KOMENTÁŘ. Co spojuje privatizační prodeje státních firem, nesrovnalosti při udělování státních zakázek nebo vleklé obchodní spory? Diskutabilní až nedůvěryhodné znalecké posudky. Kvalita znaleckých posudků, které slouží jako zásadní podklad nejen při rozhodování soudů, až příliš často velmi pokulhává.

Známy jsou případy posudků blížících se horší seminárce, medializované jsou případy korupčního jednání nebo sporů, kdy se dva posudky protistran k téže věci diametrálně rozcházely. Stát v této věci evidentně zaspal. Ke změně se ale příliš nemá.

Velký byznys se státem

Problematiku soudních znalců a znaleckých ústavů upravuje zákon, gestorem má být ministerstvo spravedlnosti, přesto obor trpí celou řadou neduhů. Mezi soudními znalci je mnoho osob, u nichž je zjevné – při objektivnějším a věcnějším posuzování – že na tuto důležitou činnost nemají dostatek kvalifikace nebo zkušeností.

Ze systému jmenování soudním znalcem se po dlouhá léta nedařilo vymýtit nádech klientelistických službiček a protislužeb, které ve veřejném sektoru znamenají smrtelnou přímou úměru ve stylu „čím déle systém funguje špatně, tím těžší je jej přinutit fungovat dobře.“

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

To se projevuje i na fungování mnohých znaleckých ústavů. Kdo si znalecký ústav představuje jako instituci zaměstnávající ctihodné odborníky, kteří v něm dennodenně bádají, bude zklamán.

Nejde ani o experty s úzkou specializací na jednu oblast, kteří se v ní neustále vzdělávají, a proto jsou nespornými kapacitami v oboru, za které má ústav odpovědnost a oni jsou odpovědní ústavu. Kdepak.

Mnohdy se jedná o „prázdné“ společností s ručením omezeným, jejichž náplní není vykonávat systematickou odbornou činnost; fungují spíše jen jako zprostředkovatelské servery propojující nabídku a poptávku. Tedy – pokud chcete posudek, vyplňte náš poptávkový formulář na webu a my oslovíme nějakého znalce, který to zpracuje. My to spolupodepíšeme, vybereme peníze a čekáme na další zakázku.

Ostatně, i nejstarší a největší znalecký ústav v České republice A-Consult plus se otevřeně chlubí tím, že spolupracuje s více než čtyřmi stovkami znalců a odhadců.

O struktuře ústavu nebo o splnění zákonné podmínky, že „alespoň tři jeho společníci, členové nebo zaměstnanci v pracovním poměru, kteří pro něj vykonávají znaleckou činnost, jsou znalci zapsanými pro požadované obory a nevykonávají znaleckou činnost v daném oboru v jiném znaleckém ústavu“, se na webu ústavu nelze nic dočíst.

Z obchodního rejstříku plyne, že za ústav jednají rodinní příslušníci, kteří se – dle seznamu znalců ministerstva spravedlnosti – sami znalecké činnosti ani nevěnují.

Přitom tento ústav pro stát vypracovával posudky v oblasti systému elektronického mýta, oceňoval budovu Exportní garanční a pojišťovací společnosti nebo při stáním odkupu oceňoval společnost OKD. To rozhodně nejsou malé úkoly.

Kouzlo třetího posudku

Diskutabilní přidanou hodnotu některých znaleckých ústavů a posudků samotných si pravděpodobně už řadu let uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti. Na přelomu desetiletí se ministerstvo, především v době působení Jiřího Pospíšila, snažilo neutěšenou situaci v odvětví urovnat novelami zastaralého zákona z roku 1967.

Rok stará instrukce ministerstva spravedlnosti dokonce nabádá předsedy krajských soudů a ministerstvo samotné, aby vyjma formální a obsahové náležitosti posudků dbali i na věcnou správnost posudků.

Nyní by měl vzniknout zcela nový zákon, který požaduje vyšší odpovědnost znalců za jimi vypracovávané posudky.

Zní to všechno hezky, jenže v praxi je s ohledem na počty, rozsah a obsah posudků z různých oborů jejich věcné posuzování správními orgány zcela vyloučeno. Stejně tak selhala zamýšlená praxe „tlusté čáry“, přes kterou by – bez ohledu na historii, konexe nebo počty v minulosti odevzdaných posudků – měly projít do seznamu znalců a znaleckých ústavů jen ty instituce, které bezpodmínečně splňují nově vymezené podmínky.

Kuloární informace stále hovoří o tom, že některé znalecké instituce jsou nedotknutelné a že je velký zájem na zachování pohodlného statu quo.

Nikdo by se ale neměl smířit s konstatováním, že vše je špatně a závěr každého posudku je vlastně tak trochu diskutabilní ještě předtím, než se s ním seznámíme.

V praxi se situace zlepší jedině tím, že znalecké ústavy půjdou cestou úzké specializace na konkrétní oblasti, v nichž budou za tyto ústavy vystupovat a transparentně nést odpovědnost sami odborníci v daných oborech.

Ač to zní jako triviální věc, společným jmenovatelem znalecké činnosti musí být nepopiratelná kvalita, nikoliv čistě orientace na byznys a tedy i maximalizaci počtu posudků.

Jedině tak se vyhneme nesmírně trapné, ale běžné a tolerované praxi, že v právním sporu de facto rozhoduje vždy až třetí znalecký posudek, protože každá strana sporu má „ten svůj“.

Autor je ředitelem výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).