Šest let syrské války. Česká novinářka popsala válečné peklo: Tohle už nemůžu přežít
REPORTÁŽ. Tento týden uplynulo přesně šest let ode dne, kdy Syřané inspirovaní „jarní“ revolucí v Tunisku a Egyptě žádali v ulicích pád režimu Bašára Asada. Z mírumilovných protestů se zrodil krvavý občanský konflikt, jehož konec je stále v nedohlednu. Takto české novinářky popsaly útrapy války, kterou zhruba před rokem zažily na vlastní kůži.
Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová působily v místech zasažených tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobaní. Z loňské únorové cesty napsaly pokračování své úspěšné prvotiny „Islámskému státu na dostřel II.“ Kniha líčí dramatické zážitky i život obyčejných lidí na dosah fronty. Autorky také založily veřejnou sbírku SOS Kobaní na pomoc lidem ve válkou rozvráceném kurdském městě.
Džamál nestihne protestovat a já rychle sahám po fotobrašně a sedám do auta. “Buď opatrná a hlavně, když se bude střílet, nikam nelez a hlavu drž dole,“ rychle mě ještě instruuje Džamál. Auto se v minutě rozjíždí.
Nevím, kam jedu, ale evidentně se tam bude něco dít. Nikomu nerozumím a nikdo nerozumí mně – snad si vystačíme s rukama nohama, případně i beze slov.
Pod zpětným zrcátkem se houpe obří portrét velkého Ocalana, zalitý do folie. Vypadá jako oběšenec. Řídí třinácti – až čtrnáctiletý chlapec, regulérní dítě.
Přijíždíme na lehce opevněný post nad řekou. Netuším, co se bude dít, nikdo z mých „spolubojovníků“ nemluví anglicky. Jakmile opustíme auto, jsem tu už jen já sama za sebe.
Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Vidím to třináctileté dítě, jak zkušeně vybíhá se zbraní v ruce na vrcholek valu. Musím se o sebe tedy postarat sama.
Hledám si krytí a snažím se fotit, proto jsem tady. Svítí slunce, je před polednem, takže pro fotografa to nejhorší. Ale nedá se nic dělat. Sedím pod násypem a fotím střelbu z kulometu.
Pak se otočím a po chvíli zjišťuji, že jsem na téhle části postu sama. Všichni někam zalezli. Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku a říkám si, co budu dělat.
Najednou na mě mává jeden z vojáků a posunkem ukazuje, ať si hlavně nestoupám. „No to mi taky došlo,“ bručím v duchu, ale pořád mi není jasné, jak se z téhle šlamastyky dostat se zdravou, neprostřelenou kůží.
Nakonec seberu odvahu a v podřepu se přesunu na bezpečnější místo, jestli se to ovšem takhle dá nazvat. Čas moc nevnímám, ale pod palbou můžeme být už tak hodinu, možná víc, když na mě moje družstvo mává, že jdeme pryč. Sedám do auta, šťastná, že jsem to přežila. To ovšem netuším, že to nejhorší mne teprve čeká.
Půjdeme to vyfotit
Auto zastavuje po pár stech metrech. Z posunků se dozvídám, že dál jdeme pěšky. Jeden z „hevalů“ (oslovení, něco jako soudruh, kamarád) mi podává americkou útočnou pušku M16. Ještě toho trochu, jakoby nestačila moje těžká fotobrašna. Odmítám, on jen pokrčí rameny.
Odcházíme. Jeden z vojáků nese zvláštní zbraň impozantních rozměrů – později se dozvídám, že jde o odstřelovačku, k níž někdo přimontoval hlaveň z kulometu. Prý je to známá specialita PKK, která se už vyrábí léta pod označením Zagros II. Dvojka už je vylepšený model navazující na první verzi Zagros.
Ani na okamžik neustává palba, těžké ostřelování. Kolem Eufratu je krajina mírně zvlněná oblými kopečky, které se takřka otřásají pod tíhou dopadů raket. Terén je nepříjemný, pod nohama se mi drolí malé kamínky, stoupáme, klesáme – v krajině, kde není ani půlmetrová možnost nějakého krytí.
Říkám si už po několikáté, že tohle nemůžu přežít. Pak pochopím, kam jdeme – na kopeček, kde je malinkatý post SDF (syrské demokratické síly – pozn. red.), a kde evidentně potřebují podporu.
Stále pod palbou se škrábeme na kopec, už mi je jedno, jestli na nás střílí nebo ne, hlavně ať už si můžu sednout. Svalím se na okraj ke stanu a těžce oddechuju. Tady je to ještě horší než na předchozím stanovišti. Krytí ještě mizernější a palba soustavná.
Hevalové mě okamžitě odvádějí do malého krytu. Střídají se u kulometu, občas vybíhají a snaží se ostřelovat pozice IS před námi.
Někteří z nich evidentně vybíhají i mimo krytí postu. Pak se vracejí, plni adrenalinu, s výrazy v očích, které budu mít před očima ještě dlouho. Když vidím dva mladíky vleže střílet naslepo, jen s hlavněmi vyčuhujícími přes násyp, je mi jasné, že přituhuje.
Jeden z hevalů mi posunky naznačuje, že kousek od našeho krytu leží několik mrtvých těl příslušníků Da`iš (Islámský stát – pozn. red.). Vysloví Da`iš a ruce si složí pod hlavu, jako když se naznačuje spánek. “Dobrá,” říkám nahlas česky, “půjdeme to spolu vyfotit.” Beru do ruky jen tělo foťáku se základním objektivem.
Trochu mi tluče srdce, neumím si představit, že se v téhle palbě ocitnu úplně bez krytí. Jenže jak překročíme i ten ubohý val, palba se ještě zintenzivní. Hevalové rychle mávají rukama, že musíme okamžitě zmizet. Je to šílenství, říkám si v duchu.
Kouříme v krytu, já šťastná, že jsem tu bláznivinu přežila, když tu náš velící heval na mě zase mává, že to jdeme zkusit znovu. OK, zhluboka se nadechnu. Opakuje se navlas stejná situace. A pak ještě jednou. To snad není možné, oni snad pálí vysloveně po mně, jak se tam objevím! “Kluci, sorry, ale já se tady fakt nechci nechat zastřelit kvůli pár mrtvolám Da`iš,” říkám jim zase česky.
Pochopitelně nemám ani helmu, ani neprůstřelnou vestu s nápisem PRESS, ale moje blond vlasy asi září dost výmluvně. Heval jako by chápal, nad čím přemýšlím, a za chvíli si ode mne bere foťák. Nastavuji mu v rychlosti clonu a čas a doufám, že ho nerozstřílí i s foťákem.
Za chvíli úlevou vydechnu, když se vrací celý heval i foťák s trofejí v podobě pár dost nehezkých snímků. Na něj samotného se palba tak nekoncentrovala. Drama ale rozhodně nekončí.
Friend Obama
„Tank, tank,“ začne jeden u kulometu křičet. Není to příjemné, je vidět, že i pro ostřílené vojáky je tahle situace hodně stresová. Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi tři sta metrů od nás. Kdyby to našil do našeho „krytu“, nezůstane po nás ani stopa…
Hevalové horečně telefonují, z vysílačky se ozývá příjemný dívčí hlas. Jako z jiného světa. Naštěstí se podaří celkem rychle přivolat na pomoc koaliční bombardér. Zasahuje „friend Obama“, jak válečníci z SDF říkají bombardérům. Tank naštěstí obrací pryč a nám se všem trochu uleví.
Dáváme si oběd – chlebové placky potřené zeleninovou omáčkou. Společně jíme, kouříme, v krytu koluje hrnec s vodou. Vtipkujeme, já se směju sama svým vtipům, oni se smějí svým. Nerozumíme si, ale je to v tu chvíli jedno.
Friend Obama jsou jediná anglická slova, která zazní po čas našeho frontového dobrodružství. Všichni máme adrenalin vyšponovaný až nad hlavu a když to jde, musí se něčím ventilovat. Smíchem.
Nakonec si zvykám i na tu soustavnou palbu a už mi to ani nepřijde. Mí hevalové se ptají, jak se jmenuju. “Lanka, heval Lanka,” opakují všichni dokola a mně se zdá, že se mi právě dostalo jedné z nejvyšších poct v životě.
Jen mi to trochu kazí neodbytně se vracející myšlenka na zpáteční pochod otevřenou krajinou pod soustavnou palbou. Tolik štěstí už mít nemůžu, to už prostě nedám. Je to zvláštní, ale člověk se v takovou chvíli dokáže i rozloučit se životem. Já si řekla, že ten můj za to prostě stál.
Nádherný den
Je to tady, velitel mé jednotky, asi devatenáctiletý Arab, na mě mává. To znamená, že jdeme na to. A marš mi hrál zvuk děl… Hluboký nádech, foťák přes záda, ať mám co nejvíc volné ruce na focení. Snažím se fotit a vnímat i krásu krajiny kolem. Pod námi se u řeky krčí opuštěná tradiční arabská vesnice.
Když se naše skupina vnoří mezi hliněné domky, zjišťuji, že vesnice přece jen není tak vylidněná. Ze dveří jednoho z domků vychází mladá žena s nemluvnětem v náručí. Myslím, že mi údivem padá brada. Ona tady žije? Na téhle střelnici? S malým miminkem? Heval Arab ji evidentně dobře zná, přátelsky se zdraví, asi tu nejsou poprvé. Sedáme si do stínu a žena přináší – čaj. Prostě je čas na boj a čas na čaj.
Hevalové jsou jako vyměnění. Začnou blbnout, fotíme se navzájem, fotíme se se starou babičkou, která má potetovanou tvář a žije tu také. Jeden z mladíků si myje nohy a předvádí se při česání vlasů.
Všichni kouří, taky jsou rádi, že to mají pro tuto chvíli za sebou. Je s námi zase první část skupiny s dětským řidičem, který nás přijel vyzvednout. Dáváme si další rundu sladkého čaje.
Na Eufratu je nádherný den a my jsme právě přežili peklo války.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Alberte, umyjte si ruce! Po pražských stopách Alberta Einsteina
Shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků. „Zavřete rypáky!“ křičeli bachaři
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
4 komentáře
Nemám rád válečné dopisovatele a pokud se k tomu propůjčí ženy,tak je to ještě umocněno.Musím se vrátit hluboko zpátky k jednomu našemu zpravodaji ,byl jim Fr. Kožík ,který byl za II.svět války v Katyni při odhalení hrobů polských důstojníků,kteří byli popraveni KGB ,napsal o tom zpravodajství v protektorátních novinách.Po válce sebekriticky odvolal a když došlo v r .1989 ke změně režimu a Gorbačov se vyjádřil ke Katyni a omluvil se,nastal názorový masakr.V Katyni byl také G.Husák, ten o tom mlčel a jeden pražský profesor patologie ,který napsal patologickou zprávu a nemusel nic odvolávat.Domnívám se,že ženy by neměly dělat válečné zpravodajství,poznamená to muže a to samé platí i o ženách zvláště mladých.Ty děsivé úkazy co vidí nelze vymazat a mohou tak poznamenat jejich později narozené děti.
Obávám se, že máte pravdu s těmi ženami. Jsme si sice všichni rovni, muži i ženy, ale příroda má na to asi jiný názor, jinak by „nezařídila“, že ženy jsou si rovnější v tom, že jen ony mohou otěhotnět, odnosit a porodit dítě-potomka (zpravidla) a že muži jsou si zase rovnější v tom, že jen jejich tělo dokáže vytvořit sperma (zpravidla), nezbytné pro oplození žen.
Myslím, že válečné zpravodajství není to, proč příroda (Bůh, evoluce – výberte dle gusta) stvořila ženy.
Článek není návrhem řešní syrského problému,je jen popisem stavu na syrském území.V první řadě je ostudou obyvatel Syrie,kam až nechali události dojít.Utrácené životy mohli utratit už při volbách režimu nebo demonstracích proti Asadovi.Místo útěku mohli podpořit jednu z nesvářených stran.Buď Asada nebo opozici.A rozhodnout,koho chtějí.Národy Evropy by jim měly být vzorem.Kolik nebezpečenstva a příkoří museli hrdě strpět třeba Češi,než se dočkali svobodné a demokratické samostatnosti.To oni radši o žebrácké holi hledají zdroj almužny a ochrany.Je třeba jim vtloukat,že za životní hodnoty nutno bojovat,ne žebrat.Pomoc Západu i Ruska je ale mimo tuto mísu.
Říká se jim řečnické triky nebo také argumentační fauly. Jejich smyslem je porazit názorového oponenta, aniž bych nutně v ruce držel trumf v podobě pravdivého tvrzení.
Píše se o tom o dva články výše. Nicméně přesně to vystihuje i obsah tohoto článku.