Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Největší vražda v českých dějinách. Noc z 8. na 9. března 1944…

 -   - 

IMG_7963_4_2_tonemappedCreative Commons LicenseAuschwitz-Birkenau - Oświęcim, Poland” Autor: Clark & Kim Kays

V noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Památku obětí největší masové vraždy čs. občanů v moderních dějinách si připomínáme únorovým textem Adama Drdy.

Lednová konference připomínající 70. let od konce utrpení přeživších vězňů koncentračního tábora Osvětim otevřela i jiné, dlouho opomíjené, téma. To, jak se k antisemitismu a holocaustu staví česká veřejnost a jak zkreslený je pohled na vlastní dějiny.

Oběti holocaustu se z akce „Let My People Live!“ málem vytratily. A tak si alespoň položme otázku, co by vlastně mohl při takové příležitosti jako je 70. výročí osvobození Osvětimi říkat prozíravější a uměřenější český prezident (a vůbec jakýkoli český politik) než je ten současný.

Tak například je tu možnost pohovořit kriticky do vlastních řad, zamyslet se nad českým špatným svědomím a sklonem vylepšovat vlastní obraz v dějinách. Neměli jsme na tom hrozném židovském osudu taky nějaký drobný podíl?

Dodnes se traduje, že v českých zemích (Slovensko s jeho odlišnou historií nechme stranou) před okupací v podstatě neexistoval antisemitismus, a že chování československých úřadů k židovským uprchlíkům před Hitlerem bylo příkladné, že jim byla republika otevřena jako útočiště.

Přitom ani jedno není pravda: otevřenost vůči utečencům se příliš nelišila od poměrů v jiných západních státech (tzn. o otevřenosti nelze mluvit); antisemitismus byl „za Masaryka“ nepřijatelný v podobě otevřené nenávisti, politické ideologie či dokonce praxe státních orgánů, což jistě není málo, ale současně to vůbec neznamená, že by nepřetrvával „v lidu“, že by se víceméně vskrytu neudržoval – ukázalo se to ostatně za druhé republiky, kdy se doslova vydral na povrch.

O Židech v Terezíně ani zmínky

Traduje se také, že české chování vůči pronásledovaným židovským spoluobčanům bylo za okupace – řekněme – neproblematické. Jenže to platí jen v případě, kdy za neproblematickou považujeme převládající lhostejnost, spojenou s možností sem tam si přikrást ze židovského majetku nebo se mít líp díky likvidaci židovské konkurence.

Představitelé čs. exilu se k persekuci občanů židovské národnosti vyjadřovali ojediněle, odbojovým organizacím nestála za zvláštní aktivity, ghetto v Terezíně hlídali čeští četníci.

Každý druhý český Žid, který přežil vyhlazovací tábor, vzpomíná, jak mu nežidovští přátelé a sousedé po návratu upřeli majetek, který si u nich jeho rodina schovala před deportací. Prezident, který by tyhle věci připomněl, by přinejmenším prokázal jistou míru odvahy.

A byla by tu samozřejmě ještě další možnost: říct pár slov o nenávisti, s níž se v každodenním životě setkávají čeští Romové, a která není starému antisemitismu tak docela vzdálená, zabývat se prasečákem v Letech u Písku a tak dále…

Komunistům se po roce 1948 šoa nehodilo do rámce státní ideologie. Židovští mrtví byli šmahem zahrnutí do celkových počtů národních „obětí boje proti fašismu“. Zdůrazňovalo se, že v tomto boji zahynulo zhruba 350 tisíc lidí, ale zamlčeno většinou zůstalo, že 270 tisíc z nich byli Židé z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

V některých fázích byl komunistický režim výslovně antisemitský. Normalizace dokonce představuje snad ještě horší období než 50. léta. Památník Terezín byl v žalostném stavu, o Židech nebylo v prostorách někdejšího ghetta ani slovo.

Teprve v 90. letech začaly česky vycházet klíčové knihy, odborné práce, vzpomínky, deníky…

Největší vražda v našich dějinách

V Čechách se i tak dosud šoa pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“.

Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec.

(Adam Drda je titul_ad-zz_1autorem knihy Zvláštní zacházení o osudu terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, již vydalo nakladatelství Revolver Revue)

O autorovi

Autorem článku je Adam Drda

Komentáře

(1) komentář
  1. Petr Havelka napsal - dne 9.2.2015

    Pane Drdo,

    s antisemitismem u nás bych to viděl mírněji. Správně píšete za Masaryka moc ne. Jenže pak přišla předokupační krize a tam ať si šáhnou do svědomí lékaři. Po okupaci Češi (hlavně kupodivu ti běžní) solidarizovali se židy, měli pocit “stejné lodi”. Postupem času a sílícími represemi vůči židům a vlastně i Čechům se solidarita vytrácela, zřejmě zavládl strach. Teprve potom vyhřezly ty “spodní” proudy české společnosti. To co se dělo po válce “s upřením” majetku. Určitě k tomu docházelo. Jestli to byl každý druhý, třetí nebo čtvrtý asi spíše záleží na osobním pohledu.

    Trochu mne vyvádí z míry titulek Největší vražda v českých dějinách, je takový chtěný. Důvodem bezpochyby je onen krátký časový úsek, který se nabízí k pravidelnému připomínání a také ke knize.

    Ohledně “masových vražd” a jejich velikosti lze připomínat heydrichiádu nebo těsně poválečné Postoloprty.