„Už nemusíme vysvětlovat, proč by tu měla mít místo literatura menšiny, která je dost početná a několik set let tu má své kořeny,“ říká ředitelka nakladatelství KHER Radka Patočková. Po romském holokaustu podle ní čekají na své knižní zprostředkování i další citlivá témata, třeba situace LGBT osob mezi Romy: „Takoví Romové se ve své tradiční komunitě setkávají s několikanásobnou diskriminací,“ shrnuje Patočková v rozhovoru pro Paměť národa.

Kniha Povídání u povidel, která vyšla v nakladatelství KHER, obsahuje kapitolu s názvem Khere pre Slovensko – Doma na Slovensku, což poodhaluje význam jména nakladatelství. Je v Česku romská literatura doma?

Už ano. Zažíváme takové zlaté období, kdy nemusíme vysvětlovat, proč by tu měla mít místo literatura menšiny, která je dost početná a několik set let tu má své kořeny. Sledujeme, že si publikum, média i některé kulturní či společenskovědní instituce zvykly na to, že v české literatuře je i určitý segment literatury romské, která už nechce stát stranou. Z období vysvětlování a obhajování jsme se tedy minimálně v tématu romské literatury posunuli opravdu dál, v mnohých jiných tématech spjatých s Romy to tak bohužel stále není.

Generace 20-30 se k romštině vrací

Jak dlouho tedy už vaše nakladatelství funguje a jak pomáhá romským autorům a autorkám?

Radka Patočková. Foto: nakladatelství KHER, se souhlasem Paměť národa

Nakladatelství KHER funguje už jedenáctým rokem. Původní snahou bylo povzbudit literární tvorbu romských autorů, kteří tu už v devadesátých letech otevřeně a předtím nějakým způsobem skrytě psali, ale byli z různých důvodů neviditelní a jejich tvorbě se nikdo nevěnoval systematicky. Bylo tu pár skvělých nakladatelů, kteří občas zařadili do své produkce i romského autora nebo přišli s překladem zahraničních spisovatelů, ale šlo spíše o jednotlivé počiny.

Po úmrtí Mileny Hübschmannové v roce 2005 nastalo období útlumu, romští autoři v její osobě ztratili člověka, který jim dodával sebevědomí a doprovázel je na literární cestě. V tu dobu jsme si s kolegy z romistiky troufli navázat na její roli a založili jsme nakladatelství, ve kterém jsme původně chtěli vydávat knihy pouze elektronicky. Věděli jsme, že mnozí Romové do knihkupectví nechodí a řeší jiné problémy, počítač měl však doma téměř každý a připojení k internetu také. V roce 2018 jsme ale došli k názoru, že e-knihy jsou jen určitou přestupní stanicí a všechny nás více baví a připadá nám přirozenější, hodnotnější a osobně i zábavnější, aby knihy vycházely tiskem.

Publikace z vašeho nakladatelství vycházejí česko-romsky, kolik lidí u nás romštinu ovládá?

Přesná čísla nemáme, každopádně tendence je určitě sestupná. Velmi zjednodušeně řečeno, nejstarší generace, která jazyk často ještě aktivně užívala, umírá či postupně odchází. Za komunismu se předávání jazyka oficiálními orgány silně nedoporučovalo a další generace tak často vyrůstaly v prostředí, kde starší lidé sice romsky mluvili, ale jen mezi sebou, nikoli k dětem, vnoučatům.

V už zmíněném Povídání u povidel hlavní hrdinka popisuje, jak jako malá uměla jen romsky, až ve škole se pomalu učila česky. Dnes je to prý naopak.

Ukázka z knihy Povídání u povidel od spisovatelky Květoslavy Podhradské a ilustrátorky Kláry Zahrádkové. Foto: nakladatelství KHER, se souhlasem Paměť národa

V České republice máme dvě hlavní skupiny Romů. Tu, ze které pochází všichni naši romští autoři a autorky, tvoří původně slovenští Romové, kteří sem přicházeli po druhé světové válce, což také v knize popisuje autorka Květoslava Podhradská. A pak tu žije sice menší, ale stále poměrně početná skupina olašských Romů, která je velmi uzavřená, dbá na dodržování vlastních kulturních tradic, svůj jazyk si chrání a alespoň v našem českém prostředí se běžně neuplatňuje v doménách, kam již slovenská romština pronikla, tedy v knihách nebo tištěných médiích. Mezi olašskými Romy se jazyk stále aktivně předává, takže jejich děti většinou romsky na určité úrovni mluví. Děti slovenských Romů na různých seminářích ve školách tvrdí, že romsky vůbec neumějí, ale plynně mluvící romské autorce nakonec rozumějí a ta s nimi na půdě romštiny dokáže vést dialog, hrát hry a tak podobně. Z vlastních zkušeností nebo ze sociálních sítích pak mám pocit, že generace lidí okolo 20 až 30 let se snaží k jazyku vracet a knížky jim při tom mohou velmi dobře posloužit.

Je možné se dnes někde naučit romštinu, jako se lidé běžně učí angličtinu, němčinu a další jazyky?

K tomu chybí množství materiálů, které jsou v jiných jazycích k dispozici. Člověk potřebuje slovníky a učebnice, které sice existují, ale nejsou dostupné. Často se setkáváme s dotazy čtenářů, kteří by se rádi takto sami učili. Existují ovšem kurzy, které pořádají různé neziskové organizace, na pražské romistice na FF UK se jazyk vyučuje v rámci studia, ale i jako nepovinný předmět pro studenty jiných oborů. Spíše se jedná o takové ostrůvky a lidé mají problém si procvičovat romštinu přirozeně. K rozhovorům s Romy mají gadžové obtížnější přístup, knihy jsou tak pro ně dobrou příležitostí. Existují také romské noviny, u majoritní populace je ovšem jejich dosah minimální.

Památníkem v Letech to nekončí

Mezi nedostatečně akcentovaná témata romských dějin patří holokaust Romů. Jaká další traumata by prostřednictvím knih nakladatelství KHER měla více rezonovat mezi širokou veřejností?

Traumat je v romské historii spousta a ani téma druhé světové války ještě není tolik vytěžené. Příběhy přeživších Romů, které máme možnost číst v romské a české literatuře, nepocházejí až na výjimky z Česka a Slovenska. V případě komiksu Žofi se jedná o příběh polské Romky, Ceija Stojka pocházela z Rakouska a Philomena Franz byla zase německou Sintkou. Pořád ale čekáme na zprávu od Romů z českých zemí, která by ve veřejnosti způsobila pohnutí.

Ukázka z komiksové knihy Žofi Z-4515 od Sofie Taikonové, Gunilly Lundgrenové a Amandy Erikssonové. Foto: nakladatelství KHER, se souhlasem Paměť národa

Lety u Písku se dnes už vybojovaly a po dlouhých letech vyjednávání se státem ohledně výkupu vepřína z míst bývalého romského tábora se buduje památník. Otázkou ale zůstává, do jaké míry politická shoda odráží shodu veřejnosti na tom, co se dělo, kdo z Čechů si umí přiznat náš podíl na osudech, které Romové v Letech prožili. Až takový příběh vejde ve známost, možná to veřejnost časem přijme jako příběh nikoli menšiny za našimi hranicemi, ale jako příběh naší země. Osudy romského vězně a po útěku z tábora partyzána Josefa Serinka jsou jedním z mála takových dobrých příkladů.

Bohužel čas pracuje proti nám. V táborech pro Romy, v Letech a Hodoníně u Kunštátu, byla za války většina zde žijících českých a moravských Romů vyvražděna. Těch několik stovek, kteří přežili, svůj příběh ne vždy dávají či stihli dát ve známost.

Dalším traumatem je odebírání dětí z romských rodin a sterilizace romských žen za komunismu. Zkraje devadesátých let Ilona Ferková napsala na toto téma knihu s názvem Čorde čhave – Ukradené děti, která se věnuje nejbolavějším místům komunistického asimilačního režimu, o kterých se také moc neví.

Věnuje se KHER také současným otázkám romské komunity?

Mohu prozradit, že nyní pracujeme na tématu, které vnímáme jako bolestné a bylo by dobré ho skrze literaturu jemně otevřít. Jedná se o téma LGBT komunity mezi Romy. Takoví Romové se ve své tradiční komunitě setkávají s několikanásobnou diskriminací. Příští rok by měl vyjít překlad díla finské autorky Kiby Lumberg, která se vzepřela své tradiční komunitě ve Finsku, udělala coming out a následně byla komunitou zavržena. Dalším tématem je postavení romských žen v romských komunitách. Připravujeme knihu s Ivetou Kokyovou, která od svého mládí nenásledovala předurčenou roli romské ženy a matky, šla vlastní cestou a také za to pykala.

Startovní pozice? Mínus deset

Proč se současní romští autoři prosazují obtížněji než ti neromští?

Novinář Patrik Banga, který vyhrál Magnesii Literu, ukázal, že ta cesta může být přímočará, ale kdyby se stejným textem přišel romský autor nebo autorka s neznámým jménem a jinými profesními zkušenostmi, ubíral by se ten příběh stejnou cestou? Ostatní romští autoři nemají takovou průpravu, kontakty, znalost chodu kulturních a společenských institucí, svých práv a toho, za čím si mohou a měli by si stát. My jako nakladatelství se snažíme, aby romští autoři nezačínali na minus deseti, kde je jejich startovací pozice dnes, ale chceme je dostat na nulu, kde by jako neznámí běžní autoři normálně začínali.

Stále se musíme snažit hledat nové talenty. Jednou za čas při přípravě sbírek, například v případě knih Samet blues a Všude samá krása, vydáváme otevřenou výzvu. Do těchto sbírek se vždycky přihlásilo pro nás nějaké nové, neznámé jméno. Zároveň se noví autoři hlásí i proto, že na základě zkušeností s produkcí našeho nakladatelství vidí, že pokud jejich dílo ve výzvě uspěje, tak skutečně vyjde. Nejde o zbytečně vyplýtvanou energii. Kdo chce, tak má skutečně velkou možnost postupně si budovat nějakou postupnou autorskou kariéru.

Nemají romští autoři, kteří se prosadí, problém s vyloučením ze své komunity?

Na to máme zatím příliš malý vzorek. Panují rozdíly v komunitách, když se ocitnete ve Svitavách, na Žižkově nebo na Mostecku. Všude jsou rozdíly v tom, k čemu lidé mají přístup, v jakých podmínkách a v jaké míře vyloučení, či naopak začlenění Romové žijí. V některých komunitách se úspěch neodpouští, protože je to nějakým způsobem oslabuje, existují obavy, že úspěšný člověk se někdy do komunity vrací, ale někdy také ne a hledá již vlastní individuální cestu životem.

Ve střední společenské vrstvě Romů, kteří mají středoškolské či čím dál častěji vysokoškolské vzdělání, pozorujeme spíše hrdost rodiny na takový úspěch, z něhož mimochodem celá rodina může těžit, zejména statusově. Mají jistotu, že jejich děti budou mít dobrý život a nutně to neznamená ztrátu ohledů, solidarity nebo kontaktů s Romy. Je mnoho takových, kteří evidentně pokračují jako pozitivní vzor dalším Romům, mladším, dětem, kteří podporují pocit hrdosti na romství a snaží se všemožně pomáhat, aby každý Rom jednou měl stejnou možnost.

Autor rozhovoru Jakub Adam působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.