ANALÝZA. Válka na Ukrajině a konflikt mezi Izraelem a Hamásem v Gaze přitahovaly během roku 2023 největší pozornost světových médií. Stranou zájmu však vypukla válka v Súdánu a stejně „neviditelně“ pokračují vleklé konflikty v Jemenu i v Sýrii. Například súdánská válka je největší uprchlickou krizí současnosti.

Válka dvou mužů. I tak by se dal označit konflikt, který vypukl letos v dubnu v Súdánu a za několik měsíců si vyžádal přes dvanáct tisíc mrtvých. Přes sedm miliónů Súdánců muselo opustit své domovy.

Větší část uprchlíků setrvává v rodné zemi, 1,5 milionu Súdánců pak našlo azyl v sousedních zemích, především v Jižním Súdánu, Čadu a Egyptě. Ačkoliv mezinárodní humanitární organizace upozorňují na otřesnou humanitární situaci v Súdánu, ve světle konfliktů v Gaze a na Ukrajině zůstává tamní válka mimo pozornost světových médií i politiků.

Světe, tady jsme!

„Jde o lidskou tragédii nesmírných rozměrů, která prohlubuje již tak hroznou humanitární krizi v zemi,“ uvedla v prohlášení vydaném krátce před vánocemi generální ředitelka Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Amy Popeová.

IOM ve shrnující zprávě ke konci roku upozorňuje na zásadní vývoj v súdánském konfliktu, a sice obsazení dosud klidné oblasti kolem města Wad Madani, metropole státu Džazíra ve středovýchodní části země. Před jarními boji kolem Chartúmu do této „obilnice Súdánu“, jak se Wad Madani občas přezdívá, uprchlo kolem půl milionu lidí.

V polovině prosince ale Wad Madani, kde sídlila i většina humanitárních organizací, které v zemi ještě fungovaly, obsadily jednotky RSF (Rapid Support Forces) povstaleckého generála Muhammada Hamdana Dagala. Vládní síly město opustily, aniž by kladly větší odpor. Výsledkem je exodus více než 300 tisíc uprchlíků, z nichž velká část utíká během posledních několika měsíců už podruhé.

Amy Popeová k tomu ve svém vyjádření za IOM napsala: „Zostřující se konflikt a pokračující vysídlování podtrhují naléhavost mírového řešení, potřebu příměří a ráznou reakci k odvrácení širší katastrofy.“ Podle Popeové velká část lidí prchajících z Wad Madani neměla žádné dopravní prostředky, utíkali pěšky a v současné době se ukrývají na otevřených prostranstvích v improvizovaných přístřešcích.

„Více než osm měsíců jsou obyvatelé Súdánu nuceni snášet brutální realitu konfliktu. Jejich životy byly zničeny, jejich rodiny roztrhány a jejich sny o pokojné budoucnosti leží v troskách. Pokračující násilí by dále zdevastovalo zemi a destabilizovalo region,“ vyzvala Popeová k urychlenému řešení konfliktu, který někteří analytici považují za „válku dvou generálů“.

Největší humanitární krize

Zmiňovaný velitel armády Abdal Fattáh Burhán a šéf polovojenských jednotek RSF Mohamed Hamdan Daglo, známější pod přezdívkou Hemedti, bývali původně spojenci. V roce 2019 pomohli svrhnout diktátorský režim tehdejšího súdánského prezidenta Umara Bašíra. Moc měla následně přejít do rukou civilního a demokraticky zvoleného kabinetu.

Armáda si ovšem v Súdánu udržovala i nadále významný vliv a v roce 2021 se ujala plně vlády poté, co generálové zorganizovali vojenský převrat a vytvořili takzvanou „přechodnou vládu“.

Po začátku války na Ukrajině měl podle amerického deníku New York Times povstalecký generál Hemedti při oficiální návštěvě přepravit do Moskvy značné množství zlatých prutů.

Společné vládnutí jim ale dlouho nevydrželo, přešlo v soupeření, které vyvrcholilo pokusem o začlenění jednotek RSF, sestávajících převážně z arabských kmenů, do oficiální armády. V polovině dubna mezi Burhánem a Daglem vypukly otevřené boje.

Ačkoliv se mezinárodnímu společenství podařilo v květnu vyjednat krátké příměří, kdy ze země odjeli především příslušníci cizích států, boje byly obnoveny a situace se průběžně zhoršuje. Podle britské BBC ovládají povstalecké jednotky 70 % súdánského hlavního města Chartúmu, většinu provincií v západní oblasti Dárfúru a teď i hlavní město státu Džazíra Wad Madani.

Podle některých humanitárních pracovníků, kteří z dobytého města uprchli, se mnozí místní obyvatelé obávají možného útoku na další súdánské regiony Gedaref, Sennar a Bílý Nil. Právě tam se přesunula větší část uprchlíků z Wad Madani. Podle IOM potřebuje v tuto chvíli humanitární pomoc a ochranu v Súdánu 25 milionů lidí, což z konfliktu činí největší humanitární krizi na světě.

Zlaté pruty do Moskvy

Válka v Súdánu se přitom zásadně dotýká také okolních států. Na straně generála Burhána stojí Egypt, který potřebuje súdánskou podporu ve sporu s Etiopií kvůli stavbě velké přehrady na jednom z přítoků Nilu. Egypt i Súdán se obávají poklesu svých zásob vody. Egypťané se nepřímo stali i součástí dubnových bojů poté, co Hemedtiho jednotky zlikvidovaly několik egyptských stíhaček na chartúmském letišti a zajaly jejich posádky a podpůrné týmy, které později propustily.

Své zájmy má v konfliktu také Saúdská Arábie, která v posledních letech nakoupila na súdánském území rozsáhlé zemědělské pozemky coby pojistku své potravinové bezpečnosti. Rijád se se svými vojenskými loděmi na jaře podílel na evakuaci příslušníků zahraničních diplomatických sborů a dalších cizinců a po boku Spojených států se aktivně zapojuje do rozhovorů o uzavření možného příměří. Jejich poslední kolo se konalo začátkem prosince, ale nepřineslo žádný posun. 

S oběma stranami konfliktu má udržovat kontakt také Rusko. Kreml začátkem roku 2023 podepsal v Chartúmu dohodu o stavbě „logistického centra“ v Port Sudan na břehu Rudého moře. Rusové v Súdánu operují už šest let, až do poloviny letošního roku převážně prostřednictvím takzvaných Wagnerových jednotek. Ty na na severovýchodě země nakoupily několik závodů na zpracování zlata.

Boje stále neutichly ani v Sýrii. Média o místní situaci už tolik neinformují, takže se může zdát, že je syrský konflikt definitivně ukončen. To však neodpovídá realitě.

Po začátku války na Ukrajině měl podle amerického deníku New York Times povstalecký generál Hemedti při oficiální návštěvě přepravit do Moskvy značné množství zlatých prutů. Americká televize CNN později přinesla informace, že v súdánské státní pokladně „chybělo v roce 2021 téměř 33 tun zlata v hodnotě přibližně dvou miliard dolarů“. Přímou vojenskou podporu Kremlu Hemedtiho jednotkám ale zatím nikdo neprokázal.

Súdán je třetím největším vývozcem zlata na světě. Jeho destabilizace není v zájmu prakticky žádné ze sousedních zemí. Proto se dá očekávat, že se v roce 2024 bude mezinárodní společenství snažit spor dvou generálů dovést k nějaké formě řešení. Naposledy se ze světových politiků k situaci vyjádřil americký ministr zahraničí Antony Blinken, který začátkem prosince řekl, že jednotky RSF se v průběhu bojů dopustily zločinů proti lidskosti a obě strany konfliktu pak válečných zločinů.

Průběžně k zastavení bojů a vyhlášení příměří vyzývají mezinárodní humanitární organizace. Světový potravinový program (WFP) minulý týden varoval před hrozícím hladomorem v případě, že budou po celé zemi nadále omezovány dodávky potravin.

Organizace Spojených národů pro uprchlíky UNHCR pak v prohlášení uvedla: „Navzdory snahám národních a mezinárodních humanitárních organizací o poskytnutí pomoci zůstává celková humanitární situace zoufalá. Vzhledem k tomu, že rozsah krize a její potenciál destabilizovat celý region stále roste, nesmí na pokračující situaci v Súdánu svět zapomínat.“

Kam se poděl Islámský stát?

Částečné příměří se podařilo vloni vyjednat v občanské válce v Jemenu, kde proti sobě od roku 2015 stojí povstalečtí šíitští Hútiové podporovaní Íránem a vláda podporovaná Saúdskou Arábií. Konflikt tak v průběhu roku 2023 sice zpomalil, v příštím roce ale bude potřeba dosáhnout trvalé mírové dohody. Jemenský mírový proces teď podle blízkovýchodních analytiků serveru Al Monitor ohrožují útoky Hútiů na Izrael v souvislosti s válkou v Gaze.

Boje stále neutichly ani v Sýrii. Média o místní situaci už tolik neinformují, takže se může zdát, že je syrský konflikt definitivně ukončen. To však neodpovídá realitě.

Skupiny loajální prezidentu Bašáru Asadovi ovládají většinu Sýrie, nikoliv ale oblasti na severu a severozápadě země, včetně „povstalecké“ provincie Idlíb, na kterou syrská vláda nepřestává společně s ruskými spojenci útočit. Velkou část severovýchodní Sýrie pak mají nadále pod kontrolou Syrské demokratické síly (SDF) podporované Kurdy. Na ně ale průběžně útočí sousední Turecko, které považuje SDF za spřízněné se zakázanou Stranou kurdských pracujících (PKK).

Zcela neskončily ani aktivity Islámského státu. Jeho bojovníci například v listopadu zabili v centrální poušti Rasafa třicet syrských vojáků. Podle zprávy zveřejněné začátkem prosince Syrskou observatoří pro lidská práva bylo v letošním roce v syrském konfliktu zabito 941 civilistů.

Turecko pokračuje v útocích na kurdské síly také v severním Iráku. Podle Mezinárodní organizace Crisis Group tam v letošním roce zemřelo 151 bojovníků PKK, 41 iráckých bezpečnostních sil a čtyři civilisté. Server Al Monitor pak uvádí, že i na iráckém území pokračuje snížená aktivita Islámského státu, jehož útok si například v srpnu vyžádal život příslušníka francouzských speciálních jednotek. Al Monitor nicméně cituje ze zprávy amerického ministerstva obrany, která popisuje schopnosti Islámského státu za třetí čtvrtletí roku 2023 jako „degradované a operující v Iráku a v Sýrii v režimu přežití“.

Libye: Křehké příměří a čekání na volby

Úplného klidu zbraní se nepodařilo dosáhnout ani v Libyi. Tam sice už tři roky trvá oficiálně uzavřené příměří, které v říjnu 2020 podepsaly obě znesvářené vlády ovládající západ a východ země, boje ale ani v tomto roce neutichly mezi znepřátelenými vojenskými frakcemi.

V srpnu si vyrovnávání účtů mezi soupeřícími milicemi v libyjském hlavním městě Tripolisu vyžádalo 55 mrtvých a 146 zraněných. V říjnu pak pro změnu ve východolibyjském Benghází došlo k ozbrojenému střetu mezi Libyjskou národní armádou (LNA) polního maršála Chalífy Haftara, který kontroluje východní část země, a skupinou bývalého ministra obrany Mahdího Barghasího, který dříve stál po boku Haftara, pak se ale stal spojencem západolibyjské vlády sídlící v Tripolisu.

Libye se tak navzdory očekávání některých světových politiků ani v tomto roce nedočkala prezidentských a parlamentních voleb, které odkládá už od prosince 2021. Volby by se podle některých analytiků mohly konat v roce 2024, podle jiných je ale stále příliš mnoho nedořešených otázek kolem zákona nutného pro jejich uspořádání. Zákon musí například vyřešit způsobilost kandidátů a dodržování pravidel jejich národnosti a vojenské příslušnosti.

Pro konání voleb vyžadují zákony také vytvoření nové prozatímní vlády, na které se zatím nikdo není schopen shodnout. Po ukončení šestileté občanské války se tedy Libye stále nachází uprostřed pokusů o sjednocení země.

O vládu nad Libyí bojovaly od roku 2014 do roku 2020 jednotky vlády z Tripolisu podporované OSN, Tureckem a Katarem a jednotky LNA Chalífy Haftara, kterého podporuje Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt, Jordánsko, ale také například zmiňovaný súdánský generál Daglo zvaný Hemedti. Příměří uzavřené v říjnu 2020 v Ženevě je sice funkční, stále ale křehké.