Základ informační války je patrný i v Česku: lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru

Napsal/a Alexandra Alvarová 29. prosince 2017
FacebookTwitterPocketE-mail

Návrat k sebezáchovné lži o Velkém Rusku stojí Rusy úplně všechno, i sebeúctu. Představa, že stále ještě mohou vše zničit, jim dává sílu pokračovat. Začalo to nevinně.

V roce 2013 si všiml americký novinář z Rádia Svobodná Evropa Rob Coalson v nenápadném ruském malonákladovém časopisu Vojensko-průmyslový kurýr pozoruhodného materiálu.

Jeho autorem nebyl nikdo menší než šéf ruského genštábu Valerij Gerasimov. Pro jeho hlavní teze se vžil název Gerasimovova doktrína.

Informační, psychologická a politická válka

Gerasimovova doktrína se mezitím stala otřepanou frází mezi experty, ale zůstala zcela neznámá cílové populaci, které je propaganda určena. Proto se sluší jí věnovat pár řádek. Gerasimovova doktrína je pozoruhodná hned z několika hledisek.

Byla ve zmíněném článku popsána jako nové metody válčení v informačním věku, opřené kromě konvenční vojenské agrese především o informační, psychologickou a politickou válku. Začnu tím méně důležitým – byla zde patrná klasická paranoia agresora.

Každý stratég to zná. Pokud se léta zabýváte plánem na ovládnutí nepřátelského teritoria, začne vám časem připadat logické, že nepřítel by měl dělat úplně totéž.


Ukázku z knihy Průmysl lži publikujeme se svolením vydavatele i autorky


Čím více specializujete své plány, tím víc se vám zdá nepravděpodobné, že by na vás jinak vyspělý nepřítel už něco podobného nechystal. Gerasimovova doktrína vychází z teze, že nelineární subverzivní válku vede již dávno Západ proti Rusku a Rusko se musí jen bránit.

U Rusů tahle rétorická specialita není nic nového, používají ji již od třicátých let dvacátého století. „Voni si začali“ je jeden z tradičních startovacích argumentů jejich lidových trolů v diskuzích i dnes a je tím míněn Západ, Amerika, Německo, kdokoli.

Ostatně o tomto jevu již žertoval nejslavnější český spisovatel, autor slova robot, Karel Čapek: „Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla, pokojně svrhující bomby na jeho město.“

Lidé musí být rozzuření

A nyní to podstatné. Článek o nových metodách války soustředil veškerou pozornost na politická, ekonomická, informační, humanitární a další nevojenská opatření, směřující k probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí.

Lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru. Plnohodnotnou součástí vojenské doktríny se stává vědecký potenciál v sociálních a přírodních vědách.

Dříve opovrhované „měkké obory“ lingvistika, historie, psychologie, statistika, sociologie, demografie, ekonomie, kulturní etnografie… – to vše je zdrojem informací, které napřed musíte o obyvatelích Západu shromáždit.

Terén, který chcete dobýt, je totiž složen z informací. Ukrývají se v naší hlavě. Jak myslíme, čemu věříme, které pohádky máme rádi, které historické postavy obdivujeme, jakých selhání se bojíme – to vše je pro analytiky důležité.

Pak můžete tuto znalost přetavit v akci. Dezinformace, masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři, výroba politických skandálů, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry v média, vědu a fakta – to celé podmíněno nepřetržitým sběrem a vyhodnocováním informací.

Ve viditelné rovině se toto působení projevuje ve stoupajícím společenském napětí, stoupající frustraci různých skupin obyvatel, rostoucí agresivitě diskuzí, přibýváním výhrůžek a vulgarismů ve veřejném prostoru, ztrátou zábran v nepsaných kodexech slušného chování.

Prestiž pro špatnou náladu

Zajímavým aspektem hybridní války je aktivizace „notorických nevoličů“, tedy lidí, kteří ve zdravé demokracii nikdy volit nepřijdou.

Toto „bahno“, jak se v žargonu politického „píáristy“ nazývají notoričtí agresivní nevoliči, dezorientovaní, lidé bez práce, dlouhodobě na sociálních dávkách, bez vzdělání nebo náhle padlí až na dno, volit nechodí a všichni jsou za to víceméně rádi, protože společnost je s řešením jejich životních situací na štíru.

Není to samozřejmě ruská vina, že se čím dál tím větší část středního stavu na Západě i Východě propadá do existenční a hodnotové nejistoty. Tento strach z budoucnosti je velmi komplexní, má mnoho podob v každodenním životě.

Rusové se jej naučili pouze využívat a tlačit na nejcitlivější body tak, aby lidé ztráceli sebekontrolu. Volební potenciál notorických nevoličů je děsivě destruktivní. Vždycky neomylně zvolí největšího a nejhlasitějšího sprosťáka, populistu, dadaistického ničitele.

Jejich potřeba vulgarity a urážek, jejich představy ničení establishmentu, „kopnutí zpátky“ za jejich pokažené nebo nenaplněné životy, by měly být oprávněně naší noční můrou. Ale my jsme se chtěli bavit, kdo by se jimi zabýval?

A tak se na scéně objevili politikové, kteří k nim cíleně mluví. Kteří je velebí. Pozvedají na významu, dodávají jejich „špatné náladě“ společenskou prestiž. Čas od času jim nabídnou něco násilného či vulgárního. Dostat tyhle lidi k volbám byl geniální tah.

Jejich touha ničit už nás bolestivě zasáhla v únoru 1948, kdy je brilantně zneužili komunisté. Krásně je to odvyprávěno ve filmu českého režiséra Jasného Všichni dobří rodáci.

Úspěšní a bohatí sedláci, kteří na Moravě pozvedli zemi, pracovití a chytří dříči, kteří by pro svou půdu krváceli, byli odesláni do koncentračních táborů místními proléty.

Ti jejich statky vyplundrovali a během roku přivedli ke krachu. Svět byl v pořádku, dokud nepřišli v roce 1946 k volbám a neposkytli komunistům podporu v roce 1948. Pak se všechno zhroutilo a přišli ruští poradci.

Sluníčkáři a náckové

Základním rysem Gerasimovovy války je právě to, že je hybridní, kombinovaná. Žádný prostředek války nemá vrch nad ostatními, účinek se skládá z působení mnoha faktorů naráz.

Ani sama propaganda není sama o sobě hlavním zdrojem vítězství. Bez psychologických operací, kompromitujícího ovlivňování politiků, soudců, veřejně činných osobností, finančních operací, vydírání a korupcí by nebyla nic platná a zůstala by neúčinná.

Když jste v hybridní válce dobří a propaganda dělá, co má, společnost si napříč různými sociologickými skupinami začne připadat ohrožená, opuštěná svými lídry a rozdělená na my a oni.

Těch bojových linií je zpočátku mnoho, ale časem zredukují v jednu. Dva znepřátelené tábory jsou důležitý základ funkční manipulace. Důležité je, aby nenávist mezi nimi dostávala čerstvé maso a myšlení nebylo možno spustit.

Sluníčkáři a náckové. Džendrdžihádistky a šovinističtí burani. Potratové vražedkyně versus tmářští pánbíčkáři. Každou vlnku sporu lze přefouknout do nesmiřitelné tsunami.

Stačí mít ty správné textaře a správné marketingové nástroje na internetu. Nenávist se postupně začíná slévat a v každé zemi se nakonec zformují dva tábory. Bez nepřítele (musí existovat nějací čmoudi, muslimové, multikulti, feministky, lesby, pražská kavárna, neomarxisté na univerzitách, odtržené elity, zkorumpovaní politikové, Židé, Němci, teroristé z ISIS – cokoli chcete) je propaganda neproveditelná.

Jejím nezbytným potenciálem je strach a jeho věrný spojenec hněv. Na Ukrajině byla tato opatření naostro vyzkoušena. Nejprve přišlo „ukrajinské jaro“ – tedy pokus přiblížit se Západu, pokud jde o fungování právního státu a obchodu.

Válka není na bojišti

Moskva správně usoudila, že touha po Evropě pro ni nedopadne dobře, a aktivovala své lidi uvnitř ukrajinských bezpečnostních složek. Mrtví na náměstích byli jen předehrou k bleskově připravenému plánu. Raději válku než další ztrátu vlivu, rozhodli se v Moskvě.

Do země vstoupili příslušníci ruských speciálních jednotek a námořnictva. Tento předvoj byl oblečen v uniformách, které nenesly žádné znaky státu, který je vyslal. Proto se jim na Ukrajině začalo říkat „zelení mužíčci“.

Pojem „zelení mužíčci“ paradoxně nevymyslel Putin, ale už Lenin. V době, kdy v roce 1920 okupovala ruská „Rudá armáda“ Polsko, navrhoval Lenin, aby se vojáci převlékli do neutrálního oblečení, pověsili na okupovaných územích všechny kulaky, katolické faráře a všechny majitele půdy. Mělo to vypadat, že to udělali vzbouření farmáři.

Na Ukrajině to bylo stejné. Briskně byli angažováni místní, kteří sehráli roli „separatistů“. Od této chvíle se nedílnou součástí válčení stává propaganda, jejíž hlavním cílem je: a) rozzuřit ukrajinské Rusy a popudit je proti Ukrajině; b) na mezinárodní scéně znejistit lídry států, podlomit jejich schopnost pojmenovat správně, co se na Ukrajině děje a infiltrovat masivně všechny Ruskem ovládané mediální zdroje jinou jazykovou a obsahovou verzí.

Dnes se tomu říká „alternativní fakta“. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák. Právě Facebook a Twitter by mohly vyprávět, jak si obě dvě v úspěšnosti stojí.

Asymetrie v šíření pravdy a lži se stává nosnou osou nové bojové linie. Lež je vždycky vzrušující, pošimrá v podbřišku, zatímco pravda je jen k uzoufání nudná oprava s jakýmisi šedými „fakty“. A navíc vždycky přijde pozdě. Kdo by o takovou stál?

Použití otevřené vojenské síly je v návrzích Gerasimovovy doktríny určeno primárně až na ZÁVĚR vzniklého konfliktu, který se na území nepřítele zažehne jakoby sám od sebe. Tato vojenská síla je pak Gerasimovem označována za „mírotvornou“.

Na Ukrajině ale nebyl na nějaké dlouhé serepetičky čas. Ukrajinští studenti se náhle bez varování rozhodli, že chtějí žít mimo ruský vliv a začali demonstrovat. A tak bylo třeba jednat. Propaganda nastoupila až ex post.

Paralelně s tím začali proruští politikové v Evropě opakovat oficiální propagandistický slang kremelských kanálů. Na Ukrajině je fašistický převrat! Lidé chtějí návrat Banderovců! Dopouštějí se násilí na Rusech! Všude visí hákové kříže! Rusové musí své lidi bránit! … a už to jelo.

„Esencí nelineární války,“ říká Gerasimov, „je fakt, že válka není na bojišti. Je všude kolem vás.“ A tím pádem jakoby nikde, dodávám.

Nikdo z obyčejných lidí si ještě nestihl uvědomit, že jsme v zákeřné válce. Přijde nám to příliš nesmyslné. Cožpak se může válka odehrávat jen v naší hlavě? Když se nestřílí?


Autorka začínala svou profesní dráhu v 90. letech jako žurnalistka a vedoucí zahraniční rubriky v deníku Lidová demokracie. Poté byla krátký čas asistentkou generálního ředitele a prvním zaměstnancem TV NOVA. V roce 1993 působila jako poradkyně místopředsedy PSP ČR. Od roku 1996 je odbornou konzultantkou v oblasti komunikace a masmédií. Vyučuje nonverbální komunikaci, práci se sociálními sítěmi, psaní projevů a veřejnou prezentaci. V letech 2005 -2010 působila v IT jako specialistka na kvalitu a testování software ve Vídni. Od roku 2011 do voleb 2013 pak jako tisková mluvčí a supervizorka volebních kampaní KDU-ČSL. Mezi lety 2014 -2016 pracovala jako specialistka v Public Relations pro předsedu právního výboru Evropského parlamentu Pavla Svobodu. Od roku 2016 žije v Kanadě.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)