ROZHOVOR. V „civilu“ se Martin Charvát věnuje kreativní komunikaci a marketingu. Za poslední čtyři měsíce se jeho profily na sociálních sítích proměnily v nepřetržitý tok sdílených informací o dění v Bělorusku. S trochou nadsázky se dá říct, že detailně supluje práci tradičních médií. V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, že se „občanským novinářem“ stal vlastně náhodou, jak fungují tamní nezávislé zdroje i proč mu odpor proti zmanipulovaným volbám v Bělorusku připomíná Sametovou revoluci.

• Co vás k pravidelnému informování o dění v Bělorusku přivedlo? Máte k zemi nějaký speciální nebo osobní vztah?

Nemám. Nejbližší příbuzné tím směrem mám v Polsku, toto vzniklo úplnou náhodou. 9. srpna se v zemi odehrály totálně zfalšované prezidentské volby, které Alexandr Lukašenko úplně otočil. Bělorusové začali demonstrovat hned toho 9. srpna, když bylo jasné, že se přímo ve volebních místnostech odehrávají strašné podvody. Mně o den později čirou náhodou kamarád přeposlal odkaz na twittrový účet, kde nějaký chlapík sdílel záběry z demonstrací, které začal režim okamžitě tvrdě rozhánět. Mlácení lidí, vodní děla, slzný plyn a takovéhle věci. Sdílel jsem to dál, protože mně to přišlo dost ošklivý. Ale začal jsem tam koukat a koukal jsem tam druhý den, běželo to tam furt. Zjistil jsem, odkud ten twittrový účet bere zdroje, že je to z komunikační sítě Telegram, kde jsou běloruské platformy na sdílení. Tady o tom pořád nikdo pořádně nepsal, přitom se tam děla opravdu zvěrstva, prostě to vypadalo, že se Lukašenko rozhodl národ utlouct. Ty první tři dny byly fakt strašný a tady tom nikdo nic, tak jsem začal sdílet a od té doby sdílím pořád.

První školní den v Bělorusku. Taková normální evropská země. https://t.co/fklEGHoQpN

— Martin Charvát (@MartinKonektor) September 1, 2020

• Když jsme spolu mluvili před rozhovorem, řekl jste mi, že vám dění v Bělorusku připomíná Sametovou revoluci. Může se podle vás stát podobným symbolem? A především – může vůbec po skoro čtyřech měsících ještě uspět?

Sametovou revoluci to připomínalo druhý, třetí týden. Začalo to vypadat, že se to obrací, docházelo k tomu, k čemu první týden Sametové revoluce v Československu. Lidé najednou začali odcházet ze zaměstnání, speciální jednotky, které do té doby lidi mlátily hlava nehlava a dokonce pár zabily, najednou přestávaly být samy od sebe agresivní. Stalo se, že byl kordon speciálních jednotek kolem parlamentu, a když k němu přišli demonstranti, spustili vůbec poprvé štíty a demonstranti si s nimi začali povídat… V tu chvíli jsem si říkal, že to tam jde sakra k dobrému a že se to tam taky otočí, že to rupne. Fabriky začaly stávkovat, Lukašenko měl rozhovor s dělníky, u kterého plakal, že je úplně v koncích. Začal škemrat o pomoc u Rusů, které do té doby pohrdavě přehlížel. Říkal jsem si – no tak sláva. Bohužel to ale Lukašenko ustál, věci zase zkonsolidoval. Teď nezbývá než demonstrovat dál a vydržet.

• HlídacíPes.org tento týden popsal příběhy tří malých webů – jedním z nich je Naša niva, jejíž šéfredaktor byl za poslední týdny zadržet třikrát. Píšeme, že procesů jen s novináři bylo od srpna kolem čtyř stovek, většinou dostávají tresty kolem 15 dnů vězení. Jaká je aktuální situace malých nezávislých novinářských projektů, které se starají o poskytování informací směrem ven?

Velice špatná. Naša niva stále ještě funguje, ale třeba tut.by přišel o novinářskou licenci. Už není brán jako informační médium, takže jeho lidé nemají statut novinářů, jsou považováni za prosté občany. Čili pokud se účastní demonstrací, zavírají je bez jakýchkoli okolků, dřív mohli mít aspoň označení PRESS. Menší média, která vycházejí „v papíře“, mají problémy s tiskárnami, které je odmítají tisknout, jsou problémy s distribucí. Je znám i případ velkého sportovního portálu, který když začal zveřejňovat protesty známých běloruských sportovců, prostě ho vypli. Situace je velmi špatná, ale nahrazují to aspoň ty mobilní platformy, kde si lidé navzájem sdílejí a posílají fotky a videa.

• Může podle vás tato občanská žurnalistika nahradit tradiční média, která jsou asi korektní, co se týče dodržování pravidel a ověřování zdrojů, ale nedokáží reagovat tak rychle? V Česku navíc trpí redakce syndromem nechtěného „zahranda“, které se na stránky prosazuje obtížně.

Nahradit je úplně nemůže. Ale tradiční zpravodajství tyto zdroje cituje. Jsou to jednoduše lidé, kteří samozřejmě informace neověřují, nefungují jako klasická média, nemají redakční postupy. Nijak informace netřídí, prostě je sypou na jednu hromadu.

• S tím ovšem souvisejí rizika, protože se nedodržují redakční standardy.

Jasně, nikdy nevíte, co všechno z toho je pravda, a co třeba ne. Ono ovšem dlouhodobým pozorováním, když už se tomu teď věnuji přes tři měsíce, vidím, že v zásadě devadesát procent z toho pravda je. Lidé zveřejňují to, co co viděli nebo zažili, ale může se stát, že něco uteče. Vzpomeňte si na aféru s kamionem, který někdo vyfotil, jak zajíždí do české zbrojovky, a byla z toho aféra, že se z Česka dováží výbušky. Okamžitě se to začalo šířit a pak vyšlo najevo, že kamion jel do vedlejší fabriky a že zbrojovka s tím nemá vůbec nic společného.

• Vy jste profesí marketér, zabýváte se kreativní komunikací. Dá se říct, že se to promítá do způsobu, jakým informace z Běloruska přenášíte na domácí sociální sítě? Vlastně mluvíme o tématu zpravodajství versus kampaně.

Že by se potkávala moje profese reklamního tvůrce s novinařinou, to si nemyslím. Dělám to jen proto, abych zprostředkoval lidem u nás, co se tam děje v ulicích a co se sem jinak těžko dostane. Je to fakt ryzí nadšenectví, dostal jsem se k tomu úplnou náhodou a mám pocit, že to dává smysl. Bělorusové jsou rádi, když vidí, že se o nich venku ví, strašně jim to pomáhá. Reagují na jakoukoliv zmínku.

Abbey Road v Bělorusku. 🙂 https://t.co/JB7UkSCHIQ

— Martin Charvát (@MartinKonektor) August 29, 2020

• Trochu mi to všechno připomíná situaci kolem roku 1992 v bývalé Jugoslávii, kdy jsme si těžko představovali, jak blízko se to děje a jaké to i pro nás může mít důsledky. Je Bělorusko v tomto ohledu taky tak blízko?

Je to úplně stejný civilizační okruh. Jak koukám na ty fotky a videa, po ulicích jezdí stejná auta, taky tam mají McDonald’s, jak je Bělorusko taková ta západní část východního bloku, mají běžně nápisy latinkou v názvech obchodů. Člověk kouká na jejich široké bulváry, protože jim za války města vybombardovali, vypadá to třeba jako ve Varšavě. A tam stojí banda maskovaných chlapů a mlátí lidi. Je to vlastně dost neuvěřitelné.