Abode of Chaos via Foter.com / CC BY, zdroj

Islámský stát: Cesta k moci. Jak se zrodil nový Hitler

Napsal/a -pes- 4. srpna 2017

Od neznámého studenta náboženství k postavení globální celebrity – nejpřednějšího žijícího salafistického džihádisty světa. Seznamte se s tajemstvím Abú Bakr alBagdádího.

Bagdádího cesta od emíra ISI, jímž se stal v květnu 2010, k jeho prohlášení se novým chalífou ISIS a celého arabsko-islámského světa v červnu 2014 je příběh plný zvratů a rozporů. Právě rozpory zřejmě stojí za onou „tajuplností“, jež obestírá Bagdádího vzestup od neznámého studenta náboženství k postavení globální celebrity – nejpřednějšího žijícího salafistického džihádisty světa.

Jedno je však i přes nedostatek důvěryhodných informací o Bagdádího původu jisté: je plodem svého prostředí. Ve srovnání se svými předchůdci, Abú Mus‘abem az-Zarqáwím a Abú Umarem alBagdádím, představuje ideologicky i co do naturelu spíš kontinuitu než změnu.

ISIS je rozšířením alQá‘idy a Islámského státu v Iráku a převzal jejich světový názor i krvavý odkaz. Abú Bakr alBagdádí stejně jako Zarqáwí a Abú Umar alBagdádí od samého počátku uplatňoval vůči svým šíitským i sunnitským nepřátelům přemrštěnou míru násilí a brutality, aby navodil dojem krutosti a síly a ukázal, že jeho skupinu nelze zlomit ani tehdy, utrpí-li těžké rány.


Toto je druhá ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.


Pokud jde o útoky, dává přednost vysílání sebevražedných atentátníků do mešit, na rušná tržiště, k policejním stanicím či do poutních míst, aby si každá z explozí vyžádala co největší počet obětí a přinášela žádoucí publicitu.

Bývalý učitel Zarqáwího i Bagdádího, Abú Abdulláh Muhammad alMansúr alÍsáwí, oba své žáky srovnává a jednoznačně říká, že Bagdádí je mnohem extrémnější než zakladatel alQá‘idy v Iráku Zarqáwí; Bagdádí nechal povraždit nesrovnatelně víc sunnitů včetně stejně smýšlejících salafistických džihádistů, kteří se opovážili nesouhlasit s jeho ideologií plošného takfíru. Bagdádí po vzoru svých předchůdců od samého začátku exkomunikoval nejen prosté šíity, ale i sunnity, kteří se k němu výslovně nepřihlásili, za což ho prominentní bývalý džihádista označil za „super-takfírího“.

Bez hranic

Podle Ísáwího, jehož následovníci hluboce ctí jak Zarqáwího, tak Bagdádího, nezašel Zarqáwí nikdy tak daleko jako jeho nástupce a nedopouštěl se vraždění v tak masovém měřítku, byť uznává, že i on byl krutý a teologicky pomýlený. Nejkritičtější výhrady má však Ísáwí k Bagdádímu proto, že činy tohoto muže nerespektují podle jeho mínění žádné hranice.

Ísáwí tvrdí, že krvelačnost, jakou se Bagdádí vyznačuje, byla charakteristická pro dávné cháridžovce, příslušníky extremistické sekty, kteří svévolně exkomunikovali jiné muslimy. Zarqáwí naopak podle jeho názoru do tohoto obrazu nezapadá, ačkoli i on byl pomýlený.

Je ovšem třeba podotknout, že Ísáwího rozlišování mezi Zarqáwím a Bagdádím je spíše technického než filozofického rázu. Ísáwí Bagdádímu vyčítá, že je krvelačnější než jeho předchůdce, nicméně připouští, že rozdíl je spíš v míře a že Zarqáwí byl stejně „super-takfírí“ jako Bagdádí (i on svévolně exkomunikoval jiné muslimy). Oba muži přitom sdílejí velmi podobný světonázor a stojí na krajní pravici džihádistického spektra.

Mezi Bagdádím a Zarqáwím není v podstatě žádný rozdíl a pro přívržence Bagdádího je Zarqáwí uctívaným zakladatelem ISIS.

Bagdádí kráčel ve stopách svých předchůdců, a zmapujeme-li přinejmenším část jeho útoků v Iráku v letech 2010 a 2011, zjistíme, že rozsáhlé operace provedené pod jeho „velením“ a zaštítěné jeho „autoritou“ měly za cíl přesvědčit stoupence i odpůrce, že je věrný Zarqáwího odkazu – a disponuje vším, čeho je třeba k terorizování kuffár (nevěřících), což byl kdokoli, kdo nesouhlasil s ISI.

Dávno předtím, než si v červnu 2014 vydobyl pochybnou pověst všemocného vůdce ISIS, proslul Bagdádí v Iráku krutostí a bestialitou, jichž se při realizaci jím naplánovaných ničivých útoků dopouštěli jeho sebevražední atentátníci. Bagdádího vzestup, stejně jako vzestup Zarqáwího a Abú Umara alBagdádího, provázelo krveprolití a důraz na teror, jež měly mezi sunnity umlčet jakýkoli odpor.

Za krev krev, za zkázu zkáza

Po zabití Usámy bin Ládina, k němuž došlo 2. května 2011, vydal Bagdádí své první písemné prohlášení – chválu vůdce alQá‘idy, v níž hrozí, že jeho smrt pomstí útoky ještě krvavějšími:

„Našim bratřím z organizace alQá‘ida a především šajchu mudžáhidu Ajmanu Zawáhirímu říkám… radujte se, neboť v Islámském státu v Iráku máte věrné spojence, kteří kráčejí po pravé cestě a z té nesejdou ani neustoupí… Přísahám při Bohu, že za krev se bude platit krví a za zkázu zkázou.“

Dne 5. května se Bagdádí přihlásil k útoku na policejní velitelství v Hile jižně od iráckého hlavního města, při němž zahynulo dvacet pět důstojníků a dvaasedmdesát dalších bylo zraněno. A 15. srpna si vlna sebevražedných pumových atentátů, k níž se přihlásil ISI a která začala v Mosulu, vyžádala na sedmdesát lidských životů, přičemž organizace na svých webových stránkách slibovala, že provede přes sto dalších takových útoků po celé zemi.

Dne 22. prosince došlo ve více než desítce bagdádských čtvrtí k sérii koordinovaných úderů včetně útoku vozem naplněným výbušninami, při nichž zahynulo 68 lidí a 185 bylo zraněno. O čtyři dny později se k odpovědnosti za tyto útoky přihlásil ISI a varoval, že „byla spuštěna řada zvláštních akcí…, jejichž cílem je podpořit nebohé sunnity držené ve věznicích odpadlíků a pomstít popravené zajatce.“

Vedle neslýchané brutality tyto Bagdádího operace jasně ukázaly, že ač ISI utrpěl v bojích se Spojenými státy, iráckými bezpečnostními silami i sunnitskou Sahwou neboli hnutím Probuzení řadu porážek, stále je schopen zničujících souběžných úderů na velké množství cílů po celém Iráku. Organizace, jež nebyla ani zdaleka paralyzovaná, měla pořád dost ochotných sebevražedných atentátníků a fungující centralizovanou operační infrastrukturu.

Tato vojensky řízená struktura umožňovala ISI přežít nepolevující nápor amerických i iráckých ozbrojených sil, svézt se na vlně politických změn, k nimž v letech 2011 a 2012 na území Iráku i Sýrie docházelo, a přeskupit se. Rychlou rekonvalescenci a následné znovuoživení umožnila ISI i jeho ideologická soudržnost a okázalá sebejistota.

Jiné pojetí času

Salafističtí džihádisté, kteří věří ve svou pravdu a konečné vítězství, mají zcela odlišné pojetí času a neměří úspěch na měsíce a roky, nýbrž spíše na desetiletí. Ztráty a utrpení pak chápou jako projev boží vůle a jsou přesvědčeni, že Bůh jejich prostřednictvím podrobuje zkoušce víru, vytrvalost a přesvědčení mudžáhidínů. Cesta ke spáse je plná trýzně, potu, krve a bolesti. Čím větší je oběť, tím oslnivější bude boží odměna.

Jedna z lekcí o salafistickém džihádistickém hnutí, jíž se nám v posledních několika desetiletích dostalo, je, že tato struktura je schopna sebeobnovy, regenerace a vymýšlení stále nových kampaní. Psát nekrology na salafistické džihádistické hnutí bylo od arabských režimů a jejich velmocenských ochránců od konce 50. let až do současnosti vždy předčasné. Salafističtí džihádisté pokaždé znovu zvedali hlavy a pod novou zástavou vyráželi do dalších ztracených bitev.

Vyzbrojen absolutistickou totalitní ideologií dokázal ISI v letech 2006 až 2011 přestát nemalé ztráty a znovu se odrazit ode dna, což svědčí o mimořádné houževnatosti salafistických džihádistů. Na tuto lekci bychom neměli zapomínat. Když se na vrcholu krize ISI v květnu 2010 ujal jeho vedení Bagdádí, on ani úzký okruh jeho věrných se nevzdali a neztratili ze zřetele strategický cíl – konsolidaci Islámského státu v Iráku. Zdvojnásobili úsilí a trpělivě přebudovali oslabené sítě.

Irák na prvním místě

Členové ISI a Bagdádího souputníci poukazují na dvojí změnu, která organizaci strukturálně proměnila. Za prvé, zatímco starším kádrům Zarqáwího alQá‘idy v Iráku dominovali arabští velitelé a bojovníci, kolem roku 2010 převzali rozhodování Iráčané a od té doby nese ISI jejich pečeť.

Irakizace sítě ISI byla nutností, nikoli věcí volby, a přispěl k ní pokles počtu zahraničních rekrutů, o což se postarala Sýrie, která zastavila proud džihádistů mířících do Iráku, a zároveň se mezi sunnity zvedl ozbrojený odpor proti přítomnosti zahraničních bojovníků v jejich bezprostředním sousedství. ISI se proto zaměřil více dovnitř, distancoval se zčásti od své dočasně mateřské organizace – Ústředí alQá‘idy – a stal se více lokální, místní a hypersektářský.

Ačkoli Bagdádí slíbil věrnost bin Ládinovi a vedení alQá‘idy, nezavázal se po svém zvolení za emíra ISI k účasti na bin Ládinově boji proti vzdálenému nepříteli (tj. koalici vedené Spojenými státy), protože jeho hlavní starostí byl bližší nepřítel (šíitský islám, ústřední vláda v Bagdádu a všichni, kdo s ní byli spojeni).

Zarqáwí a Bagdádí patří k téže generaci a sdílejí spolu týž světonázor, nicméně Bagdádí od samého počátku aktivně sledoval politiku „Irák na prvním místě“ a formálně schválil odštěpení od Ústředí alQá‘idy. Irakizace ISI v praxi znamenala prohloubení sektářského rozkolu v zemi, uchylování se k větší míře krutosti a spojování budoucnosti organizace s vnitřním vývojem v polarizované zemi, což bylo riziko, které se vyplatilo.

Efektivní bojová mašinérie

Je třeba zdůraznit, že irakizace ISI neznamenala žádný ideologický posun. Bagdádí zůstal věrný Zarqáwího sektářskému odkazu, jenž spočíval v zaměřování se na šíity jako na hlavního nepřítele a založení Islámského státu v Iráku jako předmostí do srdce arabského světa. Bagdádí a členové jeho nejužší rady celou síť reorganizovali, aby byla vojensky akceschopnější a fungovala efektivněji, přičemž se ani v nejmenším nevzdali svého džihádistického směřování a neztratili ze zřetele strategický cíl: vyčištění sunnitských zemí od šíitů a vybudování islámského státu.

Za druhé, irakizace ISI šla ruku v ruce se zásadním přeskupením moci uvnitř organizace. Všechny indicie nasvědčují tomu, že významnou roli v přetvoření sítě připomínající spíše mafii v kvalifikovanou a plně profesionalizovanou vojenskou strukturu sehráli bývalí důstojníci armády a policie Saddáma Husajna.

Rozhodující byly z tohoto hlediska odbornost a zkušenosti bývalých armádních a policejních důstojníků Husajnova vojensko-bezpečnostního aparátu. Odhaduje se, že důstojníci z rozpuštěných iráckých bezpečnostních složek tvoří až třicet procent všech členů nejvyššího vojenského velení ISIS.

Vojenský dril, jímž tito lidé přispěli, spolu se zkušenostmi ostřílených veteránů z alQá‘idy v Iráku proměnily ISIS v efektivní bojovou mašinérii, jež se smrtící účinností kombinuje partyzánskou válku v ulicích měst s konvenčními bojovými postupy. Tato organizace prorazila obranné linie syrské i irácké armády a zmocnila se metropolí i venkovských oblastí včetně iráckého Mosulu a oblastí kolem Raqqy na severním břehu Eufratu, která se v danou chvíli prakticky stala hlavním městem ISIS.

 


V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy 

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies