Ve čtvrtek 9. března zemřel Ivan Hanousek, teoretik kresleného humoru, novinář a publicista a spoluzakladatel České unie karikaturistů. Na webu Náš region o jeho úmrtí informoval kreslíř Milan Fefík Podobský. Ivan Hanousek loni v květnu završil osmdesátku, při té příležitosti poskytl pro HlídacíPes.org rozhovor, který nyní připomínáme.

Přestože měl příležitost před totalitou uniknout do zahraničí, rozhodl se vrátit do Československa a věnovat se žurnalistice. Novinářsky pokrýval i pohřeb Jana Palacha. Ivan Hanousek ale své mediální působení věnoval především humoru. Rukama mu prošly tisíce kreslených vtipů a na vlastní oči sledoval vzestup i pád tohoto žánru v Česku.

Ivan Hanousek s Vladimírem Renčínem, foto: osobní archiv Ivana Hanouska

Ivan Hanousek je průkopníkem kresleného humoru v Česku. Publikoval o něm přes tisíc článků, vydal řadu sborníků kreslených vtipů, zorganizoval první tuzemskou soutěž kresleného humoru a v devadesátých letech založil Českou unii karikaturistů. Dvacet let vydává také magazín e-GAG, který považuje za kroniku české i světové karikatury.

Nyní slaví 80. narozeniny a humor mu pomáhá vyrovnat se s nevyléčitelnou nemocí. Přestože kvůli zdravotním důvodům nemůže mluvit, je ochoten o své humoristické zálibě diskutovat aspoň přes e-mail.

„Přestože mi nemoc vzala hlas, mozek mi slouží a zatím jakžtakž i prsty na klávesnici. Navíc mi pomáhá má žena s neobyčejným smyslem pro legraci,“ píše v rozhovoru pro HlídacíPes.org

Proti proudu emigrace

Čtvrtinu svého dosavadního života jste zasvětil mimo jiné vašemu magazínu e-GAG, měsíčníku,  dnes čtvrtletníku autorů a přátel české karikatury. Jaký máte ke kreslenému humoru vztah?

S humorem obecně jsem přítelem od narození, tedy 80 let. Profesně se zabývám především kreslenými vtipy, neznamená to však, že bych během života tuto oblast preferoval. Nejprve to totiž byla jen zábava, kdy jsem si vystřihoval vtipy od Neprakty a lepil je do sešitu. Pak před vojnou, na začátku šedesátých let, jsem jako pomaturitní učeň sazeč chodil troufale do redakce Mladého světa a ukazoval jsem svůj vtipný časopis Extrém, který jsem vydával v jediném exempláři. Tam se mě ujal Mirek Liďák a díky tomu jsem se seznámil i s některými dalšími karikaturisty. 

Na téma kresleného humoru jste pak psal i diplomovou práci.

Na novinářské fakultě jsme měli seminář o českých humoristických časopisech. Tam jsem přišel na to, jak se vyhnout prorežimním tématům diplomové práce ve smyslu: „Sociální demokrat, ročník 1892.“ Vybral jsem si vlastní téma o vývoji kresleného humoru v českých novinách a časopisech v letech 1958 až 1968. Než jsem však stihl práci dokončit, vpadli sem Rusové.

Po návratu našich spráskaných politiků z Moskvy jsem se svou dívkou odjel do Švýcarska. Tamní pohostinnost k českým „utečencům“ byla neuvěřitelná. Vnutili nám i přes odmítání nějaké švýcarské franky a sehnali nám dobrovolnici, která nás ubytovala. Ubytovala nás u sebe mladá studentka, která měla rodiče kdesi v Řecku na dovolené a byla skvělá. V koupelně měli hromadu časopisů do sběru a mezi nimi i legendární humoristický týdeník Nebelspalter. Pamatuji si, že jsem proseděl večery u čísel a vytrhával z nich stránky se skvělými vtipy. 

Ivan Hanousek s diplomovou prací v roce 1969. Foto: se souhlasem Ivana Hanouska

A proč jste se nakonec vrátili do Čech?

Oba jsme byli jedináčci a nechtěli jsme nechat naše rodiče samotné. Proto jsme se do vlasti vrátili z rakouské strany. Šli jsme doslova proti proudu Čechoslováků, kteří odcházeli za železnou oponu. Celníci se hodně divili a ještě o kus více, když zjistili, že ze Západu vlečeme velkou těžkou tašku plnou vtipů a časopisů.

Dokončil jste pak tu školu?

Ano. Když jsem se vrátil a viděl, co režim s redakcí udělal, dal jsem výpověď a rozhodl se dostudovat. Práci jsem dokončil o rok později a časem se ukázalo, že jsem de facto dal základ všem dalším pracím na toto téma. Přesto ta základní, úplné dějiny českého kresleného humoru od května 1945 do současnosti, stále chybí.

Kreslený humor jako ohrožený druh

Když zmiňujete dějiny lokálního kresleného humoru, jak vnímáte současný stav tohoto žánru v českých médiích? 

Bezpochyby jde o konec žánru, který v novinách civilizovaného světa kraloval po dvě staletí. I české deníky mívaly celé rubriky kreslených vtipů. Když pomineme satirický týdeník Dikobraz, tak i v mnoha dalších časopisech našli autoři cestu k přivýdělku,  pár jich dokonce díky tomu nemuselo nic jiného dělat. Do sportovního časopisu Stadión, kde jsem se třináct let staral o humor, chodila spousta obálek s kreslenými vtipy, z nichž jsem vybíral jen pár, které se časem objevily na stránkách týdeníku. 

Co se změnilo?

Redakce Stadión realizovala nápad, aby v té době „zakazovaný“ atlet Emil Zátopek předával trofej EMIL vítězům soutěže o nejlepší sportovní vtip. Foto: se souhlasem Ivana Hanouska

V 90. letech se bezhlavě kopírovaly západní vzory a místo dosavadního stavu, kdy po pražských redakcích putovaly desítky autorů s deskami plnými vtipů, se náhle objevily smlouvy s jedním karikaturistou, o nic jiného už nebyl zájem. V denících už mohlo publikovat jen pár vybraných autorů, kteří si občas jen prostřídali dresy. 

Typickým případem byly Lidové noviny, kde začínal autor mimo jiné Boba a Bobka Vladimír Jiránek s vtipem na titulní straně, pak ho ukryli uvnitř a dnes už v „lidovkách“ nenajdeme jedinou karikaturu.

Často slýchávám, že dnešní politické dění je pro mnohé tak bizarní, že už ho ani nelze karikovat či glosovat. Jak vnímáte aktuální dění z pohledu fanouška humoru?

Karikovat lze vše jakýmkoliv způsobem. Chybí ale lidé, kteří to dovedou. A možná by to i dovedli, ale nejsou místa, která jim to umožní, a která jim za jejich práci poskytnou honoráře. 

Totalita a umění číst pod čarou

Když jste se ptal humoristy Ivana Mládka, zda podle něj existuje typický český humor, odpověděl, že neexistuje: „Autor s tím samým smyslem pro humor se může narodit kdekoliv na světě, třeba i v Číně nebo v Kongu. Když se děj odehrává v nějaké typické české hospodě a hemží se to tam Pepíky Nováky, ještě to neznamená, že se jedná u typický český humor. Domnění, že je něco typicky české, vyplývá z nevědomosti a neznalosti četných zahraničních alternativ.“ Podle Vás typický český humor existuje?

Až nyní vidím, že Mládek měl recht. Ta otázka byla špatně položena, protože nejde přeci o český humor, ale o českého člověka. Jaký humor mu je blízký, čím je typický. Vždyť Švejk je zřejmě humor nadnárodní, jinak by se neujal ve světě. 

Navíc, když se říká, že nám je blízký anglický „suchý“ humor, tak pod tím „my“ se neskrývají diváci Troškových nízkoprahových veseloher, ale spíš diváci Cimrmanů. Či čtenáři Hrabala? Nejde tedy o anglický nebo český humor, ale o jeden typ humoru blízký konkrétnímu druhu lidí. 

Jestliže se humor neliší národností, může se lišit možná podmínkami, ve kterých vzniká. Je humor jiný v totalitě než v demokracii?

Je zcela jiný, aspoň co se týče politické karikatury jako deníkové reakce na aktuální dění. Liší se to už jen okruhem autorů. Po skvostné krátké éře Haďáka a dalších nastoupili po Pražském jaru slouhové normalizačního režimu, jejichž jména se můj mozek vůbec stydí vzpomenout. Za protektorátu se tomu říkalo kolaborace, v našem polistopadovém dění jsme se k nim chovali mnohem vlídněji.

Ukázka titulních stran magazínu e-GAG. Online databáze jednotlivých vydání již od roku 2007 je dostupná na webu Cartoon Gallery – ZDE.

Byl rozdíl i v obsahu?

Obecně známé bylo takzvané čtení pod čarou. Naučili jsme se hledat hlubší protirežimní smysl i ve vtipech, které prošly cenzurou a posléze i přísným dohledem vedení redakcí. Naši rodiče a prarodiče se to naučili za německé okupace a po té sovětské se to hodilo.

Ovšem humor, který se obejde beze slov a má proto úplně jiné postavení i chápání, se zvlášť nezměnil. Barták, Matuška, Slíva a další, kteří získávali trofeje na významných festivalech „cartoons“, publikovali i na Západě, přestože to nebylo bez rizika. Známý Vladimír Renčín, ač kreslil beze slov a apolitické kresby pro vědecká periodika, musel v ČSSR skončit a jistý čas chodil do „normální“ práce. Problémy měli i další, jiní zemřeli o samotě, někteří toho nechali nebo odešli do ciziny.

Humorem proti těžkým časům

Pro akademický časopis Univerzity Karlovy jste psal reportáž z pohřbu Jana Palacha. Držel jste také čestnou stráž u jeho rakve. Tušil jste, že si jeho oběť budeme připomínat i po více než padesáti letech? 

To jsem si jistě přál, ale věřit se tomu moc nechtělo. V té chvíli u rakve v Karolinu, kde jsme měli nad rektorátem ve věži redakci čtrnáctideníku Univerzity Karlovy, a pak i při smutečním průvodu Starým Městem jsem spíš doufal, že se u nás najde někdo, kdo zabrání očekávané „abnormalizaci“ poměrů. Marně. Pak jsem jen sledoval jak časopisy, kde jsem publikoval, vzápětí končí. 

Universita Karlova byla jediným periodikem, které se pravdivě věnovalo Palachově tragické smrti a pohřbu. Foto: se souhlasem Ivana Hanouska

Ten vývoj v zemi nezvrátil ani Palachův čin. Byl pro vás humor únikem od reality?

Tak napřímo bych to nenazval, ale jistý únik v rámci novinařiny jsem v těch letech zažíval vlastně permanentně. Výhodou bylo, že jsme žili v Praze, kde jsme se v celkem širokých kruzích bavili otevřeně, a to i před dětmi. Pamatuji si, jak jsme se synkem na ramenou šli domů od Hradu a najednou se ozvala příšerná rána. Řekl jsem: „No konečně, už to prasklo“. A Honzík se mezi lidmi na chodníku pronikavým hlasem ptal: „Tati, co už prasklo?“ Všichni věděli, jak to myslím. Co ale vím z návštěv menších měst, tam by takové řeči vést nešlo. Rodiče ze strachu dětem nic neříkali, aby neměly problémy ve škole.

Dílo ukrajinského karikaturisty Olexije Kustovského, se kterým se Hanousek dobře zná. Foto: osobní archiv Ivana Hanouska

Probíhá válka na Ukrajině, předtím jsme zažili dva pandemické roky. Myslíte, že by lidem pomohlo zvládat tato těžká období, kdyby média více do své produkce zapojila kreslený humor?

Určitě, ale není to vhodné pro každé médium. Kreslený humor se těžko přenáší do rádia i televize. Divákovi se zdá, že chybí zvuk, není jasné, jak dlouho má vtip být na obrazovce. Pokud jde o vpád Rusů na Ukrajinu, ohlas mezi karikaturisty je velký. Rázem se vyrojily stovky klasických ostrých, satirických děl v čele s karikaturami Putina. Pro mne jsou důležitá díla těch ukrajinských autorů, s nimiž se osobně znám. Kustovsky a Kazanevsky mají nyní „skvělé časy“ pro tvorbu, která má prostor a velkou odezvu.

Kronika úpadku kresleného humoru

Vyplatí se médiím investovat do kresleného humoru?

Rád bych řekl, že ano, ale redakce mají nejspíš za drahé peníze pořízené průzkumy dobře placených analytiků, kteří jim říkají, že kreslené vtipy jsou to první, čeho se mají zbavit, aby ušetřily. Pokud toto souvětí zavání mým silně osobním naštváním, tak to přiznávám. Hodně z nás léta volalo po novém, moderním Dikobraze, ale nikdo se nás na názor neptal. Investovat do výtvarné legrace se proto nedoporučuje.

Když zmiňujete Dikobraz, snahy o jeho obnovu tady byly, ale neuspěly. Stále ta myšlenka ve společnosti přetrvává?

Jenom mezi starci, nejvíc asi mezi samotnými autory. Samozřejmě chybí solidní a též moderní humoristický časopis. Pokusy o nový Dikobraz neuspěly obvykle kvůli amatérismu redakce a slabému vydavateli. Ale podobně dopadly renomované tituly v zahraničí. Asi už je načase si říci, že to poslal na věčnost internet.

Přesto tady zůstává váš E-GAG, který je vlastně takovou kronikou místního kresleného humoru. 

V rámci vydávání e-GAGu jsem několikrát ráno na Silvestra místo pro šampusu běžel nakoupit silvestrovská vydání všech deníků. Chtěl jsem zjistit, jak v tento den, ideální pro publikování humoru, redakce českých novin přistupují k zařazení kreslených vtipů. Ukázalo se, že v ústředních denících s malými výjimkami o existenci spousty autorů kvalitního kresleného humoru ani nevědí.

Jde tedy spíše o kroniku úpadku českého kresleného humoru. Kreslený vtip bude brzy v denním tisku vzácností. Trapné bude, že se objeví už jen jako součást nekrologu, když zemře věkovitá persona, jako jsme to viděli po skonu Jiránka, Kantorka či Vyčítala.

S Ivanem Hanouskem rozhovor vedl Jan Žabka.