Po horkých červencových dnech přišlo aspoň na chvíli srpnové ochlazení a v průběhu rozhovoru s mladým laureátem Ceny Josefa Vavrouška Martinem Trávníčkem se spustil déšť. Za vesnici Poběžovice na Pardubicku právě on, spolu s dalšími členy spolku Pestré Polabí, dorazil s křovinořezem a s díly přenosné ohrady. Starý zarostlý třešňový sad zde brzy bude vypásat stádo jejich ovcí.

Péče o krajinu a obnova starých sadů nebo mokřadních luk je jednou z hlavní náplní činnosti spolku. „Dává mi to smysl. Snažíme se i v té, pro někoho velmi fádní, krajině Polabí ukazovat, že i tady jsou cenné přírodní lokality,“ říká předseda spolku a čerstvý absolvent oboru lesní inženýrství na České zemědělské univerzitě. Spolek Pestré Polabí, který založil a vede, se stal během tří let svého působení lídrem v ochraně přírody v oblasti východních Čech.

Začněme odkazem Josefa Vavrouška, ekologa, horolezce, prvního federálního ministra životního prostředí a taky vizionáře pokud jde o zdravé životní prostředí. Věděl jste o něm ještě před tím, než jste dostal po něm pojmenovanou cenu?

Osobně jsem ho samozřejmě poznat nemohl, jsem ročník 1998 a on zemřel o několik let dříve. Ale věděl jsem o něm a jeho práci díky známým, kteří mě i částečně přivedli k zájmu o ochranu přírody: manželům Mikátovým z Hradce Králové. Oni sami se dlouhodobě snaží o ochranu přírody, pečují o přírodní památku Na Plachtě u Hradce Králové a jsou aktivní ve Společnosti pro trvale udržitelný život, kterou zakládal právě Josef Vavrouška. Jeho myšlenky a filozofie jsou mi tedy blízké a mrzí mne, že se je v politice nepodařilo více a lépe promítnout do zákonů. Sice v Česku máme poměrně silný zákon o ochraně přírody, ale jsou tu tendence jej oslabovat a společenský vývoj příliš k té udržitelnosti nevede.

Vnímám jako problém, že zemědělci v Česku ve velkém hospodaří na pronajaté půdě, k níž pak nemají vztah, protože vědí, že se kdykoliv může stát, že o ni přijdou, že se na ní třeba něco postaví.

Nevede? Vždyť neustále slyšíme o „zelenání“, důrazu na ekologii, udržitelnost, o Green Dealu. Vy to tak, se svou přímou a lokální zkušeností s ochranou přírody, nevnímáte?

Myslím, že zásadní problém je dnes odtrženost lidí od životního prostředí. Pak narážíte na takové absurdity, že pro řadu lidí v environmentálním hnutí je sice problém, že chováte býky na maso, je zde ohromný soucit se zvířaty, ale maso, které pak koupí zabalené, z chladícího boxu někde v supermarketu, jako by bylo něco jiného. Rozpor mezi slovy a realitou je třeba i ohánět se ekologií a pak si kupovat avokádo dovážené z Peru… Myslím, že roli v tom hraje i kolektivizace zemědělství z 50. let, kdy jsme značně ztratili vztah k půdě. Obecně také vnímám jako problém, že zemědělci v Česku ve velkém hospodaří na pronajaté půdě, k níž pak nemají vztah, protože vědí, že se kdykoliv může stát, že o ni přijdou, že se na ní třeba něco postaví. I proto chybí tendence chovat se k půdě lépe, šetrněji nebo vytvářet krajinné prvky, které by byly žádoucí.

Vy jste si vztah k půdě a ochraně životního prostředí budoval jak?

Byl jsem k tomu hodně vedený rodiči i babičkou, odmalička jsme jezdili do přírody, do hor. I když jsme jeli třeba do Chorvatska, raději jsme tam vyrazili někam do kopců. Poznávání přírody jsme vnímal přirozeně, babička mě učila poznávat rostliny, které rostly v okolí. Spolu s tím mi vyprávěla, co se na vesnici dělo právě v těch 50. letech. Ona sama jako malá se svými rodiči hospodařila. Nebyli vyloženě sedláci, ale měli nějakou svou půdu, což bylo tehdy úplně normální. A já jsem v době covidu na té půdě začal zase hospodařit – vysázel jsem tam zeleninu a vytvářel si tak vlastní vztah k půdě. Do toho jsem začal pomáhat v ochraně přírody a přešel k péči o cenné lokality, což se mi teď nakonec stalo profesí. Už jako dítě jsem si všímal tady na Pardubicku a Hradecku, jak v některých lokalitách ubývá rostlin či motýlů. A pak jako dospělý jsem si uvědomil, že ty ruce, které s tím mohou něco dělat, jsou ty na konci mojí paže. Pomohl k tomu i covid, kdy se vše zastavilo a potkávat jsme se mohli vlastně jen v přírodě, což nastartovalo vznik našeho spolku.

Ta cena, kterou jste dostal, je cena pro mladé, má název Ekozásek. Do čeho jste se tedy „zasekl“, čím se hlavně zabýváte a chcete zabývat?

Je na to nepopulární cizí slovo: biodiverzita. Jednoduše řečeno druhová rozmanitost. Snažíme se i v té, pro někoho velmi fádní, krajině Polabí ukazovat, že i tady jsou cenné přírodní lokality. Přibližuji to obvykle tak, že bychom nechtěli, aby jednou naše děti chodily za motýly a za kvetoucími rostlinami do botanických zahrad, což se třeba v Praze už běžně děje – děti vidí živého motýla opravdu jen ve skleníku Fata Morgana. My bychom byli rádi, aby za každou vesnicí bylo podobné místo, jako je třeba tento sad v Poběžovicích. A postupně se nám to daří, pomáhá to i nastartovat život v obci, kdy lidé chodí pomáhat jako dobrovolníci o víkendech a nacházejí si k svému okolí jiný vztah.

Překvapilo mne, že známé heslo „mysli globálně, jednej lokálně“ je více než stoleté. Každopádně asi docela dobře vystihuje to, co děláte vy.

Myslím, že je strašně důležité, aby člověk jednal právě na té lokální úrovni, už proto, že je to jednodušší a lépe vidíte výsledky. Mám třeba kamaráda, který pomáhá chránit slony v Kongu. Což je skvělé, ale dělá se to ohromně složitě. I když ovládá velmi dobře francouzštinu, tím že tam nežije dlouhodobě, je těžké udržet to, čeho dosáhnou a vysvětlovat místním, že by se měli ke své přírodě chovat jinak. Když ale něco děláte v okolí svého bydliště, pomáhá vám znalost prostředí, místní vazby a známosti a můžete si na tom vybudovat dobré jméno. A když jsou pak starostové se spoluprací s vámi spokojení, tak si to mezi sebou řeknou. Takto jsme třeba v jedné obci na jejich podmáčené louce, kde jim jejich obecní traktůrek pořád zapadal, udělali soustavu tůní, vodu jsme stáhli, žijí tam teď obojživelníci a problém zmizel.

V podstatě neustále tady v těch nižších polohách žijeme ve větším a menším období sucha. Pravidelně vidím, jak velký problém je udržet při životě nově vysázené stromy.

Co je pro vás měřitelný úspěch – je to třeba návrat nějakých druhů hmyzu či chráněných rostlin někam, odkud dříve zmizely?

Návrat některých druhů rostlin je velmi dobrý indikátor, stejně jako motýlů. A to se nám daří. Třeba u kdysi poměrně běžného modráska, který je nyní v tomto regionu velmi vzácný a je vázaný právě na stepní trávníky. To se taky lidem snažíme vysvětlovat: že příroda není jenom les, ale že jsou to také sady či louky, které jsou dnes na okraji zájmu.

Vy jste v přírodě často, máte i časové srovnání. Pozorujete na vlastní oči změnu klimatu? To, že to nejsou pouhé výkyvy počasí, ale že skutečně nějaká systémová změna, že sem přicházejí druhy rostlin a hmyzu, které by tu dříve být nemohli?

Jednoznačně to pozorujeme a ta změna je čím dál rychlejší. Vidíme to i v tom, že dříve byl běžný takový ten zahradnický déšť, to znamená, že pršelo drobně třeba celý den. Pamatuji si, jak nám prarodiče před odjezdem na tábor přáli ať nám to zase celé neproprší. Takový déšť dnes už moc není, místo toho jsou časté přívalové srážky, které na jednu stranu způsobují povodně, na druhou stranu jinde zůstává sucho. V podstatě neustále tady v těch nižších polohách žijeme ve větším a menším období sucha. Pravidelně vidím, jak velký problém je udržet při životě nově vysázené stromy. Výborný lakmusový papírek mám i na vlastní zahradě, kde jsem si vysadil fíkovník, který už má 2,5 metru, plodí a daří se mu velmi dobře. Dříve by nepřežil. Mizí nám i chladné středoevropský zimy. A těch 30 stupňů, co bylo letos 8. dubna, je úplně bezprecedentní… Musíme si to připustit a krajinu na změnu adaptovat.

Přesto, asi sám to sledujete, ve veřejném prostoru je dost lidí, kteří tu klimatickou změnu popírají, říkají, že je to normální, že jen máme krátkou paměť, nebo že ta měření trvají jenom 200 let a vlastně nevíme, jak to bylo předtím… Máte pochopení pro tyhle skeptiky?

Je zjevné, že tihle lidé popírají vědecké údaje. Na druhé straně nelze tvrdit, že za sto procent těch změn může výhradně člověk. Pořád se mluví o oxidu uhličitém, uhlíkové stopě, ale taky bychom měli řešit to, jak jsme odvodnili krajinu. O tom se mluví daleko méně. Tady jsou na polích pořád meliorační trubky, které neustále odvádějí vodu. Když pak vodu potřebujeme, tak ji nemáme a krajina se vysušuje.

Pokud každý člověk dává ze své peněženky peníze na to, aby tady byla levnější produkce, měl by chtít i to, aby součástí toho byla právě i péče o krajinu.

Na začátku jste zmiňoval i jistou odtrženost od krajiny, to, že zemědělci často hospodaří na velkých plochách a často na pronajaté půdě. Jak se teda to intenzivní hospodaření z vaší zkušenosti projevuje na krajině – a dá se to vlastně ještě zvrátit?

Pozitivní je, že příroda má obrovskou schopnost regenerace. Sám to vidím na vlastních pozemcích, které jsem z toho intenzivního zemědělství vyjmul a udělal jsem si tam sad. Velmi rychle se tam navrátily druhy jako je ťuhík, koroptve, běžnější druhy motýlů jako jsou bělásci a babočky. V zemědělské krajině lze nové prostředí vytvořit poměrně rychle. Problém ale je právě v tom, jaký máme ke krajině kolem sebe vztah. Roli hraje i to, že je tady velká zemědělská lobby, která chce, aby se nic nedělo se současným dotačním systémem. Ale pokud každý člověk dává ze své peněženky peníze na to, aby tady byla levnější produkce, měl by chtít i to, aby součástí toho byla právě i péče o krajinu. Zemědělství prostě není jen fabrika na jídlo a zohledňovat by to měla i výše dotace. Což, uznávám, je věc, která je na evropské úrovni pravděpodobně absolutně neprosaditelná.

Když jste přebíral Cenu Jozefa Vavrouška, právě jste dokončoval studium lesnictví. Často se mluví o jistém odtržení teorie od praxe; vy jste čerstvě dostudován, zároveň praxi už máte bohatou. Máte pocit, že vám ta škola k něčemu byla?

Určitě ano. Dost často v obcích řešíme i lesní pozemky, k nimž mám jako ochránce přírody možná trochu neortodoxní přístup – mám rád ty přírodě bližší způsoby a neřekl bych, že by v tom ta škola byla nějak zpátečnická. Problém nastává spíše v té praxi, třeba v zadání Lesů České republiky, které spravují hodně hektarů a řeší vlastně hlavně těžbu dřeva, kubíky, a pak už není tolik energie a času na samotné pěstování a zlepšování prostředí lesů.

Je dnes pro vás spolek Pestré Polabí práce na plný úvazek?

V tento moment ano. Dokážeme si na sebe vydělat, protože naše organizace vlastně supluje to, v čem stát selhává. Státní aparát nedokáže o chráněná území efektivně pečovat – i kvůli byrokracii, kdy jsou úředníci a vůbec celý ten systém zahlceni různými žádostmi. Nepopírám, že i jejich práce je důležitá, je třeba vědět, kde lze kácet, kde stavět, ale opět se zapomíná na tu péči. Přitom každé území nějakou péči potřebuje. Třeba ta bezlesní území potřebují opravdu pravidelnou, každoroční celkem intenzivní péči, pokud tam chceme zachovat nějaké ty druhy živočichů a rostlin. V tom stát selhává a naopak nastupují organizace, jako je ta naše. Na podporu si nyní nemůžeme ztěžovat a doufejme, že nepřijdou nějaké zásadní škrty v ochraně přírody. Ta území, která mají správnou péči, fungují jako takové malé Noemovy archy, které čekají na to, až se celá ta zemědělská krajina napraví a jednotlivé druhy se do ní začnou vracet.

Vy toho máte s ohledem na věk ještě spoustu před sebou. Ale leccos máte už i za sebou. Dá se říct, co považujete zatím za svůj hlavní úspěch nebo něco, v čem cítíte svoji konkurenční výhodu?

Hlavní úspěch je, že jsme se potkali s řadou lidí, kteří s námi v tom spolku jsou. Každý vnesl něco nového, vypořádali jsme se s řadou výzev a jako organizace neustále rosteme. Přitom se to pořád snažíme dělat lokálně, zároveň důsledně a máme za sebou dobré výsledky. Navíc jsem sám zjistil, že tohle povolání může být i atraktivní. Aspoň pro lidi, kteří si uvědomili, že nechtějí celý život trávit sezením u počítače a chtějí se věnovat praktické práci v přírodě. Jsem v tom absolutně spokojený a doufám, že ta společenská situace, která nám to vůbec umožňuje, vydrží.