Od ledna do konce května letošního roku požádalo v České republice o udělení azylu celkem 590 cizinců. Azyl získalo zatím jen 19 z nich, nižší formu mezinárodní ochrany (doplňkovou ochranu) pak dalších 48.

Česká republika udělováním azylu poměrně šetří. Ze statistik ministerstva vnitra (tabulka níže) vyplývá, že v roce 2015 neuspělo ani pět procent žadatelů o azyl.

O rok později, v době, kdy vrcholila uprchlická krize, se poměr mezi počtem žadatelů o azyl a lidí s uděleným azylem zvýšil na deset procent.

Zájem o Českou republiku ale mezi uprchlíky není velký. Zatímco do Německa nadále přichází až 15 tisíc migrantů měsíčně, v Česku za celý loňský rok požádalo o azyl necelých 1500 lidí.

ZDROJ: Ministerstvo vnitra ČR

Evropská komise v úterý oficiálně oznámila, že zahájí s Českem (a také Polskem a Maďarskem) řízení pro porušení unijní legislativy – kvůli tomu, že země neplní přijímání migrantů podle kvót prosazených Evropskou komisí v roce 2015.

„Česká republika v rámci kvót Evropské unie přijala celkem dvanáct osob,“ říká mluvčí ministerstva vnitra Hana Malá. Evropská unie přitom Česku přidělila kvótu 1600 osob. Česká vláda ale veřejně opakuje, že Česko v rámci kvót žádného migranta nepřijme.

Podle statistik Správy uprchlických zařízení k 30. květnu 2017 je v tuzemských přijímacích a pobytových střediscích celkem 293 lidí; v zařízeních pro zajištění cizinců dalších 75 lidí. V integračních azylových střediscích pak 82 osob.

„Nejčastější státní příslušnosti klientů v pobytových, přijímacích a integračních střediscích – Ukrajina, Ázerbájdžán, Arménie, Irák. Nejčastější státní příslušnosti klientů v zařízeních pro zajištění cizinců – Ukrajina, Vietnam, Nigérie,“ shrnuje Správa uprchlických zařízení.

Slovníček pojmů

azyl – ochranný pobyt, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s jejím pronásledováním zpravidla z důvodů politických (v ČR jsou důvody udělení azylu specifikovány v zákoně o azylu)

doplňková ochrana – vedle azylu další (nižší) forma mezinárodní ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do domovského státu, by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Za vážnou újmu se pak považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, dále vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky

Institut azylu a uprchlictví – má za cíl ochránit cizince před pronásledováním státními orgány v jejich domovské zemi. Pravidla pro přiznání národního statusu azylanta si každý stát určuje sám. V případě uprchlíků je to však odlišné – pravidla plynou u mezinárodních smluv: Úmluvy o právním postavení uprchlíků (1951) a k ní se vážícího Newyorského protokolu (1967), tzv. Ženevská úmluva.

Institut uprchlictví je vlastně novodobá instituce a je smluvní povahy (státy se k poskytování ochrany zavázaly). Přiznávání statutu azylanta je naopak instituci známá již v období antiky a středověku.

Dnes institut azylu/uprchlictví v nějaké podobě uplatňuje 144 států světa, často v podobě ústavních zákonů. Česká republika jej zakotvuje v čl. 43 Listiny základních práv a svobod.