Goran Hadžić na snímku z roku 1993
TR / EPA / Profimedia,

Ze skladníka politickým vůdcem, bojovníkem za etnickou čistotu a válečným zločincem

Napsal/a Vladimír Dzuro 10. listopadu 2019

Ve spojitosti s případy Slobodan Milošević a Slavko Dokmanović jsme poprvé narazili na jméno Goran Hadžić. V polovině listopadu 1999 jsem pak předal vedení úřadu vyšetřování návrh na obžalobu Hadžiće za zločiny spáchané v Chorvatsku. Tento případ dostal krycí jméno Matrix, píše ve své knize Čech Vladimír Dzuro, někdejší vyšetřovatel Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii.

V srpnu 2000 hlavní prokurátorka Carla del Ponte podepsala rozhodnutí, ve kterém mě a Clinta určila zodpovědnými za otevření a provedení formálního vyšetřování. Naším prvním úkolem bylo zjistit o Hadžićovi veškeré dostupné informace ještě z období před vypuknutím ozbrojeného konfliktu v Chorvatsku.


Knihu Vladimíra Dzura „Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost“ vydalo nakladatelství Grada. HlídacíPes.org zveřejňuje ukázku se souhlasem autora i vydavatele


Goran Hadžić, původním povoláním skladník, se koncem června 1991 stal vůdcem Srbské národní rady a Srbského demokratického fóra, které zahrnovalo území Východní Slavonie, Baranje a Západního Sremu.

Bylo všeobecně známo, že je podporován Slobodanem Miloševićem, což mu zajišťovalo v srbské komunitě v Chorvatsku velmi silnou pozici.

Vyhnání tisíců, sexuální útoky i vraždy

Podle našich zdrojů se v období od června 1991 do prosince 1993 podílel na spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako člen zločinného spolčení, jehož hlavním cílem bylo násilné vyhnání tisíců Chorvatů a dalšího nesrbského obyvatelstva z chorvatského území, které spadalo pod kontrolu Srbů.

Veřejně prosazoval vytvoření etnicky čistého srbského státu na území Chorvatska a ve svých projevech nabádal k žádnému slitování v boji s Chorvaty. Na základě shromažďovaných důkazů jsme dospěli k závěru, že společně s ním se na zločinném spolčení dále podíleli Slobodan Milošević, Jovica Stanišić, Franko Simatović „Frenki“, Željko Ražnatović „Arkan“, Milan Babić a Milan Martić.

Pod vedením Hadžiće zabrali chorvatská území, která považovali za území patřící Srbům. Jednalo se o Srbskou Krajinu, Východní a Západní Slavonii, Baranju a Západní Srem.

Při obsazování území, většinou za použití vojenské síly, donutili nejméně 90 000 nesrbských obyvatel opustit své domovy. Ti, kteří zůstali, byli vystaveni nelidskému zacházení, včetně sexuálních útoků a vražd.

Goran Hadžić poskytl Željku Ražnatovići Arkanovi a jeho paravojenské jednotce v obci Erdut centrum pro výcvik, zajistil financování Arkanových operací a jeho beztrestnost. Naše důkazy jasně prokazovaly, že je zodpovědný za smrt mnoha nesrbských civilistů v okolí obcí Dalj, Erdut, Lovas a také přímo ve Vukovaru.

Reakce na zvěst o chystaném obvinění Gorana Hadžiće na sebe nenechala dlouho čekat. Koncem února 2002 se Slobodan Vukčević, právník z Bělehradu, jménem Gorana Hadžiće spojil s Hildegardou Uertz-Retzlaffovou z úřadu prokurátora a domluvil výslech s vyšetřovateli tribunálu. Události se daly do pohybu a hned z kraje března 2002 jsem s kolegou Williamem Fultonem za Goranem Hadžićem do Srbska odletěl.

Šlamastyka jako ze Švejka

Hadžić si vymínil, že se výslech uskuteční v Hotelu Park v Novém Sadu, který vlastnil kontroverzní podnikatel a jeho kamarád Ratko Butorović, známý jako Bata Kan Kan. Jen co jsme dorazili před hotel, všiml jsem si, že nejen v jeho okolí, ale i v lobby postává asi patnáct bodygardů se vzezřením pouličních gangsterů z balkánské detektivky. Dostavil se i Hadžićův právní zástupce Miroslav Vasić z kanceláře Tomy Fily.

V místnosti, která už byla připravena, jsme sestavili nahrávací zařízení, vypili povinnou černou kávu a připravovali se na výslech. Vtom do místnosti vrazil Goran Hadžić a k našemu ohromení si hned po pozdravu odhrnul rukou sako a vystavil pistoli, kterou měl v pouzdře u opasku. S ohledem na přítomné bodygardy to vypadalo, že jediní, kdo nejsou v hotelu ozbrojeni, jsem já a William Fulton.

Ten se po mně podíval a jeho výraz jasně odrážel povážlivost naší situace. Srbský tlumočník se jen bázlivě přikrčil na židli. Nebylo jasné, zda jde o provokaci nebo o odplatu za zatčení Slavka Dokmanoviće.

Zavolat místní policii nešlo a náš úřad v Bělehradě nám také pomoci nemohl. S nepříjemným pocitem napětí jsme čekali, co bude následovat. Goran Hadžić nás velmi důrazně upozornil, že se v žádném případě nenechá tribunálem zatknout, a varoval nás, že při jakémkoli pokusu ho zadržet bude okamžitě střílet. Na závěr ještě pohrozil, že živého jej rozhodně nedostaneme.

Již mnohokrát ve svém životě jsem si připomněl dobrého vojáka Švejka, tentokrát tu část, kdy rokuje s účetním šikovatelem Vaňkem o italské frontě: „Vono to není jen tak lehký, vlézt někam. To dovede každej, ale dostat se vodtamtud, to je pravý vojenský umění. Když už člověk někam vleze, tak musí vědět vo všem, co se kolem něho děje, aby se najednou nevoctnul před nějakou šlamastykou, kerej se říká katastrofa.“

Mně to připadalo, že jsme se právě do takové šlamastyky dostali. Moc dobře jsem věděl, s kým mám tu čest a co jsou zač ti jeho ochránci. Stejní zabijáci, co chránili Gorana Hadžiće v Erdutu, vraždili nevinné civilisty a jejich těla házeli do Dunaje.

Po uvítacím proslovu s názornou ukázkou převahy síly se vypjatá situace v místnosti nicméně pomalu zklidnila a my jsme konečně mohli začít s výslechem.

Jen jsem chránil gentlemana…

Po návratu z Nového Sadu do úřadu v Bělehradě jsem o incidentu s pistolí a bodygardy sepsal úřední záznam, který jsem odeslal vedení úřadu vyšetřování v Haagu. S přestávkami jsme pak Gorana Hadžiće vyslýchali celkem šest dní, k žádnému incidentu už ale nedošlo.

Později jsem se v tisku dočetl, že při soudním projednání Hadžić tvrdil, že byl při výslechu ozbrojen jen proto, aby nás mohl chránit. „Vyšetřovatel Dzuro byl gentleman a já měl starost o jeho bezpečnost.“

Upřímně jsem se tomu zasmál, protože v Hotelu Park jeho zastrašující gesto s pistolí, výhrůžný proslov a všudypřítomní bodygardi znamenali přímou hrozbu, která nás měla zastrašit, kdybychom se Gorana Hadžiće pokusili zatknout. Ale obviněný má nezadatelné právo hájit se tak, jak sám uzná za vhodné.

Tajná obžaloba na Gorana Hadžiće byla soudcem potvrzena 4. června 2004. Ještě předtím, než byla obžaloba potvrzena, se hlavní prokurátorka Carla del Ponte rozhodla, že na obžalobě Gorana Hadžiće dokáže, že srbské úřady sice s tribunálem oficiálně spolupracují, ale ve skutečnosti spolupráci jen předstírají a v mnoha případech i sabotují.

Akce byla naplánována na úterý 13. července 2004. Ještě předtím se nám podařilo s využitím služby jedné spřátelené země nainstalovat v okolí domu Gorana Hadžiće skryté kamery na pořízení záznamu jeho případného útěku.

Telefon se ozval přibližně v půl desáté a Patrick mi oznámil, že obžaloba na Hadžiće byla právě předána srbským úřadům. Okamžitě jsme se vrátili k jeho domu. Já zaparkoval u předního vjezdu domu a Roel Versonnem i s tlumočníkem zůstali stát za domem, takže od této chvíle jsme měli pod kontrolou všechny únikové cesty.

Jak utíká válečný zločinec

Hlavní prokurátorka Carla del Ponte předpokládala, že po předání zatykače na Gorana Hadžiće bude obviněný varován a uprchne. Naším cílem nebylo Hadžiće zadržet, my se měli stát pouze očitými svědky jeho útěku.

Netrvalo dlouho a z domu odjela neznámá žena ve vozidle Fiat Punto s poznávací značkou NS-13004. Ve 12.38 se otevřela vrata u domu a vyjel sedan Ford Mondeo, který řídil Goran Hadžić. Byl sám, a když mě míjel, nenápadně jsem si ho vyfotografoval. Potom někdo zevnitř vrata zavřel. Hadžić odjel směrem k ulici Cara Dušana, kde odbočil doprava na Bulevard Cara Lazara. Po 45 minutách se vrátil a zbytek odpoledne strávil doma.

V půl páté vyšel opět z domu a v ruce nesl velkou tašku, kterou naložil do svého auta a definitivně odjel. To bylo naposledy, co jsme Gorana Hadžiće viděli. Těsně před sedmou večer nějaký muž přivezl Hadžićovo auto zpět a nechal ho zaparkované před domem.

Dne 19. července 2004 uspořádala hlavní prokurátorka Carla del Ponte tiskovou konferenci, kde zveřejnila, že Goran Hadžić byl obviněn v tajné obžalobě, která byla 13. července předána představitelům ministerstva zahraničních věcí v Bělehradě, a dodala, že srbským úřadům předala nejen obžalobu a mezinárodní zatykač, ale i adresu, na které se v době předání obžaloby Hadžić zdržoval.

V tiskovém prohlášení hlavní prokurátorka uvedla, že 14. července prezident bělehradského obvodního soudu přidělil případ Goran Hadžić vyšetřujícímu soudci a ten zatykač postoupil srbské policii. 15. července policie soudci nahlásila, že Hadžiće nelze na jeho adrese zastihnout, a ještě týž den kdosi tajně předal text obžaloby na Gorana Hadžiće bělehradskému deníku Internacional.

O den později, 16. července, bělehradský soudce nechal tribunálu doručit zprávu, že není v moci úřadů Gorana Hadžiće vypátrat a zadržet.

Dopaden jako poslední

Přítomné novináře obzvláště zaujala informace, že již 13. července v 16.29 Goran Hadžić ze svého domu uprchl a zlatým hřebem tiskové konference se stalo triumfální oznámení hlavní prokurátorky, že prokuratura zveřejní i prokazatelné fotografie.

Carla del Ponte pokračovala: „Tato staronová selhání bělehradských orgánů při spolupráci s trestním tribunálem mě opravdu udivila, protože před necelými deseti dny srbský prezident Boris Tadić ve svém úvodním prezidentském projevu prohlásil, že spolupráce s tribunálem je prioritou zahraniční i domácí politiky, důkazem naší odpovědnosti a závazkům k evropským hodnotám a rovněž tak našeho úsilí o euroatlantickou integraci.“

Tiskovou konferenci zakončila slovy: „Bělehrad se teď musí rozhodnout. Buď dodrží slovo a bez prodlení Gorana Hadžiće zatkne, nebo jsem nucena požádat prezidenta Mezinárodního tribunálu, aby oznámil Radě bezpečnosti OSN, že Srbsko a Černá Hora nedostály svým povinnostem podle článku 29 Statutu tribunálu.“

Goran Hadžić byl dopaden až 20. července 2011 jako poslední ze 161 obžalovaných válečných zločinců. Soudní proces byl zahájen o rok později, avšak v roce 2014 bylo stíhání přerušeno z důvodu špatného zdravotního stavu obžalovaného. Podle vyjádření lékařů šlo o zhoubný nádor na mozku. 6. března 2016 tribunál stíhání zastavil a 12. července 2016 ve věku 57 let Goran Hadžić na následky svého vážného onemocnění zemřel.

Teď už se za své skutky zodpovídá před boží spravedlností, když se s ním ta světská nedokázala za celá léta vypořádat.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Zajimalo by me, jak se dnes stavi verejnost v Srbsku k jejich tehdejsim „hrdinum“.

    • josef napsal:

      To byli hrdinové tzv. Srbské Krajiny v Chorvatsku. Jeden můj bývalý kamarád tam kdysi v Srbské Krajině sloužil (ale jen pro peníze) a ten mi řekl, že tenkrát tam k němu přišel jeden „Krajinský Srb“ a říkal mu : My tady žijeme asi 300 let, ale teď k nám přijde „Chorvat“ a řekne “ Zítra odsud odejdete !!! “ A to pak se skutečně stalo, když armáda Chorvatska prakticky všechny Krajinské Srby vyhnala a jejich majetky, domy atd. tam zůstaly… Čili tady byla nejdříve křivda- zločin a pak teprve až Goran Hadžič a pak až „slavný“ Dzuro… Chtěla se rozbít býv. Jugoslávie, ale už nikdo nechtěl řešit spory mezi národy u nich až nakonec se to přiklonilo – a to i s naším prezidentským souhlasem – k humanitárnímu bombardování (prý bez územních nároků….).

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama