Žádný válečný hrob, ale symbol totality. Jak jsem se musel smířit s rudou hvězdou
KOMENTÁŘ. Ruská invaze na Ukrajinu přiměla řadu českých měst a obcí znovu zapřemýšlet, kolik sovětských symbolů dnes tuzemský veřejný prostor ještě vlastně snese. Nejde jen o velké památníky rudoarmějců, ale třeba i o obyčejné kusy betonu, odlité za normalizace do tvaru pěticípé hvězdy a bůhvíproč označené za válečný hrob, aniž by pod nimi leželo jediné tělo. Dodnes jsou součástí krajiny, a zřejmě ještě dlouho budou, jak ukazuje i následující příběh.
Na přelomu dubna a května se na křižovatce v obci Mnich na pomezí Vysočiny a jižních Čech dlouho odehrával pozoruhodný rituál. Konec války si tu u Památníku slovanského bratrství v květnových dnech pravidelně připomínali komunisté z celého kraje, často i s účastí celostátních funkcionářů KSČM. To se ostatně děje dodnes a letošek nebyl výjimkou.
Občas se ale těsně před oslavami květnového vítězství stalo, že když se ráno rozbřesklo, velká rudá betonová hvězda vsazená do zídky u přilehlé silnice nebyla rudá, ale pomalovaná jinou barvou. Jednou to byla bílá, jindy – na jaře 2022 po ruské invazi na Ukrajinu – žlutomodrá. To se v minulých letech ve zdejším poklidném kraji opakovalo několikrát.
Řešilo se to svérázně – hvězdu bylo třeba rychle namalovat znovu na červeno, aby komunistické oslavy nic nerušilo. A tak dnes hvězda s relativně čerstvým nátěrem stále svítí do daleka jasně rudě, nejspíš dokonce jasněji, než když ji v 70. letech postavili.
Historie zarostlá plevelem
V době svého vzniku byla hvězda součástí tribuny, z níž komunističtí potentáti promlouvali k mnohatisícovým davům, které se tu na výročí konce války pravidelně shromažďovaly. Na tribuně stála klasická režimní hesla typu „Se Sovětským svazem na věčné časy“.
Válečný hrob? Ne, jen podezdívka přátelství se Sovětským svazem. Foto: HlídacíPes.org
Postupem let ale tribuna zmizela a celý prostor začala požírat okolní zeleň, která časem mohla pohltit i hvězdu samotnou. Kdyby byly křoviny a tráva rychlejší, tento příběh by se nejspíš vůbec nestal. Koho by zajímal kus betonu překrytý plevelem…
Různobarevné přetírání hvězdy coby partyzánský protest proti symbolice komunismu vlastně dobře zapadalo do místního koloritu. Mnich byl totiž odjakživa takzvanou „partyzánskou obcí“, s odkazem na boje, které v okolí probíhaly v posledních dnech války.
Opravdu musíme strpět sebekřiklavější propagaci totalitního režimu jen proto, že podle (některých) památkářů „specifická řeč symbolů zajišťuje uchování paměti lidstva“?
Traduje se, že jednou v předtuše podobné akce rudou hvězdu dokonce v příslušných květnových dnech střežila policejní hlídka. Stačilo ale, aby si policisté odskočili na kávu, a hvězdu stejně někdo přemaloval. Roky plynuly dál, hvězda dál „zdobila“ křižovatku a komunisté se zástupci Klubu českého pohraničí se u nedalekého památníku při výročí konce války střídali jako na orloji.
Jenže pak Putin vtrhl na Ukrajinu. Velká rudá hvězda tak uprostřed české krajiny najednou nezastupovala jen někdejší sovětský režim, ale i aktuální symbol ruské armády, která páchá zvěrstva na Ukrajině, včetně cíleného zabíjení civilistů, znásilňování žen a únosů dětí. V roce 2022 však rudý kus betonu měl své řádné číslo v evidenci válečných hrobů a podle pamětníků v obci byla hvězda dokonce i památkově chráněná.
Tuhle hvězdu Rusové nechrání
Úvahy, co s hvězdou, byly ve vsi různé. Od „nedělat nic“ přes její odstranění až po doplnění vysvětlující tabulkou o povaze komunismu. Například autor hvězdy, zedník z nedaleké vsi, se vyslovil pro variantu zachování svého „díla“, které v sedmdesátých letech vytvořil současně s opodál stojícími bytovkami.
Jen pro pořádek – nešlo o žádné přepisování dějin. Opodál stojící zmíněný Památník slovanského bratrství s rudoarmějcem držícím vlajku vůbec nebyl předmětem této diskuse. Pomník z roku 1947, který podle dobových pramenů odhaloval ještě tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, je zkrátka nezpochybnitelnou připomínkou všech padlých. O třicet let mladší sovětská hvězda však nikoli.
Otázkou je, jestli by památkáři byli stejně shovívaví, kdyby na křižovatce místo symbolu stalinismu stál nerušeně desítky let třeba metrový reliéf hákového kříže – koneckonců rovněž „reliktu doby“…
Rozjelo se proto administrativní kolečko. Na ministerstvo obrany putovala žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím s dotazem, jestli se na hvězdu vztahuje česko-ruská mezivládní dohoda o péči o válečné hroby. Odpověď byla jednoznačná a překvapivá: „Pomník nepožívá ochrany některé z mezinárodních smluv.“ Podle ministerstva navíc vůbec nešlo o válečný hrob, přesto, že byla hvězda takto zapsaná v evidenci.
„Do evidence válečných hrobů vložil pomník pracovník odpovědný za vedení evidence válečných hrobů, které se nacházejí na správním území obecního úřadu obce s rozšířenou působností, v tomto případě městského úřadu Pelhřimov, který předmětnou betonovou rudou pěticípou hvězdu zanesl do evidence válečných hrobů,“ zněla úřední odpověď.
Z evidence válečných hrobů hvězda následně zmizela. Podle všeho se do databáze dostala omylem před mnoha lety, kdy starostové v kraji úřadům po výzvě nahlásit válečné hroby oznámili bez velkého zkoumání kdejaký objekt. Ministerstvo ještě doplnilo, že pokud jde o něj, může obec nechat hvězdu klidně odstranit.
A kdyby tam stál hákový kříž?
Úplně jinak to ovšem viděli dotázaní památkáři: „Kulturně historická hodnota pěticípé hvězdy není obsažena ani tak ve vlastní ceně stáří či vyšších individuálních řemeslných, uměleckých nebo architektonických kvalitách, nýbrž v rovině muzeálního artefaktu jakožto svědectví dějin vývoje lidské společnosti,“ napsal ve svém vyjádření Národní památkový ústav v Telči.
Pozoruhodná byla však zejména tato pasáž: „Na objekt je třeba nahlížet prizmatem doby svého vzniku, tehdejších idejí a interpretací. Představuje historický relikt vypovídající o své době, tematickém pojetí tehdejších festivit a ceremonií, ale především o původní koncepci a funkci pietního místa. Respektování všech dějinných epoch a s nimi spojená specifická řeč symbolů zajišťuje uchování paměti lidstva pro další generace, jejichž přetrvání je morální povinností společnosti, jež se chce nazývat kulturní.“
Otázkou je, jestli by památkáři byli stejně shovívaví, kdyby na křižovatce místo symbolu stalinismu stál nerušeně desítky let třeba metrový reliéf hákového kříže – koneckonců rovněž „reliktu doby“…
Jaro 2022 a hvězda přebarvená po ruské invazi na Ukrajinu. Foto: HlídacíPes.org
Podobná debata o komunistických či sovětských symbolech v Česku neprobíhá poprvé. Stačí připomenout odstranění pomníku maršála Koněva v Praze nebo aktuální snahy přemístit normalizační pomník sovětského vojáka v Litoměřicích. Město Přibyslav už po ruské invazi na Ukrajinu „svého“ rudoarmějce z pomníku nechalo sundat.
Přímo o rudou hvězdu jako symbol komunismu se dlouho vedl spor v Semilech. Tamní mozaiku hvězdy, srpu a kladiva na stěně jednoho z domů nejprve město po bouřlivých debatách doplnilo citátem „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“, aby ji nakonec skrylo polystyrenové zateplení fasády.
Zateplit vesnickou křižovatku však nelze, a tak v případě výše popsané hvězdy na hranici Jihočeského kraje a Vysočiny zbývaly dvě možnosti. Úplné odstranění totalitního symbolu, nebo jeho doplnění „vysvětlující“ tabulkou. Radikálnější varianta nenašla podporu v zastupitelstvu, naopak pro tabulku se ve svém opatrném posudku vyslovili i zmiňovaní památkáři.
Otázky nad betonem
Současný stav. Foto: HlídacíPes.org
Letos tak na podezdívku hvězdy skutečně nakonec přibyla destička vysvětlující, že nejde o žádný památník osvobození ani válečný hrob, ale o pouhý kus betonu demonstrující kdysi jednotu Československa se Sovětským svazem.
Text je relativně bezzubý, psaný tak, aby se vešel do křehkých vesnických vztahů. Životnost hvězdy je zjevně omezená jen životností betonu, který v 70. letech umíchal místní zedník. A jak se zdá, míchal dobře…
Přidání historického kontextu je jen kosmetická změna – obrovskou rudou hvězdu z auta při projíždění kolem totiž stále vidí každý, zato upřesňující tabulku s malými písmeny jen ten, kdo zastaví a přijde blíž. Přesto jsou podobné drobné úpravy veřejného prostoru podstatné. Mimo jiné proto, že všechny zúčastněné vybízejí k přemýšlení a dalším otázkám.
Jen namátkou: Kolik nesprávně zapsaných válečných hrobů je v evidenci ministerstva obrany? Kolik bezcenných kusů betonu na veřejných místech v Česku má status pietního místa? Vadí komunistická symbolika na venkově méně než v centrech měst?
A především: Opravdu musíme strpět sebekřiklavější propagaci totalitního režimu jen proto, že podle (některých) památkářů „specifická řeč symbolů zajišťuje uchování paměti lidstva“? Anebo je nám to třicet pět let po pádu komunismu už vlastně tak trochu jedno?
Autor inicioval vznik doplňující tabulky na rudé hvězdě v obci Mnich a je autorem její textace
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
„Mordovali je Češi.“ Jak Romové vzpomínali na takzvaný cikánský tábor v Letech
Zvony pro armádu, prchající Němci a zloději komunisté. Konec války v Jaroměřicích
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
21 komentářů
když to nejde rozbít,tak by se na to dal nalít další beton.Tím z hvězdy bude kopeček.Památkáři pak mohou vzít na vědomí,že hvězda je uvnitř.
Vynikající nápad! Ještě by to chtělo destičku,co je tam zabetonováno (doufejme „na věčné časy“). Aby se soudruzi památkáři uklidnili.
Kdo nectí památku sovětských vojáků padlých při osvobození ČSR, je na stejné morální úrovni jako jejich komandyrove a politruci, pro které neměl jejich život taky žádnou cenu, když je hnali bez řádné taktiky a krytí před německé samopaly a kulomety (např. masakr u Ořechova). Kdyby Hitler porazil SSSR a dostal se ke středoasijskýn ropným polím, ovládl by celou Evropu a podle plánu Heydricha by Češi uvolnili prostor pro Árijce, většina zplynovánim a menšina Čechů odsunem na Sibiř k Čukčum.
Češi jsou árijci,takže by zůstali doma.O zplynování Čechů za celou válku nepadlo ani slovo,to jste si vymyslel.
Přečtěte si alespoň knihu „Chtěli nás vyhubit“ když už o tom chcete mluvit. Tam si najděte výsledek rasové anylýzy českého národa a dočtete se,že Češi měli méně rasově cizích elementů než sudetští Němci i Rakušané i Bavoři.
A uctívat památku těch co naši zem dobyli na Němcích pro Stalina může asi jen Rus.
Třetinu poněmčit, třetinu vyvézt na Sibiř a třetinu vybít. „V tomto německém prostoru (myšlen protektorát) není pro Čechy místo“ vřískal do rozhlasu K. H. Frank.
Mohl byste prosím předložit důkaz, kdy a kde „vřískal K.H.Frank“ vámi publikované skutečnosti? Nejlépe celý text projevu ze kterého údajně čerpáte.
Já si totiž osobně myslím, že „třetinu na Sibiř a třetinu vybít“ je komunisty vymyšlená lež.
Poněmčit? Češi jsou geneticky z 1/3 Keltové a z 1/3 Germáni, takže proč ne.
Už na základce jsem se necítil jako Slovan, když „jejich soudružka“ učitelka ráda říkala, že Rusko je matkou všech Slovanů.
Najde se to i v učebnicích, německy natolik, abych pátral v sebraných spisech nacistických papalášů, neumím. Taky informace od rodičů, kteří za protektorátu už byli dospělí.
Hitler prece celou Evropu ovladl. Heydrich byl odstranen. Na jeho plany, pokud je vubec mel ( historici tvrdi neco jineho ).
Pokud jde o ono uctivani, vy tu vlastne narizujete, koho mame uctivat.
Stojí za to si přečíst Heydrichův projev k protektorátním činovníkům. Je k dohledání. Tam ty záměry s Čechy dobře a nedvojsmyslně vysvětlil.
U Mnichu nebojovali sovětští vojáci, ale česká partyzánská skupina.
Pro Čechy v 45. hvězda rozhodně žádným symbolem totality nebyla.
Ani pro mého prastrýčka, co 8.5. padl v šarvátce s ustupujícími Němci.
Za mne: Čest a sláva příslušníkům všech národů tehdejšího Sovětského svazu, kteří položili životy při osvobozování ČSR.
žije se dopředu,ne dozadu.V roce 1933 taky nebyl hákenkrajc znakem pro holocaust !
Němečtí fašisté chtěli obyvatele Čech a Moravy poněmčit nebo povraždit. Sovětský Svaz a jeho Rudá armáda měl největší podíl na porážce fašistů a přinesl největší oběti. Nebylo to vinou socialistické společnosti, sovětských komunistů, věrných důstojníků Rudé armády ale fašistů vedených německými fašisty, kteří rozpoutali 2. Světovou válku! Fašistické Německo bylo velmi silnou zemí, němečtí kapitalisté vyráběli moderní ničivé zbraně. Němečtí důstojníci, kteří se dali, do služeb fašistů byli zkušení důstojníci z rodin s vojenskou tradicí. Sovětští důstojníci se vše museli naučit sami a učili se dobře, když dokázali fašisty porazit. V roce 1945 se nevědělo se, co bude, o tři roky později. Rudá pěticípá hvězda a srp a kladivo byly symbolem Sovětského Svazu jednoho z vítězů nad fašismem. Odstraňování pomníků a památníků Rudé armády a Sovětského Svazu, vítěze nad fašismem je vandalismus nejhoršího způsobu. Bez bojů Rudé armády by dnes žádní Češi nebyli ani dnešní kapitalistická Česká republika. Socialistický Sovětský Svaz není dnešní kapitalistické Rusko!
Do června roku 1941 byly mj. umístěny tisíce Čechů v lágrech na nucených pracích, např. v kamenolomech, kde byly nuceni s jedním jídlem denně a pod hlavněmi pušek budovat opevnění a zázemí pro invazi Sovětského svazu na západ, na nově zabraném území dobytém na Polsku a Rumunsku. Kdo by toto nasazení náhodou přežil, byl určen k odsunu na Sibiř, spolu s ostatními lidmi, ženami, starci a dětmi, k čemuž mělo dojít v létě 1941. NKVD mělo totiž schválené plány na odsun celé české menšiny, několik desítek tisíc Čechů na Sibiř, aby při ofenzivě na západ nezavádzeli. Mimo to byli Češi vražděni už během hladomoru ve 30. letech i jinak masově popravováni. Kvůli národnosti. Ale pak se to rusákům zvrtlo. Později Češi se dostali do jednotek bojujících proti náckům, bohužel pod sovětskými generály, takže v roli kanonenfuteru určenému k vybití v první linii v masových útocích bez vybavení. Kdo to přežil, vrátil se do Československa, tak si v roce 1945 při vyslovení rus, rusko nebo sovětský svaz jen odplivnul a řekl něco o mongolech. Pokud ho komunisti nezavřeli do lágru těžit uran nebo rovnou nepopravili. Díky všem hochům, ze všech národů, kteří dobrovolně i pod nátlakem a hrozbou popravy, bojovali proti náckům. A russko ať jde do p***
Už „slovanské bratrství“ je směšná lež. Češi nejsou geneticky žádní Slované, ale jak postupně osídlovali zdejší krajinu, směs zhruba po 1/3 Keltové, Germáni a Slované. Takže Slované tady nemají ani polovinu genů, jak potvrdili ve 21. století genetici a v 19. století dobře pochopil Karel Havlíček Borovský, když při své návštěvě Ruska zjistil a skvěle popsal ve svých dopisech a knize „Obrazy z Rus“, že s těmi agresivními špindíry, kteří lžou a kradou, nemá vůbec nic společného. Do Ruska odjel jako zapálený panslavista, zpátky se vrátil jako vystřízlivělý Čech a navždy se zřekl nesmyslu, nazývaného panslavismus.
„Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.“
„Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „Já jsem Čech“, ale nikdy „Já jsem Slovan.“ Karel Havlíček Borovský.
Už na základní škole mi bylo divné, proč se tolik lidí soudruží s těmi divnými okupantskými bytostmi, proč jim lezou do análu, proč se mám učit rusky, když je potřeba anglicky a německy, proč mě zamindrákovaná a pološílená učitelka ruštiny vláčí za vlasy do ředitelny, když jsem neměl ruská slovíčka v notýsku a na její řev: „Nic z tebe nebude, když nebudeš umět rusky! Ruským jazykem hovoří 1/6 světa!“ ji odpověděl: „Jo, ale ta neobydlená.“… Dodnes lituji, že jsem ji to vláčení za vlasy po schodech do 1. patra do ředitelny nevrátil.
Všechny sovětské památníky, sochy a pomníky bychom měli vykopat i s ostatky okupantů, nositelů totality (1945/1968) a odeslat zpět do té jejich „slavné, slovanské“ země zaslíbené.
Pokud by tady měly zůstat, tak jsem pro vyváženost, zachování kompletní historie Československa. Vrátit sochu maršála Radeckého, všechny morové sloupy, busty a sochy Adolfa Hitlera, pokud někde zavlaje srp a kladivo, povolit nacistickou svastiku,…, protože nacismus a komunismus je stejné zlo a obě zla jsou součástí historie Československa. Nelze jedno zlo vymazat a před druhým zavírat oči a nechat oslavovat jenom proto, že komunističtí kolaboranti a zločinci ještě žijí.
Mimochodem, píši to tady často. Rusko bylo v té době spojencem Rakouska se spoustou diplomatických i obchodních vazeb. Čili, jestli tam tehdá elity od nás jezdily, tak ne skrzeva nějakej panslavismus, ale naopak, jako výraz loajality k Vídni. Havlíček Borovský měl tu smůlu že nezamířil do Moskvy, či Petrohradu, jak by se na správnýho intelektuála patřilo, ale skončil na venkově, kde ty podmínky byly přeci jen o dost tvrdší.
Ono vůbec, ten panslavismus nebyl ani tak moc politický, ale umělecký směr . Na to aby se spoléhali na ruského cára že bude lepší než rakouskej císař pán zase ani ti čeští intelektuálové nevěřili.
Uvědomte si, že zatímco naši předkové po odchodu z východních stepí nabírali keltské a další geny, původem ze střední a západní Evropy, předkové Rusů nabírali geny Mongolů, Zlaté hordy a podobných etnik.
Rusové se také bez problémů ženili s neRuskami a děti těchto párů byly brány za plnohodnotné Rusy. A v době, kdy se jeden z Leninových dědečků (oba byli Rusové) ženil se Židovkou a druhý s Kalmyčkou byly např. v USA mezietnické sňatky přísně zakázány. Ta Židovka by možná prošla, ale určitě ne indiánka (obdoba té Kalmyčky) a taky by neprošla Čiňanka. A dědeček ruského národního básníka, A. S. Puškina, byl Habešan.
Za těchto podmínek se prostě musely, a to změnami na obou stranách, naše geny oddělit.
Nicméně pořád máme společné dědictví po Velké Moravě a její kultuře a naši světci z dob před Velkým schizmatem (rozdělením katolíků na římské a řecké) jsou v Rusku ctěni. Pořád máme podobný jazyk (a někdy za to mohou i obrozenci, přejímající ztracená nebo nová slova z ruštiny).
A kdo to ví, tak ví, že Václav a Boleslav se vlastně jmenovali stejně, „více slávy“, přičemž „věnce“ jako „více“ přežilo do moderní češtiny, zatímco „boljeje“, v podstatě synonymum, se udrželo jen ve východoslovanských jazycích.
A s M. Ivanovem můžeme přemýšlet i o tom, zda starší nebyl Boleslav, ale, vlivem byzantské „porfyrogenese“, měl přednost Václav jako nejstarší syn knížete (zatímco Boleslav byl jen synem kněžice, protože v době jeho narození jeho otec ještě nebyl panovník). Což by vysvětlovalo orientaci Václava na východ, kde se to bralo podle byzantského vzoru, a Boleslava na západ, kde bylo následnictví čistě dle data narození. Ta vikingská přílba na hlavě sv. Václava, navíc s ukřižovaným Odinem, a ne Kristem, je už jen pikantní pamlsek.
Poláci mají víc rozumu než Čecháčci.
Poláci desítky let neslaví 8. květen 1945 jako den osvobození. Protože je v letech 1939 až 1990, okupoval Sovětský svaz, stejně jako Československo od roku 1945-1991. Poláci mají svoji hrdost a čest.
No prece nejake kousky Perunitu nekdo u Vas ma, takze misto ohnostroje na oslavu byvale VRSR maly booom, ne?
Nebyl tam třeba dočasný hrob, z něhož byla těla později převezena jinam? Ptám se proto, že taková místa skutečně existují.
Ostatně, nedaleko od místa, ze kterého píšu, byl asi rok pochován sestřelený americký stíhač, později bylo jeho tělo odvezeno, ale hrob je udržován dál a konají se u něj v době výročí jeho sestřelení (pár desítek metrů od původního hrobu) pietní akce. Přežil dokonce i komunisty.
Nedaleko Bílovic (směrem na Křtiny) je zase „pomník sovětské letkyně“, který má podobnou historii (a navíc to byl letec, lidi spletla koudel z rozstříleného sedadla, kterou považovali za dlouhé vlasy).
Pravda, pravda, když se tak podívám po naší okrajové čtvrti jednoho krajského města, co tady dřív bylo a už se stačilo od listopadu 89 zlikvidovat. Tak třeba poštu, budovu nádraží, samoobsluhu potravin, veřejnou základní školu , pak taky holičství/kadeřnictví, zeleninu, masnu, dokonce i ten kiosek s novinama už je dávno pryč, těch pár firem co tu bylo už se taky zavřelo, hospody kam si moh člověk občas sednout s kamarádama už taky povětšinou skončily.
No, možná by bylo záhodno nechat aspoň ten pomníček rudoarmějcům na hřbitově, aby lidi viděli že může bej i hůř…:)))))