Zeman a jeho servismani. Ješitný prezident odpouští hříchy těm, bez kterých se neobejde

Miloš Zeman na své cestě vzhůru vždycky přitahoval specifické typy lidí: schopné, ale i bezskrupulózní, kteří si uměli spočítat, že se jim výtah v podobě tohoto sebestředného politika vyplatí. Ať již jako předseda ČSSD, později premiér a nyní i prezident jejich hříchy, malé i velké domů velkoryse přehlížel – pokud mu zajišťovali nezbytný servis, přísun potřebných informací, cigaret i alkoholu, špínu na politické soupeře a jistili mu jeho politickou moc. Ta Zemana vždy přitahovala víc než osobní mamon.

„Miloš Zeman se chtěl přemístit.“ „Nevzal si hůlku.“ To, jak hradní kancléř Vratislav Mynář a mluvčí Jiří Ovčáček popisovali, kterak český prezident ke zlomenině pažní kosti přišel, připomíná pasáže knihy ze ságy o kouzelníku Harry Potterovi. Přemísťování tam také není úplně jednoduchá disciplína a bez hůlky si žádný čaroděj ani neškrtne. Miloš Zeman ve své stávající kondici lorda Voldemorta – v podobě, kdy přišel o své fyzické tělo a bez pomoci svých věrných se neobešel – v posledních letech dosti připomíná.

Ponechme ale pro účely tohoto textu tělesnou stránku prezidenta Zemana stranou. Dlouhodobě zajímavější je spíše sestava „Quirrellů a Červíčků“, kteří se kolem Zemana pohybují a finančně a vlivově z něj prosperují. Ať už v posledních sedmi letech, kdy je Zeman českým prezidentem, nebo v letech předchozích, kdy někdejší prognostik stoupal po politickém žebříčku až k postu českého ministerského předsedy.

Se Zemanem šlo vždy dobře manipulovat skrze jeho ješitnost, narcistní povahu a poskytovaný servis. Ten nyní potřebuje víc než kdy jindy. A přirozeně je to něco za něco.

Haló, tady Mlha

Typickým představitelem takového servismana a stínového hráče byl již zesnulý Miroslav Šlouf, před rokem 1989 vedoucí funkcionář SSM, komunistický poslanec, později úspěšný lobbista hájící především barvy ČSSD, muž, který se nebál ani styků s podsvětím. Známý je odposlech telefonátu kmotra Františka Mrázka právě na téma Zeman. Se Šloufem si Mrázek volal docela často.

„Mlhovi peníze nic neříkají. Mlha tak akorát chleba se sádlem a tři okurky a aby ho lidi měli rádi,“ zazní v nahrávce mimo jiné na adresu tehdejšího premiéra (Mlha rovná se Miloš Zeman). Kromě toho se na ose Mrázek–Šlouf ale řešil i velký byznys. Příkladem je úspěšná Mrázkova snaha získat se Šloufovou (tedy zprostředkovaně Zemanovou) pomocí z tehdy ještě státem vlastněné Komerční banky dvoumiliardovou stavební firmu IPS.

Zeman spojení svého okolí s organizovaným zločinem vždy bagatelizoval. Šloufova pozice byla v době Zemanova premiérství neotřesitelná. Měl za sebou etapu „stvoření Zemana“, superúspěšnou volební kampaň s autobusem Zemák a seděl jako vedoucí poradců premiéra přímo na Úřadě vlády. Tvrdým metodám se nebránil ani sám Zeman, ale práci na tom pro něj odvedli jiní. Příkladem je kauza Olovo, která měla za cíl zdiskreditovat tehdejší místopředsedkyni sněmovny a Zemanovu názorovou oponentku Petru Buzkovou. Autorem Olova byl člen Šloufova týmu, Zemanův poradce Vratislav Šíma.

„Za každým opravdu významným krokem Miloše Zemana stál ostřílený loutkovodič Miroslav Šlouf, král českých lobbistů a architekt Zemanovy politické kariéry,“ píše Zdeněk Šarapatka, kdysi Zemanův poradce pro školství, ve svých dosud knižně nepublikovaných pamětech. „Byla to dokonalá symbióza: mocichtivý talent s palcem na kšeftech státu a elitní komunista s apetitem zbohatlíka, natěšeného na nové příležitosti. A sítí vazeb naskrz režimy. I podsvětím,“ vzpomíná Šarapatka, dnes člen Rady České televize.

Zemanovy služby opustil na vlastní žádost, odchod odůvodnil pochybnostmi o premiérově mravním kreditu, což mu Zeman nikdy nezapomněl. V listopadu 2017 o Šarapatkovi prezident v televizi Barrandov řekl, že jej vyhodil pro neschopnost. Následnou soudní při prohrál a stát se za prezidentovy lži musí nyní omluvit.

Starý jezevec je zpět

Šlouf, i se svými vazbami na Rusko, stál i za pozdějším znovuzrozením Zemana. Ten se po neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003 stáhl na Vysočinu. O deset let později ale přišel, viděl a nakonec zvítězil. Právě s vydatným Šloufovým přispěním, který dokázal přesvědčit „starého jezevce“, aby se do politiky vrátil a vyřídil si účty. Nepřekvapí, že se v akci angažoval i někdejší komunistický důstojník, dnes podnikatel s kanceláří v budovách patřících ruské ambasádě, Zdeněk Zbytek. Šlouf měl k Rusku vždy blízko. Jeho Slávia Consulting kupříkladu v Česku lobbovala za zájmy ruského Lukoilu, o němž ještě bude řeč.

O peníze na prezidentskou kampaň nebyla nouze. Miliony poslali Martin Nejedlý, Šlouf, spřátelení podnikatelé kolem Vratislava Mynáře (v letech 2010 až 2013 byl v čele této marginální strany) a další. O průhlednosti jejich zdrojů lze mít pochybnosti. Vyšlo to pak i napodruhé. Už bez Šloufa. Byl to sice on, kdo Mynáře i Nejedlého k Zemanovi přivedl, když se ale pánové dostatečně zorientovali, svého zasvětitele odstřihli.

Až s odstupem času se také vynořují na povrch nové podivné okolnosti financování Zemanovy prezidentské kampaně. Jak popsal web Aktuálně.cz, část donátorů strany byla podle policie součástí pavučiny, která stát okradla na daních o desítky milionů.

Šlouf rozhodně nebyl žádný svatý muž, nicméně byl alespoň čitelný co do své minulosti. Prezidentův dnešní poradce Martin Nejedlý je zcela neprůhledný: sice disponuje diplomatickým pasem i kanceláří na Pražském hradě, ale pro prezidenta dělá oficiálně „zadarmo“ a bez smlouvy. Nemá tedy potřebu nikomu vysvětlovat díry ve svém životopise, zejména ty z doby strávené v Rusku. Skromně o sobě prohlašuje, že je jen jedním z devíti členů expertního poradního týmu.

Nejedlý v matičce Rusi

Sám Nejedlý říká, že nejprve „začal pracovat pro německou společnost, která mě vyslala do Ruska“. „Poté jsem asi pět let pracoval ve firmě, kde jsem byl spolumajitelem, a zásoboval jsem ruský trh špičkovými automobily. Možná bych ještě někde našel diplom pro jednoho z nejlepších exportérů,” řekl Nejedlý v roce 2014 pro Deník. Pak už ale jeho otevřenost končí.

Koncem devadesátých let podle dostupných informací pracoval pro Plynostav Pardubice, společnost, která budovala ropnou infrastrukturu mimo jiné pro Gazprom. Díky skvělé ruštině i sociální zdatnosti prý snadno navazoval známosti a získával informace. Tudy také vedla cesta k jeho pozdější spolupráci s Lukoilem. Z Plynostavu údajně odešel někdy v letech 2002 až 2003. Co dělal pak, se neví, domýšlet si lze leccos. Podnikání v Praze zároveň rozjížděl od začátku nového milénia.

Už v době svého působení v Rusku, kde se i oženil, se Nejedlý seznámil se Šloufem. Padli si do noty, po definitivním návratu do Prahy Šlouf Nejedlému u sebe ve Školské ulici poskytl kancelář, zázemí a hlavně svou síť kontaktů a know-how. Dohodil mu i zásadní zakázky pro firmu Lukoil Aviation Czech, v níž Nejedlý držel 40procentní podíl. Firma vznikla v roce 2007 a krátce poté bez soutěže získala zakázku na sedm let na dodávku leteckého paliva pro ČSA na pražském letišti.

Později Nejedlého Lukoil dostal i další zajímavou zakázku – na obměnu leteckého paliva u Státní správy hmotných rezerv v hodnotě 270 milionů korun. Právě spory o nedodané palivo pro hmotné rezervy a pokuta 27,5 milionu korun stály za likvidací firmy. Pokutu později, po tříletých soudech, uhradila mateřská společnost se sídlem v Nizozemsku – i s úroky šlo o 32,6 milionu. Nejedlý nemusel platit nic.

Čím přesně se živí dnes, je nejasné. S novináři hovoří sporadicky, nepovažuje se za veřejně činnou osobu. „Živím se tím, co jsem dělal celý život, a dělám to, co přináší zisky. Daně platím,“ řekl už před pár lety na dotazy serveru HlídacíPes.org.

Vazbou, kterou je možné z veřejných domácích zdrojů dohledat, je vlastnictví poradenské společnosti ENE Investment; nejméně do roku 2014 polovinu této firmy držela Macrae Limited, firma s anonymními vlastníky z Belize. Nejedlý má dále oficiálně poloviční podíl ve Famos Trading (dle obchodního rejstříku má 1-5 zaměstnanců, věnuje se nespecializovanému velkoobchodu, účetnické a auditorské činnosti a daňovému poradenství) a třetinové spoluvlastnictví firmy ATM Energy, která provozuje čerpací stanice na stlačený zemní plyn (CNG).

Ve všech těchto firmách figuruje i další ze Zemanových poradců, uherskohradišťský podnikatel Pavel Galuška, v minulosti i finanční ředitel výše zmíněné Lukoil Aviation Czech. S novináři se ani on nebaví. Je však například majitelem společnosti Bohemia Certification, která zajišťuje školení a certifikace firem, nebo členem správní rady Nadace Ivany Zemanové.

Vlekař z Osvětiman

Druhým hlavním prezidentským hybatelem je nynější hradní kancléř Vratislav Mynář, původně průměrný podnikatel z moravských Osvětiman, občas přezdívaný jako Vlekař. Šlouf v něm kdysi vycítil potřebný talent. Mynář uměl kupříkladu své podnikání v případě potřeby skrývat za anonymní akcie.

Jako v případě firmy Credit Management, která vymáhala pokuty a dluhy černých pasažérů pražského Dopravního podniku. „Potkali jsme se kdysi obchodně. A už asi od roku 2005 jezdíme všichni společně na vodu,“ popsal v roce 2012 pro MF Dnes Šlouf.

Od března 2013 je Mynář prezidentským kancléřem; postupem času již vzdal pokusy předstírat, že jednou dostane bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné. Byznys na ose Nejedlý–Mynář zjevně šlape lépe než „český Lukoil“ či moravské vleky.

Tu se jménem Hradu lobbuje za neznámou českou firmu pro výstavbu hydroelektráren v Kyrgyzstánu, jindy Nejedlý doprovází Zemana při návštěvě u Vladimira Putina a prosazuje Rosatom na zakázku na nový reaktor v Dukovanech. Prezident jmenoval svým čestným poradcem zástupce dnes již zkrachovalé čínské firmy CEFC Jie Ťien-minga (toho času zmizelého kdesi v Číně), bral nejbohatšího Čecha Petra Kellnera na setkání s čínským prezidentem, umetá se cestička pro čínské nákupy v Česku či expanzi českých firem v Číně…

Nikoli náhodou všechny stopy vedou na Východ. A nikoli náhodou kancléř Mynář pelášil před pár dny ujistit čínského velvyslance, že Hrad ztrestá šéfa Senátu Miloše Vystrčila za  jeho cestu na Tchajwan – prezident ho nepozve na schůzku ústavních činitelů k zahraniční politice.

S jídlem obvykle roste chuť i sebejistota, opadá však obezřetnost. Takže se veřejnost dozvídá i o některých malých a prvoplánových hradních kšeftících. Třeba o tom, že dcera podnikatele, který levně (2,5 milionu korun za tisíc čtverečních metrů stavebního pozemku) prodal Zemanovi parcelu pro jeho plánovaný „postprezidentský“ bungalov v Lánech, dostala od Hradu zakázky celkem za zhruba 1,5 milionu korun. Kromě toho podnikatel za neznámých podmínek nakupuje od Hradu dřevo z lánské obory.

Pozornost už před pěti lety vyvolal Mynářův nákup vily v pražských Strašnicích za netržních 5,5 milionu korun. Prodávajícím byl advokát „obchodníka s politickým vlivem“ Romana Janouška. Deset let předtím vila stála 8,25 milionu korun. Za cenovým sešupem stál prý ale podle zúčastněných jen havarijní stav domu.

Ilustrací pocitu nedotknutelnosti lidí a firem kolem Mynáře je nedávné zjištění webu iRozhlas, že Mynářova firma O.L.G.A načerno odebrala pět milionů litrů vody k zasněžení vleků v Osvětimanech. Dostala za to pokutu 300 tisíc. To jsou ale pro Mynáře vzor 2020 jen drobné. Jak napsala už v roce 2017 MF Dnes, Mynář vlastní 125 pozemků, akcie firem Unipetrol a Pražská teplárenská, zhruba 13,5 milionu korun na bankovním účtu a dalších 60 milionů půjčil svým firmám.

Jak je vidět, i když je dnešní prezident už jen stínem muže z doby před čtvrt stoletím, lidem, kteří z něj žijí, stále přináší benefity. Výměnou je mu servis spočívající dnes i v tom, že jej doslova vodí za ručičku. Symbióza trvá.

Tento redakční text serveru HlídacíPes.org vychází i v aktuálním vydání ekonomického týdeníku Hrot