Případy znásilnění se za komunismu odehrávaly i pod krytím režimu. Vyprávěli jsme vám příběh mladé učitelky, kterou brutálně znásilnil její kolega. Jak se s hrůznou životní zkušeností vyrovnala? A jaké další pátrání tento případ spustil?

V archivech bezpečnostních složek jsme zjistili, že onen sexuální predátor lhal a za agenta StB se pouze vydával. Byl řadovým komunistou. Paní Milena Watsonová nám vyprávěla, jak moc pil. Domnívala se, že ho to stálo život. Věřila, že se upil k smrti.

Můžeme se dnes jen domnívat, jestli jí to někdo řekl, aby uklidnil její narušenou psychiku, a silně rozrušenou dívku uklidnil, on ale nezemřel a dožil se ještě dost vysokého věku.

Už si nepamatovala, kdy přesně školu opustila, ale řekla nám, že to bylo právě až po jeho „smrti“. Byla to podle ní chvíle, která ji osvobodila. Poslední záznam, ve kterém můžeme její jméno najít, je v zápisu z pedagogické schůze ještě 25. listopadu 1963.

Ze školy odešla na psychiatrii, konkrétně na psychiatrickou kliniku profesora Vladimíra Vondráčka v Praze, kde zůstala po dalších osm měsíců. Kdo ji tam odvezl? Nevíme, je to jedna z věcí, které ona sama vytěsnila. Kamarádky neměla, o žádných nemluvila, a nikomu se nesvěřovala.

Pomohl jí zřejmě někdo z rodiny, kterou v Praze měla. Dnes už nedokážeme ověřit, s jakou diagnózou se léčila. Pátrali jsme v archivu současné psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a k její osobě lékařská karta dnes již neexistuje.

Milena Watsonová v 70. letech na pláži Southbourne v Dorsetu. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nikdo jí nevěřil

Paní Milena kvůli znásilnění musela podstoupit umělé přerušení těhotenství, ale nedokázala si vybavit kdy. „Nikdy jsem pak nemohla mít děti,“ dodává.

„Musela jsem po té tyranii na interrupci a od té doby to už nešlo. Ze začátku mi to vadilo, ale časem jsem si zvykla. Až teď ve stáří mě to opět začalo mrzet. Nemám už nikoho.“

Na psychiatrii se o znásilnění konečně odvážila promluvit. Nikdo ji neposlouchal. „Nejhorší na tom bylo, že když jsem ležela v nemocnici, tak mi doktor vůbec nevěřil. Po všech těch hrůzách jsem potřebovala, aby mě někdo podržel, ale on mi nevěřil. To mě dostalo do stavu, ze kterého jsem se nemohla vzpamatovat,“ říká Milena Watsonová.

Psychiatr jí předepsal antidepresiva, kterými se léčila ještě v roce 1967. Léky ale nezabraly. „Můj psychiatr mi řekl: ‚Jediné řešení, jak by ses mohla zlepšit, je dostat se ven z tohohle prostředí,‘“ popisuje. „Měla jsem v Anglii kamaráda. Tak jsem požádala o výjezd a dostala se k jednomu velice sympatickému policajtovi v Bartolomějské ulici a ten mi řekl: ‚Když Vás pustím a nevrátíte se, budou mě popotahovat.‘ Tak co jsem měla říct? Řekla jsem, že se vrátím, a on mi povolení dal.“

Odjela do Velké Británie a nikdy už se kromě krátkých návštěv maminky v Praze nevrátila.

Juliána Lápková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Členství ve straně dodávalo sebevědomí

Příběh paní Watsonové nás přivedl k prohledání databáze Paměti národa, kde jsme objevili další podobný případ. Je to příběh paní Juliány Lápkové, rozené Pecháčkové. Byla mladá, hezká a naivní.

Skočila na lep estébákům, když v jáchymovských uranových dolech přenesla dopis přes vězeňskou bránu, kde pracovala jako zdravotní sestra. Padla tím do připravené pasti. Pak si s ní mohli dělat, co chtěli.

Vydírali ji a ona se podvolila, jeden ze zaměstnanců ji dokonce znásilnil. Byla bezbranná a chtěla si vzít život. Svůj příběh vyprávěla Paměti národa v roce 2013, dva roky předtím, než 21. listopadu 2015 zemřela.

Její příběh dokazuje zvůli komunistického režimu a ukazuje, jak nehorázně si nejen příslušníci StB, ale i běžní řadoví komunisté mohli počínat. Členství ve straně jim dodávalo sebevědomí i moc, kterou dokázali zneužít i k cíleným sexuálním útokům.

Esenbáci a estébáci chtěli víc

Každý den v pět hodin ráno paní Juliána Lápková čekala na zastávce autobusu, aby dojela na ošetřovnu dolu Eva v Jáchymově, kde pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1954 dokončila školu, a malá dřevěná bouda se tak stala jejím každodenním pracovištěm.

„Na dole Eva pracovali političtí vězni a jak viděli na ošetřovně hezkou holku, snažili se tam dostat. Když přišli vězni, museli jsme stisknout zvonek. Já jsem ale nikdy nezvonila. Policajt, který tam hlídal, stejně přiběhl vždycky, když viděl, že k nám vězeň jde. Člověk jim ale nemohl vždycky věřit, ‚političtí‘ byli promícháni i s vrahy,“ říká Juliána Lápková.

Juliána Lápková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Byli to vesměs mladí chlapci kolem dvaadvaceti let. Na ošetřovně dolu Eva nebyl lékař, a vězni proto mohli chodit jen s lehčími zraněními.

„Jeden příslušník SNB mi říkal: ‚Juliánko, tady nemluvte, tady stěny mají uši.‘ Oni se ti vězni totiž s námi snažili bavit a ostraha místnost odposlouchávala.“

Juliána Lápková byla pohledná mladá dívka, což jsme viděli i na fotkách, které nám během rozhovoru ukázala. Líbila se jak vězňům, tak esenbákům i příslušníkům StB. Vězňům musely stačit pouze občasné návštěvy ošetřovny s poraněnými prsty a bolestmi hlavy, ale ti další – esenbáci a estébáci – chtěli víc.

„Oni si mě tam už připravovali. Pořád tam brousil takovej divnej chlap, kterej zřejmě donášel estébákům.“

„Pořád se kolem mě motal a pozoroval mě, jak se bavím s vězni. Jednou mě poprosil, jestli bych nepřenesla nějaký dopis pro vězně přes bránu.“ Souhlasila a dopis přenesla. Vůbec ji přitom nenapadlo, že by mohlo jít o předem připravenou provokaci.

Spolupráci podepsala. Měli ji v hrsti

Zapomněla ale na svůj podpis pod prohlášením, že se s vězni bavit nebude a nic nebude pronášet. Ihned si pro ni přijeli a odvezli ji na služebnu StB do zámečku v Ostrově nad Ohří. Obvinili ji z pronášení dopisů a jako pohoršující okolnost přidali to, že byla dcerou kulaka.

Paní Juliána Lápková si nepamatuje, že by jí snad přidali něco do pití, ale necítila se vůbec dobře a vše přiznala. Čtyři příslušníci StB, kteří seděli v místnosti za ní, se zvedli a k vyděšené dívce přistoupili. „My se vás zastaneme, když s námi budete spolupracovat, nebo vás zavřeme,“ prohodil pak jeden z nich. Juliáně bylo zřejmé, o co těm mužům jde.

„Už bylo k večeru a já furt ‚ne a ne‘, že s nima prostě spolupracovat nebudu. Oni už byli takový ostrý a začali se na mě tak divně ušklebovat. ,No, tak co, budete, nebo nebudete?‘ Já už jsem asi byla unavená, tak říkám: ,Jo, tak budu.‘ Tak jsem těm estébákům spolupráci podepsala…“ říká Juliána Lápková.

Nejvíce se prý bála, že ji surově zmlátí a stejně si ji vezmou. Estébáci naznačovali, že si mohou dovolit cokoliv, a aby si dobře rozmyslela, jak se k nim bude chovat. Juliána po propuštění přemýšlela o sebevraždě.

Z evidence archivu bezpečnostních složek vyplývá, že k osobě Juliana Pecháčková byl dne 15. 6. 1957 Správou ministerstva vnitra v Jáchymově registrován svazek s registračním číslem 1375, kategorie TS (tajný spolupracovník), krycí jméno „Horká“.

Svazek byl dne 30. 4. 1958 uložen do operativního archivu pod číslo 265 Karlovy Vary a dne 13. 10. 1959 byl uložen pod archivní číslo 1018 Karlovy Vary. Tento svazek byl dne 25. 3. 1964 zničen.

Znásilnil ji opilý „oberštajger“

Miroslav Lápka, zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Příslušníci StB využívali své ničím neomezené moci. Byli schopni vydírat, vládnout nad mladou dívkou výhrůžkami a – toho se obávala nejvíc – sexuálním nátlakem. Paradoxně tím, kdo si na ni takto dovolil, nebyl nikdo z estébáků, ale řadový zaměstnanec, naddůlní, tzv. oberštajger.

Ordinaci, ve které pracovala na uranovém dole Eva, přestěhovali z dřevěné boudy do nové budovy plné kanceláří.

„Jednoho dne tam slavil jeden z naddůlních nějaký úspěch. Když ke mně přišel, tak jsem nevěděla, že je ožralej… Dovolil si na mě, a já ani nekřičela o pomoc. Nic jsem pak ani nehlásila. Byla jsem vyděšená a rozhodla se, že tady těm drbanům nebudu dělat děvku a přeci jen se otrávím…“ vypráví Juliána Lápková.

Mladou dívku ten člověk tehdy v ordinaci znásilnil. „On pak za mnou přišel celej zmučenej,“ říká. „Já se nezhroutila, ale zhroutil se on. Řekla jsem mu: ‚Nebojte se, já nic hlásit nebudu‘ a on se z toho mého přístupu celej sesypal.“

Otázka, která Juliáně zachránila život

Juliána prožívala trauma, zneuctění a bezmoc. Bála se vězení. Cítila se zlomena a opuštěna. Chvíli po otřesném znásilnění ji přeložili na důl Plavno. Hlavním důvodem přeložení bylo, aby se o onom sexuálním útoku nikdo nedověděl. Sama říká, že po znásilnění se nezhroutila, ale myšlenky na sebevraždu se jí stále vracely.

Nakonec vzala tajně tubu fenobarbitalu. Když ji v ordinaci strkala do kabelky, zpozoroval to neznámý muž, který na ošetření přivedl dělníky nadýchané metanem.

„Jela jsem z odpolední směny domů a on ke mně najednou přistoupil. Říkal mi: ‚Poslouchejte, co vám je? Vy jste bílá jako stěna.‘ A byl mi tak sympatickej, že jsem mu všechno řekla. Odvedl mě pak domů,“ vypráví Juliána Lápková.

Juliána Lápková s rodinou, zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Přesvědčil ji, aby si ty léky nevzala. Slíbil jí, že zařídí, aby ji už nadosmrti nikdo z estébáků neobtěžoval. Tím mužem byl její budoucí manžel Miroslav Lápka, předseda odborů správy táborů a vysoce postavený komunista, který měl v Jáchymově velký vliv.

„Oni se estébáci toho mého chlapa báli. Nevěděli, jaké má známosti.“ Svazek Juliány Lápkové s krycím jménem „Horká“ v roce 1964 opravdu zničili a StB ji už nikdy nekontaktovala.

O prožitém znásilnění není snadné vyprávět. I přesto hledáme další oběti, které by měly odhodlání a o svá svědectví, která nesmějí zmizet, by se s námi byly ochotny podělit. Kontaktujte nás prosím na emailu [email protected].

Autor textu Pavel Kořínek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.