Vražda je vraždou jak v míru, tak ve válečném konfliktu. S tím rozdílem, že v průběhu válečného konfliktu může být posuzována jako válečný zločin,“ říká český kriminalista Vladimír Dzuro, nyní ve službách OSN, který o svých zkušenostech s vyšetřováním válečných zločinů napsal knihu Vyšetřovatel.

Před 25 lety, přesně dne 27. června 1997 v 15:00, byl zatčen Slavko Dokmanovič, válečný zločinec obviněný Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) z masakru více než 260 lidí na farmě Ovčara poblíž Vukovaru v Chorvatsku.

Jednalo se o první zatčení obviněného válečného zločince mezinárodním tribunálem od Norimberských a Tokijských procesů a šlo o významný úspěch týmu mezinárodních vyšetřovatelů, jehož členem byl i český kriminalista Vladimír Dzuro.

Ten se sice vykreslování analogií mezi současným děním na Ukrajině a bývalou Jugoslávií brání, přesto jeho zkušenosti mohou leccos říct k tomu, jak na ruskou agresi pohlížet a jak trestat nové pachatele válečných zločinů.

„Moje zkušenost z vyšetřování válečných zločinů mi jasně říká, že spravedlnost co nejblíže k místu činu a v co nejkratší době po spáchání zločinu by byla pro poškozené nejlepší. To platí stejně pro běžné zločiny jako pro zločiny válečné. Ale například situace v mnohonárodnostní Bosně a Hercegovině byla hodně komplikovaná. Právě proto byl Radou bezpečnosti OSN ustanovený Mezinárodní tribunál, který měl vyřešit situaci, kdy válčící strany nebyly schopny a ochotny válečné zločiny, bez ohledu na národnost pachatelů, vyšetřovat a soudit,“ říká Dzuro.

Dosáhnout i na Putina

Na soud pro bývalou Jugoslávii navázal Mezinárodní trestní tribunál, který by měl řešit případy současných válečných zločinců. Potenciálně i ruského prezidenta Vladimira Putina.

„Příslušnými orgány k projednání zločinů proti válečným zajatcům jsou národní soudy. Vladimir Putin požívá jakožto hlava státu imunity před ruskými soudy, a proto je jediným příslušným orgánem v jeho případě Mezinárodní trestní soud,“ shrnuje právník Aleš Rozehnal.

Rusko ani Ukrajina sice nejsou signatáři Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, ale Ukrajina uznává od roku 2014 jurisdikci soudu v případech válečných zločinů spáchaných na území Ukrajiny.

Rusko také, zjevně i s ohledem na počínání svých vojáků na Ukrajině, vystoupilo v březnu tohoto roku z Rady Evropy. To znamená, že po uplynutí šesti měsíců od vystoupení již nebude vázáno Protokolem 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který zakazuje trest smrti.

I když se Rusko zavázalo tento Protokol dodržovat, nikdy ho neratifikovalo. Porušení lidských práv, kterých se Rusko dopustí až do poloviny září 2022, může být nicméně stále žalováno právě u Evropského soudu pro lidská práva – i když Rusko už „preventivně“ přijalo právní normu, podle které jsou rozhodnutí tohoto soudu v Rusku nevykonatelná.

O páchání válečných zločinů mluví jak Ukrajinci, tak Rusové. Proruští separatisté v samozvané Doněcké lidové republice například zajali tři britské občany a odsoudili je coby údajné teroristy k trestu smrti. Podle právníka Aleše Rozehnala jde o jasné porušení mezinárodního práva.

„Váleční zajatci nemohou být trestáni za to, že se účastnili ozbrojeného konfliktu na nějaké straně. Mohou být trestáni pouze, pokud se dopustí válečných zločinů. I v takovém případě ale mají právo na řádný a férový proces před soudem,“ napsal Rozehnal ve svém komentáři pro HlídacíPes.org.

Stíhat nebo vydat

Mnohem silnější je ale postavení ukrajinských soudů. Soud v Kyjevě koncem května odsoudil na doživotí ruského vojáka za zastřelení neozbrojeného civilisty. Jednadvacetiletý seržant Vadim Šišimarin byl shledán vinným, že 28. února na rozkaz nadřízeného zastřelil dvaašedesátiletého Ukrajince ve vsi Čupachivka na severovýchodě Ukrajiny. Svou vinu přiznal.

Šlo o vůbec první konkrétní obvinění a soud za válečné zločiny od začátku ruské invaze, pravděpodobně ale ne poslední.

Válečnými zločiny na Ukrajině se navíc zabývají úřady i mimo Ukrajinu – včetně Česka. Jak už dříve potvrdila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, česká policie shromažďuje svědectví o těchto zločinech od lidí, kteří před válkou utekli do České republiky. Tyto poznatky bude možné využít například právě u mezinárodních soudů.

„Cizí země může soudit vojáka, protože takové jednání spáchané během mezinárodního konfliktu může naplnit znaky válečného zločinu, eventuálně zločinu proti lidskosti a v případě těch platí takzvaná univerzální jurisdikce – možnost stíhat spáchání takového zločinu, i když se stal v zahraničí a dopustil se ho cizinec, tedy ne občan státu, který to vyšetřuje,“ upozorňuje Vladimír Dzuro.

„Z mezinárodního práva dokonce státům vyplývá povinnost stíhat nebo vydat ke stíhání (jeho vlastnímu státu nebo mezinárodnímu tribunálu) pachatele těchto mezinárodních zločinů. Je ale třeba uvést, že vydání do státu, kde pachateli hrozí beztrestnost, nebo trest smrti, nepřichází v úvahu,“ dodává.

POZN. Názory citované v tomto článku jsou osobní názory Vladimíra Dzura a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Článek vychází z textu, který hlídacíPes.org připravil pro tištěné vydání Týdeníku Forum.