V Hurkenthalu, šumavské sklářské osadě Hůrka, působil svérázný kněz Ignác Březina, který měl rád lidi, pivo a během kázání nenápadně šňupal tabák. Malé příběhy této vsi byly ukončeny velkými dějinami. Hůrka na počátku 50. let lehla popelem, vojáci zničili všechno.

Na místo, které leží asi sedm kilometrů vzdušnou čarou od Železné Rudy a něco přes čtyři kilometry od obce Prášily, se dostanete pěšky nebo na kole, auto je možné zaparkovat u osady Nová Hůrka na silnici z Hartmanic do Železné Rudy.

Centrum někdejší vesničky dnes připomínají zakonzervované základy kostela sv. Vincence, obnovená hřbitovní kaple sv. Kříže a upravené torzo hřbitova. Jinak je náves bývalé osady Hůrka obklopena bujnou vegetací, kde jen terénní nerovnosti uprostřed převážně listnatého porostu dávají tušit základy bývalých domů. A snad i křižovatka úzkých cest, lemovaných zbytky alejí starých lip a javorů, prozrazuje někdejší čilý společenský i pracovní ruch.

Vlastenec a farář se zastával Čechů i Němců

Měl jsem to štěstí, že mě na místo, kde stávala sklářská a později i dřevorubecká osada Hůrka, několikrát doprovázel šumavský patriot a znalec místní historie i života Emil Kintzl, člověk, který dovedl o Šumavě a jejích obyvatelích poutavě vyprávět:

„Kdybychom na tomto místě stáli před sto lety, můžeme navštívit pana faráře a velkého vlastence Ignáce Březinu na jeho faře, kde se staral o svou matku. Mohli bychom si taky nakoupit v místním obchodě či se občerstvit v hotelu U jezera Laka.“

Farář a vlastenec Ignác Březina. Zdroj: archiv V. Černého, se souhlasem Paměť národa

Zdejší farář ThDr. Ignác Březina patřil k těm nemnoha Čechům, kteří v Hůrce žili. Podle evidence obyvatel z roku 1920 bydlelo v osadě 369 lidí německé národnosti a pět Čechů. Jedním z nich byl právě Březina, který sem na místní faru přišel v roce 1914 a zůstal tady až doby, kdy pohraničí zabrali nacisté. Po válce se už na Hůrku nevrátil, až do své smrti v roce 1959 působil jako farář v Mladé Vožici a v Novosedlích nad Lužnicí.

„Možná je dobře, že se sem na Hůrku po válce už nevrátil. Většina předválečných obyvatel tady už stejně nežila, protože byli odsunuti. A alespoň neviděl tu spoušť, kterou v jeho milované obci po sobě zanechala naše lidová armáda,“ konstatuje Emil Kintzl. Podle něj byl farář Březina i velký vlastenec, který pomáhal chudým a potřebným penězi i radou bez rozdílu, zda mluvili česky nebo německy. Zasloužil se o zřízení menšinových českých obecných škol na Hůrce i v blízkých Prášilech, zastával se českých i německých dřevorubců proti úředníkům.

„Pořádal i sbírky a z vybraných částek financoval polévky pro chudé školní děti. Organizoval pro ně zájezdy do Sušice, Plzně i Prahy, aby alespoň jednou v životě děti poznaly, jak vypadá velký svět,“ přibližuje Emil Kintzl osobnost kněze Ignáce Březiny a dodává:

„Kromě toho, že byl velký dobrák, byl i tak trochu svérázná postava. Často prý říkával – v kostele jsem kněz, ale jak vyjdu ven, jsem muž jako každý jiný. A podle toho se taky choval. Celibát necelibát, se svou první hospodyní zplodil dva syny a s druhou ještě dceru Aničku. O všechny děti se až do jejich dospělosti dobře staral a do Vatikánu se to nejspíš ani nedoneslo.“

Farář Ignác Březina byl velkým přítelem šumavského spisovatele Karla Klostermanna a propagátorem krás zdejší přírody. Na jeho faře nacházeli nocleh poutníci i studenti, kteří podnikali pěší túry k jezeru Laka a na další místa Šumavy.

Emil Kintzl na bývalém hřbitově v Hůrce. Foto: M. Petráček, se souhlasem Paměť národa

Kromě toho, že měl farář Březina otevřeně rád lidi a snažil se jim pomáhat, se také před válkou netajil svými názory na nacisty.

Když jednou na konci třicátých let sloužil mši v nedalekých Prášilech, dozvěděl se, že na něho před kostelem číhají Němci s pistolemi. Na poslední chvíli se mu podařilo zmizet přes sakristii a pak se nějaký čas ukrýval v Sušici u hoteliéra Fialky v jeho hotelu na náměstí.

Velkou farářovou zálibou bylo podle Emila Kintzla pivo a šňupací tabák. „Na pivo chodil s místními do hospody hned naproti kostelu sv. Vincence. Tabák si nenápadně rád šňupnul i během kázání z tabákové dózy, která pak zase hned zmizela v rukávu mešního roucha. Od turistů ze Sušice dokonce jednou dostal darem slintáček s vyšitým nápisem Šňupeček a pivíčko posiluje zdravíčko!“

Šumavská zrcadla pro celý svět

Hůrku neboli Českou Huť, jak zněl původní název osady, založil dávno před působením faráře Březiny v 18. století Jan Jiří Hafenbrädl. Česká se jí říkalo proto, že to byla jediná huť na české straně zdejší části Šumavy.

Postupně se z Hůrky, které místní němečtí obyvatelé říkali Hurkenthal, stala významná sklářská osada, která se proslavila zejména výrobou benátských zrcadel zdobených negativní figurální podmalbou. V roce 1789 v Hůrce postavili kostel sv. Vincence, ke kterému v roce 1819 nový zdejší majitel, sklář Jiří Kryštof Abele, nechal přistavět věž s cibulovitou střechou.

O rok později vznikla kousek za kostelem kaple sv. Kříže. Ta sloužila jako místo posledního odpočinku pro příslušníky zdejších bohatých sklářských rodin Hafenbrädlů a Abelů. První pohřbenou v kryptě kaple byla vdova po majiteli sklárny Marie Zuzana Hafenbrädlová a do začátku 50. let 20. století tady bylo uloženo 23 prosklených rakví s ostatky příslušníků obou sklářských rodů. Mezi nimi byl i otec spisovatele Karla Klostermanna Josef, jehož manželka pocházela z rodu Abelů a on byl jejich rodinným lékařem.

Jezero Laka. Foto: M. Petráček, se souhlasem Paměť národa

Součástí hůrecké sklárny byly i brusírny a chladírny skla. Vodu do sklárny přiváděl kanál od umělé hráze blízkého jezera Laka. Zdejší výrobky, zejména benátská zrcadla, putovaly až do počátku 20. století do celého světa.

V průběhu let se obec postupně rozrůstala, například v roce 1870 tady stálo 14 domů, ve kterých bydlely víc než dvě stovky obyvatel. K Hůrce patřil i zámeček, v obci byla pošta, fara, dva mlýny, lesovna, hostinec a hotel, který měl vlastní elektrárnu. Pro turecké obchodníky nechal majitel sklárny postavit tzv. Turecký dům – ve velké budově z roku 1836 byl rozlehlý sál s pěti zrcadlovými okny a množstvím zrcadel.

Počátek 20. století s sebou přinesl úpadek skláren a to se také projevilo na úrovni života v obci. Skláře nahradili lesní dělníci a obec začala chudnout. Ještě v roce 1910 v Hůrce žilo 395 lidí ve 28 domech. Všichni obyvatelé se hlásili k německé národnosti. O deset let později se počet německých obyvatel snížil o 26 lidí, přibylo sem ale pět Čechů, mezi nimi už zmiňovaný farář Ignác Březina.

Po první světové válce za československé první republiky se Hůrka stala vyhledávanou turistickou destinací a kvalita života se tu postupně začala díky zájmu turistů opět měnit k lepšímu. Největším lákadlem pro návštěvníky této obce byla kaple sv. Kříže s hrobkou s mumifikovanými těly v prosklených rakvích, krásná okolní příroda a také nedaleké jezero Laka.

Rozkvět Hůrky a okolí vzal zasvé s nastupujícím nacismem. Doba přestala turistům z vnitrozemí přát a po Mnichovu 1938 už nebylo ani kam jezdit, protože se pohraničí stalo součástí Hitlerovy třetí říše. Nad malebnými šumavskými místy se začala stahovat mračna zkázy, která nejen toto místo dostihla po roce 1945 a zejména po komunistickém převratu v únoru 1948.

Divá Bára, předzvěst zkázy

Šumava po roce 1945 prošla zcela zásadními proměnami. Osudovou záležitostí bylo poválečné vyhnání německého obyvatelstva, které tady po řadu generací tvořilo absolutní většinu a tento nehostinný, ale malebný kout země zvelebovalo a hospodařilo tady.

Šumava a celá řada dalších míst v pohraničí se postupně proměňovala v zemi nikoho. Osada Hůrka nebyla ani zdaleka výjimkou.

Bývalý kostel sv. Vincence v Hůrce. Foto: archiv E. Kintzla, se souhlasem Paměť národa

„Po roce 1945 museli její obyvatelé do odsunu. Samotná osada včetně kostela a hotelu U jezera Laka tu ještě nějakou dobu stála. Do hotelu sem ještě po válce chodilo a jezdilo mnoho turistů. Dalo se tu koupit zboží, které po válce ve vnitrozemí scházelo. Pan hoteliér měl totiž zásoby od UNRY. V roce 1947 však hotel vyhořel a rychle nastal zmar,“ říká Vladimír Černý, který na Hůrce a v okolí působí jako správce a zasvěcený průvodce historií tohoto kdysi rušného místa.

„Konečná devastace zdejší osady nastala po dokončení filmu Divá Bára, který tady a u blízkého jezera Laka na motivy povídky Boženy Němcové natáčel režisér Vladimír Čech v roce 1949. Ve filmu je krásně vidět, jak vesnice Hůrka vypadala, ve scéně se splašenými koňmi si ‚zahraje‘ místní náves, můžeme tam vidět i řadu venkovských domů, hotel, kapli, hřbitov a také kostel sv. Vincence v celé jeho kráse předtím, než si z něj vojáci udělali stodolu a pak ho barbarsky zničili.”

Po dokončení filmu Divá Bára Hůrku postupně zdevastovali vojáci a příslušníci pohraniční stráže. Stejně jako další vesnice, osady a samoty na Šumavě se i Hůrka stala součástí hraničního pásma a železné opony. Obec se navíc nacházela v oblasti, kterou československá armáda považovala za ideální místo pro zřízení jednoho z vojenských újezdů s celou řadou cvičných střelnic. Ten tady pod názvem Dobrá Voda vznikl v roce 1952 a jeho součástí byla např. tanková střelnice v blízkých Prášilech v místech bývalé osady Gruberg, součinnostní střelnice v bývalých Vysokých Lávkách a střelnice bojových vozidel pěchoty právě v blízkosti bývalé osady Hůrka.

„Ta na počátku 50. let doslova lehla popelem. Všechno tady vojáci zničili, nedochovalo se tu vůbec nic. Ušetřena zůstala jen hřbitovní kaple sv. Kříže, a to jenom proto, že si z ní pohraničníci udělali pozorovatelnu.“

„Když pak kaple postupně chátrala a strop nad kryptou se propadl, využili tohoto prostoru k pálení pneumatik. A pak si do začouzených a černých míst na stěnách vyrývali, odkud jsou a kolik dní jim zbývá do konce vojny. Tuhle výpověď doby jsme v obnovené kryptě ponechali dodnes…“

Vladimír Černý ještě dodává: „Kapli i kryptu tehdy úplně vydrancovali, nic jim nebylo svaté, žádná pieta nebyla na místě. Naopak šperky pohřbených je lákaly k rabování…“

Tanec s mumiemi

Z počátku 50. let se po Šumavě traduje historka z krypty kaple sv. Kříže o tanci opilých pohraničníků s mumiemi.

Několik vojáků, údajně ze sušické brigády pohraniční stráže, přijelo se svým velitelem nákladním autem k hůrecké kapli. Už cestou se vydatně posilnili alkoholem. Z krypty vytahali prosklené rakve s mumifikovanými ostatky příslušníků sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů, mezi kterými byl i otec spisovatele Karla Klostermanna. Rakve rozbili a s mrtvými ženami, oblečenými v krásných róbách, pak opilí tančili. Potom všechny mrtvé rozstříleli a jejich zbytky někde blízko kaple zakopali. Podle legendy je za to stihl spravedlivý trest – všichni včetně velitele do roka zemřeli.

Krypta kaple sv. Kříže s rakvemi před zničením. Foto: archiv V. Černého, se souhlasem Paměť národa

Ve svých knihách tento příběh zmiňují i šumavští spisovatelé Vilém Kudrlička a Otto Kaskoun. V Kudrličkově díle Šumava – Co zmizelo z královského hvozdu, které vydalo nakladatelství Baset v roce 2005, se dají nalézt svědectví pamětníků o kapli sv. Kříže a kryptě. Jedním z nich je i vyprávění pana Kutila ze Zahrádky u Velhartic: „V letech 1949 až 1950 jsem z Hůrky svážel dřevo. Kaple byla v té době zavřena. Jednou ale vojáci, kteří na Hůrce byli, ji otevřeli, a tak jsem se mohl podívat jak do kaple, tak do krypty. Dobře si pamatuji na rakve se skleněnými víky i na pěkně zdobené rakve cínové.“

Ve zmiňované knize je i svědectví 82leté učitelky Hozákové z roku 1997: „Asi desetiletá jsem s babičkou chodila do kaple, když přišli nějací turisté a chtěli se do ní podívat. Tak jsem se dostala i do krypty. Byla tam též pochována jedna dívka, která se měla utopit v jezeře Laka. Měla na krku tři řady pravých perel a jen jedna kulička svítila jako nová. Dodnes ji vidím.“

Otto Kaskoun ve své knize Toulky Šumavou, kterou v Sušici v roce 2002 vydal nakladatel Radovan Rebstöck, líčí svůj osobní zážitek z vojenského cvičení z počátku 50. let na Dobré Vodě (vzhledem k tomu, že tento vojenský újezd vznikl v roce 1952, nemohl být O. Kaskoun na Hůrce dřív – pozn. aut.): „Opodál kostela na hřbitově byla kaple s podsklepenou kryptou. Kaple zela prázdnotou. Sestoupili jsme do neporušené krypty, přeskočili hřbitovní zídku a spěchali k jezeru. Na to asi za dva týdny jsme si vyšlápli s jedním přítelem znovu k jezeru.“

„Když jsme míjeli kostel, slyšeli jsme od krypty zvuk harmonik a halekání, do kterého se mísil zpěv opilců. Před kryptou jsme viděli otevřené rakve z krypty, v nich mumie a co víc, několik opilců poskakovalo s mumiemi či jejich torzy kolem kaple. Bylo to příliš nečekané a drastické.“

Tajné hroby obětí železné opony

„Tudy v okolí Hůrky, Prášil a Železné Rudy po únorovém vítězství pracujícího lidu, jak komunisté nazývali svůj puč v roce 1948, utíkali na Západ lidé, kteří toužili po svobodě. Řada z těch uprchlíků tady, na železné oponě, položila i svůj život. Pohraničníci je buď zastřelili, nebo ty nešťastníky zabil elektrický proud v drátěných zátarasech. Ten tehdejší režim si s lidmi, kteří tady byli usmrceni, nedělal velkou starost. Prostě je tady, někde na tomhle starém a v té době už zničeném hřbitově, zahrabali…“ povzdechl si při jedné z našich návštěv bývalého hůreckého hřbitova můj tehdejší průvodce Emil Kintzl.

Symbolický hrob tří obětí, které pohraničníci tajně zakopali na hůreckém hřbitově. Foto: M. Petráček, se souhlasem Paměť národa

Podle přísně tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka z roku 1952 museli být lidé usmrcení při pokusu o přechod státní hranice pohřbeni tajně a místo jejich hrobu mělo být srovnáno s okolním terénem. Komunisté se báli, aby se z pohřbu takové oběti v rodné obci nestala protirežimní manifestace. Tajně pohřbených obětí železné opony byla celá řada, a nejen na Šumavě.

„Tady na starém a v 50. letech zničeném hřbitově na Hůrce jsou pohřbeni a mají tu svůj symbolický pomník tři lidé, kteří byli při přechodu hranice zabiti elektrickým proudem. Jsou to Alois Janotka, který zahynul 30. září 1955, Ladislav Kolář, který zemřel 5. prosince 1955, a Adolf Leder, toho proud v drátěných zátarasech zabil 22. března 1959,“ říká Vladimír Černý, současný průvodce na Hůrce.

„Ladislavu Kolářovi bylo teprve 19 let, když tady na drátech zemřel. Pocházel z nedalekých Častonic u Velhartic. Byl velmi citlivé povahy a to, co se dělo po únoru 1948, chápal jako velké příkoří na lidech. Jeho snem bylo kněžské studium v Římě, a tak chtěl kvůli tomu překročit hranice, což se mu, bohužel, nepovedlo. Rodina se o jeho tragické smrti dozvěděla až po mnoha letech. Když na drátech u jezera Laka nalezli jeho tělo, měl u sebe dvě bible a štípací kleště.“

Zvon smíření

Kaple sv. Kříže je dnes jedinou stavbou, která se z obce Hůrka nebo také Stará Hůrka či Hurkenthal dochovala. Přitom nechybělo mnoho a ani ona by už nestála. Ještě do roku 1998 byla tak zchátralá, že turistům, kteří procházeli v její blízkosti, hrozilo nebezpečí úrazu.

„Farnost v Sušici dostala nůž na krk – buď bude kaple obnovena, nebo srovnána se zemí. Díky páteru Vítězslavu Holému z tamní farnosti začalo znovuvzkříšení zdevastované kaple a celého tohoto místa včetně základů kostela sv. Vincence a hřbitova. Parta nadšenců s panem Holým sem ze Sušice jezdila hlavně o sobotách a tvrdě tady pracovali,“ popisuje obnovování Hůrky i z vlastní zkušenosti Vladimír Černý.

Hřbitov s kaplí sv. Kříže na Hůrce, v pozadí torzo kostela sv. Vincence. Foto: M. Petráček, se souhlasem Paměť národa

Dnes můžeme na místě bývalé osady Hůrka najít už řadu let opravenou kapli, která byla znovu vysvěcena v roce 2003. Od roku 2011 je v kapli skleněná socha Ježíše Krista s trnovou korunou od šumavské sochařky Vladimíry Tesařové. Opravy se dočkalo i torzo kostela a pietně byly upraveny i zbytky hřbitova. Na stěně kaple je umístěna pamětní deska na památku lidem usmrceným za komunistického režimu na státní hranici s tehdejší Spolkovou republikou Německo.

V současné době je Hůrka opět místem setkávání turistů a lidí, kteří chtějí poznat historii, ale potkávají se tu i Češi s německými sousedy a jejich potomky. Každou chvíli se tu do stromy zarostlé přírody i do přilehlých údolí rozezní zvon z věže kaple sv. Kříže, na který si může na znamení smíření mezi lidmi zazvonit každý příchozí.

Autor textu Miroslav Petráček působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.