Současnou válku proti Ukrajině vede Rusko pod heslem boje proti krokům Washingtonu. A Kyjev je líčen jako vykonavatel vůle Bílého domu. Není to nic nového. Protiamerické tóny se v ideologii ruských úřadů začaly objevovat již na přelomu dvacátého a jednadvacátého století a Putinův mnichovský projev z roku 2007 se stal spouštěčem srovnání USA s Třetí říší.

Současné kremelské vedení je přitom mnohými publicisty vykreslováno jako pokračovatel tradiční ruské rozpínavosti, což je přinejmenším nepřesné.

Navzdory rozdílům ve státním zřízení nebylo veřejné mínění ruské říše i jejích úřadů v osmnáctém až dvacátém století ze své podstaty amerikanofobní. Učebnicovým příkladem je v tomto případě osud Aljašky, jejíž prodej by byl nemožný nejen nepříteli, ale i pouhému soupeři.

Byl to právě SSSR, který z dobytí nebo dokonce zničení USA učinil jakýsi supercíl a Stalin v tom sehrál klíčovou roli. Jeho nástupci podporovali a rozvíjeli různé formy protiamerického extremismu, včetně islámského fundamentalismu, který zůstává vážnou hrozbou pro lidstvo i kvůli současné konfrontaci mezi Kremlem a Bílým domem.

Druhý tábor, tábor imperialistů, samozřejmě nedřímá. Jeho agenti pročesávají všechny země… dodávají kontrarevolucionáře, organizují loupežná spiknutí… kují řetězy pro národy Západu. Není však již jasné, že banda imperialistů ztratila v očích utlačovaných národů veškerou morální váhu, že navždy ztratila svou někdejší aureolu praporečníka „civilizace“ a „humanity“, podporujícího svou loupeživou existenci úplatkářstvím a nájemnými gangy, otroctvím a tmářstvím takzvaných „barevných“ z Afriky…?

Josif Stalin: „Z východu světlo“, úvodník v Pravdě a Životě národností, 15. prosince 1918.

Dva tábory a americké miliardy

Abychom mohli odpovědět na otázku, kdy Džugašvili začal připravovat útok na Spojené státy, je třeba citovat jeho téměř zapomenutý článek „Dva tábory“. Nejedná se v něm o rudé lágry, jak by se mohlo zdát z názvu, ale o mezinárodní vztahy.

Stalin. Foto: Archiv Alexandra Goguna

Je příznačné, že v tomto výčtu nepřátel je Američanům věnováno čestné první místo: „Tam, ve svém táboře, Amerika a Anglie, Francie a Japonsko se svým kapitálem, prostředky k vyzbrojování, osvědčenými agenty, zkušenými správci.

Zde, v našem táboře, je sovětské Rusko se sovětskými republikami, s rostoucí proletářskou revolucí v zemích Evropy…..

Boj mezi těmito dvěma tábory je osou celého moderního života; naplňuje celý obsah současné vnitřní a zahraniční politiky postav starého a nového světa. (…)

Svět se rozdělil na dva nesmiřitelné tábory: tábor imperialismu a tábor socialismu.“

Koncepce je nejen začátkem každé přípravy, ale ve většině případů i její nejdůležitější částí. Ti čtenáři, kteří usoudili, že text popisuje situaci z poloviny dvacátého století, nejsou sami. Dokonce i někteří současní badatelé o studené válce připisují vznik postulátu dvou táborů období po druhé světové válce. Ve skutečnosti se tento článek objevil v novinách Izvestija 22. února 1919.

Stalin navíc ještě před Říjnovou revolucí psal ostré texty proti Spojeným státům. Zmiňme v této souvislosti například článek ze srpna 1917 „Americké miliardy“, v němž peskoval tehdejší levicovou ruskou prozatímní vládu.

Její zámořští mecenáši se v tomto materiálu jeví jako hlavní překážka bolševiků na cestě k moci v Petrohradě a také jejich evropských bratrů:

„Americká imperialistická buržoazie financující koalici ruské imperialistické buržoazie (Miljukov!), vojenské obce (Kerenskij!) a maloburžoazní věrchušky, laicky sloužící „živým silám“ Ruska (Ceretilov!) – to je obraz současné situace. (…)

Ve chvíli, kdy ruská revoluce s vypětím sil brání své výdobytky a imperialismus se ji snaží dorazit, poskytuje americký kapitál miliardy koalici Kerenského, Miljukova a Cereteliho, aby podkopal sílící revoluční hnutí na Západě a definitivně omezil ruskou revoluci.“

Zlato německého generálního štábu pro bolševiky bylo v těchto podmínkách účinnější než americké půjčky pro demokraty. Komunisté se chopili moci a Stalin se stal v podstatě třetí osobou v novém státě – po Leninovi a Trockém – a zahájil pomalý pochod ke své vedoucí úloze.

Strategický mezinárodní cíl zůstal nezměněn. Výše uvedené binární kategorie – jak bychom dnes řekli slovníkem studené války – tedy v žádném případě nebyly jednorázovým publicistickým prostředkem inspirovaným romantikou občanské války nebo náhodným impulsem mladého extremistického hnutí, které se dostalo k moci. Stalin tento černobílý obraz ochotně používal ve veřejných projevech a článcích i v následujících osmi a půl letech.

Oba tábory se objevily například v jeho zprávě o úkolech komunismu v Zakavkazsku z 6. července 1921 v Tbilisi. A v projevu na X. všeruském sjezdu sovětů, věnovaném vzniku SSSR, vůdce, který se již přiblížil k nejvyšší moci v zemi, nejenže použil toto manichejské schéma, ale nabídl i lék na výše zmíněné potíže:

„V táboře kapitalismu máme imperialistické války, národnostní neshody, útlak, koloniální otroctví a šovinismus. (…)

Nový svazový stát bude novým rozhodujícím krokem ke sjednocení pracujících celého světa do Světové sovětské socialistické republiky.“

Po těchto slovech je v zápise zaznamenán dlouhotrvající potlesk delegátů a jejich zpěv „Internacionály“.

O základech leninismu

V době Leninovy smrti se již Stalin stal vůdcem SSSR a vyhlásil Leninovu výzvu straně – nábor mírně horlivých a vysoce výkonných služebníků toužících po moci. Právě tito oportunisté pro něj měli na přelomu dvacátých a třicátých let provést přeměnu země na nižších a středních postech a poté nahradit na vrcholu staré bolševiky, kteří provedli Říjnovou revoluci a zvítězili v občanské válce, a dále vést SSSR k zahraničněpolitickým úspěchům.

Stalin pro ně na Sverdlovské univerzitě uspořádal kurz přednášek „O základech leninismu“, který byl na jaře 1924 publikován v Pravdě, a poté vydal brožuru, kterou vůdce opatřil předmluvou: „Věnuji Leninově výzvě“.

Sovětolog Michail Voslenskij se domníval, že touto prací nový vůdce vyjádřil svůj nárok být hlavním vykladačem teoretických názorů zesnulého vůdce, ale ve skutečnosti byla tato brožura také souborem instrukcí pro nové rekruty pro nadcházející roky práce.

Mimo jiné zmínil Marxův předpoklad, že demokracii lze v USA a Británii mírovou cestou přerodit v socialismus, ale konstatoval, že tato teze je zastaralá, a jasně naznačil, že i tyto země by měly být převychovány leninským způsobem, tedy pravděpodobně pomocí koncentračních táborů a masového střílení:

„Diktatura proletariátu (…) může vzniknout pouze v důsledku rozbití buržoazní státní mašinérie, buržoazní armády, buržoazního byrokratického aparátu, buržoazní policie.“

Jedním z hlavních politických konceptů, který vyvolával jeho neskrývané podráždění, byl proto „falešný, falešný, buržoazně-demokratický pacifismus“. A v článku „K mezinárodní situaci“ v září 1924 obvinil ze zrady věci dělnické třídy „sociálnědemokratické hrdiny pacifismu“, jejichž vina spočívala v tom, že podporovali zavedený světový řád s následující argumentací:

„Už není žádný boj mezi Francií a Anglií, mezi Amerikou a Anglií, mezi Německem a Trojdohodou (spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie), válka skončila, nyní bude možné věc ukončit všeobecným mírem vedeným Amerikou…“.

Od srpna 1924 i v samotné Evropě ztratily vedoucí evropské mocnosti svou nezávislou roli – „… místo hegemonie Francie nastala hegemonie Ameriky“, protože konference Trojdohody svolaná do Londýna o německých reparacích „… uznala hegemonii Ameriky“.

Kdo je kdo – o to jde především

Mezi SSSR a USA neexistovaly žádné diplomatické vztahy, vůdce si dovolil hulvátský útok na nového světového hegemona. A stejně jako v řadě jiných případů kombinoval ve svých nálepkách složitě kombinované tendence a předváděl „skutečné divy slovní ekvilibristiky“:

„Onehdy americký ministr zahraničí, ,pacifista‘ a kolčakovec [Charles Evans] Hughes, vydal prohlášení Černé stovky proti Sovětskému svazu. (…) Sotva však lze pochybovat o tom, že Hughesovo černošsko-pacifistické prohlášení poslouží jen k dalšímu posílení vlivu a autority Sovětského svazu mezi pracujícími masami celého světa.“

Obraz bipolárního světa se 17. prosince 1924 objevil také ve Stalinově publikaci o říjnovém převratu a taktice ruských komunistů v části s výmluvným názvem „Říjnová revoluce jako počátek a předpoklad světové revoluce“.

A na jaře následujícího roku připomněl ve zprávě komunistům v hlavním městě nepřítele č. 1, načež tento text četla v novinách Pravda celá země: „Kdo je kdo – o to jde především. (…) Protože svět se rozdělil na dva tábory – tábor kapitalismu, vedený angloamerickým kapitálem, a tábor socialismu, vedený Sovětským svazem.“

O několik měsíců později ve své politické zprávě na XIV. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků vůdce opět použil formulace dvou táborů, které definovaly smysl existence SSSR, který nenazval ničím jiným než „táborem boje proti imperialismu“.

A v čele této aliance kapitalistů nestála Británie, která byla v té době se svými koloniemi a panstvími největším a nejlidnatějším státem na Zemi:

„… centrum finančního vykořisťování celého světa se přesunulo z Evropy do Ameriky. (…) Centrem finančního vykořisťování celého světa se staly především Spojené státy severoamerické“. Podle Stalina Washington zotročil Evropu, která je proto „… nucena zvyšovat daňové zatížení obyvatelstva, zhoršovat situaci pracujících“.

Na planetě se tak vytvořila jakási hierarchie zla, na jejímž vrcholu se honosili podnikatelé z Wall Streetu a jejich nájemníci v Bílém domě: „Evropské země, pokračující ve vykořisťování svých kolonií, se nyní samy staly finančně podřízenými Americe, a proto zase jsou a budou vykořisťovány Amerikou.

Jak poznamenal filolog Michael Weisskopf, Stalinova argumentace ve veřejných projevech byla často založena na skrytých tautologiích, které působily jako „omračující diktát“. Tak v tomto referátu přinesl již popáté stejnou myšlenku:

„Nyní jsou hlavními finančními vykořisťovateli světa… Severní Amerika a částečně její pomocník – Anglie.“ Pro názornost zopakoval popis druhého tábora: „V čele nespokojených a na život a na smrt bojujících proti imperialismu je naše země, Sovětský svaz.“

S ohledem na úroveň svých hlavních posluchačů používal jednoduchý jazyk, jako například v tomto případě, kdy posluchačům sdělil, že Evropa čelí ekonomickému tlaku ze strany Washingtonu v podobě slibů a hrozeb:

„… zůstaňte na místě, pokud chcete i nadále dostávat peníze, pokud nechcete, aby se vaše měna obrátila vzhůru nohama…“. Aby v myslích svých spolustraníků upevnil obraz USA jako světového zločince, nazval v jednom ze svých dalších projevů americké intervencionisty „násilníky“.

Sebenaplňující se proroctví

Již v projevu z listopadu 1926 Stalin vykreslil Spojené státy jako příčinu budoucího rozsáhlého krveprolití:

„Nyní (…) Amerika utekla daleko dopředu a nechala za sebou Anglii i ostatní evropské mocnosti. Sotva lze pochybovat o tom, že tato okolnost je plná nových velkých konfliktů a válek.“

A v březnu následujícího roku dal jasně najevo, že zahraničněpolitické drancování je pro USA známým řemeslem, když se vzpamatovávají z občanské války: „… tím, že (…) okrádají přilehlé státy a ostrovy“.

Deset let po říjnovém převratu, na podzim 1927, na setkání nikoli s japonskou nebo britskou, ale s americkou dělnickou delegací, pronesl vůdce něco jako proroctví:

„… v průběhu dalšího vývoje mezinárodní revoluce a mezinárodní reakce se vytvoří dvě centra světového měřítka: socialistické centrum, které strhne země tíhnoucí k socialismu, a kapitalistické centrum, které strhne země tíhnoucí ke kapitalismu. Boj mezi těmito dvěma tábory rozhodne o osudu kapitalismu a socialismu na celém světě.

Bylo to jakési sebenaplňující se proroctví a překvapivě upřímné, protože Stalin na takovém uspořádání světové politiky neúnavně pracoval od podzimu 1917 až do konce svých dnů. V přípravě boje však hlasitě obviňoval všechny kromě sebe a obvyklé ekonomické soupeření o energetické zdroje mezi britskými a americkými společnostmi vykládal jako krvavý boj:

„… Bez ropy se totiž bojovat nedá. (…) Jde o to zorganizovat nové koalice mocností a připravit nové války o zahraniční trhy, o zdroje surovin, o cesty k nim. (…) Tichomořský problém je zdrojem nových imperialistických válek. (…) Příprava nové války probíhá plnou parou…“.

Všechny výše uvedené Stalinovy výroky ukazují nejen to, kdo byl iniciátorem studené války. Neméně důležité je, že konec druhé světové války nebyl pro vůdce žádnou určující hranicí v jeho postoji k lidstvu a Spojeným státům jako vůdci svobodného světa.

Hegemon a nepřítel

Co se týče Stalinových veřejných projevů, od roku 1927 v nich intenzita antiamerikanismu znatelně poklesla, protože se snažil získat od Spojených států odborníky a technologie, které se v následujících třech a půl letech staly hlavními při vytváření největšího vojensko-průmyslového komplexu na světě.

Ve svém politickém referátu na XVI. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKSB) v červnu 1930 hovořil o svých úspěších v tomto směru: „… V oblasti techniky jsme studenty (…) především a hlavně Američanů“.

Stalin nicméně věděl, že jeho slova jsou v zahraničí bedlivě sledována, a proto podněcoval protiamerické nálady v Berlíně, aby z Němců učinil vstřícnější obchodní partnery:

„Původní vztah, který se vyvinul mezi vítěznými zeměmi a Německem, by se dal znázornit jako pyramida, na jejímž vrcholu sedí Amerika, Francie, Anglie atd. s Jungovým plánem v ruce, s nápisem: „Zaplať!“ a dole se rozkládá Německo.“

Jungův plán na reparace Německu, předložený Spojenými státy a přijatý Spojenci, představoval jejich podstatné snížení oproti předchozímu Dawesovu plánu (a brzy byly v důsledku krize platby pozastaveny úplně). I snížení dluhu však Stalin, věrný marxistické dialektice, líčil jako kruté vykořisťování.

Jeho skutečný postoj k USA byl však ještě tvrdší než tato slovní karikatura a 6. září 1931 v důvěrné zprávě druhému muži v SSSR – Lazaru Kaganovičovi a dalším dvěma kumpánům – Jakovu Rudzutakovi a Sergeji Ordžonikidzemu – vůdce napsal:

„…Severní Amerika, současný hegemon finančního světa a náš hlavní nepřítel…“. A to v době, kdy v Římě už dávno vládli fašisté a v Tokiu se dostala k moci junta (kterou sovětská propaganda nazývala japonskou armádou), nasadila rozsáhlý program militarizace země, což Stalin věděl, neboť pozorně sledoval dění v Zemi vycházejícího slunce.

Ostatně Kreml v oblasti sovětsko-japonského soupeření koncem roku 1929 uspořádal malou vítěznou válku – konflikt na CEL – Čínské východní železnici. A 18. září 1931, tedy několik dní po citovaném dopise Kaganovičovi, začala japonská invaze do Mandžuska. Ale jak vidíme, ani Mussolini, ani „samurajové“ se s bohatými a mocnými USA nemohli měřit.

Američané nám hodně pomohli…

K přesunu sovětských nákupů investičního vybavení do západoevropských zemí došlo v průběhu roku 1931 nikoli z politických důvodů, ale proto, že výkyvy cen během světové krize způsobily, že evropské obráběcí stroje a technické znalosti byly citelně levnější než americké.

Přesto obchod s USA pokračoval a Stalin se navíc snažil navázat s Washingtonem diplomatické vztahy. Taková příležitost se brzy naskytla: republikáni prohráli prezidentské volby a k moci se dostali bolševikům naklonění demokraté.

Stalin výslovně vyzval Roosevelta, aby uznal SSSR, a pod falešnou záminkou zveřejnil v bolševickém časopise zápis z rozhovoru s americkým podnikatelem – rozhovoru, který se uskutečnil o tři roky dříve.

V tomto textu bylo mnoho vřelých slov na adresu Američanů, naděje na rozšíření hospodářských vztahů a mimo jiné i tato věta: „Otázka diplomatického uznání se vyřeší sama, až si obě strany uvědomí, že diplomatické vztahy jsou výhodné.

13. května 1933 Stalin důvěrně jednal s americkým vládním expertem – ekonomem a spisovatelem Raymondem Robinsem, který nešetřil slovy obdivu k administrativně-komandovnímu systému.

Počátkem září 1932 se měl Robins setkat v Bílém domě s americkým prezidentem Herbertem Hooverem, ale zmizel a o dva měsíce později byl nalezen v jednom venkovském domě. Literát změnil vzhled, nechal si narůst plnovous a říkal si Reindolds Rogers, nepoznával svou ženu a i jinak se choval podivně.

Po léčbě u psychiatra se Robertsovi vrátila paměť a vydal se navázat styky se Stalinem. Dokonce i krátká nahrávka jejich rozhovoru z 13. května zaznamenala, že se Američan pětkrát zasmál, ačkoli rozhovor neobsahoval nijak zvlášť vtipné epizody. Vůdce při ohlédnutí za uplynulými pěti lety nešetřil chválou na adresu Washingtonu:

„Američané nám hodně pomohli. To je třeba uznat. Pomohli nám lépe než ostatní a odvážněji než ostatní. Za to jim děkujeme.“

Na závěr rozhovoru Roberts skromně prohlásil, že „není nic vyššího a velkolepějšího než podílet se na vytváření nového světa, podílet se na tom, co nyní děláme. (…) Nejen teď, ale z perspektivy tisíciletí.“

Při loučení zaznamenal přepis přátelský smích rozmlouvajících. Pravděpodobně se vůdce smál zcela upřímně, protože věděl, jaký mír a za jakou cenu vybudoval v SSSR a chystal se ho přenést do Ameriky. A kdo chtěl, ten o tom ve Washingtonu věděl, protože v roce 1931 úřady zakázaly dovoz sovětského dřeva ze čtyř zón evropské části SSSR – od Karélie po Komi –, protože dřevo káceli zajatci.

Tragické nedorozumění

16. listopadu 1933 navázal SSSR diplomatické vztahy se Spojenými státy. Jednou z podmínek uznání bylo, že Kreml nebude provádět podvratnou činnost proti Americe, o čemž si lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov vyměnil podrobné nóty s Rooseveltem. Čtvrtý odstavec sovětského závazku uváděl:

„Nepřipustit na svém území vznik nebo přítomnost jakýchkoli organizací nebo skupin a přijmout na svém území preventivní opatření proti činnosti jakýchkoli organizací nebo skupin nebo představitelů či funkcionářů jakýchkoli organizací nebo skupin ve vztahu ke Spojeným státům jako celku nebo jejich části, jejich území nebo majetku, směřující ke svržení nebo k přípravě svržení nebo k násilné změně politického a společenského řádu“.

Řídit se touto nótou by znamenalo samorozpuštění Všesvazové komunistické strany a samolikvidaci SSSR. Neméně podivný byl závazek Kremlu zdržet se agitace a dalších protistátních aktivit v samotných Spojených státech. Ostatně rozšíření takových aktivit bylo jedním z cílů otevření sovětské diplomatické mise ve Spojených státech.

Proto brzy po 7. sjezdu Kominterny v Moskvě došlo k diplomatickému skandálu. Ministerstvo zahraničí po koordinaci tohoto kroku s Rooseveltem zaslalo 25. srpna 1935 do Moskvy protest proti tomu, že sjezd určuje politiku Komunistické strany USA.

Následovalo varování: americká vláda „předpokládá nejvážnější důsledky, pokud sovětská vláda nebude ochotna nebo schopna přijmout vhodná opatření, aby zabránila dalším akcím, které jsou v rozporu se slavnostním slibem, který dala vládě Spojených států“.

NKID jako obvykle prohlásila, že nemá nad Kominternou žádnou moc a Stalin, aby si zachoval tvář, si dal několikaměsíční pauzu a pak v rozhovoru nikoli s evropskými nebo asijskými novináři, ale právě s Američanem Royem Howardem, učinil hromové prohlášení, že se nehodlá vměšovat do vnitřního uspořádání sousedů na planetě.

Howard stál v čele vlivného žurnalistického sdružení „Scripps-Howard Newspapers“ a jeho prostřednictvím vůdce kapitalisty uklidňoval:

„Pokud si myslíte, že sovětský lid chce sám od sebe, a dokonce silou, změnit tvář okolních zemí, krutě se mýlíte. Sovětský lid samozřejmě chce, aby se změnila tvář okolních států, ale to je věcí okolních států samotných. Nevím, jaké nebezpečí mohou okolní státy spatřovat v myšlenkách sovětského lidu, jsou-li tyto státy skutečně pevně v sedle.

Howard: Znamená toto vaše prohlášení, že se Sovětský svaz jakkoli vzdal svých plánů a záměrů uskutečnit světovou revoluci?

Stalin: Takové plány a záměry jsme nikdy neměli.

Howard: Zdá se mi, pane Staline, že ve světě už dlouho panuje jiný dojem.

Stalin: Je to výsledek nedorozumění.

Howard: Tragické nedorozumění?

Stalin: Ne, komiks. Nebo možná tragikomický.“

Tento rozhovor byl také otištěn v Pravdě 5. března 1936, ale ne všichni zahraniční odborníci slovům vůdce uvěřili. Například německý velvyslanec v Turecku Friedrich von Keller – a vůbec ne nacista – napsal německému ministerstvu zahraničí, že „stalin lže o plánech na rozšíření revoluce...“.

O čtyři měsíce později, 26. června 1936, přijal sovětský lidový komisariát výnos o vytvoření oceánského loďstva o 533 válečných lodích hlavních tříd s celkovým výtlakem 1,3 milionu tun, které mělo ze SSSR učinit jednu z předních námořních velmocí světa.

Vůdce samozřejmě lhal o tom, že opustil myšlenku vnutit planetě socialismus, jak se mimo jiné ukázalo v jeho textu v Pravdě z 12. února 1938.: „Já sám bych si velmi přál, (…) aby na světě už nebyly takové nepříjemné věci jako kapitalistické prostředí…“

V září téhož roku vyšlo epochální dílo „Dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků. Stručný průběh“ redigované Stalinem, které obsahovalo přehled souhrnu současných vojenských konfliktů a akcí předních zemí světa s přímou narážkou na blížící se triumf socialismu v zámoří:

„… Vládnoucí kruhy ,demokratických‘ států (…) se omezují na politiku přesvědčování fašistických bossů. (…) Za carismu se ruská liberálně-monarchistická buržoazie (…) bála lidu a přešla na politiku přesvědčování cara… Jak známo, ruská liberálně-monarchistická buržoazie na tuto dvojí politiku krutě doplatila. Musíme předpokládat, že vládnoucí kruhy Anglie a jejich přátelé ve Francii a USA se také dočkají své historické odplaty.“

O tom, že se Stalin o Atlantik již pokoušel, svědčí mimo jiné jeho projev na XVIII. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků (b) v březnu 1939:

„… abychom hospodářsky předstihli Spojené státy (…) musíme zvýšit roční produkci železa na 50 milionů – 60 milionů tun“.

To mělo podle vůdce zajistit prvenství ve výrobě oceli, válcované oceli a strojírenství. „Dokážeme to a musíme to udělat. (…) A budeme mít možnost uskutečnit přechod z první fáze komunismu do jeho druhé fáze. (…) To vyžaduje především vážnou a nezdolnou touhu jít vpřed a ochotu přinášet oběti…“

Oběti jako po spirále následovaly. Od militarizace v srpnu 1939, která vedla k nárůstu kojenecké a dětské úmrtnosti, po druhou světovou válku, do níž SSSR zákeřně vstoupil a kterou zákeřně ukončil jako agresor – proti Polsku, respektive Japonsku.

Triumf stalinismu umožnila pomoc „našeho hlavního nepřítele“, který se dočasně stal spojencem. Proto když O půl roku později se USA v boji v Koreji opět proměnily v protivníka a poté v nepřítele, ani lid, ani představitelé stranicko-státního aparátu se neprojevovali nějak zmateně. Všichni, kdo se zajímali o politiku, už dávno věděli, že žijí v socialistickém táboře.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.