Popravili tu přes 6 000 lidí 56 národností. Sandarmoch – vzdálené místo v lesích ruské Karélie – mělo být podle ruského režimu navždy zapomenuto. Jenže v roce 1997 jeho existenci a masakr, který tu letech 1937-38 spáchala sovětská NKVD, odtajnil světu Jurij Dmitrijev a organizace Memorial. Dmitrijeva po invazi na Ukrajinu odsoudili v Rusku na 15 let v pracovním táboře, Memorial vloni zrušil ruský Nejvyšší soud. 

Připravovanou a Rusy zakázanou výstavu o Sandarmochu se ale povedlo zorganizovat v Česku. Do konce srpna je k vidění ve Studiu Hrdinů v Praze, pak bude putovat do Plzně a Opavy.

„Výstavu měl původně připravit ruský Fond Lofe a tým Memorialu v Petrohradě. Jenže pak začala válka na Ukrajině a bylo jasné, že petrohradský Memorial už žádnou výstavu neudělá, protože po něm jdou úřady a snaží se ho zlikvidovat,“ vysvětluje dramatické okolnosti vzniku výstavy nazvané Sandarmoch – kde stromy mají tváře, Štěpán Černoušek, předseda české pobočky sdružení Memorial. Ta nakonec během necelých třech měsíců stihla zorganizovat vlastní výstavu, zaměřenou více i na český kontext tragédie v Sandarmochu. Mezi Rusy, Ukrajinci, Finy, Francouzi a dalšími národnostmi popravenými stalinistickým režimem bylo i šest Čechů.

Zahájení výstavy. V Sandarmochu se našly ostatky více než 6000 lidí popravených během 16 měsíců tzv. Velkého teroru let 1937-38. Tajná policie NKVD tehdy zatkla a odsoudila téměř milion a půl nevinných lidí. 724 000 z nich bylo popraveno. Sandarmoch je jedním z těchto tajných popravišť. Foto: T. Engelová

Monstrproces s Čechy

„Josef Baláž, narodil se roku 1894 v české vesnici Čechohrad na Ukrajině. V roce 1930 byl odsouzen k deseti letům v pracovním táboře a během odpykávání trestu na Soloveckých ostrovech k trestu smrti. V listopadu 1937 popraven v Sandarmochu,“ čte na zahájení výstavy předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová jména několika českých obětí.

Většina z nich byli učitelé, odsouzení v roce 1931 během monstrprocesu v Charkově. Rusové je obvinili z údajné špionáže ve prospěch Československa. Potrestáni byli deseti lety v nápravně – pracovních táborech na Soloveckých ostrovech nebo nasazením na stavbě Bělomořsko-baltského kanálu. To byl i případ jediné ženy mezi odsouzenými Čechy, Marie Dlouhé.

„Marie Dlouhá se narodila v roce 1872 v ukrajinském Žitomiru, jako vězeňkyně pracovala na budování Bělomořsko-baltského kanálu, trest jí byl ale zpřísněn. 9. 12. 1937 byla popravena v Sandarmochu,“ pokračuje ve čtení tragických osudů českých učitelů Pekarová Adamová.

Jména dalších obětí pak připomenou zástupci Estonska, Litvy, Ukrajiny, Francie a Ruska. I několik z ukrajinských a ruských popravených mělo vztah k prvorepublikovému Československu. Studovali nebo přednášeli na místních vysokých školách. Mezi nimi například Rus Konstantin Fjodorovič Važenin, důstojník bělogvardějské armády.

„Emigroval do Československa a vystudoval tu elektrotechnické inženýrství. Do Ruska se vrátil v roce 1928 a zatčen byl v roce 1933. V Sandarmochu ho rozstříleli 3. listopadu 1937,“ přibližuje poměrně typický osud navrátivších se emigrantů Irina Ščerbakova, ruská historička a jedna ze zakladatelek sdružení Memorial. Z jejích úst jde o více než symbolické shrnutí faktů. Sama teď žije v emigraci. Ruské sdružení Memorial vloni v listopadu zrušil Ruský nejvyšší soud.

15 let lágru za kritiku invaze

„Odhalování historie a napáchaných krutostí se v současném Rusku stalo, řekněme, minovým polem. A v souvislosti s válkou na Ukrajině se věci ještě zhoršily. Já se do Ruska nevrátím, nikoliv kvůli strachu, ale protože nemůžu snést, co moje země rozpoutala na Ukrajině,“ popisuje Irina Ščerbakova, proč se rozhodla opustit svou zem.

O tom, jak je v Putinově režimu nebezpečné mluvit kriticky nejen o invazi Ukrajiny, ale i o vlastní historii, vypovídá nejlépe příběh kolegy Ščerbakové, Jurije Dmitrijeva. Toho vloni poslal soud na 15 let do trestanecké kolonie. Dmitrijev, historik a vedoucí pobočky Memorialu v Karélii, objevil s kolegy v roce 1997 hromadné hroby v Sandarmochu a udělal z něj mezinárodní pietní místo. Ruským úřadům vadil právě vytrvalým poukazováním na stalinistické zločiny a také kritikou války na Ukrajině.

„Na každého, koho se chtějí zbavit, hledají nějakou špínu a na Jurije vytáhli sexuální přestupky. Byla to naprostá lež, vykonstruovaná zástěrka, ale soudu to posloužilo jako důvod k odsouzení. Skutečným důvodem je, že se úřadům nelíbilo, že Jurij udělal ze Sandarmochu místo s takovým mezinárodním přesahem. A pak samozřejmě válka na Ukrajině, proti které se vymezoval,“ popisuje nedávné odsouzení kolegy Irina Ščerbakova.

Dmitrij otevřeně kritizoval už obsazení ukrajinského Krymu a Donbasu v roce 2014. Do vězení se za to poprvé dostal v roce 2016. Po dvou letech ho propustili na svobodu. S kritikou nepřestal a po invazi Ukrajiny ještě přitvrdil. Vloni ho tak znovu odsoudili, tentokrát na 15 let do trestaneckého tábora. Jeho připomínka je proto důležitou součástí putovní výstavy o Sandarmochu.

„Jurije zmiňujeme ze dvou důvodů. Za prvé, aby se na něj nezapomnělo, a také se tím trochu snažíme dát najevo, že v Rusku pořád existují lidé, kteří válku na Ukrajině odsuzují a jsou z celé situace nešťastní. Že se tam nacházejí političtí vězni, na které se nesmí zapomínat. Nesmíme zapomenout na Jurije Dmitrijeva, to považuji za velice důležité,“ říká organizátor výstavy Štěpán Černoušek.

Bezmocní Rusové

Že téma války na Ukrajině, ale i vypořádání se se stalinskou minulostí, v části ruské společnosti silně rezonuje, dokazuje i druhá část výstavy – a sice umělecké ztvárnění Sandarmochu a stalinských čistek během tzv. Velkého teroru.

„Nechtěli jsme vystavit jen panely s informacemi, kolegyni Kristýnu napadlo přizvat k projektu umělce. Oslovili jsme tedy nejdřív uprchlíky, ukrajinské umělce žijící v Česku, ale mezi nimi to téma nijak zásadně nerezonovalo. Naopak velmi silnou odezvu měla naše výzva mezi ruskými umělci. Do výběrového řízení se jich přihlásilo 70 a z nich jsme vybrali 36 děl, která budou postupně vystavena na putovní výstavě v Praze a dalších českých městech,“ říká Štěpán Černoušek. I když ho velký zájem ruských umělců podílet se na projektu k Sandarmochu zpočátku překvapil, zpětně už jejich reakci vnímá jako zcela pochopitelnou.

„Ruští umělci cítí obrovskou frustraci a bezmoc z toho, co se v jejich zemi děje. Tohle byl způsob, jak se můžou vyjádřit a ukázat k tomu svůj postoj,“ popisuje Černoušek pocity mladých umělců, kteří podle něj pojali téma Sandarmochu velice působivě: „Téma, které my složitě vysvětlujeme na 17 panelech, vyjádřili úplně jinak, možná i silněji. Například pásmo fotografií příbuzných obětí u jejich hrobů s jejich příběhy, běhá mi z něj mráz po zádech.“

Jednou z vystavujících umělkyň je Lilija Matvějeva. Ta se rozhodla na plátně zobrazit život Jurije Dmitrijeva.

„Na jeho příběhu mě zaujala jeho nezlomná vůle a schopnost neúnavně hledat pravdu. Jeho až maniakální oddanost odhalování historie mi dodávala pocit, že mrtvé mu pomohli najít snad sami jejich duchové. Toto docela děsivé spojení mě inspirovalo k pojetí jeho příběhu jako obraz ve stylu starých ikon,“ říká křehká ruská umělkyně. Ani ona už ale nežije v Rusku. Z vlasti odešla po začátku války na Ukrajině. I když si uvědomuje, že pro ni veřejná podpora politického vězně může mít ze strany ruských úřadů nepříjemné následky, měla pocit, že jako umělec nemůže k tématu zůstat netečná.

Podívejte se na fotogalerii ze zahájení výstavy v Praze

„Je to pro mě osobně moc důležité. Myslím, že připomínání minulosti je zásadní pro současnost i budoucnost. Musela jsem se k tomu jako umělec vyjádřit,“ popisuje Matvějeva. Ostatně propojení mezi tragickou minulostí a současným chováním Putinova režimu akcentovalo během výstavy několik z pozvaných řečníků.

„Výstava má souvislost s tím, co se děje dnes. Jak se ruský režim snaží přepisovat historii, lhát o ní, jak se s ní není schopen vyrovnat. Jenže dokud se ruský národ se svou historií nesmíří a nevyrovná, tak se pořád budou opakovat stejné tragédie. Masakr v ukrajinské Buči, i to je výsledek toho, že se Rusové s hrůzami své minulosti zatím nedokázali vypořádat,“ říká předseda české pobočky Memorialu Štěpán Černoušek.

A spojitost mezi tzv. Velkým terorem ve třicátých letech minulého století a současnou situací putinovského Ruska vidí i Irina Ščerbakova: „Všichni, kdo se v Rusku snažíme jakkoliv protestovat či čelit této válce, cítíme naprostou bezmoc. Nicméně tato výstava je příkladem velké síly a naděje. Naše síla tkví v solidaritě a schopnosti burcovat občanskou společnost, která zase může vyvíjet tlak na ty, kteří přijímají politická rozhodnutí,“ věří spoluzakladatelka sdružení Memorial.