Viewminder / Foter / CC BY-NC-ND,

Jan Urban: Spravedlnost jako služka zločinu

Napsal/a Jan Urban 2. června 2015

Služebnost české justice činí její formální ústavní nezávislost zároveň směšnou i nebezpečnou.

Příspěvek Jana Urbana ke Karlovarským právnickým dnům 2015. Autor v něm upozorňuje na konkrétní případ selhání justice a vyvozuje z něj obecnější závěry. Jde o trestní stíhání lidí, kteří upozornili na nehospodárné nakládání s veřejnými financemi, a proto museli být – jak píše autor – na základě politického zadání potrestáni. 


Služebnost české justice poškozuje ústavnost a demokracii v jejich srdci. Jde o systémové selhání, jehož řešení se po roce 1989 nikdy nepodařilo ani zahájit. Skandální rozhodnutí soudů totiž nejsou zvláštností.

Zbabělé mlčení soudcovského stavu, který trpně přihlíží korupci ve vlastním středu, ničí jakoukoliv možnost změny. Následující příběh je toho důrazným potvrzením.

Na počátku byl… chvályhodný úmysl

Když se začátkem devadesátých let začalo uvažovat o rozšíření Evropských společenství, jak se tehdy nazývala dnešní Evropská unie, neměl nikdo plán jak na to. Zkušenosti se sbíraly za pochodu.

Politická opatrnost celý proces prodlužovala na léta a nikdo si nedovolil být ke kandidátským zemím příliš otevřený a dostatečně tvrdý. A tak se stalo, že z Bruselu do postkomunistických zemí plynuly obrovské částky určené na urychlení strukturálních reforem a rozvoje regionů, ale kontrola jejich čerpání byla, jemně řečeno, nedostatečná.

Z takzvaných Fondů PHARE tak v roce 1994 na české Ministerstvo hospodářství přiteklo i přes 431 milionů určených pro rozvoj malých a středních podniků v regionech, nejvíce postižených útlumem těžkého průmyslu.

Mělo jít o podporu takzvaného rizikového podnikání s důrazem na skvělé nápady a inovace. Chvályhodný úmysl. Pro správu fondů byla založena Nadace pro rozvoj regionů.

V roce 1996 ji zdědilo nové Ministerstvo pro místní rozvoj a spolu s ní i nepříliš známou holandsko-českou poradenskou firmu, jejíž majitelé se sice nedali zjistit, ale která vydávala optimistické výroční zprávy o výsledcích podnikání.

Ve vedení nadace seděl i zástupce mise Evropských společenství, a tak se všechno zdálo být v pořádku. Jenomže nebylo.

Na odpovědnost ministerstva

Prvního ledna 1998 nabyl účinnosti zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, který zakázal nadacím nejenom podnikat, ale i podílet se na podnikání jiných osob. Nadace pro rozvoj regionů musela být zlikvidována. Nastalo podivné ticho. Přesně v době, kdy lidé kolem nadace měli ty nejlepší vztahy s politiky opoziční smlouvy v Praze a na severní Moravě.

A v tom tichu začaly fondy tát jako polárkový dort na slunci. V roce 2002 se Brusel zřekl odpovědnosti za nakládání s vloženými finančními prostředky s tím, že původní vklad Evropských společenství do projektu je už spotřebován, a přenesl veškerou zodpovědnost za využití výnosů projektu na české Ministerstvo pro místní rozvoj.

Podle nové smlouvy si Brusel ponechal poněkud zvláštně formulované „právo kontroly nad vloženými prostředky“, a tiše se vytratil. Jenže ve chvíli, kdy na účtech projektu bylo ještě přes dvě stě milionů korun, se všechno zadrhlo.

Několik měsíců po volbách v roce 2002 přichází na Ministerstvo pro místní rozvoj jako nový odborný náměstek inženýr Petr Forman. O Nadaci pro rozvoj regionů v životě neslyšel. Pár dní po nástupu do funkce mu jako zodpovědnému náměstkovi přinesou podepsat její výroční zprávu. Zarazí ho, že tato nadace není ani po pěti letech zlikvidovaná, nevyvíjí přehnanou činnost, ale zato vyplácí milionové odměny poradcům a likvidátorovi.

Jako správný státní úředník to odmítne podepsat a vyžádá si další podklady. O dva dny později náhodou najde na chodbě v jiné části ministerstva desítky šanonů určených ke skartaci. Bez ladu a skladu zde leží i mnoho dokumentů oné podivné nadace. Někdo ztratil nervy. Náměstek Forman nařídil hloubkový audit. A nestačil se divit.

Nehnout ani prstem, milióny poradcům

Ministerstvo, tedy přesněji někteří jeho vysocí úředníci, celou dobu vědělo o tunelování nadace. Řečeno zdvořileji, povinný každoroční audit opakovaně upozorňoval ministerstvo na zhoršující se finanční situaci nadačních projektů.

Přes zákonem uložené povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a zabraňovat vzniku škody nehnul nikdo ani prstem. Policii ani státní zastupitelství toto flagrantní porušování zákona, zjevná trestná činnost a škoda v řádu desítek milionů nikdy nebudou zajímat.

A tak jen osobní zásah nového náměstka Formana zabránil vyvedení dalších třiceti milionů, které namísto podpory malých a středních podniků v severních Čechách a na severní Moravě měly zmizet ve fitness centrech v Budapešti a Varšavě.

Stejně tak neodešlo už připravených dalších 37 milionů korun dodatečné odměny „investičním poradcům“. Už ty předchozí byly šokující.

Výnosy z rizikového podnikání měly podle projektu narůstat, ale nenarůstaly. Místo toho mizelo dokonce i základní jmění nadace. Přesto ministerstvo odsouhlasilo mezi lety 1994-2003 odměny poradcům v celkové výši přes sto třicet milionů korun. Ani toto nebude orgány činné v trestním řízení nikdy zajímat.

A tak došlo ke konfliktu. Poradci a jejich politické opory začali vyhrožovat mezinárodní arbitráží proti České republice, ale když byli ministerstvem vyzváni, aby ji podali, neodvážili se.

Klíč k pochopení skandálu

Klíčový dokument pro pochopení děsivé skandálnosti celé věci má hlavičku Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a datum 14. května 2004. Podepsal ho státní zástupce Petr Šereda, kterého později proslavilo vyšetřování privatizace Mostecké uhelné.

Na čtyřech stranách rozebírá podklady k činnosti nadace a uzavírá: „V tomto případě byly zjištěny závažné skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestné činnosti.“

A jinde: „Tato závažná pochybení pracovníků Ministerstva pro místní rozvoj (před rokem 2002, pozn. autora) by měla být rovněž předmětem prověřování z pohledu, zda nedošlo k naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku…případně jiného trestného činu.“

Ještě nikdy nebyla šance na odhalení struktur opozičně smluvní korupce na ministerské úrovni vyšší než v této chvíli. A tak bylo potřeba zasáhnout „politicky“.

V srpnu 2004 přichází na Ministerstvo pro místní rozvoj nový ministr, sociální demokrat Jiří Paroubek. Přivádí si s sebou skupinu poradců a úředníků, mezi kterými jsou i osobní přátelé bývalých investičních poradců nadace.

Náměstek Forman je urychleně odvolán. Problémy nadace i dokumenty, na které opakovaně písemně upozorňoval, jsou zapomenuty. A věc, která s podporou Nejvyššího státního zastupitelství směřovala k podání trestního oznámení, je najednou vzhůru nohama.


Tématu se Jan Urban věnoval i ve svém textu Zkus se nám postavit,  zničíme tě!


Ztracené dokumenty se našly. A nic…

Ministr Paroubek pozve holandské poradce na osobní schůzku a slíbí, že jim pomůže problematickou situaci s jejich „odměnou“ vyřešit.

Tento přešlap – protože jednání v rozporu s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, několika auditů ministerstva a právních posudků se jenom těžko dá popsat jemnějším výrazem – bude stát Českou republiku přes třicet pět milionů korun.

Poradenská firma může konečně zahájit arbitráž, protože v Paroubkově příslibu získala trumf. Jednala přece v dobrém úmyslu a ministrovo jednání v ní mohlo vzbudit oprávněné očekávání…

Později, u mnichovské arbitráže, v její prospěch dokonce vystoupí jako oficiální svědek jeden z nejbližších Paroubkových poradců Jiří Kupka. Cestu do Mnichova mu platilo ministerstvo.

Mezinárodní arbitři se nestačí divit a poněkud znechuceně raději doporučí oběma stranám smír. Ministerstvo financí, které za stát v arbitráži vystupuje, nedostane od Ministerstva pro místní rozvoj zásadní dokumenty. Důvod? Prý je zničila povodeň z roku 2002.

Ještě v říjnu 2007, kdy vláda nakonec musela vrátit Evropské unii přes 240 milionů z podezřelé nadace, zopakuje tuto lež i text odůvodnění usnesení vlády.

Vláda sama uznala odměny „poradcům“ jako přehnané, ale je pozdě. Když to novináři zjistí a Reportéři ČT ukážou údajně „zničené“ dokumenty na kameru – nestane se nic! Nikoho nenapadne, že s těmito dokumenty v ruce by k vynucenému smíru vůbec nemuselo dojít. Policii ani státní zastupitelství ani to nebude nikdy zajímat.

Došlápnout si na nepohodlné

O to aktivnější bylo tažení za likvidaci nepohodlných svědků a zničení jejich důvěryhodnosti. Co kdyby ještě po výpovědi z ministerstva chtěli dělat potíže.

Ještě půl roku po odvolání upozorňovali písemně ministra i úřad, že jejich nečinností hrozí ztráta dalších stovek milionů korun. Krok za krokem popisovali, co se může stát, když ministr jako zástupce státu nepřevezme kontrolní akcii blokující jakoukoliv možnost zneužití fondů.

Jenomže spolupracovníci Jiřího Paroubka chtěli nejprve za každou cenu vyplatit bývalé holandské poradce. A tak, aby potížisté neotravovali, se na ně podalo trestní oznámení.

První dvě ještě pražská policie i státní zastupitelství odložily jako zjevný nesmysl. Mezitím je z Jiřího Paroubka premiér, a proto jeho nástupce na ministerstvu Radko Martínek volá nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou. Ministr i nejvyšší státní zástupkyně se tímto protiprávním telefonickým ovlivňováním činnosti nezávislého orgánu státní žaloby dokonce 9. listopadu 2005 pochlubili v novinách.

Původní stanovisko státního zástupce Šeredy je zapomenuto stejně jako rozhodnutí pražského státního zástupce Karabce o odložení věci, výsledky auditů a předchozí právní posudky ministerstva. S politiky „spolupracující“ rampulovské Vrchní státní zastupitelství v Praze nic z toho nemohlo potřebovat.

A pak už to jde: domovní prohlídky, výslechy nekompetentních policistů, kteří si pletli názvy společností i paragrafy zákonů. Zaujatý státní zástupce Boris Havel, který od první chvíle zakazoval jakoukoli zmínku o politicích, vystupoval spíše jako advokát holandských „poradců“ a bez důkazů napsal do Bruselu, že odhalil organizované spiknutí nejméně deseti osob, připravujících rozkradení prostředků Evropské unie.

Brusel reagoval šetřením, na jehož konci vláda musela vrátit oněch 240 milionů, nicméně Boris Havel bez důkazů prosadil vyšetřovací verzi o spiknutí, které, podle jeho tvrzení, ze zákulisí vedli Petr Forman a jím dosazený likvidátor nadace Radim Špaček. Co na tom, že se s naprostou většinou ostatních obžalovaných vůbec neznali. Všechno, co kdy na ministerstvu dělali, byla prý jen příprava na tento podvod…

Domněnky místo důkazů, osvobození nežádoucí

Měsíc zhola zbytečné vazby v pankrácké věznici, jen tak, s hraním na nervy, zda obviněné pustí domů alespoň na Vánoce. Kdo nezažil ponížení svlékání donaha na „přijímači“, těžko pochopí.

Odhalená mnohasetmilionová korupce, na které se nemohli nepodílet politici, se vyšetřovat nesměla. Namísto důkazů jenom domněnky. Ještě chvíli obvinění Forman a Špaček věří v právo a jedou svědčit v zájmu státu k mnichovské arbitráži. Zbytečně.

Ministerstvo se dohodlo na mimosoudním vyrovnání a vyplatilo bývalým poradcům přes 30 milionů korun. Jenom tak. Ani tento protiprávní postup nikdo nikdy vyšetřovat nebude.

Deset let nesmyslné šikany. Zničená pověst a kariéra. Nepravdivé informace politiků a státních zástupců v médiích. Nekonečné čekání na soud. Zdravotní a psychické důsledky stresu změnily celý život obviněných i životy jejich blízkých. Dva osvobozující rozsudky Městského soudu nestačily.

Pražský Vrchní soud, ke kterému se státní zástupce pokaždé odvolal, svědky a důkazy obhajoby poslouchat a posuzovat nechtěl. Po deseti letech a dvou osvobozujících rozsudcích Městského soudu ztratil senát doktora Mazáka na Vrchním soudu v Praze v únoru 2015 trpělivost a pravomocně odsoudil doktora Radima Špačka na čtyři roky vězení. Bez možnosti odvolání.

Případ Petra Formana byl potřetí vrácen Městskému soudu v Praze s důrazným doporučením přitvrdit. Osvobození napříště nežádoucí.

Zeman ani Bradáčová nic nezachránili

Prý spravedlnost. Ale v tomto případě slepá – vůči korupci a telefonnímu právu. Trestající na požádání politiků ty, kdo se naivně odvážili věřit v zákony. Stačí pár poslušných nebo zkorumpovaných policistů, státních zástupců a soudců.

Naděje na zlepšení stavu soustavy státního zastupitelství, spojované se jmény Pavla Zemana a Lenky Bradáčové, byly naivní.

I za nimi zůstávají nevinně stíhaní a zničené lidské životy. Nikomu, zdá se, to nevadí. Jenže bez spravedlnosti a rovnosti před zákonem je demokracie jenom služkou zločinu.

8 komentářů

  1. Karel napsal:

    Dobrý den,musí to být dost velké zklamání pro člověka,který nabízel svou čistou kůži v totalitě směrem k spravedlivosti a dnes se takoví lidé až ani nesmí pozastavit nad různými “ okolnostmi změny náhledů na trestný čin a jeho výši “ existuje víc podobných příkladů …Bradáčová státní zástupkyně

    „My jsme přitom nikdy nepožadovali, aby byl pachatel souzen za pokus vraždy. A odvolací soud dnes našim námitkám vyhověl,“ řekla Bradáčová. „Ze zákona máme povinnost podávat odvolání i ve prospěch odsouzeného, pokud je podle našeho názoru rozsudek nesprávný. Právě to se v tomto případě stalo,“ dodala. http://jdem.cz/u2555

  2. Jan E Bárta napsal:

    Pane Urbane, odkrýváte opravdu velké svinstvo; až se nechce věřit, že bychom skutečně mohli být v drápech politikářů až tak hluboko. To se nikdo nepochlapí, ani paní Bradáčová? Nechcete si, všemocní, alespoň v tomto zveřejněném případě konečně u nás lidí napravit svou hanebnou pověst? Podobné excesy soudů ve službách politiků naprosto devastují jakoukoli důvěru v tuto republiku. A Karle: Výraz „zklamání“ pro někoho, kdo dostal nepodmíněný trest za to, že upozornil na zlodějnu, je překrásný eufemismus, jaký si nevymyslí ani český soudce.

  3. Matěj Čadil napsal:

    To je neskutečné…
    Jasné poselství držet hubu a krok. Nebo emigrovat. Člověk opravdu ztrácí v tuhle republiku důvěru.

  4. Karel napsal:

    Mnohé osvětlil a skončil. Karel Kryl Timur a jeho parta 1990
    http://www.youtube.com/watch?v=C6pRv46JNRc

    Proč nepíší pravdu o Karlu Krylovi?
    Ze sametové revoluce
    zbyl vpravo mozek
    – vlevo ruce.
    Lid slaví nové svaté
    a z miliónů líných kmánů
    dva milióny partyzánů
    v matičce stověžaté.
    Vlastenci pijí pivo z holby
    neb pomohla jim vyhrát volby
    neposlankyně Marta
    a kamarila levobočků
    připíjí z Hradu na Patočku.
    Timur a jeho parta.
    http://www.netsocan.cz/socan/num0304/kryl.html

  5. petrph napsal:

    Bohužel,naprostý souhlas. Tohle totiž ukazuje velké nebezpečí demokracie. Ta totiž nemůže být postavena jenom na „volbách politiků“ (jak si snad někdo může nechat nakecat), ta musí mít jako opory další nezávislé instituce,které ale svou nestrannost a dodržování právních principů musí udržovat zase jiným způsobem..Přičemž samozřejmě soudy a vůbec celá justice k nim patří v první řadě…
    Bez toho, a už jsem na to poukázal minule, je vidět tragický příklad Evropy po první světové válce.Kdy se tehdy zhroutily velké monarchie a národové si slavnostně vyhlásily takzvaně demokratické státy. Jenže právě proto že se zůstalo jen „u voleb“ a další pricipy demokracie nebyly nastoleny-do 15 let byla půlka Evropy pod vlivem fašismu, a za dalších 5 let, kdy ten fašismus přikročil k válečným anexím tak vlastně Evropa skoro celá…

  6. Tomáš Macek napsal:

    Je děsivé vidět, co vše se zde může stát, původní zločin je sranda a snaha o nápravu je zločin. Díky pane Urbane za vynikající článek.

  7. Jaroslava Špačková napsal:

    Pane Urbane, děkuji.
    Popsal jste případ velmi přehledně. Kdo nezažil, těžko pochopí. To ponížení, ten stres, ta bezmoc. Jak může někdo, kdo nosí hrdý titul soudce, v soudní síni pronášet nehorázné lži. Má důvěra v justici se propadla pod nulu. Na co jiného má občan spoléhat? Pořád nedokážu uvěřit, že můj manžel, za to, že důsledně plnil své povinnosti a snažil se státu zachránit majetek, má jít do vězení. Měli by ho ukazovat pro výstrahu všem státním úředníkům. Narazíte-li na tuneláře, zavřete oči a utečte, abyste nedopadli jako Špaček.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies