Fotomovimiento via Foter.com / CC BY-NC-ND, zdroj

Aleš Rozehnal: Příklady táhnou, ale Katalánsko podmínky pro nezávislost nesplňuje

Napsal/a Aleš Rozehnal 8. listopadu 2017

V souvislosti s vyhlášením nezávislosti Katalánska se opět po čase objevila zásadní otázka: Je vznik státu odtržením od mateřského státu (neboli secese) v souladu s mezinárodním právem, či nikoli?

Je důležité prozkoumat vzorce chování států, abychom zjistili, v jakých případech je takový vznik státu mezinárodním společenstvím uznán, a v jakých případech nikoli.

Odtržení od mateřského státu bez jeho souhlasu je sice v rozporu jak se psaným, tak s obyčejovým mezinárodním právem, jenže nelze ani přehlížet to, že po druhé světové válce vznikla tímto způsobem celá řada států. A tudíž musí existovat – alespoň v zárodku – obyčejové mezinárodní právo secese.

Je ovšem otázkou, zda se tento zárodek rozvine či nikoli.

Jednotky OSN v akci

Po druhé světové válce musel svět k odtržení různých území zaujímat stanovisko mnohokrát. Kupříkladu reakcí mezinárodního společenství na odtržení Katangy od nově vzniklého nezávislého Konga na počátku šedesátých let 20. století byla zpočátku neutralita, která se však brzy změnila na odmítání.

Po nepokojích, které nastaly po vyhlášení nezávislosti Konga, požádal vůdce konžské provincie Katanga Moise Tshombe o intervenci belgické armády za účelem nastolení pořádku, po níž vyhlásil nezávislost Katangy na Kongu. Následně se Katanga obrátila na mezinárodní společenství se žádostí o uznání a požádala o vstup do OSN. Katanga však žádným státem uznána nebyla.

Rada bezpečnosti OSN naopak vyslala do Katangy jednotky za účelem udržení teritoriální integrity a politické nezávislosti Konga a přijala usnesení, které požadovalo ukončení snah o nezávislost.

Důvodem pro tento postoj bylo přesvědčení, že Tshombeho režim neodráží přání většiny katanžského obyvatelstva a je tudíž nelegitimní. Dalším důvodem byla obava, že Kongo nepřežije bez své nejlidnatější a ekonomicky klíčové oblasti. Navíc hrozilo, že případným uznáním Katangy separatismus v Kongu neskončí.

Podstatná byla rovněž frustrace z neúspěchů jednotek OSN v bojích s katanžskými vojáky a zahraničními žoldáky, jakož i smrt generálního tajemníka OSN při dodnes nevysvětlené havárii letadla během jeho cesty do Konga.

Některé důvody nesouhlasu se secesí Katangy daly nakonec vzniknout precedentu spočívajícímu v nesouhlasu OSN s jednostranným odtržením.

Různé zájmy velmocí

Vznik republiky Biafra, která se odrhla od Nigérie rovněž v šedesátých letech minulého století, vedl k téměř tříleté občanské válce, která vedla k porážce separatistického hnutí. Reakce mezinárodního společenství však v tomto případě již tak jednoznačná nebyla.

Velká Británie a Sovětský svaz podporovaly centrální nigerijskou federální vládu a předháněly se v dodávkách zbraní, aby si zachovaly v Nigérii vliv. USA naproti tomu uvalily embargo na prodej zbraní oběma stranám konfliktu.

Secese Bangladéše od Pákistánu je pak vzácným případem úspěšného vzniku nového státu. Na rozdíl od Katangy a Biafry, v jejichž případě měly snahy o odtržení malou podporu mezinárodního společenství, Bangladéš je široce uznávaná země, která má své pevné místo v OSN.

Odtržení Bangladéše vyústilo ve válku mezi Indií a Pákistánem, která také do značné míry určila vztah jednotlivých států k nezávislosti této země. Sovětský svaz podporoval Indii a tudíž i samostatnost východního Pákistánu, tedy Bangladéše, zatímco Čína a Spojené státy podporovaly Pákistán.

Jedním z důvodů úspěchu secese Bangladéše byly kulturní, etnické a ekonomické rozdíly mezi východním a západním Pákistánem, jakož i jejich geografická oddělenost. Nicméně osamoceně by tyto důvody nebyly dostatečné pro vznik nezávislého státu.

Hlavním důvodem byla široká mezinárodní podpora nezávislosti, která byla dána brutálním postupem pákistánské armády proti obyvatelům východního Pákistánu a jejich masovým vražděním.

Změny v postsovětském prostoru

Novou dynamiku dostalo uznání secese států v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Estonsko, Lotyšsko a Litva vyhlásily svoji nezávislost několik dnů po neúspěšném puči proti prezidentu Gorbačovovi v roce 1991. Mezinárodní uznání jejich nezávislosti přišlo téměř okamžitě, a to i od Ruské federace, Evropského společenství a Spojených států.

Ještě rok předtím přitom vlády Francie a Spolkové republiky Německo požadovaly, aby Litva nezávislost nevyhlašovala. Mezinárodní společenství zareagovalo jednotně i v důsledku zásahu sovětských jednotek v pobaltských státech v lednu roku 1991.

Naopak násilí v bývalých jugoslávských republikách, které znamenalo obnovu „balkanizace Balkánu“, by mohlo být argumentem pro odmítání secese v mezinárodním právu.

Jenže vznik bývalých jugoslávských republik Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny byl promptně uznán a nové státy byly bez problémů přijaty do OSN. Toto uznání je mimořádně významné z toho důvodu, že bylo učiněno ještě v průběhu bojů těchto zemí za nezávislost.

Důvodem byla agresivní politika Srbska, které přestalo uznávat federální vládu, a to, že srbská armáda a jí podporované polovojenské oddíly začaly provádět etnické čistky a zabírat další části území nově se ustavujících republik. Je třeba zdůraznit, že zločiny páchaly i ostatní účastníci konfliktu.

Široká mezinárodní podpora secese pobaltských států a rychlé uznání odtržených republik bývalé Jugoslávie tedy zřejmě značí počátek vzniku obyčejového mezinárodního práva upravujícího legalitu a legitimitu secese.

Předpoklady pro odtržení

Jedním z předpokladů oprávněnosti secese je to, že nárok skupiny lidí na určité území je založen na nápravě historické nespravedlnosti. Jedná se většinou o případy, kdy bylo nějaké území protiprávně anektováno v relativně nedávné minulosti. Toto pojetí má však několik úskalí.

Jedním z nich je, že není zcela zřejmé, jak dlouhou má takový „historický“ nárok platnost. Navíc podle mezinárodního práva, platného před druhou světovou válkou, mohly státy získávat území okupací.

Dalším předpokladem oprávněnosti odtržení je diskriminace části obyvatelstva, která je z tohoto důvodu vystavena závažné a dlouhodobé nespravedlnosti ze strany ústřední vlády. Musí se jednat o útlak, který porušuje základní lidská práva a upírá části obyvatel politickou moc.

Této části obyvatelstva také musí hrozit, že bude zničena její kultura. Musí se však jednat o kulturu, která si zasluhuje ochranu, nenarušuje základní lidská práva nebo nepopírá občanské svobody.

Z tohoto důvodu by neměly právo na odtržení například americké státy Konfederace, protože jejich kultura spočívala na nemorálním udržování otroctví.

Odtržení musí být rovněž vůlí většiny odtrhovaného obyvatelstva. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně.

Proto nemá právo na odtržení například Québec, která má sice odlišnou kulturní identitu než Kanada, ale Kanada je zároveň pluralitním státem, který nevystavuje své občany útlaku.

Právo na secesi, které by bylo založeno na automatickém právu etnické nebo jiné menšiny na své vlastní území, by znamenalo internalizaci domácích konfliktů a vyvolalo by konflikty nové.

Plošné odmítnutí tohoto práva by ale bylo zavíráním očí před oprávněnými historickými nároky utlačovaných menšin, kterým hrozí zničení jejich kultury.

 

2 komentáře

  1. jan rich napsal:

    Dělení Evropy a značné části světa po 2.svět.válce provedly vítězné mocnosti črty na nedůstojném papíru.Podobná zásada byla zachována i v pozdějším čtvrcení států.
    1)Katanga-Tshombe.První pokus vyčůranosti bohaté části státu oddělit se od něj.Opomenutím toho,že ono bohatství vzniklo náhodným výskytem přírodních zdrojů,či ekonomickým vzedmutím území díky a za pomoci zbylého území.Tam SSSR zaspal.
    2)Biafra-rozhodl rozdílný přístup velmocí,nikoliv pozdější kritéria pro secesi.SSSR nezaspal.
    3)Koloniální Indii byla nucena Velká Britannie a ostatní velmoci rozdělit z náboženských důvodů na muslimský Pákistán a mnohonáboženskou Indickou republiku.Proto byl zákonný pokus Pákistánu nedopustit oddělení své východní části,t.zv.Bangladéše.Je vinou Velké Britannie,že nepřekonatelný rozdíl mezi západem a východem nezohlednila už při porcování „velké“ Indie.
    4)Postsovětský prostor.Pobaltské republiky úspěšně využily puče proti Gorbačovovi a vyhlášení samostatnosti Ruské federace.Tím padl SSSR.Takže žádná uplatnění kritérií pro secesi.Pouhý úprk ze „samoděržaví“,tolerovaný západními mocnostmi a dokonce i povstalým Ruskem.
    5)Svaz federálních jugoslávských republik.Žádná kriteria pro secesi.Jen dávná snaha po samostatnosti,krveprolití a z toho vyplývající špatná dohoda velmocí(teď už i EU).Hnusný a nedořešený problém-Kosovo.
    6)Předpoklady pro odtržení územních částí od státu jsou stále předmětem slohových cvičení a seberealizace autorů.Zatím to vypadá,že v mnoha případech jde o choutky ekonomické,choutky mocenské až velmocenské,choutky nacionalistické a až v poslední řadě o přání obyvatel předmětného území.
    7)Závěrem konstatuji,že žádná kriteria pro secesi neexistují.Jsou vždy vyvolána populisty v regionu a vztahem velmocí k této revoltě.Zůstaňme přízemní.Ještě dlouho budou pohyb Zeměkoule a to i v regionech určovat stálí členové Rady bezpečnosti OSN.

  2. nováček napsal:

    Charta OSN je, jak se ve světle posledních událostí v Evropě jeví (Kosovo, Krym, Katalánsko), jen cár papíru, navíc založený na pochybných představách o existenci národů a států.

Napsat komentář: nováček Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies