V posledních letech se v české společnosti objevuje nový, zdrženlivý, ale upřímný zájem o slovanské mýty, které jsme dlouho ignorovali. Slovanství v tomto pojetí není politickým programem ani manifestem identity, ale spíše pokusem dát hlas části minulosti.

Pokud se dnes k těmto počátkům vracíme, nemusí to být projevem nostalgie ani romantického nacionalismu. Může to být prostě snaha pochopit, odkud přicházíme.

Možná právě teď nastává chvíle, kdy se můžeme slovanských kořenů přestat bát, aniž bychom je idealizovali. Přijmout je jako jednu z vrstev, které tvoří naši identitu. A znovu se ptát, co z ní má smysl nést dál.

Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem napsal knihu Příběhy slovanského nebe. Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat. Očistit ho od nánosů ideologie, která si ho v minulosti přivlastnila, a ukázat ho jako kulturní prostor, který je starší než všechny politické projekty. Pokusil jsem se znovu vyprávět příběhy, které byly kdysi naše, než jsme je sami odložili stranou a zapomněli na ně.

Zde je ukázka z mé knihy Příběhy slovanského nebe 

Rožanice

Za časů, kdy řeky ještě měnily svá koryta podle vůle bohů a stromy mluvily jazykem, jemuž rozuměl každý, vládl v lesnaté zemi u velké řeky muž jménem Zbraslav. Jeho žena Miloslava mu dala syna až tehdy, když jejich vlasy bělaly mrazem mnoha zim. Dítě přišlo na svět za noci, kdy měsíc stál nehnutě na nebi jako strážce, a jeho první pláč byl silný jako výkřik boha hromu.

Chlapec dostal jméno Soběbor, protože se zrodil vzdorem vůči času i přírodě. Na levém rameni měl temné znamení, vír jako oko vichřice.

Tehdy bylo zvykem pozvat třetí den po narození dítěte ke kolébce tři sudičky. Jednou z nich byla bohyně země Mokoš. Další dvě byly sestry, dcery boha Usuda zvané Rožanice. První se jmenovala Dolia. Byla krásná a měla zlato ve vlasech. Byla bohyní štěstí, bohatství a úspěchu. Druhá se jmenovala Nedolia.

Byla to ošklivá stařena a přinášela neúspěch, zlobu, bídu a neštěstí. Všechny tři bohyně určovaly osud člověka při jeho narození, předly jeho nit a rozhodovaly o tom, kdy tu nit přestřihnou.

Byla noc tak tichá, že se zdálo, jako by i hvězdy zatajily dech. Bohyně Mokoš a obě Rožanice přišly tiše, bosé, s vlasy propletenými větvemi lísky a perlami rosy. Matka i otec spali vyčerpáním, ale dítě hledělo do prázdna, které jen sudičky mohly naplnit smyslem.

Mokoš se nad Soběborem naklonila, položila mu prst na čelo a zašeptala proroctví, které znělo jako slib: „Budeš milován, Soběbore,“ řekla něžně. „Pro svou věrnost budeš milován. Budeš silný tím, co uneseš. Vyrosteš mezi zvířaty i lidmi a poznáš jejich dobrotu.“

Bohyně Dolia se dotkla Soběborova srdce a řekla: „Najdeš ženu, která ti otevře oči do takové hloubky, že už se nikdy nebudeš bát tmy.“ Nakonec předstoupila stařena Nedolia a pravila: „Zabiješ otce. Zabiješ bratra. Zabiješ sestru. Zabiješ ženu i syna. Tak to stojí v tkanivu času.“

Miloslava i Zbraslav se v tu chvíli probudili, zaslechli proroctví Nedolie a zděsili se.

Zbraslavovo srdce nebylo z kamene, ale strach ho zkřivil jako mráz mladý strom. Když ráno slunce roztrhlo mlhu, vzal syna a odnesl ho do nejhlubšího hvozdu, do místa, kde ani vítr nevěděl, kam fouká. Tam, pod mechem a kapradím, dítě položil.

Ale země je starší než člověk. A matka příroda neponechá nevinného krutému osudu. Na svahu pod starým bukem, kde se křížily stezky jelenů a stékala voda z kamenných tůní, šla medvědice. Byla sama. Její mláďata zahubila zima.

Když spatřila dítě, nezaváhala. Přitiskla ho k sobě, schoulila se kolem něj, jak to dělá země s prvními semeny jara. A když nadešel večer, přišel medvěd. Mohutný, černý jako stín starého světa. Jeho dech duněl, ale v očích měl poznání.

Mnoho zim a let žil Soběbor mezi nimi. Medvědice ho krmila, hřála, přikrývala svým tělem, když vítr srážel stromy. Medvěd ho pozoroval z dálky, ale když chlapec povyrostl, přistupoval blíž. Vedl ho k potoku, kde se ryby chytají tlapou. Učil ho, jak poznat pach vetřelce, jak číst kůru stromů, jak stát nehybně, když přijde bouře.

Medvěd ho učil síle, která drží tělo zpříma, když duše krvácí. Když Soběbor dospěl, byl silný jako dub a tichý jako zimní noc. V lesích již nebylo nic, co by neznal. Lovil a rozmlouval s lesními tvory i stromy. Ale v jeho srdci rostla touha, která ho pálila jako žhavý uhlík pod žebry. Vidět svět, slyšet lidská slova, poznat jiný život než ten z kamene a mechu.

Jednoho rána, kdy mlha visela nízko a černí havrani se snášeli k řece, rozloučil se se svými pěstouny a vydal se na cestu. Soběbor šel na jih, kde slunce pálí ostřeji a stíny jsou delší. Nevěděl, že s každým krokem sestupuje hlouběji do tkaniva sudby, jež čekalo jen na jeho dotek.

Putoval lesy, brodil se močály, spal na holé zemi i pod korunami stromů starších než lidská paměť. S každým krokem se vzdaloval stínům dětství a blížil se osudu, jenž jej volal jako neviditelná ruka.

Po mnoha dnech a nocích dorazil do krajiny jiné země, kde lesy byly řídké, pole široká a vesnice chránily dřevěné hradby. Lidé tam mluvili jazykem, kterému zpočátku nerozuměl, ale který se naučil jako déšť, co pomalu vsakuje do země.

Byla to země Langobardů, jimž vládli knížata hrdí a bojovní, a kteří dbali starých řádů, ale vážili si síly, cti a práce. Nazývali svůj kraj Langobardie a rozkládal se mezi horami, které připomínaly ztuhlé vlny, a řekami, jež zurčely chladně jako hlasy předků.

Soběbor si zde našel místo v kraji, kde údolí byla úrodná a voda tekla stříbřitá. Vesničané ho zpočátku sledovali s obavou, neboť byl cizinec. Ale když viděli, jak umí krotit koně, opravovat chatrná obydlí, když v noci hlídal stavení, když sdílel chleba a mlčel ve chvílích, kdy jiní křičí, přijali ho.

Usadil se u jedné z říčních osad, poblíž lesa, kde vítr hvízdal mezi vrbami. Postavil si dům z hlíny, kamene a borového dřeva, vysázel kroužek jeřabin a živil se tím, co vypěstoval, vyměnil nebo ulovil. Jeho ruce byly tvrdé a jeho slovo vážilo jako železo.

A bylo to právě v této zemi, mezi Langobardy, kdy jednoho dne potkal poutníky, kteří navždy změnili jeho život. Starce, jeho dceru Želinu a syna Vlastibora. Vraceli se bůh ví odkud, ztratili směr a ocitli se daleko od domova. Soběbor je našel, když bloudili ve vlhkém lese, unavení a vyčerpaní.

Když Soběbor přivedl starce a jeho dvě děti ze ztraceného lesa ke svému příbytku, den se již chýlil a na stěnách hor tančil stín. Dal jim chleba, vodu a přístřeší. A oni zůstali. Jeho dům stál u soutoku dvou potoků, chráněn věncem vrb a černého bezu. Nebyl honosný, ale postaven byl pevně, s láskou a rozvahou. Hliněné stěny nesly otisky jeho rukou, střecha byla spletena z došků a šindelů, prahy vyhlazené nohama letitého mlčení.

Stařec měl oči zvyklé na širé pláně, ale v tomto tichém zákoutí nalezl něco, co už nečekal. Klid. Byl unavený putováním, roky i vzpomínkami a Soběborova pohostinnost, mlčenlivá a neokázalá, ho dojala víc než slova. Položil svou hůl vedle ohniště a řekl: „Zde spočinu, pokud mě tvůj dům unese.“ Soběbor kývl.

Želina, dívka s vlasy jako proutí po dešti, chodila po dvoře tiše, sbírala suché větve, čistila nádobí, které zůstalo nepoužité, a vázala trsy bylin, které Soběbor dříve ponechával na zemi. Její pohyb vnesl do dvora rytmus, jako když se do klidného pramene vpustí kapička medu.

Vlastibor se zpočátku držel opodál. Ale když viděl, jak Soběbor opravuje ohradu, přistoupil beze slova a chytil druhý konec klády. Od té chvíle spolu pracovali. Na poli, při stavení, při vázání došků. Soběbor ho naučil, jak rozpoznat vlka podle stopy, kde hledat pod zemí vodu, kdy se sklonit před větrem.

Po několika dnech stařec postavil za domem přístřešek z větví, ale Soběbor ho pozval dovnitř. Připravil jim kout u ohniště, přinesl kožešiny, rozdělil zásoby. Po týdnu dům dýchal jinak.

A tak tam žili. Stařec vyprávěl u večerního ohně příběhy z domova, kde lidé uctívají svatyně z kamenů a mluví k prastarým bukům. Želina zpívala staré písně, co si je ženy předávají po babičkách. Vlastibor sekal dřevo a opravil staré pluhy.

Soběbor cítil, že v těchto lidech je cosi, co nepoznal, a přesto důvěrně znal. V jejich pohybech, hlasech, způsobu, jak přikládali do ohně nebo vázali snop, bylo cosi… známého. Jako kdyby se vrátil k něčemu, co nikdy nepoznal. A přece na to čekal celý život.

A mezi ním a Želinou začala růst láska, tichá a silná. V jejích pohledech byla otázka i odpověď, ve smíchu slunce a v mlčení domov.

Zprvu se míjeli. On brzy ráno odcházel na pole či do lesa, ona vstávala se zpěvem ptáků, aby přinesla vodu, očistila kamenný práh, uvařila z kořenů a obilí. Ale jejich stopy se v hlíně dvora začaly překrývat. Jednoho rána našla u vědra svazek šípkových plodů svázaný lýkem, připravený na čaj. Neptala se, kdo to položil. Jen se usmála a uvařila odvar, který pak donesla Soběborovi, mlčky, bez pohledu.

Jednou večer, když všichni spali a jen hvězdy bděly, zůstala stát u prahu. Soběbor seděl u ohně a brousil ostří srpu. Vzhlédl. Neslyšně podal Želině kožešinu, aby si přisedla. Neřekli nic, jen naslouchali, jak praská dřevo v ohni. Od té chvíle sedávala vedle něj častěji. Někdy přinesla snítku máty, jindy jen ticho. Jejich mlčení se stalo řečí.

V noci, kdy měsíc byl vysoký a vítr přecházel přes střechy, se dotkl její dlaně. Byla teplá, živá. A ona se neodtáhla. Zůstali tak. On s rukou v její, ona se srdcem v jeho blízkosti. A ráno, když vstávali, bylo vše jako dřív, jen jinak.

Brzy nato, v čase, kdy obilí dozrává, mu řekla, že v jejím těle klíčí nový život. Nepromluvil. Jen položil ruku na její břicho a sklonil hlavu, jako by slyšel tlukot vzdáleného bubnu. Věděl, že začíná něco nového. Něco, co není jen jejich.

Stařec se usmíval tiše, když hladil Želinu po vlasech. Vlastibor mlčel. Jeho pohled byl dlouhý a neproniknutelný. Jen jednou poznamenal: „Zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na domov, i když je cizí.“ Soběbor se mu podíval do očí. Neřekli víc. Ale pod povrchem už něco žhnulo. Třeba jen zrnko podezření, otazník ve stínu, záblesk, že osud není jen linie, ale uzel, který se stahuje.

A v té době začal Soběbor vídat ve snech svou matku, jak ho hladí po hlavě a pak se dívá s očima prázdnýma jako studna. Ale nebyla to medvědice, která ho vychovávala. Viděl kapradiny z dávného lesa, které ho objímaly. A pokaždé, když pohladil Želinu, v jeho mysli na okamžik zazněla věta, kterou slyšel ve snu a kterou si nechtěl připomínat: „Zabiješ otce. Bratra. Sestru. Ženu. A syna.“

Ale hned ji odehnal. Protože měl před sebou teplo ohniště, vůni těsta a dlaně, které ho držely.

Nevěděl, že stíny nikdy neumírají. Jen čekají.

Pak se přihodilo neštěstí, jež nečekal nikdo, a přece bylo zapsáno již dávno v tkanivu osudu. Bylo to na přelomu léta a podzimu, kdy se vítr zbarvuje do mědi a zvířata v lesích bývají neklidná. Stařec se vydal do hvozdu pro dřevo, jak to dělal po léta, ale tentokrát ho tam nečekal klidný podrost, nýbrž zuřivý kanec. Osamělý, starý, s černými štětinami a očima, v nichž nebylo nic než nenávist.

Střet přišel nečekaně. Kanec vyrazil z houštiny jako stín, bodl kly do stehna starce a zmizel v křoví dřív, než mohl stařec přivolat pomoc. Krev se vsákla do mechu, ptáci umlkli. Když ho Soběbor našel, ležel nehybně, oči kalné, dech přerývaný. Odnesl ho do domu v náručí, jako by nesl dítě. Rána byla hluboká, hnisavá a horečka mu hořela v těle jako zlý oheň.

Soběbor seděl u lůžka, pokládal chladné obklady, vařil odvary, ale nic nepomáhalo. Starcovo tělo se bránilo a zdálo se, že jeho duch už přešel na práh, odkud není návratu. V noci, když už ostatní spali a v domě zůstávalo jen šeptání dechu, vyšel Soběbor ven.

Modlil se k bohům za starcovo uzdravení, neboť se mu stal téměř otcem. Stál u tůně pod vrbami, kam po dešti stékala voda z kamenné stráně. Bylo ticho. Jen kapky padaly z listí a mezi stébly se choulily světlušky. V tu chvíli se voda zachvěla, jako by se nadechla. A z hladiny vystoupila víla.

Měla oči jako tůně v zimě, hluboké a chladné. Její vlasy byly stříbřité, splývaly po bocích jako vodní řasy. Nebyla krásná jako lidská žena. Byla krásná jako něco, co člověk nikdy mít nemůže. Byla to Ljubica, víla tůní a bylin, paní měsíční rosy a tajemství země.

Promluvila hlasem, který nešel slyšet ušima, jen srdcem: „Volal jsi. A já jsem přišla. Je jedna bylina, co léčí ránu, jež se nechce zavřít. Roste daleko, za sedmi vrchy, kde kapradí nikdy neusychá a skály zpívají v noci. Jmenuje se běloroh. Její list je tenký jako dech, její květ bílý jako zapomenutí. Vezmi jen tolik, kolik unese dětská dlaň.“

Pak zmizela. Voda se opět uklidnila, ale nad hladinou zůstal ve vzduchu závoj jako pavučina v měsíčním světle.

Soběbor se nezdržoval. Ještě téhož rána, dříve, než kohout zazpíval, vyrazil. Hory mu stály v cestě, řeky ho chtěly zadržet, ale šel dál. Spal pod převisy, pil vodu z pramenů, hovořil s kameny, které si pamatovaly i časy, kdy nebyl stvořen člověk. A po třech dnech došel do místa, kde rostla bylina běloroh.

Nalezl ji. Květy byly bílé, průsvitné a voněly po medu a slzách. Natrhal plnou hrst. Nevěděl, že s každým dalším květem svírá smyčku kolem vlastního hrdla.

Když se Soběbor vracel s bylinou, stíhal ho vítr a lesy kolem mlčely. Slunce se skrývalo za šedými mraky, jako by nechtělo být svědkem toho, co má přijít. Přišel včas. Stařec ještě dýchal, ale jeho dech byl mělčinou před smrtí. Soběbor rozdrobil květy bělorohu, uvařil je v měděném kotlíku a přiložil starci k ústům. Nedal do kotlíku jen hrst, ale všechen, co natrhal, aby se starcovo uzdravení urychlilo.

Když Soběbor ke starci poklekl, sjel mu z ramen jeho plášť. Starcovy oči se rozjasnily. Zadíval se na Soběbora, na jeho rameno. A zašeptal: „Ty… ty jsi můj syn. Ten, kterého jsem kdysi opustil mezi stromy… Celý život tě hledám, protože nedokážu žít s tím, co jsem ti udělal.“

Soběbor náhle vše pochopil. Pochopil tu dříve záhadnou náklonnost ke starci, jeho synovi a dceři. V dojetí k němu poklekl a znova mu dal napít odvar.

Zprvu se zdálo, že se děje zázrak. Tělo ztuhlé bolestí se uvolnilo, oči se pootevřely, čelo se přestalo rosit. Ale pak náhle začal Zbraslav lapat po dechu, ruce se mu třásly a ústa zkřivil křik, který nevyšel. Tělo se zkroutilo a potemnělo, protože ho políbila smrt.

Soběbor se odvrátil a vyšel ven, třásl se. A vykřikl: „Ljubico, proč jsi mě oklamala? Slíbila jsi mi život! Proč jsi mi vzala otce, kterého jsem právě našel?“ A najednou se znovu objevila víla Ljubica, jejíž oči byly teď ještě hlubší a chladnější. Vlasy měla zmáčené rosou, ale její slova byla tvrdá jako kámen. „Řekla jsem tolik, kolik unese dlaň dítěte. Ne víc. Běloroh hojí, ale také zabíjí. Nezabil jsi mečem, ale přebytkem.“

V domě bylo ticho. Jen plameny v ohništi zapraskaly jako vzdálené bubny. Vlastibor, jeho druhý syn, zíral chvíli na mrtvé tělo, pak na Soběbora. Jeho pohled byl plný hrůzy, bolesti a ztráty. Pozvedl nůž, který nosil u pasu, a vykřikl: „Ty jsi ho zabil! Zabil jsi ho tím, že jsi žil!“

Vrhl se na Soběbora, který volal: „Nech toho, bratře! Já jsem nechtěl…“ Ale Vlastibor neslyšel. V jeho srdci už bylo příliš mnoho ohně.

Zápasili mezi prahy, na podlaze z borového dřeva. Nůž se blýskal jako blesk mezi slovy. Soběbor ho odrazil, odstrčil, ale Vlastibor znovu zaútočil. Nakonec se Soběborovi podařilo ho povalit a sevřít. Svíral ho, aby mu zabránil dál útočit. Ale Vlastibor se zkroutil, nožem mu sjel po paži a v té vteřině, nevědomým pohybem, vrazil Soběbor nůž do jeho hrdla. Vlastibor se zalykal. Padl dozadu, oči rozevřené, ústa prázdná. Krev se vsakovala do hlíny u ohniště. Bylo ticho.

Soběbor padl na kolena. Neplakal. Dýchal, jako by jeho tělo ztěžklo o celé dějiny světa. Věděl, že smyčka na jeho krku se stáhla ještě více.

Želina to spatřila. Stála ve dveřích a v očích měla slzy. Viděla mrtvé tělo svého otce, viděla bratra, kterého milovala, padnout k zemi. A pak to pochopila.

Oči jí sklouzly na rameno Soběborovo. Spatřila znamení, o kterém jí vyprávěl otec. Tmavý vír, který kdysi možná zahlédla ve světle ranního slunce, ale nevěnovala mu pozornost. Teď ji však pohled na ni zabolel u srdce. V tu chvíli se slova sudičky, která kdysi z úst Zbraslava zaslechla, vrátila zpět: „Zabiješ otce. Bratra. Sestru. Ženu. A syna.“

Zachvěla se. Položila ruku na své břicho, kde tlouklo srdce nenarozeného. „Jsem tvá sestra. A dítě, které nosím, je tvůj syn…“ V tu chvíli z ní vyšel výkřik. Ne lidský, ale zvířecí, syrový, jako by jí praskla duše. Vyšla z domu, utíkala jako štvaná laň, neslyšela volání Soběbora, který za ní běžel. Utíkala podél říčního břehu, vzhůru, ke skalám, kde vítr hučí a stromy se krčí před nebem.

Dostala se až na útes. Pod sebou měla řeku, která hučela jako zapomenutý zpěv bohů. Vítr jí rval vlasy, slzy jí stékaly po tvářích. Soběbor doběhl až na okraj lesa a ztuhl. Už bylo pozdě. Želina se otočila, pohlédla mu do očí naposledy a skočila.

Neskončila v řece. Dopadla na skaliska pod srázem. Kosti jí praskly jako suché větve, ale život nezhasl. Ležela mezi kameny, zraněná, tělo zkroucené, oči kalné. Ale stále dýchala. Soběbor sešel dolů, pomalu, krok za krokem, jako by kráčel do stínů podsvětí. Když k ní došel, klekl si.

Vzal její hlavu do dlaní, odhrnul jí vlasy slepené krví a šepotal její jméno. Její tělo se zmítalo bolestí. Krvácela uvnitř i venku. Kdyby žila dál, byla by to agonie. A ona to věděla. A on to věděl. A i země to věděla, neboť mlčela. Soběbor ji vzal do náručí. Položil ji mezi mechy a kameny, pohladil po tváři. Neplakal. Jen položil ruku na její hruď a cítil, jak srdce bije rychle, slabě, jako křídla umírajícího ptáka.

Soběbor vzal svůj nůž. Přiložil jí ho k srdci, přesně, rychle, jako když se dravec rozhodne, že bolest musí skončit. Ucítil, jak tělo povolilo, jak oddechla naposledy. Zůstalo jen ticho. Posadil se vedle jejího těla, nad řekou, kde voda zpívala beze smyslu. Nebe bylo šedé, ptáci někam zmizeli. Z jeho rukou kapala krev, její, ale i jeho.

A právě v tu chvíli se vedle něj zjevil stín. Stála tam Mokoš a promluvila hlasem, který nepatřil do tohoto světa: „Utekl jsi lesu, přešel jsi hory, našel jsi lásku. A přesto jsi neunikl. Vlákno bylo utkáno dřív, než jsi se nadechl. Vše, co jsi činil z lásky, vedlo k tomu, co bylo souzeno. Osudu neutečeš.“

Soběbor neodpověděl. Nemohl. Jen seděl a cítil, jak v něm umírá poslední světlo. A Mokoš dodala: „Zbývá ti ještě jeden život, který budeš muset zhasit. A pak pochopíš.“ Sedl si na kámen pod útes, kde končí hory a začínají mlhy. Dodnes, když na něj padne rosa, zní jako pláč. A kdo na něj položí ruku, pocítí, co je to skutečná tíha sudby.