státní kulturní instituce, zejména MK, NG, FAMU”. Skromně přitom zapomíná na sebe.

Časová posloupnost obou textů naznačuje původ radikální proměny autorova myšlení: Fürstův názorový přemet v podstatě kopíruje obrat české zahraniční politiky.

Prezident Zeman s oblibou říká, že „jen idiot nemění své názory“. Zbývá dodat, že pouze oportunista otočí na pětníku podle aktuální politické situace.

„Fascinace mocí“ zjevně doléhá i na Fürsta – a není to jen moc čínská. Jeho někdejšímu šéfovi na ÚMV Petru Drulákovi konec konců dopomohly výpady proti „neokonzervativnímu pojetí lidských práv prezidenta Havla“ po jistých peripetiích k velvyslaneckému postu v Paříži. (Drulák však aspoň prezentuje své názory vcelku konzistentně.)

Trochu úcty k rodnému jazyku

Myšlenkový obrat autora zřejmě provázely i další, hlubší proměny. Jeho předchozí texty byly vždy výrazně kolokviálního, spíše než rigorózního rázu, ale většinou držely jakýs takýs argument; přinejmenším byly formulované v gramaticky správných větách. To se bohužel nedá říci o jeho současné práci.

Vedle podivných formulací, vzniklých zjevně nepozornými úpravami cut-and-paste, je text plný krkolomných exkurzů, kde vedlejší věty nenavazují na zbytek souvětí; jejich přesného významu se tak můžeme pouze domýšlet ze shluků emotivně zabarvených výrazů. Typická je např. tato pasáž (v původním textu trčí úplně stejně mimo kontext jako zde):

Upozornění na identitu a historii CEFC reprodukováním reportů z amerického think tanku Project 2049 Institute bylo určitě záslužné, leč bez další přidané hodnoty, či náznaku vlastní fundované debaty, která by problém postavila do evropského kontextu a osvětlila role českých a zahraničních regulatorních institucí, zato se stalo ideologickým hitem sezóny. Jakým způsobem a komu vlastně hrozí napojení ze striktně regulovaného finančního systému ČLR do nadnárodní J &T s pobočkami v státech EU, ve Švýcarsku, Kanadě a v některých daňových rájích (Barbados), spíše na první pohled naznačuje ekonomická rizika pro čínskou stranu, která se potýká s problémem masivních úniků kapitálu.

Náhlý ideový přemet vnesl do autorovy práce zřetelné prvky kognitivní disonance. Fürst jako by se přestával orientovat v základních pojmech: ekologičtí aktivisté podle něj patří k pravicové opozici, Michal Horáček je “opoziční kandidát”, server Sinopsis je „triviálně neokonzervativní“. PPF je blízké ODS, zatímco Birke a Tvrdík ČSSD (proto si asi PPF najalo Birkeho a Tvrdíka v roce 2010 jako své lobbisty).

Daniel Herman se setkáním s dalajlamou zpronevěřil odkazu Václava Havla, a navíc se protiví politice Vatikánu vůči Číně. (Bez komentáře.)

Text obsahuje „triviální“ chyby u informací, jež by si měl být odborný pracovník ÚMV schopný snadno ověřit: rozhodnutí soudního tribunálu v Haagu se netýkalo “sporu o souostroví Spratley”.

Maďarsko neuzavřelo „pokročilé partnerství“ s ČLR jako jedna z posledních, ale naopak jedna z prvních (2004) zemí v Evropě.

Miloš Balabán nestojí v čele Centra pro čínská studia při FF UK v Praze – žádné takové centrum na FF UK neexistuje a Balabán by v jeho čele ani stát nemohl, protože nemá s čínskými studii, přes čilé styky s některými čínskými aktéry, nic společného. Je pověřen vedením Česko-čínského centra při UK, v jehož čele stojí rektor.

Nevděk a odtržení

Z myšlenkového a jazykového chaosu Fürstova textu lze s trochou námahy vypreparovat několik základních témat:

• Nevděčná česká veřejnost není s to docenit úspěchy Zaorálkovy politiky vůči Číně.
• Veřejná diskuze se obsesivně zaobírá „sekuritizací“ vzájemných vztahů a otázkou lidských práv.
• Česká veřejná diskuze o Číně je zahleděná do sebe, ignoruje produkci evropských think tanků (ale současně příliš zohledňuje produkci think tanků amerických).

Tato témata se opakují v Závěru, z nezřetelných důvodů uvedeného nijak nesouvisející pasáží o vztazích s Německem (zřejmě další příklad divokého cut-and-paste, tentokrát z úplně jiného dokumentu).

K věci se autor vrací následujícím shrnutím (veškeré citace pro větší autenticitu ponechány v původním znění bez jazykových zásahů):

Úspěch v sblížení s ČLR je politickou opozicí významnou částí veřejnosti, zejména médii a pražskou liberální společností, torpédován jako domnělé fiasko. … I přes oprávněné kritické výhrady se v polarizovaném veřejném diskurzu vytrácí fakt, že stav bilaterální agendy s Čínou je historickým úspěchem. Nedocenění tohoto lze vysvětlit ideologicky podjatými médii, občasnými cynismy a profesionálními selháními public relations KPR, včetně hlavy státu samotné, a unikátním odtržením české debaty od evropského kontextu.  

Autor bohužel na patnácti stranách textu nikde nepřibližuje, v čem podle něj historický úspěch sblížení s ČLR spočívá – takže lze očekávat pokračující nedocenění ze strany „pražské liberální společnosti“ (zřejmě obdoba Ovčáčkovy „pražské kavárny“).

K unikátnímu odtržení české debaty od evropského kontextu autor poukazuje na evropské think tanky jako European Council for Foreign Relations (ECFR) nebo Mercator Institute for Chinese Studies (MERICS), jejichž produkce je podle něj vůči Číně méně kritická. Takové tvrzení si lze vysvětlit pouze tak, že Fürst se těmito institucemi ohání, jako by byl v širém světě jediný, kdo je zná, ale jejich publikace nečte.

Kdyby ve svém zahledění do „odtrženého“ českého diskurzu skutečně sledoval dění v Evropě – a ovšem v Číně – musel by si povšimnout intenzivní kampaně v čínském tisku právě proti think tanku MERICS, obviňovanému – zcela v duchu Fürstových výpadů proti české odborné veřejnosti – z “politizace” a ideové předpojatosti proti Číně.

S ECFR je to podobné: analýzy o spolupráci Ruska a Číny v „Eurasii“ pokládá Fürst za výmysl serveru Sinopsis; ECFR přitom věnoval tomuto tématu ve “sledovaném roce 2016” celý sborník (Fürst zjevně nechápe, že pojem „Eurasijská integrace“ se týká primárně Ruska a Číny, a nikoliv „skupiny asijských států“).

„Vnější aktéři v české agendě“

Zvláštní pozornost věnuje Fürst „sekuritizaci“ veřejného diskurzu o vztazích s Čínou. Termín je v textu použit v různých podobách sedmkrát, nejčastěji ve spojeních jako sekuritizační obsese či panika.

K tomu nutno podotknout, že autor soustavně směšuje veřejný diskurz s diskurzem mediálním. Veřejný diskurz je samozřejmě pojem širší a zahrnuje např. i vyjádření politiků a státních představitelů.

Ti naopak bezpečnostní ohledy důsledně bagatelizují, a to i přes varování ze strany svých bezpečnostních služeb. V situaci, kdy je mj. poradce českého prezidenta spojovaný ve veřejně dostupných zdrojích s čínskou vojenskou rozvědkou (a navíc o této části svého životopisu veřejně mlží), je na pováženou spíše to, že média musí ve „veřejné debatě“ suplovat mlčící politiky.

I samotný mediální diskurz pojímá Fürst velmi selektivně. Jeho „analýza“ za rok 2016 zcela opomíjí klíčové události jako koketování Soukupova mediálního impéria s čínskými investory nebo vlnu předžalobních výzev, rozesílaných právním zastoupením firmy CEFC (s úzkými vazbami na českého premiéra) hned několika českým (a posléze i slovenským) novinám.

Namísto analýzy nebo alespoň základní faktografie předkládá autor zmatečně formulovaný názor, že jsou česká média vůči ČLR příliš kritická. Názor mu přejme, i kdyby ho měl měnit každý týden; analýza však vypadá jinak.

Při vší své kritice „sekuritizace“ se Fürst současně uchyluje k pozoruhodné spekulaci na hranici konspirační teorie. V souvislosti s přijetím dalajlamy u ministra Hermana uvádí:

Z formálního hlediska byla návštěva dalajlamy v sídle ministerstva kultury dobře zvládnutou politickou intrikou, kdy odmítnutí loajality vládě a porušení obvyklých diplomatických postupů bylo proměněno v úspěch u veřejného mínění. Účast dvou bývalých velvyslanců v USA při organizaci setkání, Michaela Žantovského a Petra Koláře, t.č. lobbisty americké Squire Patton Boggs, naznačuje možnou spojitost s vnějšími aktéry v české agendě.

Bývalí čeští velvyslanci představují zřejmě pro bezpečnost země větší hrozbu než cizí rozvědka.

Nad celou tou snůškou nesmyslů by se dalo mávnout rukou – kdyby nebyla zaštítěna autoritou ÚMV a Rudolf Fürst nebyl v tomto ústavu jediným interním pracovníkem se zaměřením na důležitou oblast Číny a východní Asie.

A obráceně, autoritě ÚMV určitě neprospívají „odborné“ publikace, které by z čistě jazykového hlediska (o obsahu nemluvě) neprošly u maturity.

ÚMV právě hledá nového ředitele. Ten bude mít plné ruce práce.