Poněkud odtažité slovní spojení „zóna zájmu“ je zastírací výraz, jak bylo v době Hitlerovy vlády v Německu obvyklé; nacisté tak označovali teritorium kolem polské Osvětimi o velikosti zhruba 40 kilometrů čtverečních, kam umístili komplex koncentračních táborů. Tento název zvolil spisovatel Martin Amis pro svou knihu, která zčásti inspirovala nový film Jonathana Glazera.

Film Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků loňského roku. Byl by jím, i kdyby si neodvezl z festivalu v Cannes prestižní Velkou cenu a i kdyby aktuálně nevstupoval do oscarového klání s pěti nominacemi (vyhlášení bude 11. března 2024).

V bezprostřední blízkosti lágru, za vysokou zdí, bydlí velitel koncentráku Rudolf Höss s rodinou. Honosnou vilu obklopuje pečlivě udržovaná zahrada. Zeď kolem ní však není neprodyšná ani zvukotěsná, do rodinné pohody proto neustále pronikají zvuky i zápachy odvedle, hemžení lidských těl, střelba, čpavý kouř, hlasy a naříkání.

Text, jehož autorem je kulturní publicistika AgátaPilátová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Zeď není ani dost vysoká, aby nad ní nevyčníval bez přestání kouřící komín a zlověstná strážní věž. Ale šťastní obyvatelé světlé vily tohle všechno nevnímají. Lépe řečeno: symboly lágru, zápachy i zvuky vytěsnili.

Tatínek má moc práce

V areálu vily je normální provoz, personál kmitá, jídelní stůl nabízí bohaté večeře, otec čte před spaním dětem na dobrou noc. Rudolf Höss každé ráno spořádaně odchází do práce, v níž je zjevně výkonný a úspěšný a buduje si kariéru.

Paní domu Hedwiga, nadšená zahradnice, pečuje o záhony a učí malého synka znát jména květin; rodina vyjíždí na výlety do okolí, osvěžuje se v nedaleké řece. Když přijede na návštěvu matka Hedwigy, přece jen ji trochu znepokojí nepříjemné sousedství. „Židi jsou za zdí,“ uklidňuje ji dcera.

Průběžně budovanou atmosféru spokojené rodiny narušují intervence zvuků tlumeně znějících za zdí nebo pár předmětů, jež se náhodou zatoulají odvedle. Třeba zlaté zuby, s nimiž si hraji Hössovy děti.

Rodinné štěstí naruší jen zpráva o Rudolfově přeložení, bylo by přece jen škoda opustit tenhle skvělý domov a začít znovu někde jinde. Naštěstí v koncentráku se očekává mohutný přísun nových vězňů z Maďarska.

Právě tam totiž proběhl puč Szálasiho fašistických šípových křížů a na maďarské Židy dolehly totální deportace. Po desetitisících jsou odvlékáni do Osvětimi, lágr je přeplněn. Nové transporty je třeba urychleně zlikvidovat, Hössovy schopnosti jsou tu opět potřeba. Celkem tu tedy prožije i s rodinou čtyři šťastná léta a řídí hromadné vraždění. Hedwiga nemusí opustit svou milovanou zahradu…

Film Jonathana Glazera je příběhem této „obyčejné“ nacistické domácnosti za zdí vyhlazovacího tábora – a zároveň alarmujícím svědectvím o holocaustu, zásadnějším než mnohé jiné. Přestože v něm nezaznívají výhružné alarmy lágru. Nebo spíš právě proto – pro tuto tíživou nepřítomnost utrpení je bolest obsažena snad v každém metru filmu.

Neuvidíme tu žádný násilný čin, ani jednu vraždu či týrání. Pouze krásný dům s atraktivní zahradou a letní přírodu. Občas ale i služební auta, uniformy a nacistické pozdravy. Taky několik „věcných“ pracovních diskusí vrchního velení Auschwitzu o zlepšování výkonu krematorií či o nutnosti zvýšit počet zlikvidovaných „položek“.

Putování kamer rozlehlým domem provází střídání světla i přítmí, zjasněná letní rána či pečlivě zhasínané vypínače na prahu noci.

Průběžně budovanou atmosféru spokojené rodiny narušují intervence zvuků tlumeně znějících za zdí, také několik letmých vět nebo pár předmětů, jež se náhodou zatoulají odvedle. Třeba zlaté zuby, s nimiž si hraji Hössovy děti.

Právě děti ale mají chvilkové děsy: strach z kouře a plamenů z blízkých komínů i z nevysvětlitelných zvuků. Dospělí to nevnímají, alespoň ne zde, v bezpečí rodinné pohody. Pán domu a velitel tábora se ovšem s realitou denně potkává a zřejmě úspěšně ji „řeší“.

Výkřiky bolesti, šum a dunění

Síla kontrastu, jaká se ve filmu hned tak nevidí. Působivá konfrontace dvou zcela odlišných, nesouměřitelných entit. Právě díky tomuto střetu snímek odhaluje čiré, obnažené zlo. Zrůdné zabíjení jako průmyslové odvětví.

Zóna zájmu zdaleka není jen historický film. Poselství, jež přináší, má přesahy i zřetelné vzkazy pro současnost. Vždyť zla, bezpráví a utrpení je všude stále dost.

Zlo se tu projevuje skrze člověka, který se na něm podílí, aniž si to, byť jen částečně, uvědomuje. Nebo to nepovažuje za nic zvláštního, a proto si zlo nepřipouští. V člověku může vyrůst sklon k ničivému násilí, aniž je předem varován, aniž to jeho samého zabolí, upozorňují tvůrci snímku. Zlo se může stát, a často i stává, samozřejmou součástí (některých) lidských bytostí.

Vedle vysoce profesionálních hereckých výkonů (Sandra Hüllerová a Christian Frieder jako manželé Hössovi) se na kvalitním výsledku významně podílí vynikající kamera, kreativní práce se světlem, a hlavně se zvukem.

Výkřiky bolesti, šum a dunění, ojedinělé, ale nikoliv řídké výstřely – to vše je výsledkem dlouhých týdnů práce, hledání, usilovné snahy evokovat věci skrze jejich nepřítomnost. Tvůrci tím dosáhli mimořádné autenticity a přesvědčivosti výpovědi.

Paradoxně – vyznění je o to působivější, že snímek se vyhýbá emocím, proběhne s jakousi (přinejmenším vnější) citovou sterilitou.

Zóna zájmu zdaleka není jen historický film, byť samozřejmě i v této poloze skvěle obstojí. Poselství, jež přináší, má přesahy i zřetelné vzkazy pro současnost. Vždyť zla, bezpráví a utrpení je všude stále dost.

Stojí možná za to, zamyslet se i nad tím, že stejně jako některé myšlenky a díla, které mu předcházely, i tento film uvažuje o plíživých podobách zla, které si až příliš často, zvláště zpočátku, obléká nenápadný šedý plášť.

Je těžko postřehnutelné a snadno si na ně lze zvyknout. O nenápadné banalitě zla uvažovala už před lety filosofka Hannah Arendtová v reflexích o Adolfu Eichmannovi nebo před šesti desátkami let ruský režisér Michail Romm ve svém dokumentárním filmu Obyčejný fašismus (1965), na svou dobu objevném a odvážném, namířeném nejen proti fašismu a nacismu, ale proti totalitám vůbec.

Odhalování mnoha tváří zla je bohužel pořád aktuální.