Byla to vloni v září velká sláva: dalším českým zápisem do seznamu památek UNESCO se stal Žatec a krajina žateckého chmele. Miniaturní obec Dolejší Hůrky je jeho součástí, stojí na samém okraji. Žije zde – a donedávna zde mohl také svobodně podnikat – i Antonín Zajíček. Nyní, jak jsme popsali v tomto textu, zde podnikat nemůže.

Pohled do krajiny z Dolejších Hůrek, obci s doloženou historií od roku 1346, stojí za to. V dáli je vidět řeka Ohře, v nížině pod obcí se táhnou udržované chmelnice, na horizontu vše rámují lesy a stavba mírně vpravo, to je státní zámek Stekník.

Rodina Antonína Zajíčka tady má sto let trvající vazby, on sám by tu rád viděl i svou budoucnost nejen osobní, ale i podnikatelskou.

Zájemců by bylo dost

Patří mu zde 46 tisíc metrů čtverečních, na nichž kdysi dávno byla pole. Za komunismu, v 70. letech, byly ale pozemky zdevastované těžbou štěrkopísku. Když se dotěžilo, vznikla zde černá skládka komunálního a stavebního odpadu.

Vizi má Antonín Zajíček jasnou: pozemky chce zavézt hlínou, ideálně ze stavby nedaleké dálnice, srovnat, zrekultivovat, vysázet zde sad a začít s agroturistikou.

Z části pozemků s lepším výhledem by rád založil zahrádky. Ty by pak dlouhodobě pronajímal k rekreaci, případně i bydlení třeba v dnes moderních tiny housech.

Antonín Zajíček je přesvědčen, že překáží cizím zájmům, případně že konkurenci vadil svými nižšími cenami a že někdo chce jeho pozemky získat pro své účely.

„Voda tu je, s elektřinou dnes není díky moderním technologiím problém. Rád bych vysadil stromy, postavil třeba i velký společný skleník, tráva by se sekala centrálně,“ vykresluje budoucnost s tím, že cenu chce držet nízko, „měsíčně tak deset korun za metr čtvereční a s jistotou nájmu na dvacet let“.

O tom, že by měl zájemců dost, nepochybuje. Nahrává mu jak zmíněný oku lahodící pohled do okolní krajiny, i budoucí snadná dopravní dostupnost z ne příliš vzdálené dálnice.

Zatím může o tomto podnikatelském záměru jen snít. K tomu, aby ho mohl naplnit, by potřeboval pokračovat ve svém původním podnikání – skládkování odpadu a rekultivace. Ale – jak jsme popsali v předchozím textu – nemůže.

Dosud stihl nechat na pozemky zavézt 130 tisíc tun hlíny a kamení, na dokončení záměru by prý potřeboval dalších 250 tisíc tun. Na nedostatek zájmu si stěžovat nemůže, poptávka po uložení odpadů ze staveb silnic a dálnic je stále velká, jde i o lukrativní byznys, kdy se cena za uložení jedné tuny pohybuje kolem stokoruny, mnohdy i výrazně více.

Antonín Zajíček je přesvědčen, že překáží cizím zájmům, případně že konkurenci vadil svými nižšími cenami a že někdo chce jeho pozemky získat pro své účely, například na provoz solární elektrárny („neodolatelnou“ nabídku na pronájem již dostal) – a proto mu úřady brání v podnikání.

Doložit, kdo a proč jde proti panu Zajíčkovi, je bez důkazů obtížné, v tomto textu se ale pokusíme blíže rozebrat to, jak důsledné lpění na paragrafech a úředních postupech spojených s ochranou krajiny mohou dlouhodobě znemožňovat legitimní podnikatelský záměr a jak to jde v důsledku naopak proti zájmům ochrany životního prostředí.

Prostě to je biokoridor

Už od roku 2013 je na dnešních pozemcích Antonína Zajíčka zakreslen v územním plánu města Postoloprty biokoridor. V té době tyto pozemky Zajíček ještě nevlastnil, za svá původní pole je směnil až později, když skončil se svým podnikáním v zemědělství.

Reakci úřadů lze shrnout do teze „co je psáno, to je dáno“; se závěrem, že zbavit se zápisu biokoridoru je velmi obtížné a komplikované.

Konkrétně jde o „nadregionální biokoridor, teplomilná doubrava NRBK K201/T Stroupeč – Oblík, Raná“. Celkovou rozlohu má 928 hektarů a malou částí zasahuje i na pozemky pana Zajíčka.

Teplomilná doubrava tu skutečně k vidění není. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Zatímco v jiných částech biokoridoru skutečně může jít – jak stojí v popisu – o „skupiny lesních porostů charakteru teplomilného suťového lesa, respektive hájů i teplomilných doubrav a lískových ořešin, bohatý podrost a bylinné patro s ohroženými druhy“, na bývalé černé skládce tomu tak na první pohled není.

Procházka přímo na místě dokazuje, že zde jsou prakticky jen náletové dřeviny s převahou akátu a keře. Je pravděpodobné, že v době, kdy biokoridor na papíře vznikal, se s osobní návštěvou na tomto místě nikdo neobtěžoval.

Zajíčkovi sice poté, co zjistili, že u sebe biokoridor mají, podali žádost o prošetření nadregionálního biokoridoru a snažili se dopátrat toho, jak docílit vynětí: na městském úřadu, na krajském úřadu, na ministerstvu životního prostředí. Celou rozsáhlou komunikaci má HlídacíPes.org k dispozici.

Reakci úřadů lze shrnout do teze „co je psáno, to je dáno“; se závěrem, že zbavit se zápisu biokoridoru je velmi obtížné a komplikované. Nicméně ani to by podle advokáta Tomáše Fialy, právního zástupce Antonína Zajíčka, podnikatelskému záměru bránit nemělo. Ale brání.

„Biokoridor je v územním plánu Postoloprt uveden už z roku 2013. Změna územního plánu tak, aby biokoridor byl případně vyškrtnut, by byla velice komplikovaná. V záměru by ale bránit neměl. Ostatně na stejném území už pan Zajíček odpady bez problému pět let ukládal. Cestou je, aby úřad uznal, že existence biokoridoru ničemu nevadí,“ říká Fiala.

Ke změně by byla nejprve nutná oficiální žádost dvou dotčených měst – Loun a Postoloprt – o změnu územní plánu Ústeckého kraje. Ten by pak musel svůj územní plán otevřít a upravit, biokoridor v daném místě „škrtnout“.

Není záměr jako záměr

To, jak nejisté či spíše marné  by toto snažení bylo, ukazuje aktuální postoj odboru životního prostředí města Louny. Na ten se Antonín Zajíček obrátil s žádostí o předběžné vyjádření k záměru pokračovat ve skládkování a rekultivaci. Tedy v podstatě o to, aby mohl pokračovat v tom, co pět let bez potíží provozoval a co poslední dva roky bez nového povolení dělat nemůže.

Jak vysvětluje právník Fiala, žádost o předběžné posouzení je snahou mít v ruce stanovisko, které by omezilo riziko budoucích sporů s úřady, odvolání, případně soudů.

„Rok tady budou zkoumat bývalou černou skládku, kde není vlastně nic. My tu nechceme stavět továrnu, ale obnovit přírodu, dělat agroturistiku. Pozemky nemůžu prodat, nemůžu je pronajmout, nemůžu je dát do původního stavu, jak bych chtěl.“

Úřednice lounského odboru životního prostředí si s verdiktem dala na čas, v polovině letošního ledna ale rozhodla. Nelze prý vyloučit, že se „v dotčené lokalitě vyvinuly cenné ochranářské druhy“. Proto se má prostor „celoročním průzkumem odborně způsobilou osobou zhodnotit a zmapovat“.

Až na základě toho – a i s ohledem na výše zmíněnou přítomnost biokoridoru – „může následovat další vyjádření orgánu ochrany přírody k Vašemu projektu“.

Antonína Zajíčka tak nejspíš čeká zdlouhavý boj s dalšími nemalými výdaji na právní služby: odvolání ke kraji, pak velmi pravděpodobně k ministerstvu životního prostředí.

Dva roky zavřeného provozu se tedy prakticky s jistotou prodlouží, stejně jako plány na rekultivaci zničené krajiny a na agroturistiku.

„Potíž je i v tom, že se nikdo neobtěžuje fyzicky dorazit na místo. Navrhovali jsme, aby tam z Loun osobně přijeli, ale zatím nic. Správní orgán musí žádost posoudit podle skutečné znalosti situace na daném území a nikoliv na základě ničím nepodložených a ryze účelových spekulací,“ diví se právník Fiala.

Odbor životního prostředí Louny, ústy Marcela Mihalika, tiskového mluvčího města, ujišťuje, že „orgánu ochrany přírody je předmětná lokalita z úřední činnosti známa“. Přímé odpovědi na otázku, zda tedy příslušná úřednice na místě byla, se vyhnul.

„Rok tady budou zkoumat bývalou černou skládku, kde není vlastně nic. My tu nechceme stavět továrnu, ale obnovit přírodu, dělat agroturistiku. Pozemky nemůžu prodat, nemůžu je pronajmout, nemůžu je dát do původního stavu, jak bych chtěl,“ shrnuje svou situaci Antonín Zajíček.

V pozoruhodném kontrastu k jeho problémům jsou závěry takzvaného zjišťovacího řízení, které v říjnu 2021 proběhlo na v podstatě totožný „projekt terénních úprav a závěrečné rekultivace“ na pozemku bezprostředně sousedícím s těmi ve vlastnictví Antonína Zajíčka.

Závěrem bylo, že projekt „nemůže mít významný vliv na životní prostředí“, že „vlivy na sledované složky životního prostředí jsou nevýznamné“ a že „v průběhu zjišťovacího řízení se neobjevily skutečnosti, které by z hlediska ochrany životního prostředí a veřejného zdraví bránily realizaci předmětného záměru v dané lokalitě“.

„Pan Zajíček se dostal do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím.“

V podstatě zcela totožná lokalita (jak autor tohoto textu mohl vidět při osobní návštěvě na místě) by tedy záměru bez potíží sloužit mohla, bezprostředně sousedící a navazující se má nejméně rok zkoumat.

Motivaci neznám, zaujatost vidím

„Osobně jsem byl na místě a přijde mi zjevné, že pan Zajíček se v oboru snažil vždy postupovat poctivě a s ekologickým přístupem. Koneckonců je to on, kdo se na ten prostor dívá, má ho přímo před domem. Dostal se ale do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím,“ říká advokát Tomáš Fiala.

Výše zmiňovaný závěr krajské úřadu Ústí nad Labem týkající se sousedního pozemku obsahuje i další zajímavou pasáž. Úřad v ní přiznává, že parcely zůstaly vedeny v katastru jako orná půda, „přestože na ní byla prokazatelně odtěžena nejen ornice, ale také vrstva štěrkopísků minimálně 5 m mocná“ a zejména pak: „V kontextu širšího okolí a zařazení okolních parcel podle druhu a způsobu využití lze tento stav popsat jako minulou správní chybu při zařazení parcel do jednotlivých kategorií a způsobu využití.“

Je tedy velmi pravděpodobné, že minulá správní chyba (a následné chyby současné) se týká i navazujících pozemků pana Zajíčka.

„Je to tak, že úřady mají danou představu o řešení a nechtějí slyšet na žádnou argumentaci, ani důkazy,“ dodává právník Tomáš Fiala.

Zbývá otázka, proč se to vše děje. Odpověď není jednoduchá. Může jít o konkurenční boj, osobní nenávist, snahu získat lacino potenciálně lukrativní pozemky. Cokoli z toho se obtížně dokazuje.

Jisté je však to, že postup úřadů a orgánů státu s argumentem ochrany životního prostředí pomáhá likvidovat podnikání rodiny Zajíčkových. „Pan Zajíček se dostal do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím,“ komentuje to právník Fiala.