Dalo by se říct, že je to jeden z největších paradoxů války Ruska proti Ukrajině. Rusové umírají na Ukrajině častěji než dříve, přesto jsou ochotnější než dříve vstoupit do armády. Jak je to možné? Za vším jsou peníze, ale nejen ty.

Začátkem letošního srpna šéf ukrajinské rozvědky Kirill Budanov prohlásil, že ruská ofenziva se vyčerpá za měsíc a půl nebo za dva měsíce. Nicméně v říjnu a listopadu dosáhla ruská strana významných taktických úspěchů.

Vznikla tak přímá hrozba pro ukrajinskou metalurgii – jediný zdroj koksu v zemi u Pokrovska, od nějž je nyní agresor vzdálen osm kilometrů.

Ukrajinské ozbrojené síly i západní zpravodajské služby zároveň hovoří o rekordních lidských ztrátách Ruska, největších za celou válku.

Projekt Oryx, který shromažďuje videozáznamy zničené bojové techniky, uvádí, že útočníci už dva roky nenechali na bojišti tolik techniky, jako letos v říjnu.

Zvětšují své síly. Vytvářejí nové brigády

Ukrajinský ministr obrany Rustam Umerov v polovině listopadu prohlásil, že nepřátelská armáda se v příštích měsících zvětší: „Zvětšují své síly. Vytvářejí nové brigády.“

Následovalo odhalení šéfa vojenského výboru NATO admirála Roba Bauera: ruské pozemní síly jsou nyní ještě větší než v době plnohodnotné invaze v únoru 2022, ale „kvalita těchto sil se snížila“.

Bohužel, ani druhá z uvedených skutečností není nijak zvlášť povzbudivá. Připomeňme si, že v létě a na podzim roku 1941 Rudá armáda kapitulovala nebo byla nepřítelem zničena. A následně Stalinovi záložníci, přeměňující wehrmacht na mrtvoly, dosáhli Berlína a Pchjongjangu.

Nyní hlavní práci na bojišti vykonávají „kryptovojáci“, tedy ti, kteří za vstup do armády dostávají paušálně odměnu ve výši jednoho milionu rublů plus dvě stě tisíc rublů měsíčně jako plat.

A jejich přísun nevysychá, přestože podle internetových novin „Virstka“ vydaly ruské regiony v roce 2024 rekordní částku na identifikaci těl mrtvých pomocí analýzy DNA: 183 milionů rublů, oproti 101 milionům rublů v roce 2023 a 66 milionům rublů v roce 2022.

A statistiku za poslední měsíc a půl letošního roku jsme ještě neobdrželi. Všechny tyto údaje vycházejí z výpočtu dat k veřejným zakázkám.

Ale ani výmluvná statistika neohromí ty, kteří tráví své dny na vesnici nebo v malém městě, kde se každý pohřeb nebo návrat postiženého s medailí domů stává hlasitou zprávou pro všechny obyvatele.

Přesto po vyslechnutí opojných příběhů pamětníků frontového mlýnku na maso odchází na mlýnské kameny „SVO“ stále více mladých mužů a chlapců. V případě smrti vojáka je jeho rodině přiděleno pět milionů rublů (v současném přepočtu zhruba 1,1 mil. Kč) jako jednorázová výplata, zatímco ti, kteří byli zmrzačeni, mají okamžitě nárok na tři miliony rublů.

Iinflace způsobená válkou paradoxně nahrává kryptoměnám. Pokles hodnoty rublu nejvíce tlačí na chudé, jejichž vrstva alokuje většinu dobrovolníků.

Nejde však jen o peníze.

Válka jako smysl života

Bohužel ani Hlavní správa ukrajinské rozvědky ani mnozí západní analytici nevzali v úvahu jednoduchý, ne-li přímo primitivní psychologický mechanismus – lidé jsou ochotnější riskovat své životy, když to dělají v zájmu nejen války, ale i vítězství.

A hmatatelný postup na frontě, k němuž dochází od jara 2024, dává mladým mužům a chlapcům na ruském venkově trpícím bídou a nudou iluzi smysluplného života, který lze dát všanc.

Existence svobodné východoslovanské země zůstává pro obě východoslovanské diktatury smrtelnou hrozbou jako objekt srovnání a potenciální vzor pro jejich dosud pacifikované občany.

Mnozí příslušníci Putinovy generace P, která vůbec není generací Palevinovou – tedy generací omámenou desetiletími propagandy –, vidí v útočné pušce kalašnikov nejen zlatý klíč, ale také nástroj sebepotvrzení.

Vítězství se stává jakýmsi věčným motorem války.

Kromě toho je důležitá i zjevná stabilita. Po zahájení plnohodnotného střetu a uvalení sankcí začalo mnoho lidí pochybovat o trvanlivosti Putinovy vlády, ale o dva roky později ani opozičně naladění Rusové nepředpovídají její brzký pád a ti z obyčejných lidí, kteří zaujali vyčkávací postoj, nyní také věří, že současná moc je seriózní a dlouhodobá.

Kromě přímých materiálních pobídek dobře funguje ještě jedna věc – povzbuzení zakomplexovaných lidí, kteří ještě včera většinou nebyli zcela úspěšní – státní úcta, byť ve většině případů okázalá a předstíraná.

Personální programy „Čas hrdinů“ a „Rusko – země příležitostí“ mají zatím malý efekt i z čistě propagandistického hlediska, ale pro mnohé, ne-li většinu, veterány je mnohem důležitější vystoupit o prázdninách v tamní škole nebo odborném učilišti a zachytit obdivné pohledy některých příslušnic něžného pohlaví.

Osud většiny účastníků afghánské a první čečenské války byl v Rusku po jejich skončení nezáviděníhodný, „zelení mužíčci“ v roce 2014 na Ukrajině oficiálně nebojovali, takže bylo nevhodné je otevřeně oslavovat.

A bývalí „Wagnerovi“ bojovníci, kteří sloužili v Africe nebo Sýrii, jsou stále v šedé „nelegální“ zóně a teoreticky mohou být kdykoli posláni do vězení za žold.

Veteráni „SVO“ jsou nyní hlasitě vyznamenáváni při každé příležitosti a bezdůvodně.

Minimum a maximum

Vraťme se proto k nárůstu ztrát na podzim tohoto roku a zpochybněme v současnosti populární hypotézu, že Putin touží zabrat co nejvíce území ještě před Trumpovou inaugurací – 20. ledna 2025 –, aby tato území fakticky anektoval a přistoupil na příměří, tedy aby konflikt po vzoru obou Korejí zmrazil.

Současné ruské úřady si stejně jako svého času bolševici velmi oblíbily „program minima“ a „program maxima“. A pokud Kreml skutečně považuje příměří za střednědobou možnost pozastavení jatek, jde spíše o „plán B“.

Existence svobodné východoslovanské země zůstává pro obě východoslovanské diktatury smrtelnou hrozbou jako objekt srovnání a potenciální vzor pro jejich dosud pacifikované občany.

Plnohodnotná válka navíc toto srovnání ještě zhoršila a Putin by byl nerad, kdyby oficiální Kyjev a ruští opozičníci mohli říkat: „Podívejte, demokratický David se postavil autoritářskému Goliášovi!“

Jestliže na začátku byla „SVO“ koncipována jako procházka na Majdan, nyní je strategií Kremlu utopit Ozbrojené síly Ukrajiny v krvi ruských vojáků. A bohužel nelze říci, že by Putin psychologickou konfrontaci prohrával.

Ano, podle listopadového průzkumu veřejného mínění se 53 % Rusů vyslovilo pro přechod k mírovým jednáním a 36 % pro pokračování válečných akcí. To jsou v tomto pořadí vrcholy a pády plné války.

Pro úřady je však rozhodující menšina, která zaprvé může kohokoli – včetně většiny – nabádat, aby si své myšlenky nechal pro sebe, a zadruhé je připravena generovat nov0 kryptohrdiny. Diktatura může déle připustit realizaci nepopulárních politik než vláda závislá na mínění voličů.

A pro posouzení vyhlídek, jak to bude s konfliktem dál, je třeba se dívat ani ne tak na výsledky zámořských voleb, jako na vnitřní dynamiku v soupeřících zemích.

Téměř mystickou shodu s ruskými ukazateli postojů k současné smrtící bitvě ukázal listopadový Gallupův průzkum na Ukrajině, kde se nyní 52 % obyvatel vyslovilo pro zahájení jednání a 38 % pro vítězný konec války.

Rozdíl s náladami na druhé straně fronty je v rámci statistické chyby, i když v jednom případě jde o podporu agrese a v druhém o obranu či dokonce záchranu vlasti.

Hlavní však je, že podíl těch, kteří jsou unaveni krveprolitím a ničením na Ukrajině pomalu ale jistě roste. Proto řada ukrajinských analytiků zpochybnila nedávné prohlášení Jakea Sullivana, poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost, že Kyjev nepotřebuje ani tak nové zbraně, jako spíše mobilizaci a zvýšení počtu příslušníků na frontě.

Za těchto okolností se zdá, že Putin prosazuje postup na frontě za každou cenu, jednak aby zlomil vůli Ukrajinců k odporu, jednak aby nalákal ty, kteří čekají na závěrečnou fázi války, aby z ruského venkova přišli do pohotovosti a vrátili se domů nikoli v zinkové rakvi nebo o berlích, ale na vlastních nohou, a dokonce jako vítězové.

No, a mrtví a zmrzačení vojáci a rozbitá technika? Vojáci se dají znovu naverbovat a technika vyrobit později. Na Ukrajině.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.